Cesta po Sumatře

V pátek 29. června odlétám společně s dvěma kamarádkami z Čech na několik týdnů na ostrov Sumatra. V prázdninovém období, kdy se ceny letenek několikanásobně zvýšily, se nám podařilo sehnat výhodnou letenku se společností Adam Air z Jakarty do Medanu za 490 tisíc indonéských rupií. Vzdálenost zhruba 1160 km vzdušnou čarou bychom měly urazit přibližně za dvě hodiny a do Medanu tak přiletět kolem sedmé hodiny večer.

V třetím největším indonéském městě, které je pro mnoho turistů pouze vstupní branou na ostrov, se nechceme zdržet dlouho. Přestože zatím nemáme žádný podrobný cestovní plán, je několik míst, kam bychom rády zavítaly. Na severní Sumatře mezi ně určitě patří rehabilitační centrum pro orangutany Bukit Lawang, kde pracuje i české lékařka Ivana Fojtová, a sopečné jezero Toba, největší jezero v Jihovýchodní Asii s plochou asi 1700 m²., jehož okolí je domovem etnické skupiny Bataků. Odsud se přesuneme na ostrov Nias známého díky svým ohromným vlnám jako ráj pro surfaře. Nás bude ale spíše zajímat místní megalitická kultura a každodenní život Niasanů, o kterém na základě sbírky českého cestovatele Pavla Durdíka napsala má kamarádka Anička diplomovou práci. Anička nebude ale pouze znalým průvodcem na ostrově Nias ale v průběhu celé naší cesty. Před sedmi lety totiž rok studovala ve městě Padang Panjang indonéštinu a místní kulturu. Také proto naše kroky povedou na západní Sumatru, domovu Minangkabauců, kde chceme cestováním strávit nejvíce času. Kromě Padang Pandangu se zastavíme ve městě Bukittinggi, Padang a jejich nádherném okolí bohatém na vodopády, lesy, sopky, údolí a rozmanitou faunu. Plánujeme výstup na sopku Merapi (2891 m) a odpočinek u jezera Maninjau, o kterém jsem slyšela básnit už mnoho cestovatelů. Z Padangu se potom letecky vrátíme na Jávu, kde chceme cestovat další dva týdny a pak se odjet na pár dní rozmazlovat na hinduistický ostrov Bali.

Během naší cesty po Sumatře možná nebudu mít tolik času ani příležitostí chodit do internetových kaváren, takže fotky a zápisky se objeví na blogu až později.

Jak jsme šli s kůží na trh

Praktické provedení rčení „jít s kůží na tr“ jsem si měla dnes možnost vyzkoušet díky kamarádům, kteří se pohybují ve světě indonéských médii. O půlnoci přišli na terasu našeho domu obývaného jen samými bule (cizinci) s nabídkou, abychom si zahráli roli turistů v celostátně vysílaném spotu nabádajícím Indonésany, aby byly otevřeni dialogu, přátelští a upřímní. Podobné reklamy propagující různé etické hodnoty nebo vládní programy zaměřené na zlepšení životního standardu obyvatel souostroví jsou v indonéské televizi poměrně běžné. Pokud je nefinancuje státní pokladna, sponzoruje je některá z velkým firem jako například tabákoví giganti Sampoerna a Djarum. Tento spot se natáčel za peníze státní Bank Indonesia (Indonéské banky).

To, zda jsme schopni se tvářit přirozeně či máme talent pro hraní nikoho nezajímalo, pro příslušné role nás kvalifikovala již naše bílá kůže, která ani po téměř ročním vystavení tropickému sluníčku příliš svůj barevný tón nezměnila. Italovi Pierepaulovi a mě připadla role páru turistů, který si s mapou Yogyakarty v ruce a velkým batohem na zádech vesele povídá se strážcem sultánova paláce kraton, ostatní dostali za úkol hrát – nebo alespoň předstírat hru - na nástroje tradičního javánského orchestru gamelan. Zatímco pro hudebníky štáb vhodné oblečení připravil, my s Pierepaulem jsme se museli o kostýmy postarat sami. To se nakonec ukázalo jako větší oříšek než jsme mysleli. V Indonésii už žijeme poměrně dlouho dobu a naše každodenní oblečení tak typické indonéské představě o vzhledu turisty příliš neodpovídá. Ulicemi Yogyakarty se totiž rozhodně neproháním v sukýnce a sexy tílku se špagetovými ramínky, ale v džínech a pohodlném bavlněném tričku. Naštěstí ale režisér během odpoledního natáčení zahlédl kolem sebe projít „opravdového“ turistu, a tak jsme pár hodin před odjezdem na plac dostali smskou instrukce, abychom si oblékli kalhoty vojenského stylu a tričko jasných barev. Ital pak jenom musel vyměnit malý praktický batůžek, který tu na zádech zahraničních cestovatelů vidíme nejčastěji, za ohromný modrý batoh, aby byl vzhled turisty podle kostymérky dokonalý.

Reklamu měl natáčet světoznámý indonéský režisér Garin Nugroho, ale zcela v souladu se svou pověstí nevypočitatelného génia se na plac dostavil až před setměním, kdy už byly všechny přístroje vypnuty a štáb připraven k návratu do hotelu. Místo toho jsme tak plnili rozkazy mohutného režiséra z Jakarty, Bez dlouhého vysvětlování a příprav (žádné líčení nebo jiné vzhledové úpravy) nám ukázal značky na chodníku, na které jsme se měli společně s jedním z palácových vojáků postavit a vyměňovat si úsměvy nad mapou města. Zkřivili jsme ústa do širokého úsměvu, který se křečovitě rozšiřoval s každým režisérovým výkřikem „Smějte se“ a „Ještě větší úsměv“. Po chvíli jsme si připadali jako chovanci ústavu pro duševně choré – jenom jsme se jeden na druhého zubili, kývali hlavami podle instrukcí režiséra a jeden druhému si stručnými větami stěžovaly, jak nás od úsměvu vhodného spíš do reklamy na zubní pastu bolí tváře. Občas se postarší sympatický voják pokusil nad mapou rozvést smysluplný hovor, ale brzy se jeho myšlenkový arzenál vyčerpal, a tak jen dokola opakoval několik obsahově podobných vět: „Tady je sultánův palác.....tudy se jde do sultánova paláce....byli jste už v sultánově paláci?“, na což jsme my poslušně reagovali rozjařeně jako by řekl ten největší vtip. Za námi mezitím procházeli po ulici vedoucí k bráně jedné z palácových budov vojáci a ženy oblečené do batikovaných látek. Byli jsme k nim ale otočeni zády, takže celou scénu uvidíme až na jednom z indonéských televizních kanálů.

Když režisér zabral naše obličeje i v detailu, přehrál nám celý asi pětiminutový záznam celé naší velescény. Evidentně byl s výsledkem spokojený. S hrdostí v hlase poukázal na to, že na našich tvářích nebyly vůbec vidět krůpěje potu a to i přesto, že jsme nebyli nalíčení. Překvapilo mě, že naše šílené jednání vypadalo na obrazovce celkem obstojně. I když představa, že se mihneme v televizi déle než pět sekund mi moc povzbudivá nepřipadala. Ale kdo ví, třeba po odvysílání spotu dostanu nabídku na účinkování v další lidumilné reklamě. Jako nejpravděpodobnější se jeví propagace preventivní péče o zubní chrup.

Švec

V Indonésii se dá ještě velmi často narazit na u nás zaniklé nebo pomalu mizející profese jako je například švec. Do jedné ševcovské dílničky jsem se náhodou podívala v neděli, když jsme se stavili na krátké návštěvě u kamaráda ve městě Magelang asi hodinu cesty směrem na západ od Yogyakarty.

Nedělnímu dopoledni vládla obvyklá líná atmosféra, vzduch se skoro nehýbal a před domy bylo na prudkém slunci neuspořádaně rozloženo mokré prádlo a větraly se matrace. Zastavili jsme před domkem, odkud bylo skrze doširoka otevřená okna slyšet pravidelné ťukání kladívka a cítit ladkou vůni koláčků. V malé místnosti plné obuvnického náčiní byli nad svou prací mlčky skloněni dva postarší muži, jejichž fyzické rysy nezapřely, že jim v žilách koluje stejná krev. Jakmile jsme vešli do místnosti, ten mladší z nich hbitě vstal a natáhl k nám ruku na pozdrav, druhý zůstal sedět s rozešitou botou na klíně. S trochou ostychu přikývali, když jsem je požádala o svolení strávit s nimi nějaký čas v dílně. Zatímco starší z bratrů se nepřestal kromě krátkého okamžiku, kdy se s námi zdravil, věnovat své práci, otec našeho kamaráda se posadil za stůl naproti mě a skoro neslyšitelným hlasem vyprávěl, jak s bratrem už více než třicet let šijí a opravují kožené boty.

Obuvnickou dílnu založil v roce 1922 jejich otec, který se řemeslu naučil v holandské firmě v Magelangu. Když pak z dílny odešel a postavil se na vlastní nohy, získal si rychle dobrou pověst a většina zákazníků holandské dílny začalo nosit zakázky k němu. Odliv zákazníků byl tak velký, že časem museli Holanďané svou dílnu zavřít. Šikovný švec odkoupil již nepotřebné obuvnické náčiní, včetně dřevěných forem na boty velkých velikostí vyrobených v Anglii a Holandsku. Dílně zaměstnávající dvanáct ševců se dařilo i během japonské okupace souostroví v letech 1942-45. Japonští vojáci si zde nechávali šít tašky na pás, ve kterých nosili všechno vybavení nezbytné k přežití v nouzi. Obrat nastal až v roce 1976, kdy byl v Indonésii nedostatek kůže a její cena tak citelně stoupla. Lidé začali před drahými koženými výrobky dávat přednost levnějším a na údržbu praktičtějším botám z imitace kůže. Desítky ševcovských dílech ve čtvrti většinou vlastněných indonéskými Číňany postupně zavřelo navždy své dveře. Otec měl ale pokračovatele ve svých dvou synech, kteří se začali se řemeslem seznamovat zhruba ve svých patnácti letech. Přestože se díky nim podařilo dílnu zachovat, během několika let museli bratři propustit všechny zaměstnance a prodat velkou část obuvnického nářadí arabskému ševci. Zatímco v dobách své největší slávy sídlila dílna na rušné ulici ve městě, nyní vyrábějí bratři boty z hovězí kůže v malé místnosti v přední části společného rodinného domu.

Zajímalo mě, kdo bude v rodinné tradici pokračovat, až se bratří rozhodnou pověsit řemeslo na hřebíček. Mladší z bratrů si povzdechl, že s jejich odchodem do důchodu se bude muset dílna zavřít a nářadí rozprodat, protože jeho jediný syn nemá o tuto profesi zájem a někoho cizího se mu zaučovat nechce. Když jsem stejnou otázku položila i ševcově synovi, znechuceně se ušklíbl, že šití bot není práce pro něho. Možná bych se jeho odmítavému postoji nedivila, kdyby měl dobré vzdělání a práci, ale on dokončil jen střední školu a už dlouhou dobu o žádnou práci nezavadil. Z otcova komentáře bylo vidět, že již nad černou ovcí rodiny zlomil hůl.

Přiložila jsem si k oku fotoaparát, abych si dílnu i její majitele vyfotila. Mladší z bratrů však zaprotestoval, že je jelek (ošklivý) a ať ho proto nefotím. Neviděla jsem na jeho šedinách ani téměř bezzubém úsměvu nic ošklivého, naopak mi přišlo, že na svých 74 let vypadá velmi dobře. Nechal se přemluvit, abych ho párkrát zvěčnila s jeho botami.

Starší z mužů, který do té doby beze slova přešíval kožené sandály koupené v obchodě, se zničehonic zapojil do hovoru. Překvapilo mě, že muž sedící téměř nepozorován v koutě místnosti je lepším a ochotnějším vypravěčem než jeho mladší bratr. Historii rodinného řemesla doplnil o pár zajímavých příběhů. Vysvětloval mi, že rodina již od nepaměti bydlí na stejném místě, původní dům ale shořel na popel, když došlo ve čtvrti na konci čtyřicátých let devatenáctého století ke střetu mezi britskými vojsky a místními obyvateli bránícími nově nabytou svobodu. Britové bojující po boku Holanďanů, kteří chtěli znovu držet otěže nad svou zámořskou kolonií, nemohli dlouho houževnatý odpor Indonésanů prolomit. Po dlouhém boji nakonec Britové celou čtvrť zapálili. Materiální obětí střetu se stal i ševcům dům.

Do dílny si přišla žena v muslimském šátku jilbab vyzvednout koženou tašku. Na rozdíl od svého otce bratři ale tašky nešijí, jen opravují. S omezenými pracovními silami i prostředky se výroba v dílně zúžila jen na kožené boty a pásky. Nejčastěji si do dílny přijdou nový pár bot objednat učitelé místních škol a státní úředníci, kteří musí do práce nosit uniformu a nepodléhají tak v oblasti oblečení módním trendům a výstřelkům. Této specifické klientele sestávající především z žen odpovídá i typ nejžádanějších bot: lodičky na nízkém podpatku. Za obuv, jejíž výroba trvá bratrům dva dny, sice musí zaplatit vyšší cenu (pár jednoduchých dámských bot z černé kůže na nízkém podpatku přijde zákaznici na zhruba 150000 Rp), mají tak ale jistotu, že jim boty vydrží déle. Bratři však sami uznali, že jejich boty nevypadají tak dobře jako obuv z továrny. Nemusela jsem si boty prohlížet důkladně, abych věděla, o čem mluví: na rozdíl od masově vyráběných bot měly tyto spoustu estetických nedostatků.

Během našeho rozhovoru strčili do otevřeného okna hlavu dva klučinové zhruba ve věku deseti a jedenácti let, uctivě políbili staršímu z bratrů ruku na pozdrav a zase odběhli věnovat se svým hrám. Myslela jsem, že se jedná o jeho vnuky, brzy jsem však byla vyvedena z omylu, když z vyprávění vyplynulo, že starší z bratrů se během svých 75 let života ještě neoženil. Kamarád mi později vysvětlil, že šedovlasého obuvníka si lidé ze čtvrti velmi váží. Učitelky z místní základní školy dokonce nabádají své žáky, aby se po cestě domů zastavily v ševcovské dílně a po javánsky se s ním letmým políbením ruky pozdravili. Bohužel jsem se nedozvěděla, čím si starý muž takové projevy úcty zasloužil.

Před odjezdem jsem ještě nahlédla do kuchyně v zadní části domu, kde manželka ševce se svými dvěma dcerami pekla koláčky s barevnou cukrovou polevou. Před pár dny dostaly zakázku na upečení sedmi kila sladkostí, teď zbývá dodělat ještě posledních pár kousků. Ochotně mi dávaly ochutnat z každého druhu a vyzvídaly, jak se indonéské pečivo liší od toho našeho. Nejvíce se divily, že u nás není běžně k dostání mouka z kasavy (singkong) a poradily, ať si jí sama vyrobím a přivezu do Čech. Třeba jejím prodejem zbohatnu!

Džíny na míru

Do Indonésie se mnou odcestovaly i džíny, které jsem tady v dalekých tropech nosila již před šesti lety. Už při odjezdu mi tedy bylo jasné, že se s nimi budu muset brzy rozloučit a najít si za ně náhradu, což by v zemi, kde nechává své kolekce šít mnoho celosvětově známých značek a obchody přetékají levným oblečením neměl být žádný problém. Když už mé letité přítelkyně začaly v citlivých partiích nebezpečně slábnout a hrozilo tak, že při prvním předklonu způsobím všeobecné pohoršení, vydala jsem se na nákupy do rušného obchodního střediska v centru Yogyakarty.

Se svým přáním koupit si džíny rovného střihu jsem ale moc šancí na úspěch neměla: nabídka v obchodech plně odpovídala žhavému módnímu trendu - kalhotám u kotníků zúženým, tzv. pensil (tužkám). Pokud prodavačky konečně našly požadovaný model, většinou mi střih přizpůsobený malé postavě indonéského zákazníka neseděl. Přiznám se, že mě neúspěch odradil a do dalšího hledání jsem se už nepouštěla s tím, že si nechám své stařešiny raději záplatovat. O potížích při nákupu oblečení mé velikosti jsem se zmínila kamarádovi, který přišel s překvapivým řešením: nechat si džíny ušít na míru.

Služba šití džín na míru se rozšířila z města Bandung na západní části ostrova Jáva. Toto čtvrté největší indonéské město, kterému se díky jeho četným parkům a evropské atmosféře přezdívá „Paříž Jávy“, je jedním z nejvýznamnějších center textilního průmyslu v Indonésii. Značkové oblečení šité v místních továrnách se tu prodává za nízké ceny v tzv. factory outlet, které jsou společně s ulicí Cihampelas, známé pro její velkou nabídku džínového oblečení jako Jeans Street (Džínová ulice), hlavní atrakcí pro domácí turisty. Jeden podnikavec z Bandungu si před dvěma roky otevřel dvě dílničky s názvem – jak jinak - Bandung Jeans i v Yogyakartě.

Přestože je nabídka v obchodech s džínovým oblečením široká, stále se najde dostatek zákazníků, kteří si nechají džíny raději ušít. Důvody jsou různé: buď nemůžou najít model, který by jim vyhovoval střihem či velikostí, touží po originalitě nebo se orientují spíše podle ceny. V pobočce Bandung Jeans na ulici Parangtritis v jižní části Yogyakarty, kde jsem si nechala ušít své nové džíny i já, si na tělo přesně padnoucí oblečení objedná každý týden průměrně padesát zákazníků, většinou mužů. Nejžádanějším artiklem jsou kalhoty, které vám tu zhotoví do dvou dnů za cenu 75 000 rupií včetně látky. V porovnání s cenami v obchodech sahajícím od 300 000 rupií výše (legendární Levis 501 stojí něco přes milión rupií), se jedná se o cenu více než příznivou. Džínovou bundu přesně podle vašich představ tu pak pořídíte za 100 000 rupií.

Šest krejčích původem ze Západní Jávy šije v malé dílničce, kde i v noci spí, kalhoty, bundy, sukně a jiné oblečení z džínoviny dovážené z továren v Bandungu. Zatímco do obchodů se dodává látka v rolích, dílny odebírají již nastříhané kusy látky o šířce 1,25 m a délce 1,5, které vystačí na ušití jednoho typu oblečení. Látky se čas od času obměňují s ohledem na současný převládající vkus a módní trendy. Ačkoliv si zákazník může vybrat z několika druhů látek (kromě džínoviny také manchestru a kostkované bavlny vhodné na sportovní kalhoty) a barevností, nabídka zdaleka nemůže uspokojit každého. Na své si tu přijdou především milovníci jednobarevných a lehce žíhaných látek. Pokud jste si však oblíbili džíny vybělené, nezbývá vám, než nakupovat v obchodech nebo si nechat džíny ušít v Bandungu, kde je možné si nechat látku i vybělit. Džínovina tak, jak ji známe ze značkových obchodů, je také pevnější a drží lépe tvar.

Většina zákazníků přijde do dílny s určitou představou, kterou vysvětlí krejčímu či mu ji ukáží na fotce v časopisu. Krejčí si tvar oblečení se všemi detaily (tvar prošívání, kapsy atd.) překreslí do sešitu, kam po důkladném změření doplní míry zákazníka. Pak už jen zbývá vybrat si látku, barvu nitě, kterou budou džíny ušity, a tvar nýtků a jiných ozdob. Já jsem ale zvolila z mého hlediska jednodušší cestu a nechala si džíny ušít s malými změnami podle svých starých kalhot. S výsledkem jsem byla spokojena: džíny jsou ušity precizně a přesně tak, jak jsem si přála. Jediná vada na kráse je octový smrad, který pochází z chemikálií na ošetření látky a nezmizel ani po vyprání. Nové džíny mě teď budou ale provázet dalších pár let, tak snad pach časem vyprchá.

Volat kulturně

Když mě uprostřed noci vytrhlo ze spánku krátké zazvonění telefonu, znovu jsem si uvědomila, že i při telefonování se Indonésané chovají jinak, než jsem z našich zeměpisných šířek zvyklá. Všechno začíná výměnou telefonních čísel.

Většina interakcí v městském autobusu, při nákupu nebo během čekání v lékárně se drží zaběhnutého vzoru: po obligatorních a pro Evropana citlivých otázkách týkajících se jména, bydliště, věku, profese, statutu a počtu sourozenců, případně dětí, vytáhne tazatel z kapsy svůj mobilní telefon a vyžádá si bez okolků číslo vyslýchaného. Vzhledem k náhodné povaze těchto setkání a velké nepravděpodobnosti jakéhokoliv dalšího kontaktu s tazatelem mi tento dotaz přišel vždy krajně podivný. Snažila jsem se proto dávat číslo pouze těm lidem, kteří mi přišli něčím zajímaví. Občas jsem ale nezvládla situaci a než abych se tazatele, který zjevně neměl špatný úmysl, svým odmítnutím nějak dotkla, číslo jsem mu poskytla s nadějí, že mé slabosti nezneužije. I mistr tesař se ale občas utne, a tak jsem i já párkrát špatně odhadla psychologii a motivaci svého protějšku. Velkým poučením mi v tomto směru bylo několikaměsíční telefonické pronásledování rodinky z Bali, která si hned v prvním vteřinách našeho setkání usmyslela, že jsem vhodnou nevěstou pro jejich staromládeneckého synovce. Pro jistotu mu okamžitě poslali mé číslo i s fotkou, což odstartovalo sérii nočních telefonátů s cílem sjednat si se mnou schůzku.

Přestože je pro mě vyměňování telefonních čísel mezi úplným cizinci nepochopitelné, z indonéské perspektivy se všechno může jevit ve zcela jiných barvách, především pokud jde o setkání s člověkem z jiné země. Pro mnohé z tazatelů je totiž kontakt s cizincem stále něco mimořádného. Není proto divu, že se snaží si tento prchavý moment alespoň nějakým způsobem uchovat. Je ale i možné, že se v jejich uvažování projevuje jistá dávka pragmatičnosti: kdo ví, zda se jim jednoho dne nebude číslo neznámého turisty hodit. Pro tento výklad mluví i to, že Indonésanům nečiní žádný problém navštívit i po letech nulových kontaktů člověka, se kterým se kdysi dávno potkali ve vlaku. Můžou si být téměř stoprocentně jistí, že nebudou odmítnuti.

Indonésané se do telefonu častokrát nepředstavují. S rozšířením mobilních telefonů, které uchovají v paměti i několik stovek čísel, by se mohl zdát tento zvyk skoro zbytečný. Uvědomíme-li si ale, kolikrát si naše číslo zapíší zcela neznámí lidé, představování doplněné o podrobné informace („Potkali jsme se v první květnovou sobotu na autobusové lince číslo 14, měl jsem na sobě černé kalhoty a modrou košili...“) by mělo být samozřejmostí. Nehledě na to, že i hlasy blízkých přátel jsou při telefonování občas těžko rozpoznatelné.

Zatímco společenským územ v Evropě je náležitě se před zavěšením sluchátka telefonu rozloučit, Indonésané mnohokrát ukončí rozhovor zcela náhle a bez jakýkoliv zbytečných frází. To se velmi liší od společenského kontaktu tváří v tvář, kdy jsou například Javánci (etnikum žijící především na Střední a Východní Jávě) velmi slušní a formální a nešetří úklonami ani stisky rukou.

Vzhledem k přírodním podmínkám i náboženským povinnostem se životní rytmus v Indonésii od toho našeho poměrně liší. Indonésané vstávají většinou před rozedněním (muslimové, aby vykonali jednu z povinných modliteb), během odpoledního horka pospávají, aby se večer až do pozdních nočních hodin setkávali se svými přáteli. Nejsem žádný velký spáč, ale udivuje mě, jak málo spánku stačí Indonésanům k přežití. Pamatuji se, jak jsem se jednou po pár měsících strávených dnem i nocí ve společnosti několika desítek insomniaků v indonéském univerzitním kampusu vracela do Čech s pocitem blahostného štěstí, že se doma konečně pořádně v noci vyspím. Z toho vyplývá, že zatímco našinec telefonuje přibližně od osmé hodiny ranní do desáté hodiny večerní a tuto hranici překročí pouze ve výjimečných případech nebo pokud volá svým blízkým, v Indonésii není ničím zvláštním, když vás probudí zvonění telefonu již v půl šesté ráno nebo vás vytrhne z příjemného hlubokého spánku kolem půlnoci. Noční telefonování podporuje i politika operátorů mobilních telefonů: pokud si koupíte kupón za určitou sumu, můžete po následující dva dny telefonovat od půlnoci do pěti hodin ráno zadarmo. Po necelých deseti minutách vám sice hovor vypadne a vy tak musíte vytočit číslo znovu, to ale nikoho od nočního bdění u sluchátka neodradí. Ba naopak – síť je v noci přetížená, takže se musíte obrnit i dost velkou dávkou trpělivosti, abyste vydrželi stále dokola zkoušet spojit se s druhou osobou.

Ale vraťme se ke krátkému zazvonění na začátku tohoto článku. Indonésané tomuto velmi rozšířenému zvyku (prý praktikovanému i v Čechách, jak jsem se nedávno dozvěděla) říkají zcela neindonésky miskol, což je fonetický přepis anglického slova miscall nebo-li českého „někoho prozvonit“. Nechat párkrát zazvonit něčí telefon můžete například proto, že s ním potřebujete hovořit, ale máte nízký kredit, a tak doufáte, že vám zavolá zpátky. Indonésané ale obvykle své kamarády prozvánějí proto, aby se připomněli a udržovali mezi sebou kontakty. Co na tom, že rozespalý kamarád si na vás nevzpomene zrovna v dobrém.

Když neplatí gumový čas

Na jízdní řády nejde v indonéské veřejné dopravě příliš spoléhat: autobusy ekonomické třídy vyjíždějí tehdy, když se autobus dostatečně zaplní a vlaky a letadla mají běžně i několikahodinové zpoždění. Stejně jako všude jinde i tady platí jam karet, čas, který se natahuje jako guma. Jednou z mála výjimek je cestování s tzv. travel. Jedná se o mikrobus pro osm pasažérů, který cestující vyzvedne na předem určeném místě (obvykle doma) a doveze až do jejich cíle. Tuto službu oceníte především tehdy, jedete-li na neznámé místo a nechce se vám ve městě při jeho hledání bloudit, přijedete-li do svého cíle v noci, kdy už většinou veřejná doprava nejezdí nebo pokud s sebou vezete těžší zavazadla. Za pohodlnou jízdu bez přestupování sice zaplatíte vyšší cenu než za jízdenku do autobusu, v porovnání s vlakem vyjde však travel mnohdy levněji.

Mikrobus vyjíždí z města v určité hodiny, většinou večer či ráno. Nejdříve ale musí objet město, aby vyzvedl všechny cestující, což může trvat i více než hodinu. Často se také stává, že vás vyzvedne na místě určení mnohem dříve, než bylo domluveno. V jednom případě dokonce přijel travel s dvouhodinovým předstihem a zastihl tak cestujícího ještě v polospánku a na cestu zcela nepřipraveného. Přestože chyba není evidentně na straně cestujícího, reaguje někdy řidič na oprávněné námitky podrážděně a vaší snaze sbalit si zavazadla v rekordním čase se nedostane ani tichého uznání.

Občas jsem při cestách travelem měla pocit, že se řidiči rekrutují z řad sebevražedných zoufalců. Na hrbolatých indonéských silnicích si to svištěli vysokou rychlostí (divím se, že mě ještě nikdy nikdo nepožádal o příplatek za intenzivní masáž mých kostí), ze které neslevili ani tehdy, když jsme projížděli úsekem nechvalně známým jako místo častých smrtelných nehod. Předjížděli ve chvíli, kdy se proti nám v protisměru řítilo auto, na což nereagovali pohotovým zařazením se do vlastního pruhu, jak by bylo záhodno, ale zběsilým výhružným (či obranným?) troubením. Jednou řidič při plnění svého úkolu upadal do spánku, čehož jsme si všimly ve chvíli, kdy se prudkým stočením volantu na poslední chvíli vyhnul velkému červenému autu zaparkovanému na kraji silnice. Protože před námi byla ještě dlouhá a z dopravního hlediska náročná cesta, snažily jsme se řidiče přemluvit, aby zastavil a napil se kávy nebo alespoň přijal nabízený bonbón, který by ho snad mohl udržet v bdělosti. Na naše dobře míněné rady však chlapík reagoval jen nevrlým zabručením a nám nezbylo než si na předních sedačkách udržet naději, že šílenou jízdu přežijeme. Když jsem se později jiného řidiče ptala na jeho pracovní dobu, pochopila jsem, že být unavený k této práci nevyhnutelně patří. Po osmi hodinách jízdy z Malangu musel téměř okamžitě po příjezdu do Yogyakarty vyzvednout další cestující a ještě té noci se s nimi vrátit zpět do Malangu.

Nenechte se ale výše popsanými zkušenosti od cestování travelem odradit: podobné zážitky mám i z indonéských autobusů a přestože jsem si byla už několikrát téměř jistá, že se blíží moje poslední vydechnutí na této planetě, nakonec se naštěstí řidič vždy projevil jako člověk schopný zvládnout kritickou situaci. Indonéská doprava se řídí spíše intuicí než pravidly, což může být pro našince zvyklého na stovky zákazů a příkazů dost šokující zjištění. Na rozdíl od ostatních dopravních prostředků máte ale při cestování travelem dost vysokou pravděpodobnost, že budete v cíli cesty včas.

Trefný a zábavný článek o cestování na motocyklu v Indonésii od mého kamaráda Pavla Sýkory najdete na adrese http://www.tenggara.net/view.php?cisloclanku=2006051701.

Kufry plné příběhů

Výstava Berkoper-Koper Cerita (Kufry plné příběhů) Hardimana Radjaba v Rumah Seni Cemeti, jedné z nejvýznamnějších galerií v Yogyakartě, patřila k tomu lepšímu, co jsem zatím měla možnost v tomto uměleckém prostoru vidět. V budově propojující moderní a tradiční architekturu je vystaveno více než dvacet kufrů, jejichž původní praktickou funkci Hardiman pozměnil a vytvořil tak výmluvné umělecké objekty. Hravost některých kufrů, které koupil autor na trhu s veteší nebo dostal od svých přátel, budí pobavený úsměv, na několika objektech je na první pohled znatelný vliv divadelního prostředí, kde se tento profesor řemesel na Jakartském uměleckém institutu často pracovně pohybuje, další jako by komentovaly různé negativní jevy v indonéské společnosti. Mezi tu poslední kategorii patří kufr v podobě lodi plné dřeva s názvem Gone With the Wind, který nechá vzpomenout na ilegální kácení indonéských pralesů, či objekt Coffee Break zobrazující komiksové postavy kovboje Lucky Luke a jednoho člena zločinecké rodiny Daltonů jak přátelsky rozmlouvají na terase domu – jakoby šlo o zobrazení indonéského prostředí známého těsným propojením mezi vládci a kriminálními živly. V některých případech jsem však měla dojem, jako by se Hardimanovi nepodařilo propojit různé komponenty do ucelené výpovědi a funkce kufru tak byla redukována na pouhý stojan pro jiný umělecký objekt, který by mohl mluvit i sám za sebe.

Výstava je otevřena od 9. června do 15. července od úterý do soboty v Rumah Seni Cemeti, ulice D. I. Panjaitan 41, Yogyakarta.

Levné a ještě levnější

Přistoupíte-li v oblasti stravování a bydlení na běžný indonéský standard, budou vaše životní náklady v Indonésii v porovnání s českou kotlinou znatelně nižší. Stejně jako v jiných zemích je však i v Indonésii výše nezbytných osobních výdajů ovlivněna různými faktory, mimo jiné také místem bydliště. Město Yogyakarta na střední Jávě je například známo tím, že se zde dá bez obtíží vyžít z velmi mála peněz. Ekonomika města, které je sídlem několika desítek univerzit a škol, je totiž ve velké míře podřízena omezeným finančním možnostem studentů. Za přijatelné ceny zde tak najdete pronájem pokoje v rušném domě plném studentů i prostorného domu posazeného v zeleni rýžových polí (v tomto případě však musíte být přinejmenším adoptivním dítětem Štěstěny). V okolí univerzitních kampusů je pak velký výběr jídelniček, tzv. warung, kde si můžete za pár tisíc rupií pochutnat na jídle jako od maminky nebo – v tom horším případě – zrychlit na několik příštích hodin své vyměšování. Zatímco během dne je menu rozmanité a každý si tak najde svůj oblíbený pokrm, ve večerních hodinách se nabídka jídel za nízkou cenu zúží především na smažené pokrmy – ryby, kuřata, kachny, sojové chlebíčky tempe a rýži.

Pokud chcete i večer jíst zdravě a přitom levně, nezbývá vám než nakoupit na trhu potřebné suroviny a pustit se do vaření. I když bydlím v Yogyakartě téměř rok a mám tak za tu dobu trochu přehled o cenových relacích, samotnou mě překvapilo, za jak málo peněz je možné nasytit žaludek výborným jídlem, připravuje-li si ho člověk sám. Páteční pozdní oběd či spíše brzkou večeři sestávající z rýže, míchané zeleniny, sojových chlebíčků tempe a pálivé omáčky sambal jsme uvařili na jednom vařiči za méně než hodinu. Celkové náklady za znamenitou hostinu, která by vystačila pro šest lidí (včetně benzínu do motorky, na které jsme se dopravili k nejbližšímu stánku se zeleninou), nepřesáhly 9000 rupií. Porce rýže se zeleninou a tempe přitom v jednom z těch nejlevnějších studentských warungů stojí kolem 3000 Rp. Vzhledem k mé vyhladovělé peněžence to vypadá, že se budu muset naučit vařit s indonéskými ingrediencemi.

Obří loutky na náměstí

Od 3. června do 31. srpna se v Yogyakartě koná každoroční umělecký festival (Festival Kesenian Yogyakarta), na kterém se představí desítky místních i zahraničních umělců. Letošní ročník zahájilo na náměstí před branami paláce yogyakartského sultána představení obřích loutek Kreteg (Most). Téměř hodinová hra byla výsledkem dvoutýdenního workshopu pořádaného ve spolupráci australského divadelního souboru Snuff Puppets a indonéské nadace Yayasan Bagong Kussudiarja zaměřené na organizování kulturních aktivit a rozvíjení místní komunity. Účastníci workshopu společně vymysleli námět a scénář příběhu, vyrobili šestnáct obřích loutek dosahujících výšky až šest metrů a složili doprovodnou hudbu k představení, jehož námětem byly neharmonické vztahy mezi obyčejnými lidmi, mocnáři a nadpřirozenými bytostmi obývajícími indonéskou přírodu. Loutky byly skvělé, budily patřičné pozdvižení hlavně mezi dětmi, které se rozprchly vždy, když postavy sestoupily z pódia mezi diváky.

Nevinné plácnutí? Cablek v Indonésii

Z odpolední hodiny tance jsem se vracela domů autobusem. Linka číslo 2, která míjí všechna hlavní turistická místa ve městě a je proto nechvalně známá jako rajón kapsářů, byla téměř prázdná, jen v přední části sedělo několik pasažérů. Unaveně jsem padla na zadní sedadla a zabořila oči do knihy, aniž bych vnímala obsah natištěných písmen.

„Plesk,“ přistála mi na stehně prudce čísi ruka.

Udiveně jsem se podívala na drobnou dívku, jejíž oči se na mě smály jakoby jsme byly staré známé. Rychle jsem tápala v paměti, ale tvář jsem nebyla schopná přiřadit k žádnému jménu ani události. Vzpomenout si na dívku bylo o to těžší, že měla na hlavě šátek muslimských žen jilbab, ve kterém jsou pro mě Indonésanky takřka k nerozeznání. Aniž by přestala držet mou nohu, sedla si vedle mě a rozjařeným tónem se mě zeptala na cíl mé cesty. Stále jsem tápala ve vodách neznámých, a tak jsem odpovídala jen velmi neurčitě hlasem nechávajícím dveře otevřené všem možnostem. Když ale další otázkou zapátrala po mém jménu, pochopila jsem, že my dvě jsme se nikdy předtím neviděly. Po čtvrté otázce z autobusu vystoupila s tím, že by se se mnou ráda ještě někdy setkala. Její přání jsem samozřejmě nesdílela.

O nezvyklém způsobu seznámení jsem pak o chvíli později vyprávěla s pocitem, že o některých událostech se mluví jenom kvůli nedostatku zajímavějších témat. Bez velké pozornosti svého posluchače jsem obšírně rozebrala své taneční pokroky, únavu i čekání na autobus v odpoledním horku. Když jsem se dostala k bodu, kdy došlo k fyzickému kontaktu mezi mým stehnem a rukou dívčiny, výraz v jeho tváři se změnil a na mě se pozorně upřely dvě hnědé oči. Se znatelně viditelným napětím očekával, jak se můj příběh bude vyvíjet a já zalitovala, že dramatická situace začala a skončila jedním nečekaným plácnutím. Svaly v obličeji se mu opět uvolnily, jakmile jsem nechala dívku z autobusu vystoupit.

„Měla jsi ji také plácnout. A silněji,“ navrhl mi velmi nepravděpodobný scénář.

Zaprotestovala jsem, že mám slušné vychování a s nikým se proto do fyzických hrátek v městské dopravě pouštět nehodlám. Hodil na mě pohled ve stylu „odpusť-jim-nevědí-co-činí“ a trpělivě mi vysvětlil podstatu tzv. cablek. Jedná se o techniku určité hypnózy, kterou používají místní zlodějíčkové a kapsáři. Praxe je to natolik rozšířená, že před ní indonéská policie varuje na ohromných billboardech u cesty i v místních médiích. V autobusu nebo na jiném veřejném místě vás zničehonic uhodí neznámý člověk, který vám okamžitě začne klást různé otázky. Nečekaný úder a tok řeči cizince vás uvede do stavu, kdy jste ochotní udělat vše, co po vás žádá. Přesto ale nenechává zlodějíček nic náhodě a volí metodu úskoku. Neřekne si proto o peníze či vaše drahé hodinky přímo, ale požádá vás například, abyste mu ukázali svou peněženku. Později si budete trhat vlasy při pomyšlení, jak jste jí nechali nenávratně v rukou nahodilé známosti. Nemáte-li u sebe žádné cennosti či dostatečně vysoký obnos peněz, zloděj vám nabídne, že vás doprovodí domů, kde od vás peníze či vaše rodinné stříbro a zlato převezme. Podobných technik je v Indonésii více, každá má své jméno, např. gendam atd. Obranou proti takovéto kriminalitě je protiútok stejnou zbraní, jakou používá zloděj. Tím, že ho pohotově plácnete, zrušíte jeho magický vliv na sebe. Těžko uvěřitelné ale prý pravdivé.

Já jsem ale naštěstí o peněženku nepřišla.

Jak jsem (ne)viděla Waisak

Buddhistická stúpa Borobudur a nedaleko od ní ležící chrám Mendut se každý rok stávají svědky rušných oslav svátku Waisak. V tento den si buddhisté na celém světě připomínají hned tři důležité okamžiky v životě Buddhy: jeho narození, osvícení a dosažení nirvány. V průběhu několika dní se v okolí těchto dvou posvátných staveb konají různá kulturní představení. Mezi těmi letošními stojí za zmínku výstava obrazů, soch a instalací 1001 Misteri Borobudur, která se pyšnila přívlastkem mezinárodní také díky účasti dvou Češek studujících umění v Yogyakartě, a představení stínového divadla wayang pod taktovkou všestranného umělce Ki Sujiwo Tejo mísícího tradiční divadelní formu s prvky moderní zábavy včetně populárních písní a hudby campur sari.

Oslavy svátku Waisak vrcholí za úplňku, který tento rok připadl na první červnový den. Nejčastěji fotografovaný moment se ale odehrál již předchozí večer, kdy buddhisté rozžhnuli na kamenných terasách velkolepé kamenné stúpy stovky svíček.

V ranních hodinách se kolem chrámu Mendut shromáždili buddhisté, aby se ve stínu pod zastřešenými železnými konstrukcemi před zraky stovek zvědavých návštěvníků věnovali celé dopoledne modlitbám. Rituál byl završen pestrobarevným průvodem mnichů v oranžových hábitech, tanečníků v maskách a alegorických vozů. Pomalým tempem směřovalo procesí přes malý chrám Pawon zasvěcený buddhistickému bohu bohatství Kuverovi na Borobudur, kde se během odpoledne konaly na volném prostranství taneční a jiná představení. Po západu slunce se buddhisté opět sešly ke společným modlitbám, kterým byl přítomen také indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono.

Přestože jsem si nechtěla nechat oslavy ujít, podařilo se mi zmeškat snad všechny důležité okamžiky hlavního pátečního dne. Jediná informace o programu, na které se všichni shodovali byla, že průvod vyrazí na Borobudur v jednu hodinu odpoledne. Zvyklí na kaučukovníkový efekt indonéského času, tzv. jam karet, kdy nic nezačíná včas jsme po výborném domácím obědě dorazili k chrámu Mendut s asi půlhodinovým zpožděním. Indonéští buddhisté si zřejmě zakládají na dochvilnosti, protože jsme měli možnost zahlédnout jen poslední skupinu silně nalíčených tanečníků a dva alegorické vozy, které průvod uzavíraly. Na prostranství kolem chrámu už se odehrávaly pouze čistě světské aktivity – prodej barevných papírových dráčků, cukrové vaty, slunečních brýlí a kovových přívěsků s na místě vyrytým jménem majitele. Ale nevzdali jsme se a snažili se na motorce dostat na Borobudur rychleji než pěšky se přepravující průvod. Silnice se však v tu chvíli zaplnila motorkami, auty a koňskými povozy dokar, které svoji rychlost musely přizpůsobit vepředu se pohybující lidské mase. Při pokusu o přejezd úzkého mostu, kde vozidla s řvoucím motorem a výfukem kouřícím do vzduchu smradlavé zplodiny zaplnila celou šíři vozovky jsme našeho motorového koně obrátili a zkusili naslepo alternativní cestu. Za odvahu vydat se do neznáma jsme byli odměněni spanilou jízdou po téměř prázdném asfaltu až do našeho cíle.

Po zastávce ve warungu s vynikající kuřecí polévkou soto a úspěšném odolávání svodům místních prodavaček suvenýrů s Martinovou strategií „Jsem lakomec, nic vám nedám“, jsme se přemístili na prostranství přímo před Borobudurem, kde v tu chvíli probíhalo tradičního představení kuda lumping (javánsky jatilan). Silně nalíčení tanečníci napodobují svými pohyby jízdu na koni, který je v tomto případě vyrobený z bambusu. Hypnotizující rytmus hudby uvede většinou některého z tanečníků do transu, ve kterém se často začne chovat jako opravdový kůň – hází hlavou, žere připravené ovoce, jehož nerozžvýkané kousky vyplivuje na zem, řehtá a odkopává zem pod svýma nohama. Když upadne tanečník do transu, často se stává, že upadne i fyzicky a jeho tělo křečovitě ztuhne. V tu chvíli k němu přiběhne tukang timbul (označení pro tohoto člověka se liší oblast od oblasti), který ho křeče zbaví: buď mu profoukne obě uši, pošeptá mu určité mantry nebo ho zatahá prudce za vlasy – způsoby se různí. V transu pak tanečníci provádějí pro Evropana těžko uvěřitelné věci: požírají živá kuřata, polykají sklo a koupají svou kůži v plamenech louče. Pokud nedostane tanečník, co si žádá nebo nelíbí-li se mu doprovodná hudba, může se začít chovat agresivně a být pro ostatní nebezpečný.

Před setměním jsme se přesunuli na žlutým kobercem pokrytou travnatou plochu, nad níž se v dálce čnil majestátně Borobudur. Před našimi zraky se objevil ohromný zlatý Buddha sedící na trůnu, po jehož stranách stály sochy dvou údajně čínských bohů. Vzduch byl nasáklý omamující vůní květin z obětin a kouřem vonných tyčinek používaných při modlitbách, na koberci posedávali či postávali skupinky věřících či návštěvníků, kteří blýskali svými fotoaparáty či mobilními telefony ve snaze ulovit co nejlepší snímek celé té okázalé barevnosti kolem. Jeden z těch fotoaparátů patřil Ebovi, mému kamarádovi z Malangu, kterého jsem naposledy potkala někdy v roce 2001, když jsem byla v Indonésii poprvé. Ještě v dobách mého studia odjel pracovat do Jakarty jako učitel angličtiny na renomované škole a naše kontakty se tak na několik let úplně přerušili. Před vánoci minulý rok jsem se zastavila v jeho domě v Jakartě, ale měla jsem smůlu: stejně jako většina Indonésanů využil několikadenních svátků k návratů na rodnou Sumbawu.

Seděli jsme na koberci a krátili si čekání na hlavní program večera rozebíráním našich zkušeností za téměř rok pobytu v Indonésii. Až kolem sedmé hodiny nás někdo upozornil, že veškeré dění probíhá ve stanu v jiné části parku. V té době se už ale začaly poměrně hlasitě ozývat naše žaludky, a tak jsme se rozhodli projev prezidenta, další společné modlitby a divadelní představení umělců ze zemí ASEAN oželet. Dostat se z areálu Borobuduru ale nebylo vůbec jednoduché: cestu ven lemovaly siluety policistů čekající, až kolem z hotelu projde prezident se svým doprovodem. V roli naivních cizinců jsme se pokusili v mezeře mezi dvěma policisty neúspěšně proniknout na druhou stranu cesty. Nezbylo než trpělivě čekat na chvíli, kdy se asi tak dvacet metrů od nás v takřka naprostém tichu vynořila robustní postava prezidenta v batikové košili, po jejímž boku elegantně kráčela první dáma v modrém. V hlavním stanu pak prezident pronesl projev o tom, jak by se život Buddhy měl stát inspirací pro všechny obyvatele souostroví. To už jsem si ale přečetla druhý den v novinách. Uspokojení základních potřeb bylo v tu chvíli žel důležitější.