Becak pro celou rodinu

Po indonéských městech se na kratší vzdálenosti můžete kromě veřejných autobusů dopravovat také becakem, vozítkem na lidský pohon podobným indické rikše. Zatímco v Indii ale sedí řidič vepředu a vozítko táhne za sebou, v Indonésii jede řidič na kole za vozítkem nebo na jeho levé straně. Moji čeští přátelé mají často strach, zda se do malého vozítka vejdou a zda je řidič při jejich váze (podotýkám, že to většinou jsou lidé průměrného vzrůstu a váhy) vůbec uveze. Jak je vidět z této fotky, starosti jsou to zbytečné: sedm dětí váží dohromady určitě víc než jakýkoliv z mých českých kamarádů, který se kdy zkusil becakem projet.

Matrace v ulicích

Jakmile zasvítí sluníčko, objeví se na indonéských ulicích desítky matrací a polštářů. Větrat matrace, oblečení i další vybavení domácnosti je především v období dešťů velmi důležité. Jinak se totiž vystavujete riziku, že se do vašich věcí pustí vše napadající a ničící plíseň. Mnoho Indonésanů nepoužívá ke spánku postele ale jen matrace položené přímo na podlaze nebo na podložce z přírodních materiálů či plastu. Ačkoliv není tento zvyk zdravý, v boji proti vlhkosti a plísním jsou lehce přemístitelné matrace praktickým řešením.

Jídlo bez formalínu

Před pár lety šokovalo indonéské milovníky polévky bakso zjištění potravinářských kontrol, že někteří prodavači přidávají do této oblíbené pochoutky životu nebezpečnou látku formalín, chemikálii používanou ke konzervaci mrtvol či likvidaci škůdců a much. Při dlouhodobější konzumaci způsobuje tato látka vážné poškození srdce, jater a ledvin, přesto se ji prodejci nezdráhali použít, aby jejich zboží vydrželo (nebo alespoň vypadalo) déle čerstvé. Od té doby se na štítech restaurací a jídelen, které nabízejí bakso nebo nudle mie, objevuje nápis Bebas Formalin – Bez formalínu.

Houpačka za kačku

Když vzrostly pronájmy pozemků a i zájem Indonésanů o poutě začal upadat, přišly kreativní mozky s řešením: vytvořit mobilní houpačku, kterou lze přivést až přímo k zákazníkovi. Vozítka odong-odong, na kterých jsou připevněna čtyři houpací sedátka, začala nejdříve objíždět ulice Jakarty, kde si brzy získala popularitu. Kvůli velké konkurenci v indonéském hlavním městě se ale mnoha majitelům pojízdné atrakce nedařilo vydělat si na živobytí, a tak zkusili nabídnout své služby i v jiných městech. Tak přišel do Yogyakarty i mladík, který čas od času poskytuje levnou zábavu dětem v naší čtvrti. Zatímco šlapal do pedálů svého vozítka do rytmu za uši tahající hudby a uváděl tak do pohybu houpačky ve tvaru zvířátek, vyprávěl, jak se před několika lety rozhodl odejít z malého javánského města do Jakarty, aby zde jako mnoho jiných chudých lidí zkusil zlepšit svou finanční situaci. Za čtyři a půl miliónu rupií (v současné době asi devět tisíc korun) si pořídil vozítko s houpačkami, se kterým rok a půl objížděl ulice metropole. Získat své místo na slunci není ale ve velkoměstě lehké, a tak se rozhodl zkusit štěstí v Semarangu, velkém dopravním uzlu blízko jeho rodiště. Netrvalo dlouho aby zjistil, že i toto přístavní město už křižuje víc odong-odong než aby mohl uspět. Vydal se tedy do Yogyakarty, kde se mu daří nabízet zábavu dětem už dva roky. Za pohoupání v délce jedné krátké písničky zaplatí každé dítě pět set rupií (zhruba jedna koruna). Málokteré dítě ale nevyžaduje přídavek, a tak mu i přes nízkou cenu jeho služeb stačí vydělané peníze k životu.

Fotogalerie: Houpačka za kačku

Jak poručit dešti

Černé mraky stahující se obvykle kolem poledne nad Yogyakartou nyní už skoro měsíc sesílají každý den na město husté proudy vody, které zavlažují zem s úpornou vytrvalostí i několik hodin vkuse. Konat v tomto období zahradní slavnost či koncert pod širým nebem se zdá takřka nemožné. Javánci si ale naštěstí umějí poradit.

Když se před několika týdny chystal sultán a guvernér Yogyakarty Hamengkubuwono X veřejně vystoupit na náměstí před svým palácem a informovat lid, zda se bude ucházet ve volbách o post indonéského prezidenta, přizvali organizátoři akce ke spolupráci také čtyři pawang hujan. Zatímco stovky policistů se staraly o bezpečnost a pořádek, tito tradiční zaříkávači deště měli zajistit, aby dlouho očekávanou událost nenarušila sprcha z nebes.

Ještě v poledne se zdálo, že tentokrát bude javánská mystika na přírodu krátká. Těsně před druhou hodinou, kdy z několika stanovišť vyrazily průvody uměleckých skupin a zástupci jednotlivých administrativních oblastí města a přilehlých oblastí, se však na zem snesly kapky poslední. Obloha sice zůstala nadále hrozivě zatažená, podobala se ale spíše kobře v rukou krotitele hadů. Až poté, co sultán v krátkém projevu prohlásil, že je připraven stát se prvním mužem této čtvrté nejlidnatější země světa, začaly na hlavy davu čítajícího více než dvě stě tisíc lidí dopadat opět krůpěje.

Svůj slib splnil jiný zaříkávač deště i o pár dní později, když po hlavní třídě města Surakarta procházel průvod delegátů konference organizace sdružující města patřící na seznam světového dědictví. Ani v tomto sídle javánských panovníků neměly mraky sílu přemoci mantry místního šamana, a tak jen zasmušile pozorovaly pestré dění po celé délce ulice pojmenované po jednom z hrdinů druhé světové války.

Podobných příkladů je nespočet a to nejenom na Jávě. Pawang hujan zajišťují hladký průběh svatebních oslav, představeních stínového divadla wayang kulit či politických meetingů, jejich služeb využívají i velcí hráči v tabákovém průmyslu, aby si tak zajistili kvalitní úrodu suroviny nezbytné pro výrobu cigaret a doutníků. Nouzi o práci rozhodně nemají zaříkávači deště na ostrově Bali, kde se každý den konají různé menší či větší hinduistické rituály. Na jejich nadpřirozené schopnosti zde spoléhají také manažeři luxusních hotelů a organizátoři mezinárodních sportovních utkání a kulturních festivalů, které pomáhají propagovat ostrov v zahraničí jako příjemnou turistickou destinaci.

Ačkoliv jsou zaříkávači deště veledůležitými aktéry mnoha veřejných událostí, o jejich přítomnosti mnohdy nemají jejich účastníci ani tušení. Často totiž sedí pawang hujan nepozorován na okraji všeho dění a potichu odříkává modlitby, které posunou mraky na jiné místo nebo jim zabrání, aby skropily zem pod sebou deštěm. Účinnost modliteb pomáhá zaručit kouř z vonných tyčinek či obětiny pro nadpřirozené bytosti jako je slepičí hlava a chilli papričky. Způsoby, jak zahnat déšť, se různí, každopádně ale vyžadují vysokou koncentraci a důkladnou spirituální přípravu. V mnoha případech se schopnosti překračující hranice racionálna dědí v rodině z generace na generaci.

Pomoc muže (ženy jsou v této profesi spíš výjimkou) obdařeného mimořádnou duchovní silou ale samozřejmě není zadarmo. Zaříkávač deště s dobrou reputací si za své služby účtuje i několik miliónů indonéských rupií (několik tisíc korun). Ani slavnosti s malým rozpočtem však nejsou automaticky odsouzeny k nezdaru. Stačí do země na místě, které má být chráněno před deštěm, zabodnout obrácené sapu lidi, koště vyrobené ze stvolů listů kokosové palmy, na jehož koncích jsou zabodnuty chilli papričky, česnek a cibule. Nebo hodit na střechu domu, na jehož pozemku se bude událost pořádat, kalhotky panny.

Opilý led

Dávat si es teler v období dešťů je podobné jako pochutnávat si na zmrzlině zabalená do tlusté bundy, šály a teplých rukavic. Jakmile ale do země na rovníku začne pražit sluníčko, není osvěžující dobroty než talíř plný nasekaného ledu s kousky ovoce, to vše zalité sladkým sirupem a kondenzovaným mlékem. V každém průvodci sice návštěvníky Indonésie nabádají, aby se obloukem vyhnuli pokrmům a nápojům s ledem, ve warungu Es Teler 77 si snad ale nikdo žádné střevní potíže nepřivodí. Laskominu, podle které dostala tato síť fastfoodových restaurací své jméno, zde připravují z mladého kokosu, avokáda a chlebovníku a podávají ve skleněném poháru, který dá plně vyniknout harmonické barevnosti tropických plodů.

Recept tchýně majitele restaurace, paní Murniati Widjaja, kdysi vyhrál soutěž o nejlepší tradiční indonéský nápoj, což rodině umožnilo přeměnit malý warung v Jakartě v úspěšný business. Od svého založení v roce 1982 tak již společnost otevřela více než dvě stě poboček, Es Teler 77 nyní znají také obyvatelé Singapuru a Austrálie. V Indonésii najdete tuto restauraci většinou v nákupních střediscích (místní je označují anglickým výrazem mall) či jejich blízkosti a kromě es teler si zde můžete dát knedlíčkovou polévku bakso, nudle s kuřetem a zeleninou, polévku soto a několik dalších typicky indonéských jídel.

Když jsem se pídila po významu názvu ledového zákusku, dostalo se mi dvou vysvětlení. Podle toho prvního mu dali jméno samotní zákazníci, kterým navozoval pocity jako by požili drogy (teler znamená v indonéštině opilý, zfetovaný). Druhá verze tvrdila, že ovoce zalité sirupem připomínalo lidem hnis tekoucí z nemocného ucha (taktéž teler)... Přestože jsem okamžitě po vyprázdnění skleněného poháru spíš než euforii cítila chlad rozeznívající mé zuby, není asi potřeba říkat, ke které z uvedených možností se kloním.

Nakupovat s lehkostí

Obstarat si v Indonésii jídlo a různé jiné životní potřeby z pohodlí vlastního domova jde i bez připojení k Internetu a dodávkových služeb eshopů.Úzké uličky kampungů totiž od rána do večera křižují podomní prodejci a různými zvuky, které už zákazníci dokáží dobře rozpoznat, upozorňují na své zboží.

Pokud dáváte přednost evropské snídani, můžete si ještě před svítáním dát pečivo, které za nějakou chvíli zapijete čerstvým mlékem. Po východu slunce přijde na řadu indonéská kuchyně v podobě polévky soto a pálivých jídel z oblasti Minangkabau na Sumatře. Chcete-li si raději uvařit sami, stačí si vybrat zeleninu a koření u paní, která tyto suroviny rozváží po městě na motorce a od další paní, tentokrát s ohromným košem připevněným na zádech dlouhým pruhem látky, si koupit křupky krupuk, nepostradatelnou přílohu téměř všech indonéských jídel. Odpoledne je určeno mlsným jazykům, když čtvrtí postupně projíždějí prodavači zmrzliny, ovocného salátu rujak, moučného zákusku putu, sladkého nápoje es dawet a ovocného koktejlu ronde. Vzhledem k nedostatku pohybu, kterého se vám díky těmto službám dostane, je dobré udělat aspoň něco pro své zdraví a dát si skleničku tradiční javánské medicíny jamu. Jakmile se začne smrákat, vyrazí do ulic prodejci knedlíčkové polévky bakso, rybích knedlíčků pempek a smažené rýže.

Když je postaráno o hladové žaludky, přijdou na řadu věci, které usnadňují či zpříjemňují život. Ani pro ty nemusí Indonésan chodit daleko. Na zápraží svého domu může vyměnit pár stovek či tisícovek rupií za hračky pro děti, pořídit si nové koště a rohož, obout se do gumových sandálů nebo si nechat spravit rozbitý deštník. Díky podomním obchodníkům je i zařizování domácnosti snadné: koupíte od nich polštáře různých tvarů a velikostí, květiny na zahradu, dřevěnou postel nebo třeba - jako v mém případě - bambusovou lavičku za padesát tisíc indonéských rupií.

Noční výlet do kuchyně

Zahnat v noci hlad v Yogyakartě není tak těžké, stačí jen na motorce projet pár ulic a dívat se po stáncích postavených dočasně na chodníku. Jeden z populárních warungů pro ty, co nedbají na rady dietologů a před spaním si ještě rádi dají něco na zub, byste ale bez přesné adresy jen těžko hledali. Je totiž takřka dokonale skryt v jedné z postranních uliček ve čtvrti Umbulharjo ve východní části města. Warung je to natolik známý, že ani majitelé nemají potřebu pověsit nad dveře ceduli s jeho názvem. Ostatně „oficiální“ název tento warung ani nemá: mezi zákazníky se pro něj vžilo označení gudeg pawon. Yagyakartská specialita gudeg se tu totiž servíruje přímo v kuchyni, javánsky pawon.

Majitelka warungu, paní Rubiyem, převzala recept na populární jídlo od své matky, která ho prodávala už ve čtyřicátých letech minulého století. Stejně jako ona pak Mbah Prapto, jak paní Rubiyem říkají její příbuzní a přátelé, nabízela gudeg nejdříve na okolních trzích, v osmdesátých letech ho ale začala servírovat svým zákazníkům ještě horký přímo ve své kuchyni. V té době byly totiž v Yogyakartě nasazeny stovky vojáků a policistů, kteří měli za úkol vyčistit město od kriminálních živlů. Každý den pak obyvatelé města nacházeli v ulicích mrtvá těla, někdy měly prý oběti v kapse kalhot či košile zastrčené peníze jako příspěvek rodině na pohřeb. Hladoví vojáci a policisté se uprostřed noci zastavovali na jídlo přímo v domu paní Rubiyem, která pak již neměla k ránu co prodávat. Warung se stal brzy natolik známý, že majitelka už potom nikdy nemusela obcházet místní trhy s těžkými koši plnými sladké speciality.

S kručícími žaludky a zvědaví, jaké budou naše dojmy z večeře v legendárním warungu, jsme do ulice Janturan 36-38 Warungboto, přijeli těsně po jedenácté hodině. Podle vývěsky sice majitelé otevírají půl hodiny před půlnocí, ve skutečnosti si ale na gudegu můžete pochutnat ještě dříve. U tří stolů postavených před domem natřeným na bílo právě své porce gudegu dojídalo několik mužů oblečených do elegantního sportovního oblečení typického pro indonéské businessmany. Z jejich uvolněného chování bylo zřejmé, že si tu pozdní večeři dopřávají pravidelně.

Když jsme vešli do domu, ocitli jsme se přímo uprostřed prostorné kuchyně. Na levé straně ode dveří se v ohromné pánvi plné kokosového mléko ohřívalo několik desítek vajec, o kousek dál bublala v hrnci kuřecí omáčka opor ayam a v tradiční javánské nádobě kenceng se vařila rýže. Před stěnou zcela černou od kouře a oleje stál hliníkový stojan na nádobí, ze kterého paní, jejíž vlasy už stářím úplně zbělaly a prořídly, brala talíře a příbory. Do každého talíře pak nabrala z bambusového koše trochu rýže, na kterou navršila kousek kuřete v omáčce či vejce, mladý chlebovník uvařený v palmovém cukru, hovězí kůži a pár zelených chilli papriček. Obvykle si zákazníci mohou nechat na talíř přidat i sojové dobroty tempe a tahu či listy kasavy, tentokrát byl ale bohužel výběr příloh menší.

Gudeg připravuje paní Rubiyem a její příbuzní od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. K nasycení více než tři sta zákazníků, kteří se zde každý den zastaví, je potřeba deset až patnáct kilo mladého chlebovníku (nangka muda), dvě stě vajec, patnáct kuřat, několik kilo tempe, tahu a hovězí kůže. K tomu je samozřejmě nutné přidat koření, chilli papričky, kokosový ořech a palmový cukr, který dodává gudegu jeho typickou sladkou chuť. V devět hodin večer se všichni vrátí opět do kuchyně, aby připravili rýži a ohřáli již hotové přílohy. První zákazníci se objeví ve dveřích kuchyně o dvě hodiny později, Gudeg jde rychle na odbyt, a tak jsou už v půl druhé v noci hrnce prázdné.

Svou porci gudegu si můžete vychutnat na lavicích před domem nebo přímo v kuchyni, kde je pro strávníky připraveno několik bílých plastových židlí. Sedět se dá ale i na dřevěné posteli nebo lavici vedle hromady těžkých pytlů s rýží. Stěny na této straně kuchyně jsou natřeny na bílo a i přes svou zašlost tak působí oproti dalším částem místnosti čistě. Původně chtěli majitelé natřít i zdi v okolí ohniště, sentimentální zákazníci jim v tom ale zabránili.

Téměř všechna místa u stolů před domem byla obsazená, a tak jsme se posadili do tureckého sedu na rohože natažené na zemi. Přestože moji přátelé noční gudeg velmi vychvalovali, už po prvním soustu jsem věděla, že mého favorita prodávaného každé ráno přímo před mým domem neohrozí. I když nebyl tak sladký jak bývá v Yogyakartě zvykem, stejně byla na můj vkus chuť cukru příliš silná. Také mi chyběly zelené listy kasavy nebo špenátu, které jsou nezbytnou součástí mého ranního gudegu zabaleného v banánovém listu a vychutnaného v pohodlí domova. I tak jsem si ale gudeg pawon zařadila na seznam svých oblíbených warungů. Nočních jídelen je sice poměrně dost, jen v málokteré se ale setkáte s tak příjemnou atmosférou.

Fotogalerie: Gudeg Pawon