Zahnat v noci hlad v Yogyakartě není tak těžké, stačí jen na motorce projet pár ulic a dívat se po stáncích postavených dočasně na chodníku. Jeden z populárních warungů pro ty, co nedbají na rady dietologů a před spaním si ještě rádi dají něco na zub, byste ale bez přesné adresy jen těžko hledali. Je totiž takřka dokonale skryt v jedné z postranních uliček ve čtvrti Umbulharjo ve východní části města. Warung je to natolik známý, že ani majitelé nemají potřebu pověsit nad dveře ceduli s jeho názvem. Ostatně „oficiální“ název tento warung ani nemá: mezi zákazníky se pro něj vžilo označení gudeg pawon. Yagyakartská specialita gudeg se tu totiž servíruje přímo v kuchyni, javánsky pawon.
Majitelka warungu, paní Rubiyem, převzala recept na populární jídlo od své matky, která ho prodávala už ve čtyřicátých letech minulého století. Stejně jako ona pak Mbah Prapto, jak paní Rubiyem říkají její příbuzní a přátelé, nabízela gudeg nejdříve na okolních trzích, v osmdesátých letech ho ale začala servírovat svým zákazníkům ještě horký přímo ve své kuchyni. V té době byly totiž v Yogyakartě nasazeny stovky vojáků a policistů, kteří měli za úkol vyčistit město od kriminálních živlů. Každý den pak obyvatelé města nacházeli v ulicích mrtvá těla, někdy měly prý oběti v kapse kalhot či košile zastrčené peníze jako příspěvek rodině na pohřeb. Hladoví vojáci a policisté se uprostřed noci zastavovali na jídlo přímo v domu paní Rubiyem, která pak již neměla k ránu co prodávat. Warung se stal brzy natolik známý, že majitelka už potom nikdy nemusela obcházet místní trhy s těžkými koši plnými sladké speciality.
S kručícími žaludky a zvědaví, jaké budou naše dojmy z večeře v legendárním warungu, jsme do ulice Janturan 36-38 Warungboto, přijeli těsně po jedenácté hodině. Podle vývěsky sice majitelé otevírají půl hodiny před půlnocí, ve skutečnosti si ale na gudegu můžete pochutnat ještě dříve. U tří stolů postavených před domem natřeným na bílo právě své porce gudegu dojídalo několik mužů oblečených do elegantního sportovního oblečení typického pro indonéské businessmany. Z jejich uvolněného chování bylo zřejmé, že si tu pozdní večeři dopřávají pravidelně.
Když jsme vešli do domu, ocitli jsme se přímo uprostřed prostorné kuchyně. Na levé straně ode dveří se v ohromné pánvi plné kokosového mléko ohřívalo několik desítek vajec, o kousek dál bublala v hrnci kuřecí omáčka opor ayam a v tradiční javánské nádobě kenceng se vařila rýže. Před stěnou zcela černou od kouře a oleje stál hliníkový stojan na nádobí, ze kterého paní, jejíž vlasy už stářím úplně zbělaly a prořídly, brala talíře a příbory. Do každého talíře pak nabrala z bambusového koše trochu rýže, na kterou navršila kousek kuřete v omáčce či vejce, mladý chlebovník uvařený v palmovém cukru, hovězí kůži a pár zelených chilli papriček. Obvykle si zákazníci mohou nechat na talíř přidat i sojové dobroty tempe a tahu či listy kasavy, tentokrát byl ale bohužel výběr příloh menší.
Gudeg připravuje paní Rubiyem a její příbuzní od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. K nasycení více než tři sta zákazníků, kteří se zde každý den zastaví, je potřeba deset až patnáct kilo mladého chlebovníku (nangka muda), dvě stě vajec, patnáct kuřat, několik kilo tempe, tahu a hovězí kůže. K tomu je samozřejmě nutné přidat koření, chilli papričky, kokosový ořech a palmový cukr, který dodává gudegu jeho typickou sladkou chuť. V devět hodin večer se všichni vrátí opět do kuchyně, aby připravili rýži a ohřáli již hotové přílohy. První zákazníci se objeví ve dveřích kuchyně o dvě hodiny později, Gudeg jde rychle na odbyt, a tak jsou už v půl druhé v noci hrnce prázdné.
Svou porci gudegu si můžete vychutnat na lavicích před domem nebo přímo v kuchyni, kde je pro strávníky připraveno několik bílých plastových židlí. Sedět se dá ale i na dřevěné posteli nebo lavici vedle hromady těžkých pytlů s rýží. Stěny na této straně kuchyně jsou natřeny na bílo a i přes svou zašlost tak působí oproti dalším částem místnosti čistě. Původně chtěli majitelé natřít i zdi v okolí ohniště, sentimentální zákazníci jim v tom ale zabránili.
Téměř všechna místa u stolů před domem byla obsazená, a tak jsme se posadili do tureckého sedu na rohože natažené na zemi. Přestože moji přátelé noční gudeg velmi vychvalovali, už po prvním soustu jsem věděla, že mého favorita prodávaného každé ráno přímo před mým domem neohrozí. I když nebyl tak sladký jak bývá v Yogyakartě zvykem, stejně byla na můj vkus chuť cukru příliš silná. Také mi chyběly zelené listy kasavy nebo špenátu, které jsou nezbytnou součástí mého ranního gudegu zabaleného v banánovém listu a vychutnaného v pohodlí domova. I tak jsem si ale gudeg pawon zařadila na seznam svých oblíbených warungů. Nočních jídelen je sice poměrně dost, jen v málokteré se ale setkáte s tak příjemnou atmosférou.
Fotogalerie: Gudeg Pawon
Majitelka warungu, paní Rubiyem, převzala recept na populární jídlo od své matky, která ho prodávala už ve čtyřicátých letech minulého století. Stejně jako ona pak Mbah Prapto, jak paní Rubiyem říkají její příbuzní a přátelé, nabízela gudeg nejdříve na okolních trzích, v osmdesátých letech ho ale začala servírovat svým zákazníkům ještě horký přímo ve své kuchyni. V té době byly totiž v Yogyakartě nasazeny stovky vojáků a policistů, kteří měli za úkol vyčistit město od kriminálních živlů. Každý den pak obyvatelé města nacházeli v ulicích mrtvá těla, někdy měly prý oběti v kapse kalhot či košile zastrčené peníze jako příspěvek rodině na pohřeb. Hladoví vojáci a policisté se uprostřed noci zastavovali na jídlo přímo v domu paní Rubiyem, která pak již neměla k ránu co prodávat. Warung se stal brzy natolik známý, že majitelka už potom nikdy nemusela obcházet místní trhy s těžkými koši plnými sladké speciality.
S kručícími žaludky a zvědaví, jaké budou naše dojmy z večeře v legendárním warungu, jsme do ulice Janturan 36-38 Warungboto, přijeli těsně po jedenácté hodině. Podle vývěsky sice majitelé otevírají půl hodiny před půlnocí, ve skutečnosti si ale na gudegu můžete pochutnat ještě dříve. U tří stolů postavených před domem natřeným na bílo právě své porce gudegu dojídalo několik mužů oblečených do elegantního sportovního oblečení typického pro indonéské businessmany. Z jejich uvolněného chování bylo zřejmé, že si tu pozdní večeři dopřávají pravidelně.
Když jsme vešli do domu, ocitli jsme se přímo uprostřed prostorné kuchyně. Na levé straně ode dveří se v ohromné pánvi plné kokosového mléko ohřívalo několik desítek vajec, o kousek dál bublala v hrnci kuřecí omáčka opor ayam a v tradiční javánské nádobě kenceng se vařila rýže. Před stěnou zcela černou od kouře a oleje stál hliníkový stojan na nádobí, ze kterého paní, jejíž vlasy už stářím úplně zbělaly a prořídly, brala talíře a příbory. Do každého talíře pak nabrala z bambusového koše trochu rýže, na kterou navršila kousek kuřete v omáčce či vejce, mladý chlebovník uvařený v palmovém cukru, hovězí kůži a pár zelených chilli papriček. Obvykle si zákazníci mohou nechat na talíř přidat i sojové dobroty tempe a tahu či listy kasavy, tentokrát byl ale bohužel výběr příloh menší.Gudeg připravuje paní Rubiyem a její příbuzní od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. K nasycení více než tři sta zákazníků, kteří se zde každý den zastaví, je potřeba deset až patnáct kilo mladého chlebovníku (nangka muda), dvě stě vajec, patnáct kuřat, několik kilo tempe, tahu a hovězí kůže. K tomu je samozřejmě nutné přidat koření, chilli papričky, kokosový ořech a palmový cukr, který dodává gudegu jeho typickou sladkou chuť. V devět hodin večer se všichni vrátí opět do kuchyně, aby připravili rýži a ohřáli již hotové přílohy. První zákazníci se objeví ve dveřích kuchyně o dvě hodiny později, Gudeg jde rychle na odbyt, a tak jsou už v půl druhé v noci hrnce prázdné.
Svou porci gudegu si můžete vychutnat na lavicích před domem nebo přímo v kuchyni, kde je pro strávníky připraveno několik bílých plastových židlí. Sedět se dá ale i na dřevěné posteli nebo lavici vedle hromady těžkých pytlů s rýží. Stěny na této straně kuchyně jsou natřeny na bílo a i přes svou zašlost tak působí oproti dalším částem místnosti čistě. Původně chtěli majitelé natřít i zdi v okolí ohniště, sentimentální zákazníci jim v tom ale zabránili.
Téměř všechna místa u stolů před domem byla obsazená, a tak jsme se posadili do tureckého sedu na rohože natažené na zemi. Přestože moji přátelé noční gudeg velmi vychvalovali, už po prvním soustu jsem věděla, že mého favorita prodávaného každé ráno přímo před mým domem neohrozí. I když nebyl tak sladký jak bývá v Yogyakartě zvykem, stejně byla na můj vkus chuť cukru příliš silná. Také mi chyběly zelené listy kasavy nebo špenátu, které jsou nezbytnou součástí mého ranního gudegu zabaleného v banánovém listu a vychutnaného v pohodlí domova. I tak jsem si ale gudeg pawon zařadila na seznam svých oblíbených warungů. Nočních jídelen je sice poměrně dost, jen v málokteré se ale setkáte s tak příjemnou atmosférou.
Fotogalerie: Gudeg Pawon
1 komentář:
Ňam, ňam to bych si dal také :o(
Dadala
Okomentovat