Badmintonová horečka

Přikovaní u televizních obrazovek se Indonésané několik dní těšili na okamžik, kdy budou moci oslavit svůj návrat na výsluní badmintonového nebe. Na stadionu Bung Karno Sports Hall v Jakartě pojmenovaném po prvním indonéském prezidentovi Sukarnovi se během sedmi dnů utkalo v nejprestižnějším badmintonovém závodu Thomas & Uber Cup šestnáct týmu z celého světa.

Pro Indonésany je badminton něco jako hokej pro Čechy: zdroj národní pýchy. V historii závodu se indonéskému mužskému týmu podařilo získat pohár již třináctkrát a ženskému třikrát, do Indonésie putovaly i olympijské medaile, včetně té zlaté. Tentokrát navíc hrálo indonéské mužstvo na domácí půdě, takže naděje na vítězství především mužského týmu byly vysoké. K velkému zklamání však ani mohutné skandování fanoušků „Yo ayo, ayo Indonesia, kita harus menang!“ (Do toho, do toho, Indonésie, musíme vyhrát!) a bojovnější „Habisin, habisin!“ (Nandejte jim to!) na stupínek vítězů hráče Indonésie nepřivedlo. Mužský tým se po porážce s Jižní Koreou musel spokojit se stříbrnou medailí, ženský tým se překvapivě dostal do finále, kde podlehl družstvu z Číny.

Brzy budou mít ale hráči příležitost k odvetě na Olympiádě. Pro mnohé z nich už to bude asi poslední příležitost zabojovat o významnou trofej – družstvo sestávající ze zasloužilých hráčů již nutně potřebuje regeneraci. Najít zapálené mladíky a dívky by ale nemělo být složité: víc než kdy jindy jsou teď ve školních taškách zasunuty badmintonové rakety, jejichž prodej během závodu značně stoupl. Thomas & Uber Cup pokračuje v městských čtvrtí kampung.

Před závodem děti v naší ulici pouštěly draky nebo jezdily na kole, teď každý den pinkají do opeřeného míčku. Hned po rozednění nás každý den budí rány rakety zasahující míček a výskot a smích asi desetiletých capartů, kteří už před šestou hodinou zcela ovládnou uličku úzkou tak na jedno auto. Rytmus života je zde úplně jiný, až člověka napadne, zda indonéští rodiče také musí ráno složitě tahat své potomky z pohodlné postele. Klání bez medailí pokračuje odpoledne, kdy se zárodky budoucí sportovní slávy Indonésie vrátí ze školních lavic. Se soumrakem (slunce zapadá v tropické Indonésii před šestou hodinou) se čtvrť opět ponoří do ticha.


Hrát bez sítě ale není tak úplně ono. Netrvalo dlouho, aby malí hráči objevili zlepšovák. Křídou vyznačili na našem prostorném dvorku hřiště a s pronesením věty oznamovací „Pinjam“ (Půjčujeme si ho) si začali pinkat přes asi metr vysokou zídkou oddělující náš pozemek od ulice. Když má spolubydlící Sohyun nechala otevřenou branku, snad z roztržitosti nebo s dobrým úmyslem, aby děti nemusely přeskakovat plot, ozvaly se okamžitě hlasité výtky: „Zavřete to, ničíte nám síť!“ I motorku parkujeme tak, aby badmintonovým nadšencům ani trochu nezavazela: „Chudáci děti, chtějí sportovat a my bychom jim v tom bránili!“

Náš holý dvorek by potřeboval trochu zeleně, ale v zájmu indonéského badmintonu s jeho oživením ještě počkám. Aspoň tak bude mít český tým Tesařová-Čermáková šanci připravit se na odvetu: v nedělní čtyřhře jsme utržily těžkou porážku, za kterou jsme musely protivníky, dvě dlouhovlasé rozhodčí, které občas zapomněly počítat, a několik diváků pozvat na oblíbenou laskominu putu. Příští týden kupujeme rakety a začínáme trénovat. Ať žije badminton!