Nevím, ale poradím

V Indonésii je takřka nemožné sehnat opravdu podrobné mapy měst (světlou ale dost drahou výjimkou jsou anglické mapy nakladatelství Periplus), často chybí i jasné značení ulic nebo ukazatele cest vedoucích k významným památkám. Když zabloudíte, nezbývá tedy nic jiného než se na cestu zeptat někoho z místních obyvatel. I když ale mluvíte plynule indonésky, neznamená to, že byste měli vyhráno a cíl na dosah. Než aby vás totiž Indonésan zklamal tím, že stejně jako vy se v městě neorientuje a o Muzeu loutek nikdy neslyšel, raději vám nazdařbůh ukáže směr neznámo kam. Na vaše snahy znovu se posunky ujistit, že jste instrukce pochopili a máte jít tedy doprava (případně doleva nebo rovně), bude s úsměvem na rtech souhlasně kývat hlavou. Je možné, že se v tu chvíli ale ještě pomodlí, abyste cestou potkali člověka, který vám opravdu pomůže. Jednou jsem asi hodinu sem a tam přecházela z jedné ulice na druhou, protože dotazovaní se nemohli shodnout, zda je centrum stříbrotepectví od křižovatky směrem doleva či doprava.

To, že Indonésan často kýve hlavou, i když vlastně vůbec neví, co po něm chcete, se mi nedávno opět několikrát potvrdilo při cestě becakem, vozítkem poháněným lidskou silou na kole. V prvním případě jsme se s přítelkyní chtěly dostat do místa vzdáleného asi patnáct minut na kole od našeho domu. Tukang becak nejdříve nasadil vysokou cenu, nemusely jsme ale dlouho smlouvat, aby na nabízených osm tisíc rupií kývl. Všimla jsem si, že jsme nezabočili na křižovatce doprava, tak jak to většinou děláme, když jedeme na motorce. Nevěnovala jsem tomu ale příliš pozornost, protože svou orientaci rozhodně nepovažuji za spolehlivý ukazatel a navíc jsem předpokládala, že takový zasloužilý tukang becak se ve městě vyzná lépe než kdokoliv jiný. Přítelkyně se mi zrovna nadšeně svěřovala, jak konečně po letech potkala muže, který odpovídá jejím představám o partnerovi, a tak jsme ani nevěnovaly pozornost tomu, že nočním městem korzujeme už více než půl hodiny. Když jsme milostné téma vyčerpaly, uvědomila jsem si, že mám skoro zmrzlá kolena a okolní scenérii nepoznávám. Klepaly jsme na stříšku vozítka a křikem se domáhaly, aby nám vyzáblý ale svalnatý muž prozradil, jaké má s námi úmysly. Nechápavě se na nás díval, když jsme mu vysvětlovaly, že okružní jízdu městem jsme dnes v plánu neměly a že už nás to nebaví a kde to teď, panenko skákavá, jsme? Z jeho mumlání jsme pochopily, že staříček od začátku neměl ani trochu ponětí, kam to ty dvě drmolící cizinky vlastně chtějí jet. Místo aby se ale zeptal, raději cíl cesty stanovil sám pravděpodobně s naději, že jednou ho prostě někde zastavíme. Celá situace mi přišla bizardní hlavně proto, že neměl ani trochu problém stanovit cenu za své služby, aniž by věděl, jestli nás náhodou nemá odvést na druhý konec zeměkoule.

Podobná situace se mi stale při výletě do města nábytku Jepara. Chtěli jsme ušetřit čas, a tak jsme se rozhodli malou vzdálenost z centra města (jedna krátká ulice lemovaná obchody) do Muzea Kartini absolvovat v becaku. Kartini je považovaná za první indonéskou feministku, její příběh se stal národním majetkem a datum jejího narození státním svátkem. Není snad Indonésana, který by aspoň jednou v životě nezaslechl její jméno. Tady jsme navíc byli v jejím rodišti a já bláhově předpokládala, že i kluci s nudlí u nosu, co ještě neumí do pěti počítat, nám na požádání povypráví o jejím osudu. Zaveleli jsme tedy směr a nestačili se divit, když jsme budovu, kterou předtím náš přítel označil za Mekku indonéských feministek, ve svižném tempu minuli a řídili se vstříc neznámu. Neměla jsem sice odvahu poučovat místního rodáka o jeho městě, čas ale ubíhal, a tak jsem řidiče vozítka poprosila, ať se otočí a jede zpátky. Neprotestoval, protože nevěděl. Budovu zabírající celou jednu stranu prostorného náměstí jsme opět nechali bez povšimnutí a nebýt našeho rázného „Stop!“, asi by nás pán odvezl do několik hodin vzdáleného Rembangu, kde Kartini žila se svým mužem až do svého tragického skonu. Když muž s knírkem konečně natočil své vozítko směrem k budově muzea, myslela jsem, že už máme vyhráno. Chyba lávky! Asi ve snaze spravit dojem, šlápnul mužík do pedálů svého kola opravdu razantně, bohužel však vjel do nesprávné uličky. Protože jsme už ale byli od vchodu do muzea malý kousek, rozhodli jsme se dál bláznivou jízdu neprodlužovat. Stejně jako v prvním případě bylo zajímavé, že cenu za jízdu neznámo kam jsme se zmateným řidičem becaku domluvili předem.