13. října 2008

Candi Ijo a Ratu Boko

Nejpříhodnější dobou pro návštěvu památky Ratu Boko je pozdní odpoledne, kdy pozůstatky kamenných staveb přestanou spalovat sluneční paprsky. Máte tak větší šanci odvézt si z výletu památku v podobě pěkných fotek a naopak nižší šanci přivodit si úžeh. Na travnatém kopci, odkud je nádherný výhled na nedaleký hinduistický chrám Prambanan, Indický oceán i sopku Merapi, se totiž není před sluncem téměř kam schovat. My jsme se ale hlavně chtěli vyhnout odpolednímu dešti, a tak jsme se na cestu za indonéskou historií vydali v tom největším vedru kolem desáté hodiny ráno.

Z Yogyakarty jsme jeli na motorkách po ulici Wonosari až k velké ceduli, podle které jsme měli na křižovatce zahnout doleva a ujet ještě dalších sedm kilometrů než se dostaneme k cíli. Opět se mi potvrdilo podezření, že údaje na rozcestnících a ukazatelích (kterých je na indonéských cestách všeobecně poskrovnu) se řídí spíše mystickou silou čísel než skutečností. Už jsme byli skoro přesvědčeni, že jsme palác minuli, když jsme po rovné silnice dojeli k odbočce na Candi Ijo, svatyně ležící několik kilometrů jižně od Ratu Boko. Dlouhé prudké stoupání vyprahlou krajinou nás dovedlo k hromadě kamení z jedné strany spíše symbolicky oplocené rezavým ostnatým drátem. Několik reliéfů dávalo jen matně tušit, jaké představy o světě dávní lidé do kamene vytesali. Nikde okolo nebyla žádná cedule, a tak jsme se jen dohadovali, zda je tato zřícenina pouhým předkrmem před něčím zajímavějším. Po několika desítkách metrů jízdy dále do kopce se před námi ale konečně objevily čtyři stavby tvořící nejvíce zachovalou část „Zeleného chrámu“.

V průvodcích jsem se o této hinduistické památce žádné informace nedozvěděla a ani hlídač Samingan, jediný povolaný člověk na místě, mě do historie svatyně nedokázal zasvětit. A to i přesto, že v této pozici pracuje už osm let a v podstatě denně přichází do kontaktu s pracovníky archeologického ústavu, kteří zde již nějakou dobu rekonstruují chrámové hradby.

Kromě nás se mezi posvátnými stavbami procházelo ještě několik mladých párů, kteří se sem, daleko od očí rodičů a sousedů, přijeli utvrzovat o své lásce. Každý týden Candi Ijo navštíví okolo deseti lidí, počítal Samingan a ukazoval mi v návštěvní knize i jména několika cizinců, kteří si tu občas udělají zastávku na cestě z Prambananu. Přesto se ale zdálo, že místo nevyhledávají ani tolik lidé se zájmem o historii ale spíše ti, kteří potřebují trošku soukromí a romantiky. I když nevím, zda by se romantikou dalo nazvat to, že sedíte vedle své dívky, která bez přestání mačká tlačítka na mobilním telefonu. I představy o romantice ale podléhají času.

Ačkoliv obyvatelé okolních vesnic nyní vyznávají islám a křesťanství, chrámy nadále slouží jako místa k uctívání hinduistických bohů. Modlit se sem jezdí lidé původem z Bali, kteří z různých důvodů přesídlili do této oblasti. Někteří přicházejí během dne s obětinami a vonnými tyčinkami, jiní zde v noci meditují nebo aspoň přespí. Přenocovat zde ostatně může kdokoliv, stačí jen u brány ukázat svůj občanský průkaz.

K podobným místům se na Jávě často vážou příběhy plné mystiky a tajemství. Zeptala jsem se tedy Samingana, zda se i mezi místními obyvateli tradují nějaké legendy či pověry o svatyni. Vehementně to popřel s tím, že takové příběhy vyprávějí jen lidé, kteří nepocházejí odsud. Nechtěl mi ale nic víc prozradit, pouze znovu zopakoval, že lidé z okolí si jen musí dávat při noční návštěvě chrámu pozor a neříkat zde nevhodné věci. Ani k tomu nechtěl prozradit více, většinou ale Javánci považují za nevhodné kletí, hlasitou mluvu či nemorální řeči.

Po prohlídce Candi Ijo, která našemu indonéskému doprovodu přišla nesmyslně dlouhá (oba kluci seděli celou dobu ve stínu nedalekých stromů a na candi přišli jenom, když jsme se s nimi chtěli vyfotit), jsme Ratu Boko už celkem snadno našli. Nebylo to ale zásluhou jasného značení nebo rad od starousedlíků (o památce snad žádný z nich nikdy neslyšel) ale spíš dobré intuice. Lístek, jehož cena byla stejná jako vstupné na architektonické skvosty Borobudur a Prambanan, sliboval, že zastavit se zde stojí za to.
Podle legendy sloužil palác jako sídlo krále jménem Boko, jehož syn Bandung Bondowoso se ucházel o ruku dcery vládce Prambananu, Loro Jonggrang. Ta se sňatkem souhlasila pod jednou podmínkou: princ musí během jediné noci postavit tisíc chrámů. Nápadník přivolal na pomoc nadpřirozené bytosti a býval by i nemožný úkol splnil, kdyby ho princezna nepřelstila: přikázala svým služkám mlátit rýži.To probudilo kohouty, kteří v domnění, že se už rozednívá, začali kokrhat. Nadpřirozené bytosti okamžitě zmizely a poslední chrám tak zůstal nedokončený. Rozzlobený Bandung Bondowoso za trest proměnil princeznu v kamennou sochu.

Historici ale samozřejmě vyprávějí jiný příběh. Podle jedné z teorií byl v 9. století Ratu Boko palácem vládců říše Mataram, další ho považují za náboženské centrum či pevnost. Do dnešní doby se z rozsáhlého komplexu zachovalo jen několik částí: vstupní brána, která vede na tzv. alun-alun (náměstí), čtvercová kamenná konstrukce určená zřejmě pro kremaci mrtvých, několik pavilónů, studna Amerta Mantana, odkud si dodnes berou hinduisté svatou vodu pro náboženské ceremonie, komplex umělých jezírek, umělé jeskyně určené pro meditaci a tzv. keputren, část paláce určená ženám, kde byla původně také svatyně zasvěcena Šivovi a buddhistický klášter.

Ani tady jsme se víc než to málo, co bylo uvedeno v anglicky psaném průvodci nedozvěděli. Brožurka, kterou jsme dostali společně se vstupenkou, spíše nabízela služby jako organizování svateb a archeologických cvičení pro žáky středních škol než podrobnosti o jednotlivých částech komplexu.

Sluníčko nám na otevřené pláni, kde se volně pásly desítky oveček, grilovalo kůži dohněda a zahřívalo mozek až na teplotu nepoužitelnosti.Vystoupali jsme tedy po několika schodech na vyvýšeninu v severní části náměstí, kde jsme si kromě nádherné vyhlídky na okolní scenérii mohli užít taky trochu osvěžujícího stínu. Ani to nám však nepomohlo nabýt ztracenou energii a když se i ve druhém foťáku vybily baterie, potěšily jsme naše společníky tím, že jsme nedělní výlet prohlásily za ukončený.

Ratu Boko leží asi 2 km jižně od hinduistického chrámu Prambanan a 18 km směrem na východ od Yogyakarty. Vstupné pro cizince je USD 10, Indonésané nebo zahraniční studenti, kteří se prokážou studentskou legitimací, zaplatí 8000 Rp.

1 komentář:

tesařík řekl(a)...

Ahoj Sonia, Lenka, Emprit dan Koko! Selamat menikmati Ratu Boko!
:-)
Aku wis kangen bianget!