Milovník noci live

Včerejší koncert Milovníka noci alias Nightlover (kapela se už od začátku připravuje na hvězdnou mezinárodní kariéru – indonéské Penggemar Malam nebo snad Pecinta Malam by v zahraničních rádiích nemělo tu potřebnou šťávu) se opravdu povedl. Kokoška sice zpíval díky nervy drásajícím nočním přenosům evropského fotbalového šampionátu a několikadennímu neúspěšnému shánění uměleckého vercajku doslova z posledních sil, přesto měl hlas jakoby před vystoupením zbaštil pár syrových vajec po vzoru operních zpěvaček. I za normálních okolností mi nad tím díky občasným vysíláním live z koupelny zůstává rozum stát (porucha není na vašem přijímači), tentokrát jsem se ale raději sháněla po klobouku, který bych mohla smeknout. Po několika spíš rozpačitých vystoupeních byla tentokrát kapela kompaktní, hrála jednu písničku za druhou a z jeviště vysoko nad hlavami diváků sálala pohodová atmosféra. I mistr tesař se ale utne, a tak se občas vloudila chybička jako třeba nesprávný akord nebo zapomenutý text. To jsou ale samozřejmě jen takové nepodstatné a zcela přehlédnutelné detaily, není-liž pravda?

A propos tesař. Tedy vlastně Tesařová. Česká posila týmu Kribo Dancers i její kolegyně Merlon alias Melon (protože zkuste vyslovil l v těsném závěsu za r...) z Nizozemska si nechaly hudební zážitek ujít, když daly přednost rozlučkovému večírku v jejich domovském Solu. Předpokládám, že tak učinily po té, co byly vystaveny psychickému teroru a výhrůžkám smrti vyhladověním, a proto jim tento prohřešek proti dobrým mravům skalních rockerů odpouštím. Přesto ale zůstává holým faktem, že diváky tak neměl kdo rozhýbat originálními hromadnými tanečními kreacemi. Což byla velká, moc velká škoda, protože indonéské a angloamerické rockové hity rozhodně nebyly jenom k poslechu, ale především k tanci. Místní divák je ovšem bytost stydlivá a dává přednost nehybnému pozorování s občasným zaplácáním tlapiček. Abych ale nebyla obviněna z šíření nepravd: těla jistojistě rozhýbou zpěvačky hudby dangdut, při jejichž pánevních pohybech převzatých z manželských ložnic občas raději koukám do země. A to jsem prosím Evropanka v zemi, kde více než osmdesát procent populace vyznává islám. Indonésie má rozhodně mnoho tváří.

Chtěla jsem si vystoupení Nightlover vychutnat a navíc hudebníci se vznášeli skoro v oblacích, tak bohužel nemám z koncertu konaného v rámci Yogyakartského uměleckého festivalu (Festival Kesenian Yogyakarta) kromě dvou rozmazaných žádné fotky. Příště 8-)

Na javánské svatbě

Když se na javánské vesnici koná svatba, musí jít všechny ostatní aktivity stranou. Můj přítel zavřel kvůli ženitbě souseda na pár dní svou domácí dílnu na výrobu batikových látek, která poskytuje živobytí nejenom jeho manželce a dvěma malým dětem, ale také několika příbuzným a šikovným sousedkám. Bylo by totiž divné, kdyby myslel na svůj prospěch, zatímco ostatní mají plné ruce práce s přípravou svatebního obřadu a náležitostí s ním spojených. Vzájemná pomoc je stavebním kamenem soužití lidí na vesnici, a tak by si takové chování jistě vysloužilo sociální sankce. Než aby riskoval, že ho v nouzi sousedé nepodpoří, raději nechal své zákazníky čekat na objednávky o trochu déle.

Vdávat se či ženit na Jávě vyžaduje kromě spousty peněz také mnoho času. Na rozdíl od českého vstupu do manželství zlegalizovaného na úřadě a zapitého proudy piva během několikahodinové veselice trvá javánská svatba několik dní, ne-li týdnů. Přípravy na obřad začínají tím, že chlapec navštíví v doprovodu svých příbuzných rodinu své přítelkyně, aby požádal o její ruku. Všichni jsou oblečeni do svátečního, bývá zvykem si pro tuto příležitost koupit nebo nechat ušít nové šaty, většinou z batikované látky. Po dlouhých proslovech a představení jednotlivých rodinných příslušníků obou stran sdělí zástupce chlapce vysoce stylizovanou javánštinou záměr návštěvy své rodiny. Dívka je po celou dobu stranou, mezi ostatní přijde až tehdy, když je ruka v rukávě a začne se jednat o datu svatby a jiných praktických záležitostech.

Samotnému obřadu, kdy jsou dva mladí lidé (i když je v indonéských městech nyní poměrně časté, že se lidé žení či vdávají později, průměrný věk, kdy Indonésané vstupují do manželského svazku, je nižší než u nás) prohlášeni za zákonné manžele, předchází mnoho rituálů. Protože je ale jejich provedení dost nákladné, mohou si je dovolit jen majetnější rodiny. Jedním z těchto tradičních obřadů je tzv. siraman, kdy rodiče snoubenky a lichý počet žen polévají dívku vodou s okvětními lístky růže, jasmínu a dalších květin. Rituál mí symbolicky očistit snoubenku a ukončit období její svobody a mládí. Poté prodávají rodiče dívky hostům es dawet, nápoj z kokosového mléka, javánského cukru a rýžové mouky. Za nápoj se platí penězi, které z hlíny vyrobila sama snoubenka. Ta se po nalíčení a převlečení vrátí mezi přítomné, aby zahájila společnou hostinu.

Obřady jsou nezbytné i po podepsání svatební smlouvy, která formálně stvrdí svazek partnerů a jejich rodin. Během hostiny pro stovky příbuzných a známých musí například manželka omýt manželovi nohy na znamení své poslušnosti, otec dívky si oba novomanžele posadí na klín, aby tak vyjádřil, že je má oba stejně rád, předvádí se tanec obzvláště vhodný k této slavnostní příležitosti a pokud je rodina opravdu zámožná, koná se i celonoční představení stínového divadla wayang kulit.

Já jsem dostala pozvání na poslední ze svatebních hostin, která se konala minulý čtvrtek v domě rodičů ženicha. Na dvorku před domem byla postavena železná konstrukce ozdobená podél celého obvodu uschlými, žlutými listy kokosové palmy natrhanými na úzké proužky. Tyto listy mají prý novomanželům připomínat, aby stály při sobě i tehdy, když je bude sváděn někdo jiný a jejich srdce tak bude trháno stejně jako tyto listy. Na obou stranách od vchodové brány byly rozestavěny židle pro hosty a stoly, na kterých bylo nachystané malé pohoštění v podobě banánů, oříšků kešu, plněných vaječných omelet, krekrů krupuk a dortíků ze želatiny agar-agar.

V osm hodin večer začali na místo oslavy proudit desítky hostů, především muži oblečení do lesklých batikových košil, dlouhých kalhot a černé čepičky peci. Každý z nich se zapsal do knihy hostů, vhodil finanční příspěvek do připravené pokladničky, potřásl si rukou s hostiteli a pak už si sedl na jednu z připravených židlí, kde setrval až do samého konce slavnosti.

Když se dvorek zaplnil, vešli branou pomalým krokem novomanželé v černých kabátcích se zlatými aplikacemi a hnědozlaté batikované látce zahalující dolní končetiny. Jejich silně nalíčené tváře zůstávaly po celou dobu až kamenně nehybné, občas bylo ale skrze tlustou vrstvu bílého makeupu vidět únavu. Nebylo divu: už od neděle nedělají nic jiného než že oblečení do nepohodlných šatů přijímají gratulace od stovek příbuzných a přátel, poslouchají dlouhé projevy a plní povely odbornice na tradiční svatební ceremonie, která nesmí při žádné svatbě chybět.

Nejdříve se svatební rituály a hostiny s nimi spojené konaly v bydlišti nevěsty, po pár dnech se svatebčané přesunuli do rodiště ženicha, aby sňatek oslavili také s jeho sousedy. Už z toho je zřejmé, že na zaplacení oslavy takového rozsahu je třeba šáhnout do kapsy opravdu hluboko. Jenom druhá část svatebního veselí, která byla o poznání jednodušší a skromnější než oslava u nevěsty ve městě, stála 25 miliónů rupií. Vzhledem k tomu, že měsíční plat 1 milión rupií je v Indonésii považován za dobrý výdělek, jedná se o částku opravdu vysokou. Kvůli svatbě se často rodiny zadluží i na dlouho dopředu, výjimkou není ani to, že se hostina pro blízké koná mnoho let po samotném formálním svatebním obřadu: když mě kdysi postarší kamarád pozval na svou svatbu, myslela jsem, že vstupuje do druhého manželství. Před faux pas mě zachránil až jeden z pozvaných hostů, který mi vysvětlil, že se jedná o opožděnou svatební oslavu kdysi nemajetných manželů.

Jakmile usedli novomanželé na zlatý trůn na pódiu (jinak verandě rodinného domu), začali se u mikrofonu střídat příbuzní s proslovy. Příležitost vyžaduje, aby mluvčí pronášeli své poselství novomanželům co nejvybroušenějším jazykem. Vhodné jsou především zdvořilostní stupně javánštiny nazývané krama a krama inggil. V dnešní době ale už málokdo tento vznešený jazyk ovládá, a tak se musely nejednomu mluvčímu před tímto veřejným vystoupením podlamovat kolena. Nedostát očekávání totiž znamená být opatřen nálepkou kasar – hrubý, což je vlastnost v javánské společnosti odsouzeníhodná a ostudná. Příbuzný nevěsty si byl svých nedostatečných lingvistických schopností vědom a zdlouhavě se za ně omlouval. Soudě podle postranních komentářů však ani květnaté omluvy nepomohly, aby nad ním ostatní hosté přimhouřili oko. Pro vesnické společenství se jazyková neobratnost tohoto muže z města stala dalším důkazem jejich kultivovanosti a vyšší kultury.

Zatímco první část hostiny probíhala víceméně ve vážné atmosféře, po zbytek večera se hosté už jen bavili. S hudbou campursari vystoupili tři mladé zpěvačky a jeden zpěvák středního věku, shodou okolností starší bratr mého přítele. Ideálem krásy je v Indonésii bílá kůže a dlouhý, úzký nos, a tak byly obličej a krk každé zpěvačky nalíčeny na bílo a nos opticky prodloužen linkou ze světlejšího makeupu. Důstojně vyhlížející zpěvačky zdobilo mnoho šperků, včetně velkých blyštivých náušnic a několika prstenů na pěstěných rukou. Havraní vlasy měly vyčesané z čela a uvázány na temeni do drdolu zvaného sanggul. Pokud má dívka příliš krátké nebo málo husté vlasy, není nic jednoduššího než zajít na trh nebo do specializovaného obchodu a koupit drdol patřičné velikosti. Do vlasů pak stačí ještě upevnit čelenku z živých nebo umělých květin a vznikne typický slavnostní účes javánských žen.

Asi aby jeho hříva nezůstala v dokonalosti pozadu za zpěvačkami nebo aby zdánlivě snížil věkový rozdíl, nasadil si zpěvák na své vystoupení paruku z dlouhých, jakoby vyžehlených vlasů. Na úpravě jeho hlavy se mi zdálo hned něco zvláštní, co to bylo jsem pochopila až druhý den, kdy mě ve svém domě uvítal pán s prořídlými skráněmi. On něj jsem se dozvěděla, že za každé vystoupení dostane zpěvák či zpěvačka dvě stě tisíc rupií. Vzhledem k tomu, že každý měsíc vystupuje minimálně na 25 oslavách, ale není nic neobvyklého doprovázet zpěvem i 40 veselic za měsíc, přijde si zpěvák na dobré peníze. To bylo znát i na jeho domě, který byl na rozdíl od příbytku jeho bratra postaven z cihel.

Zpěvačky pěly těžko napodobitelnými vysokými hlasy písně o lásce, které prokládaly krátkými slovními výměnami ze zpěvákem. Hlavně ty trochu lechtivé hovory vyvolaly bouřlivé salvy smíchu. Indonésky ale vůbec nikdo nemluvil, takže význam javánských narážek jsem si jenom domýšlela podle reakcí okolí a několika málo mě srozumitelných slovíček. Z očí upřených mým směrem a rozesmátých koutků bylo nicméně jasné, že jsem opět poskytla námět k žertovným poznámkám. Aby ale nedošlo k mýlce: Indonésané si přítomnosti cizince na svých oslavách velmi považují a cítí se jí poctěni. Pokud se tak v Indonésii zúčastníte svatby, můžete si být jistí, že vaše společná fotografie s novomanželi bude vystavena na odiv návštěvám v jejich domě a to bez ohledu na to, zda se s nimi přátelíte nebo jste je náhodně potkali při cestě autobusem po hrbolaté vesnické silnici.

V polovině večera se odešli novomanželé za doprovodu překvapivě extravagantní tanečnice převléknout – černé kabátky vyměnili za mnohem veselejší žluté. V tu chvíli se ale pozornost hostů upřela na armádu číšníků a servírek, která začala roznášet hlavní chod večera: kopeček rýže vytvarovaný do podoby květiny, dva malé kousky hovězího masa, nakládanou pálivou zeleninu acar, krekr krupuk a kalíšek zmrzliny. Ta byla součástí slavnostního menu díky otci ženicha, který vlastní v hlavním indonéském městě výrobnu na tuto zmrzlou pochoutku. Zmrzlina se tak k radosti dětí podávala celý den, dokonce i na snídani.

Když jsme se ženichem bavili o rozdílech mezi oslavou ve městě v rodině nevěsty a na vesnici, jako jednu z odlišností uvedl právě způsob servírování jídla: zatímco ve městě probíhala oslava v moderním duchu, kdy si lidé brali jídlo sami ze švédských stolů, na dnešní oslavě dostane každý host večeři již připravenou na talíři. Hlavním důvodem asi ani není to, zda má jedna rodina modernější způsob života než druhá, ale spíše finanční prostředky, které je schopná a ochotná za pohoštění utratit.

Kolem jedenácté hodiny se novomanželé rozloučili. Jakmile prošli bránou, hosté se začali kvapně zvedat a směřovat co nejrychleji do svých domovů. Ve stejnou chvíli zaplnily prostor lososové uniformy personálu, který začal s bleskovou rychlostí uklízet stoly a skládat prázdné židle. Zábava ale ještě asi půl hodinu pokračovala, zpěvačky se odvážily vyzývavějších pohybových kreací a kolem trůnu pro novomanžele se divoce roztančila skupinka pubertálních kluků v džínech. Když jsem o půlnoci uléhala na postel po boku manželky a dětí mého přítele, uvědomila jsem si, že jsem dnešní večer zažila svou zatím nejlepší javánskou svatbu.

Odkazy : Fotografie ze svatby Články o javánské svatbě

Fotogalerie: Na javánské svatbě

Prave jsem se vratila ze svatby na javánske vesnici. Fotografie najdete po kliknuti na tento odkaz http://picasaweb.google.com/sonacermakova/VesnickaSvatbaNaJave.

Čekání na gathot(a)

V Indonésii vstávám obvykle již za úsvitu, dnes jsem si ale obzvláště přivstala. Nedávno jsem totiž svůj jazyk rozmazlovala dvěma místními pochoutkami, gathot a ketan kelapa, a zajímalo mě, jak se připravují. A kde lépe se recept dozvědět než u samotné kuchařky. Tentokrát jsem ale místo na nedaleký trh, kde je k dostání velký výběr slaných a sladkých pochoutek, jela na křižovatku u hradeb sultánova paláce, kde od časných ranních hodin nabízí pár žen výsledky svého kulinářského umění.

Uprostřed dlážděného plácku seděla na nízké stoličce pod vzrostlým stromem žena v pestré blůzce a zkušeně balila porce lepkavé rýže polité palmovým cukrem do banánových listů. Příchod cizinky způsobil trochu pozdvižení a inspiroval čekající k několika žertovným poznámkám na můj účet. Když zjistili, že umím indonésky a dokonce snad i rozumím několika javánským slovům, začali se mě s neskrývanou zvědavostí vyptávat na vše, co bychom v Evropě považovali za citlivé informace – můj původ, vzdělání, věk, současné bydliště, rodinný stav... Byli v značné přesile, tak jsem se obrnila trpělivostí a vyčkávala okamžiku, kdy vlna překvapeného zájmu opadne a já budu mít šanci zeptat se na to, co pro změnu zajímá mě. Zákazníků ale přibývalo, paní krájela jeden lupis (lepkavá rýže zabalená do válečku z palmových listů) za druhým a můj prázdný žaludek začal vyčítavě bručet. Odnesla jsem si tedy jednu porci ketan kelapa k dlouhému dřevěnému stolu ve stínu plechové stříšky, kde nad skleničkou sladkého čaje pokuřovalo hřebíčkové cigarety několik penzistů.

Takřka bezzubý pán v elegantní batikované košili mi hlasem zanikajícím v řevu projíždějících motorek začal klást již zodpovězené otázky. Zřejmě se k jeho uchu mé odpovědi nedonesly. Nad tím, že studuji na jedné z místních katolických škol uznale pokýval hlavou a já jsem se na tak na jeho náboženské přesvědčení už ptát nemusela. Ne že by mě to zajímalo, ale tato otázka patří k běžnému seznamovacímu rituálu v Indonésii. To, co zpočátku vypadalo jako další z konverzací podle standardního scénáře se ale brzy proměnilo v nesmírně příjemné setkání.

Pan Joko, ze kterého číšila trpělivost, moudrost a dobrosrdečná povaha, se díky svému zaměstnání na ministerstvu financí podíval do různých koutů Indonésie, žil na ostrovech Madura a Sumatra a několik let před penzí strávil v moderním městě Bandung na západní Jávě. Po zemětřesení v roce 2006 se ale vrátil do své rodné Jogji, kde společně se svou rodinou obývá dům v ulici Gamelan v blízkosti sultánova paláce. Vždy když jsem na kole či motorce projížděla touto ulici, vzpomněla jsem si na javánský orchestr gamelan. Javánci chovají gamelan v takové úctě, že po něm dokonce pojmenovali jednu ze zelení lemovaných uliček, myslela jsem si. Pana Joka moje laická interpretace opravdu pobavila. Když se mu koutky úst vrátily do polohy klidu, vysvětlil mi, že ulice kolem kratonu jsou pojmenovány podle povolání zaměstnanců sultána, kteří v nich dříve bydleli. „V té ulici tedy bydleli hráči gamelanu?“ snažila jsem se o pochopení. Tentokrát se rozesmál celý stůl. „Název ulice je odvozen od slova gamel, které označuje podkoní,“ vysvětlil mi pan Joko s očima plnýma veselých jiskřiček a mně se před očima vybavila socha koně, která zdobí tuto ulici.

Po chvíli se k nám připojil další pán, již na pohled o mnoho let mladší než jeho společníci. Bez ohledu na to, o čem jsme se zrovna s ostatními dědečky bavili, o mě začal zjišťovat osobní údaje. Pan Joko mě předběhl a s intonací znalce mu převyprávěl můj příběh. Byla jsem mu za to vděčná, po desáté se mi o tom, že v Jogje studuju už skoro dva roky a k indonéštině jsem se dostala víceméně náhodou mluvit nechtělo. Když jsem ještě doplnila pár informací a vysvětlila cestu ke svému domu, hovor se stočil na život v Yogyakartě. Všichni dědečkové přikyvovali, když ten nejmladší z nich vyprávěl, jak příjemné je v tomto městě bydlet. Přestože ceny téměř veškerého zboží se za poslední půlrok podstatně zvýšily, obyvatelé Yogyakarty se s tímto nárůstem dokázali dobře vypořádat a na jejich životě se toho moc nezměnilo. Pan Joko vysvětlil, že místní obyvatelé tzv. nrimo, přijímají vše tak, jak to přijde. Možná proto nikdy nebyly ve městě násilné nepokoje a místní pestrá etnická mozaika se těší mírovému a harmonickému soužití. Právě poklidná atmosféra města, kde čas neplyne ale jen se tak líně převaluje, se stala magnetem pro státní úředníky, politiky i populární umělce, kteří chtějí strávit svůj důchod daleko od ruchu velkoměst. S oblibou si kupují či staví domy především v severní části města, kde je díky blízkosti hor svěží a chladnější vzduch a cesta za rekreací v přírodě zabere jen pár minut.

Životní tempo je v Yogyakartě opravdu jiné. Nikdo zde nikam nespěchá, vše má svůj čas a když něco nejde, není potřeba se tím dál zabývat. „Lidé v Yogyakartě nemají potřebu hnát se za něčím. Stačí jim, když uspokojí své základní životní potřeby,“ potvrzovali mi pánové to, co jsem si již mnohokrát sama ověřila v praxi. Vzpomněla jsme si přitom na svého přítele, jehož rodina pochází z Yogyakarty. Během studií se vždy toužil vrátit do města svého dědečka, pak ale dostal práci v hlavním městě. Yogyakarta má stále výsadní místo v jeho srdci, trvale žít a pracovat by tu však už nechtěl. Město je na něj příliš pomalé, vše zde trvá nesnesitelně dlouho a komunikace mezi lidmi je zbytečně zatížena zdvořilostními frázemi. Vybavil se mi také hovor s jiným přítelem, který si kdysi založil dílnu na výrobu tašek z přírodních materiálů. I on nabyl díky pracovní zkušenosti s místními lidmi přesvědčení, že obyvatelům Yogyakarty stačí k přežití málo a nedokáží příliš využívat příležitostí, které jim život nabízí. I když dostanou šanci získat zakázku, která by jim mohla zajistit bezstarostnou budoucnost, nedokáží myslet dopředu a udělat pro zdar celé věci maximum.

Tyto příběhy rezonovaly i v našem ranním povídání. Vzdělaní dědečkové porovnávali Yogyakartu s dalším středojavánským královským městem, Surakartou. „Na rozdíl od Yogyakarty je Surakarta čilé a rušné město, které žije ve dne v noci. Lidé jsou tam podnikavější a dynamičtější.“ Toto srovnání ve mně vyvolalo údiv. V povědomí cizinců, kteří tam kdy zavítali, je totiž Surakarta město ospalé a životní rytmus jeho obyvatel ještě pomalejší než ve větší Yogyakartě. Podle pana Joka a jeho přátel ale zdání klame: na rozdíl od Yogyakarty jsou warungy v Surakartě otevřeny po celý den, stále se zde něco děje a obchody jen kvetou. „Jdi se podívat do čtvrti kolem trhu Klewer, tam to opravdu žije a hýbají se peníze.“

Klidna atmosféra Yogyakarty je pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. Ve městě je totiž více než sto univerzit, kde se vzdělávají studenti nejenom ze všech koutů rozlehlého indonéského souostroví ale také stovky cizinců. Setkávají se tady tak rozličné kultury a silné individuality, z nichž mnoho se v pozdějších letech dostane na výsluní indonéského politického nebo kulturního nebe. Předpokládala bych, že právě každodenní styk kultur probudí v místních obyvatelích soutěživost a změní jejich tradiční pohled na svět. „Obyvatelé Yogyakarty jsou velmi vzdělaní a inteligentní, nedokážou toho ale využít.“ Na mých společnících bylo ale přes všechnu vyslovenou kritiku znát, že mají pro místní mentalitu pochopení a tep města souzní s tlukotem jejich srdce.

Hovor se stočil na místního sultána, který kromě své tradiční funkce strážce javánské kultury zastává také pozici guvernéra Zvláštní provincie Yogyakarta. V porovnání s jeho otcem a předchůdcem nemá Hamengkubuwana X takové charisma ani vliv, přesto je třeba ho uznávat a respektovat. O tom, že sultán je stále považován za osobu s velkou duchovní silou svědčí stovky jeho služebníků, tzv. abdi dalem, kteří jsou ochotni vykonávat různé práce na dvoře za symbolickou mzdu 8 000 nebo dokonce méně rupií za měsíc (asi 16 Kč). Divila jsem se, jak můžou tito lidé vůbec přežít, ale pan Joko mě ujistil, že práce pro sultána není již v současné době jejich jediným zdrojem příjmu. „To by opravdu nešlo. Většinou pracují jen pár dní v týdnu, po návratu domů vyrábějí řemeslné výrobky nebo mají jiný zdroj výdělku.“ Služba sultánovi navíc není otázkou finanční odměny. Jak prodavačkám kdysi vyprávěl jeden abdi dalem, který se tu občas staví na snídani, náklady na dopravu jsou větší než plat, který za svou práci v paláci dostane. Lidé, hlavně ti z vesnic, ale považují službu sultánovi za svou morální povinnost a věří, že v blízkosti panovníka nikdy strádat nebudou.

Trůn se v Yogyakartě dědí po meči, současný sultán a jeho manželka však byli obdařeni pouze dcerami. Zajímalo mě tedy, kdo bude jeho nástupcem. „Některý z jeho mužských příbuzných,“ odpověděl pan Joko. Pak se uchechtl a dodal: „Teď už máme ale emancipaci, tak je klidně možné, že sultána vystřídá jeho dcera. Ať si to rozhodnou, jak chtějí – lidé to přijmou.“

Prodavačka rýže vedle nás uklidila už všechny prázdné kastrůlky do tašky a na její místo přijel pán s dřevěným vozítkem, v jehož útrobách se skrývalo kuchyňské náčiní a ingredience potřebné k přípravě masové polévky bakso. Tímto způsobem se tu od rána až do pozdního večera plynule střídají prodavači různých jídel. Dědečkové se jeden po druhém zvedli a vydali se na cestu domů. Ještě jednou mi připomněli, ať se někdy zase stavím na kus řeči - ranní čaj tu společně popíjejí skoro každý den.

Zaplatila jsem svůj čaj a vrátila se k paní pod stromem, která zrovna obsloužila svého posledního zákazníka. Divila se, k čemu recept na javánskou laskominu gathot potřebuji. Ujistila jsem ji, že se do složité přípravy nehodlám pouštět, mnohem příjemnější a pohodlnější je pochutnat si na dobrotě zase u jejího stánku. Se smíchem mi vysvětlila, že gathot se připravuje z kasavy, která se na několik hodin namočí do studené vody, až změkne. Pak se vyjme a nechá zakrytá plastikovým sáčkem fermentovat jeden den a noc v košíčku. Plíseň se z měkké kasavy oškrábe, hlízy se umyjí, nakrájí a znovu řádně umyjí vodou. Po uvaření se ještě polijí kousky kasavy vodou s vápnem, která dá pokrmu jeho specifickou chuť. Postup mi sice nebyl zcela jasný, ale recept na zvláštní jídlo už nebyl tak důležitý.

Naviděnou, Sohyun

Po necelém roce v Indonésii se moje korejská spolubydlící Sohyun vrátila minulý týden do své rodné země, kde teď davy protestují proti dovozu amerického hovězího. Se svými vyhraněnými názory se v současné situaci cítí jako ryba ve vodě a nejradši by se hned střemhlav vrhla do středu dění. Brzy se ale bude ucházet o stipendium na doktorské studium na některé z asijských univerzit, a tak ji nezbývá než zavřít své aktivistické choutky na pár dní pod pokličku a místo toho pročítat učebnice korejské historie a učené knihy o jihovýchodní části Asie. Pokud uspěje, je velká šance, že se do Indonésie, kde mimochodem dostala jako filmová dokumentaristka nabídku na zajímavou práci, zase vrátí. I proto jsme při našem loučení měly pocit, že vlastně jen odjíždí na další dovolenou, kterých bylo během osmi měsíců jejího pobytu na rovníku více než dost. Jako feministce a břitké pozorovatelce dění kolem sebe je jí navíc patriarchální a materiálně orientovaná korejská společnost příliš těsná, a tak je více než pravděpodobné, že brzy zvedne kotvy a přijede se podívat třeba do Evropy, kde žije její bratranec se svou rodinou. Při loučení tedy netekly slzy, spíš jsme v objetí s radostí děkovaly osudu, že náš společný život daleko od rodiny a přátel byl harmonický. Ne ve všem jsme se sice shodly – třeba na zamykání domu v době naší nepřítomnosti nebo na tom, zda si na dvorečku nechat vyrůst divokou džungli či občas přírodu trochu zkrotit, o spoustě věcí jsme ale měly podobné či stejné představy. I když kdo ví: Korejci jsou vychováváni k tomu, aby se snažili s ostatními vyjít i za cenu toho, že potlačí své pocity. Zatímco já mám v evropském duchu potřebu problémy otevřeně a na rovinu řešit a vyhnout se tak zbytečným nedorozuměním (alespoň takový je ideál...), v asijských kulturách se jedinec snaží svoje negativní (a vlastně i příliš silné pozitivní) emoce neukázat, tím méně o nich hovořit. V mnoha ohledech to tak tedy bylo obohacující soužití. Sohyun, jejíž jméno nebyl nikdo schopen vyslovit správně, a tak si ho zkrátila na So nebo lépe Sohi, zřejmě došla díky častým návštěvám mých přátel k přesvědčení, že Indonésie je plná Čechů, kteří mluví rychle a nahlas a mají tendenci chovat se nevyzpytatelně. Pro mě bylo naopak zajímavé poslouchat o Korejcích, kteří jezdí do Jihovýchodní Asie hledat manželky, protože korejské ženy se čím dál tím víc bouří proti tradiční roli pasivních ochránkyň rodinného krbu (mimo jiné také pod vlivem seriálu Sex ve městě). Přestože jsme spolu ale žily více než sedm měsíců v jednom zdmi vyhraničeném prostoru a často nás debaty pohltily natolik, že jsme šly spát až v hluboké noci, opravdu společného času jsme strávily poměrně málo. Plánovaly jsme sice, že se spolu podíváme do vesniček v okolí Yogyakarty, okamžik příprav na cestu ale přišel rychleji než bychom si obě přály. Proto moc díky, Jane, za fotky z večeru před odjezdem. Cepet balik nang Indonesia, Sohyun! Wis kangen!

Jděte na sever

Než se zeptáte Indonésana na cestu, vytáhněte si nejdříve z kapsy kompas. Na váš dotaz, jak se dostat k autobusovému nádraží, totiž zřejmě dostanete následující odpověď: „Jděte na sever, na křižovatce zahněte na východ, rovně, u mešity zabočte směrem na jih a kousek dál už uvidíte autobusové nádraží.“ Pokud tento užitečný přístroj nevlastníte, vždy se v každém místě, které navštívíte, zorientuje ve světových stranách. Jen tak budete vědět, jak se dostat do budovy (nápis na dveřích knihovny: „Používejte dveře na jihu“) nebo jak se správně zařadit do fronty (cedule na kase: „Stůjte frontu od severu“). Přestože zpočátku je takovýto způsob udávání směru matoucí, brzy zjistíte, že orientovat se podle světových stran je mnohem přesnější a jednodušší. A také bezpečnější: když na vás budou z břehu vyděšeně mávat vaši přátelé a z plných plic křičet „Žralok! Žralok! Na východě!“, budete velmi rádi, že jste si ráno všimli, kde vychází slunce.

Nevím, ale poradím

V Indonésii je takřka nemožné sehnat opravdu podrobné mapy měst (světlou ale dost drahou výjimkou jsou anglické mapy nakladatelství Periplus), často chybí i jasné značení ulic nebo ukazatele cest vedoucích k významným památkám. Když zabloudíte, nezbývá tedy nic jiného než se na cestu zeptat někoho z místních obyvatel. I když ale mluvíte plynule indonésky, neznamená to, že byste měli vyhráno a cíl na dosah. Než aby vás totiž Indonésan zklamal tím, že stejně jako vy se v městě neorientuje a o Muzeu loutek nikdy neslyšel, raději vám nazdařbůh ukáže směr neznámo kam. Na vaše snahy znovu se posunky ujistit, že jste instrukce pochopili a máte jít tedy doprava (případně doleva nebo rovně), bude s úsměvem na rtech souhlasně kývat hlavou. Je možné, že se v tu chvíli ale ještě pomodlí, abyste cestou potkali člověka, který vám opravdu pomůže. Jednou jsem asi hodinu sem a tam přecházela z jedné ulice na druhou, protože dotazovaní se nemohli shodnout, zda je centrum stříbrotepectví od křižovatky směrem doleva či doprava.

To, že Indonésan často kýve hlavou, i když vlastně vůbec neví, co po něm chcete, se mi nedávno opět několikrát potvrdilo při cestě becakem, vozítkem poháněným lidskou silou na kole. V prvním případě jsme se s přítelkyní chtěly dostat do místa vzdáleného asi patnáct minut na kole od našeho domu. Tukang becak nejdříve nasadil vysokou cenu, nemusely jsme ale dlouho smlouvat, aby na nabízených osm tisíc rupií kývl. Všimla jsem si, že jsme nezabočili na křižovatce doprava, tak jak to většinou děláme, když jedeme na motorce. Nevěnovala jsem tomu ale příliš pozornost, protože svou orientaci rozhodně nepovažuji za spolehlivý ukazatel a navíc jsem předpokládala, že takový zasloužilý tukang becak se ve městě vyzná lépe než kdokoliv jiný. Přítelkyně se mi zrovna nadšeně svěřovala, jak konečně po letech potkala muže, který odpovídá jejím představám o partnerovi, a tak jsme ani nevěnovaly pozornost tomu, že nočním městem korzujeme už více než půl hodiny. Když jsme milostné téma vyčerpaly, uvědomila jsem si, že mám skoro zmrzlá kolena a okolní scenérii nepoznávám. Klepaly jsme na stříšku vozítka a křikem se domáhaly, aby nám vyzáblý ale svalnatý muž prozradil, jaké má s námi úmysly. Nechápavě se na nás díval, když jsme mu vysvětlovaly, že okružní jízdu městem jsme dnes v plánu neměly a že už nás to nebaví a kde to teď, panenko skákavá, jsme? Z jeho mumlání jsme pochopily, že staříček od začátku neměl ani trochu ponětí, kam to ty dvě drmolící cizinky vlastně chtějí jet. Místo aby se ale zeptal, raději cíl cesty stanovil sám pravděpodobně s naději, že jednou ho prostě někde zastavíme. Celá situace mi přišla bizardní hlavně proto, že neměl ani trochu problém stanovit cenu za své služby, aniž by věděl, jestli nás náhodou nemá odvést na druhý konec zeměkoule.

Podobná situace se mi stale při výletě do města nábytku Jepara. Chtěli jsme ušetřit čas, a tak jsme se rozhodli malou vzdálenost z centra města (jedna krátká ulice lemovaná obchody) do Muzea Kartini absolvovat v becaku. Kartini je považovaná za první indonéskou feministku, její příběh se stal národním majetkem a datum jejího narození státním svátkem. Není snad Indonésana, který by aspoň jednou v životě nezaslechl její jméno. Tady jsme navíc byli v jejím rodišti a já bláhově předpokládala, že i kluci s nudlí u nosu, co ještě neumí do pěti počítat, nám na požádání povypráví o jejím osudu. Zaveleli jsme tedy směr a nestačili se divit, když jsme budovu, kterou předtím náš přítel označil za Mekku indonéských feministek, ve svižném tempu minuli a řídili se vstříc neznámu. Neměla jsem sice odvahu poučovat místního rodáka o jeho městě, čas ale ubíhal, a tak jsem řidiče vozítka poprosila, ať se otočí a jede zpátky. Neprotestoval, protože nevěděl. Budovu zabírající celou jednu stranu prostorného náměstí jsme opět nechali bez povšimnutí a nebýt našeho rázného „Stop!“, asi by nás pán odvezl do několik hodin vzdáleného Rembangu, kde Kartini žila se svým mužem až do svého tragického skonu. Když muž s knírkem konečně natočil své vozítko směrem k budově muzea, myslela jsem, že už máme vyhráno. Chyba lávky! Asi ve snaze spravit dojem, šlápnul mužík do pedálů svého kola opravdu razantně, bohužel však vjel do nesprávné uličky. Protože jsme už ale byli od vchodu do muzea malý kousek, rozhodli jsme se dál bláznivou jízdu neprodlužovat. Stejně jako v prvním případě bylo zajímavé, že cenu za jízdu neznámo kam jsme se zmateným řidičem becaku domluvili předem.

Dobroty z Borobuduru

Výlet na starobylou buddhistickou stúpu Borobudur asi 40 km od města Yogyakarta na střední Jávě se může lehce proměnit ve velmi obohacující kulinářský zážitek. Stačí, když si po několikahodinové túře po terasách tohoto architektonického zázraku v jednom z početných warungů v okolí vychutnáte některou z místních specialit. Okres Magelang, pod jehož správu pamětihodnost spadá, nabízí hned tři výborná jídla: senerek, tahu keputat a soto magelangan.

Pokud stejně jako já vyznáváte heslo polévka je grunt, měla by vaše volba padnout na výbornou polévku z červených fazolí senerek. Je třeba ale upozornit, že Indonésané senerek za polévku nepovažují, a proto má v podání některých kuchařek konzistenci podobnou spíše fazolovému guláši. Senerek je adaptací fazolové polévky, na které si v klimaticky příjemném Magelangu pochutnávali holandští kolonizátoři. Se svou kombinací červených fazolí, plátků křupavé mrkve, vodního špenátu, nadrobno nakrájené cibulové natě a kousků hovězího masa vám tato polévka nepochybně dodá sílu po dni stráveném v obležení indonéských školáků, kteří se s vámi budou chtít stokrát vyfotit na památku před meditujícími kamennými Buddhy. Bohatou chuť davá vývaru to, že jsou v něm vyvařeny hovězí vnitřnosti.

Soto magelangan je další jídlo, které bych zařadila do kategorie polévek. Na rozdíl od husté senerek jedna porce této polévky nezasytí, rozhodně vás ale naplní blažeností. Je pravděpodobné, že při posledních soustech budete mít pocit, že by jste zvládli ještě jednu misku. Pokud tomuto vábení neodoláte, buďte si jistí, že se budete muset ve warungu zdržet trochu déle, aby vám vytrávilo a znovu jste rozpohybovali jídlem unavené tělo. Polévka soto se připravuje po celém souostroví, ale každý region recept trochu modifikuje. V Magelangu se do hovězího či kuřecího vývaru kromě skleněných nudlí, fazolových výhonků a smažených šalotek přidávají kousky tzv. tahu baceman, tofu marinovaného v koření a sladké sojové omáčce. Sojová omáčka se sice do vývaru nepřidává, je ale naprosto nepostradatelnou součástí tohoto pokrmu. Zatím jsem snad nikdy neviděla Indonésana, který by nešáhnul po plastové lahvičce s kecap manis (sladkou sojovou omáčkou - prodává se i u nás) připravené na každém stole ještě než vloží první lžíci soto do svých úst. Tahu baceman tak nejenom soto správně ochutí, ale pomůže strávníka také nasytit.

Tahu keputat zachutná těm, kteří mají rádi sladké. Hlavní ingrediencí tohoto jídla je smažené tofu, kterému se v Indonésii říká tahu, a rýže vařená v malých košíčcích spletených z listů kokosové palmy. Touto úpravou vzniknout rýžové kostky, které se nakrájí na malé kousky a smíchají se zeleninou: proužky bílého zelí, fazolovými výhonky a celerovou natí. Směs se polije sladkopálivou omáčkou z palmového cukru (gula jawa), chilli papriček a arašídů. K tahu ketupat se přikusují krekry krupuk.

Ne v převleku

Ačkoliv se o vše indonéské zajímám více než deset let, v Indonésii jsem několik let žila a její obyvatele měla možnost poznat jako partnery na pracovišti, ve škole i v životě, stále si uvědomuji, jak dlouhou cestu musím ještě ujít, abych zdejším lidem, jejich pohledu na svět a chování porozuměla. Chtěla bych proto na tomto blogu popsat situace, které můžou cizince lehce vyvést z míry, pokud se na ně nedokáže podívat očima druhé strany.

Kolem poledního jsem se setkala se svým přítelem, korejským obchodníkem žijícím dlouhodobě ve Spojených státech. Na mé doporučení se z drahého hotelu přestěhoval do jednoho z prostorných útulných pokojů v domě mého indonéského známého. První noc v domácím hotýlku kombinujícím moderní architekturu s tradičními prvky ho ze spánku probudily děsivé zvuky, které nejdříve považoval za vraždění neviňátek. Když ale nesnesitelné kvílení a úpěnlivé naříkání nevyvolalo ve čtvrti pražádný rozruch, se značnou úlevou si uvědomil, že mu chlupy strachem naježily hrátky obyčejných koček. Přestože měl radost, že jeho nové útočiště není domovem hrdlořezů, se spánkem se musel až téměř do úsvitu rozloučit. Neměl tedy zrovna chuť trmácet se unavený v tropickém vedru za jídlem do některé z místních restaurací, a proto uvítal možnost vyzkoušet um osobní kuchařky mého známého, pana Abbota.

Atletická paní s prošedivělou skrání zrovna postávala u dřezu v nablýskané kuchyni a evidentně usilovně přemýšlela, ve které části domu si dát odpoledního šlofíka. Na náš dotaz, zda bychom se mohli najíst, ukázala s výrazem sfingy na plotnu, na které stál kastrůlek se zbytkem zeleniny sayur asem a ohromný hrnec rýže. Upozornila nás, že jídla je málo, což jsme pochopili jako zdvořilou omluvu a překotně ji tedy začali ujišťovat, že to vůbec nevadí, protože my chceme jenom trochu zahnat hlad a jestli je tedy v pořádku, když se v hotýlku najíme. Přikývla na znamení souhlasu a znovu se omluvila, že nás nemůže lépe pohostit (naše chápání). Spokojení že se můžeme věnovat jiným věcem jsme si sedli k ohromnému teakovému stolu, kde jsme usrkávali černý čaj a čekání na oběd po javánsku si krátili povídáním o kočkách na střeše a jiných nenáročných tématech.

Nepřestávala jsem ale po očku pozorovat kuchařku, která se k nám opět otočila zády a zřejmě se snažila navázat na tok svých předchozích myšlenek. Skoro nehybně stála u dřezu, jen občas se bez zjevného důvodu posunula trochu doleva či doprava. Napjatě jsem sledovala, kdy rozžehne kahan pod rendlíkem, aby nám jídlo ohřála. Scéna ale zůstávala statická, a tak mi pomalu začalo docházet, že se do naší komunikace vloudila chyba. Po patnácti minutách, když už zbývalo v hrnečku jen pár kapek čaje, se ozvalo hlasité zakručení z útrob mého přítele a následně bylo slyšet útrpné zapochybování: „Myslíš, že nám to jídlo přinese?“

To už jsem ale stála vedle plotny a pokoušela se zjistit, jak se věci mají, případně se sama chopit iniciativy a oběd nám připravit. Když mi netečná paní znovu zopakovala již vyřčené, totiž že jídla je málo, konečně jsem pochopila její poselství: najezte se jinde, hošánkové. Až když jsem sama nahlas navrhla, že bude lepší naobědvat se o dům dál, protože jídla zbývá jen trochu, nesnažila se mi v tom zabránit a s takřka nehybnou tváří konečně s trochou výčitky v hlase odhalila, kde je jádro pudla: „Pan Abbot bude chtít jíst a co bych mu pak dala?“

Javánci si snaží vždy zachovat tvář a mnoho věcí tak neřeknou na rovinu. Přímému jednání se vyhýbají především tehdy, pokud jde o záležitost pro druhou stranu nepříjemnou či musí-li něco odmítnout. Je proto důležité vnímat situaci z jejich pohledu a naučit se porozumět i malým gestům a náznakům. To je ale mnohem jednodušší napsat než udělat...

Jídlo nade vše

Zjišťuji, že na tomto blogu věnuji víc místa jídlu než starobylým chrámům a přírodním krásám, které do daleké země na rovníku lákají návštěvníky nejčastěji. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že pro to mám mnoho důvodů.

Indonéské jídlo, jeho příprava i prodej mě stále naplňují radostným (a někdy zděšeným) úžasem. Indonéskou kuchyni, které dominují smažené pokrmy, sice nepovažuji za vrchol gastronomie, přesto má ale pro mě natolik silné kouzlo, abych během několika měsíců svého prvního pobytu v Indonésii zvětšila svůj tělesný objem o více než pět kilo. Nabyté tuky jsem pak ale poté snadno vyběhala na trase lůžko toaleta po té, co jsem po celodenním hladovění během postního měsíce Ramadán zkombinovala několik dobrot z ulice najednou.

Ani po letech strávených v Indonésii mi nezevšedněly každodenní kulinářské scénky: prodavač cukrátek v obležení školáků v červenobílých uniformách, mladící nabízející smažené tofu s chilli papričkami pasažérům aut pomalu se pohybujícím v zácpě, výměna sousedských klepů při nákupu vydatné snídaně v naší ulici nebo zlatavé kousky banánů smažící se v překotně bublajícím oleji.

Jídlo je všude: prodává se v autobusech a vlacích, přijede za vámi v podobě tzv. kaki lima až do domu, prodavači ho v době oběda roznášejí po kancelářích a v dopravní zácpě ho jako první pomoc nabízejí na tácích mladíci.

Jídlo je stále přítomné: v jakoukoliv denní či noční hodinu je v Indonésii možné zahnat pocit hladu.

Jablka (zase potravina!) nepadají daleko od stromu, stačí se podívat na Dadalovu kuchařku a poznáte, že vztah k jídlu u nás v rodině souvisí s dědičností.

Často píšu blogové záznamy se zvukovou kulisou kručícího břicha. Náš dům má totiž jednu podstatnou vadu na kráse - chybí v něm kuchyně. Nezbývá tak než čekat, až kolem domu projede prodavač polévky soto nebo pálivých jídel původem z města Padang.

V Indonésii snad ani nejde nevěnovat velkou pozornost jídlu. Tak jako se Angličané baví o počasí, Indonésané rádi a často hovoří o svém jídle, na které jsou snad bez výjimky pyšní. I milovníci knedlo vepřo zelo sami a dobrovolně prohlásí, že tato česká národní kalorická bomba hezká těla nedělá. Indonésané však takové zdravotní či estetické obavy příliš neřeší. Jídlo je pro ně především otázkou chuti a nikdo z nich nepochybuje, že indonéská kuchyně patří k těm nejlepším na světě. Indonésané pracující v zahraničí skoro každý den (nepřeháním) u oběda vzpomínali na všechna ta úžasná jídla, která jejich domovina nabízí a navzájem si radili, kde po svém návratů domů ochutnat to nejlepší gado-gado v Jakartě. V žebříčku nejčastěji zmiňovaných jídel vedlo na plnou čáru bakso, lidová polévka s masovými knedlíčky, nudlemi, tofu a trochou zeleniny. V otázkách žaludku jsou Indonésané navíc velcí lokálpatrioti. Každý region má svou kulinářskou specialitu, při jejíž zmínce se jeho obyvatelům objeví na tváři blažený úsměv. Podle jedné z anket mají prý Indonésané při přesunu za prací do jiné části souostroví větší obavy z toho, že jídlo na novém působišti bude odlišné od toho, na které jsou zvyklí než že budou odloučeni od svých příbuzných nebo si budou muset hledat nové přátelé v jiném etnickém prostředí.

Badmintonová horečka

Přikovaní u televizních obrazovek se Indonésané několik dní těšili na okamžik, kdy budou moci oslavit svůj návrat na výsluní badmintonového nebe. Na stadionu Bung Karno Sports Hall v Jakartě pojmenovaném po prvním indonéském prezidentovi Sukarnovi se během sedmi dnů utkalo v nejprestižnějším badmintonovém závodu Thomas & Uber Cup šestnáct týmu z celého světa.

Pro Indonésany je badminton něco jako hokej pro Čechy: zdroj národní pýchy. V historii závodu se indonéskému mužskému týmu podařilo získat pohár již třináctkrát a ženskému třikrát, do Indonésie putovaly i olympijské medaile, včetně té zlaté. Tentokrát navíc hrálo indonéské mužstvo na domácí půdě, takže naděje na vítězství především mužského týmu byly vysoké. K velkému zklamání však ani mohutné skandování fanoušků „Yo ayo, ayo Indonesia, kita harus menang!“ (Do toho, do toho, Indonésie, musíme vyhrát!) a bojovnější „Habisin, habisin!“ (Nandejte jim to!) na stupínek vítězů hráče Indonésie nepřivedlo. Mužský tým se po porážce s Jižní Koreou musel spokojit se stříbrnou medailí, ženský tým se překvapivě dostal do finále, kde podlehl družstvu z Číny.

Brzy budou mít ale hráči příležitost k odvetě na Olympiádě. Pro mnohé z nich už to bude asi poslední příležitost zabojovat o významnou trofej – družstvo sestávající ze zasloužilých hráčů již nutně potřebuje regeneraci. Najít zapálené mladíky a dívky by ale nemělo být složité: víc než kdy jindy jsou teď ve školních taškách zasunuty badmintonové rakety, jejichž prodej během závodu značně stoupl. Thomas & Uber Cup pokračuje v městských čtvrtí kampung.

Před závodem děti v naší ulici pouštěly draky nebo jezdily na kole, teď každý den pinkají do opeřeného míčku. Hned po rozednění nás každý den budí rány rakety zasahující míček a výskot a smích asi desetiletých capartů, kteří už před šestou hodinou zcela ovládnou uličku úzkou tak na jedno auto. Rytmus života je zde úplně jiný, až člověka napadne, zda indonéští rodiče také musí ráno složitě tahat své potomky z pohodlné postele. Klání bez medailí pokračuje odpoledne, kdy se zárodky budoucí sportovní slávy Indonésie vrátí ze školních lavic. Se soumrakem (slunce zapadá v tropické Indonésii před šestou hodinou) se čtvrť opět ponoří do ticha.


Hrát bez sítě ale není tak úplně ono. Netrvalo dlouho, aby malí hráči objevili zlepšovák. Křídou vyznačili na našem prostorném dvorku hřiště a s pronesením věty oznamovací „Pinjam“ (Půjčujeme si ho) si začali pinkat přes asi metr vysokou zídkou oddělující náš pozemek od ulice. Když má spolubydlící Sohyun nechala otevřenou branku, snad z roztržitosti nebo s dobrým úmyslem, aby děti nemusely přeskakovat plot, ozvaly se okamžitě hlasité výtky: „Zavřete to, ničíte nám síť!“ I motorku parkujeme tak, aby badmintonovým nadšencům ani trochu nezavazela: „Chudáci děti, chtějí sportovat a my bychom jim v tom bránili!“

Náš holý dvorek by potřeboval trochu zeleně, ale v zájmu indonéského badmintonu s jeho oživením ještě počkám. Aspoň tak bude mít český tým Tesařová-Čermáková šanci připravit se na odvetu: v nedělní čtyřhře jsme utržily těžkou porážku, za kterou jsme musely protivníky, dvě dlouhovlasé rozhodčí, které občas zapomněly počítat, a několik diváků pozvat na oblíbenou laskominu putu. Příští týden kupujeme rakety a začínáme trénovat. Ať žije badminton!