skip to main |
skip to sidebar
Naviděnou, Sohyun
Po necelém roce v Indonésii se moje korejská spolubydlící Sohyun vrátila minulý týden do své rodné země, kde teď davy protestují proti dovozu amerického hovězího. Se svými vyhraněnými názory se v současné situaci cítí jako ryba ve vodě a nejradši by se hned střemhlav vrhla do středu dění. Brzy se ale bude ucházet o stipendium na doktorské studium na některé z asijských univerzit, a tak ji nezbývá než zavřít své aktivistické choutky na pár dní pod pokličku a místo toho pročítat učebnice korejské historie a učené knihy o jihovýchodní části Asie. Pokud uspěje, je velká šance, že se do Indonésie, kde mimochodem dostala jako filmová dokumentaristka nabídku na zajímavou práci, zase vrátí. I proto jsme při našem loučení měly pocit, že vlastně jen odjíždí na další dovolenou, kterých bylo během osmi měsíců jejího pobytu na rovníku více než dost. Jako feministce a břitké pozorovatelce dění kolem sebe je jí navíc patriarchální a materiálně orientovaná korejská společnost příliš těsná, a tak je více než pravděpodobné, že brzy zvedne kotvy a přijede se podívat třeba do Evropy, kde žije její bratranec se svou rodinou. Při loučení tedy netekly slzy, spíš jsme v objetí s radostí děkovaly osudu, že náš společný život daleko od rodiny a přátel byl harmonický. Ne ve všem jsme se sice shodly – třeba na zamykání domu v době naší nepřítomnosti nebo na tom, zda si na dvorečku nechat vyrůst divokou džungli či občas přírodu trochu zkrotit, o spoustě věcí jsme ale měly podobné či stejné představy. I když kdo ví: Korejci jsou vychováváni k tomu, aby se snažili s ostatními vyjít i za cenu toho, že potlačí své pocity. Zatímco já mám v evropském duchu potřebu problémy otevřeně a na rovinu řešit a vyhnout se tak zbytečným nedorozuměním (alespoň takový je ideál...), v asijských kulturách se jedinec snaží svoje negativní (a vlastně i příliš silné pozitivní) emoce neukázat, tím méně o nich hovořit. V mnoha ohledech to tak tedy bylo obohacující soužití. Sohyun, jejíž jméno nebyl nikdo schopen vyslovit správně, a tak si ho zkrátila na So nebo lépe Sohi, zřejmě došla díky častým návštěvám mých přátel k přesvědčení, že Indonésie je plná Čechů, kteří mluví rychle a nahlas a mají tendenci chovat se nevyzpytatelně. Pro mě bylo naopak zajímavé poslouchat o Korejcích, kteří jezdí do Jihovýchodní Asie hledat manželky, protože korejské ženy se čím dál tím víc bouří proti tradiční roli pasivních ochránkyň rodinného krbu (mimo jiné také pod vlivem seriálu Sex ve městě). Přestože jsme spolu ale žily více než sedm měsíců v jednom zdmi vyhraničeném prostoru a často nás debaty pohltily natolik, že jsme šly spát až v hluboké noci, opravdu společného času jsme strávily poměrně málo. Plánovaly jsme sice, že se spolu podíváme do vesniček v okolí Yogyakarty, okamžik příprav na cestu ale přišel rychleji než bychom si obě přály. Proto moc díky, Jane, za fotky z večeru před odjezdem. Cepet balik nang Indonesia, Sohyun! Wis kangen!
Po necelém roce v Indonésii se moje korejská spolubydlící Sohyun vrátila minulý týden do své rodné země, kde teď davy protestují proti dovozu amerického hovězího. Se svými vyhraněnými názory se v současné situaci cítí jako ryba ve vodě a nejradši by se hned střemhlav vrhla do středu dění. Brzy se ale bude ucházet o stipendium na doktorské studium na některé z asijských univerzit, a tak ji nezbývá než zavřít své aktivistické choutky na pár dní pod pokličku a místo toho pročítat učebnice korejské historie a učené knihy o jihovýchodní části Asie. Pokud uspěje, je velká šance, že se do Indonésie, kde mimochodem dostala jako filmová dokumentaristka nabídku na zajímavou práci, zase vrátí. I proto jsme při našem loučení měly pocit, že vlastně jen odjíždí na další dovolenou, kterých bylo během osmi měsíců jejího pobytu na rovníku více než dost. Jako feministce a břitké pozorovatelce dění kolem sebe je jí navíc patriarchální a materiálně orientovaná korejská společnost příliš těsná, a tak je více než pravděpodobné, že brzy zvedne kotvy a přijede se podívat třeba do Evropy, kde žije její bratranec se svou rodinou. Při loučení tedy netekly slzy, spíš jsme v objetí s radostí děkovaly osudu, že náš společný život daleko od rodiny a přátel byl harmonický. Ne ve všem jsme se sice shodly – třeba na zamykání domu v době naší nepřítomnosti nebo na tom, zda si na dvorečku nechat vyrůst divokou džungli či občas přírodu trochu zkrotit, o spoustě věcí jsme ale měly podobné či stejné představy. I když kdo ví: Korejci jsou vychováváni k tomu, aby se snažili s ostatními vyjít i za cenu toho, že potlačí své pocity. Zatímco já mám v evropském duchu potřebu problémy otevřeně a na rovinu řešit a vyhnout se tak zbytečným nedorozuměním (alespoň takový je ideál...), v asijských kulturách se jedinec snaží svoje negativní (a vlastně i příliš silné pozitivní) emoce neukázat, tím méně o nich hovořit. V mnoha ohledech to tak tedy bylo obohacující soužití. Sohyun, jejíž jméno nebyl nikdo schopen vyslovit správně, a tak si ho zkrátila na So nebo lépe Sohi, zřejmě došla díky častým návštěvám mých přátel k přesvědčení, že Indonésie je plná Čechů, kteří mluví rychle a nahlas a mají tendenci chovat se nevyzpytatelně. Pro mě bylo naopak zajímavé poslouchat o Korejcích, kteří jezdí do Jihovýchodní Asie hledat manželky, protože korejské ženy se čím dál tím víc bouří proti tradiční roli pasivních ochránkyň rodinného krbu (mimo jiné také pod vlivem seriálu Sex ve městě). Přestože jsme spolu ale žily více než sedm měsíců v jednom zdmi vyhraničeném prostoru a často nás debaty pohltily natolik, že jsme šly spát až v hluboké noci, opravdu společného času jsme strávily poměrně málo. Plánovaly jsme sice, že se spolu podíváme do vesniček v okolí Yogyakarty, okamžik příprav na cestu ale přišel rychleji než bychom si obě přály. Proto moc díky, Jane, za fotky z večeru před odjezdem. Cepet balik nang Indonesia, Sohyun! Wis kangen!
Žádné komentáře:
Okomentovat