Z Medanu jsme se vydaly do vesnice Bukit Lawang na okraji národního parku Gunung Leuser, kde od roku 1973 funguje centrum, které se stará o návrat ochočených orangutanů do divoké přírody. Autobus chroptil na cestě plné výmolů a děr vinoucí se mezi plantážemi kaučukovníků, palmy olejné a dalších plodin, jejichž jména jsme neznaly. Na políčkách se pásly vyhublé krávy a v několika vesnicích byly v plném proudu přípravy na svatební obřad, které se stejně jako každá jiná podobná událost neobejdou bez ohlušující hudby valící se do éteru z obřích reproduktorů. Těsně před vjezdem na autobusové nádraží nám šlachovitý muž středního věku, který se představil jako Amar, začal před očima mávat jakousi mapkou a nabízet nám pomoc při hledání ubytování i své služby průvodce po pralese. Měly jsme sice plán složit hlavy v již ověřeném hotýlku u horního toku řeky, ten prý ale smetla velká povodeň, která v roce 2003 téměř vymazala vesnici z povrchu zemského a vyžádala se více než dvě stě obětí. Malebná vesnička rozložená podél řeky, kde o hotely ani zábavu nebyla nouze se změnila takřka k nepoznání, takže jsme za tip na levný penzion Bukit Lawang Indah na druhé straně řeky byly vděčné. Ani tak mi však nebyla naše nová známost příliš sympatická. Ubytovaly jsme se v prostorném pokoji s koupelnou a děravou moskytiérou. Prošedivělý majitel penzionu seděl celé dny v přilehlé restauraci a netečně pozoroval dění kolem sebe, zatímco jeho od pohledu rázná manželka se starala o zdárný chod celého podniku.
Na večerní setkání, kde jsme se měly domluvit na podmínkách treku, přišel Amar se svým kolegou Sinarem na Indonésana netypicky na minutu přesně, na což nezapomněl několikrát okázale poukázat. Bylo zřejmé, že nás chce přesvědčit o své profesionalitě a zkušenostech s prací s bule (bílými cizinci). Na stole záhy ležel sešit plný dlouhých dojemných vyznání a dobrozdání snad ve všech světových jazycích včetně naší mateřštiny. Příspěvky se nesly ve stejném duchu jako by před pisatelem stála stejná múza (pravděpodobně s mačetou v ruce).
Kladly jsme Amarovi spoustu dotazů ve snaze zjistit, zda své práci a přírodě v pralese opravdu rozumí. Zdůraznily jsme mu, že nechceme, aby orangutany lákal na jídlo jen kvůli tomu, abychom z výletu odešly se suvenýry v podobě fotek lidoopů s banánem. Orangutani, kteří byli po několika měsících v karanténní stanici vypuštěny do volné přírody v blízkosti vesnice se totiž musí naučit obstarávat si potravu co nejvíce sami, aby mohli žít zcela samostatně hluboko v pralese. To, že je průvodci krmí, pak značně stěžuje proces jejich návratu do volné přírody.
Amar reagoval pobouřením: samozřejmě že něco takového nedělá! Přesto ale s ním budeme mít zaručeno, že uvidíme nejenom orangutany ale i jiné opice a možná i další obyvatele pralesa. Na důkaz nám ukázal hromádku fotografií zachycující orangutany, makaky, gibbony, hady i to, jak si bule užívají táboření u čirého potůčku. Sinar, který za celý večer nepromluvil ani slovo, nám sice příliš sympatický nebyl, zdálo se ale, že lepší průvodce se nám už nepodaří ve večerních hodinách najít. Před svým odchodem nás ještě Amar jako starostlivý otec nabádal, abychom šly brzy do postele a načerpaly tak dostatek síly. Poslušně jsme jeho radu následovaly a jen, co jsme si sbalily věci na cestu a vyřešily oblečení a obuv pro Aničku, jejíž pohorky zatím odpočívaly společně s dalšími užitečnými věcmi (především slivovicí, která je velmi potřebná pro nastolení veselé mysli a ducha) v zatoulaném batohu, ulehly jsme a spaly spánkem spravedlivým až do sedmi hodin, kdy nás probudily unisono všechny tři budíky. (pokr.)
1 komentář:
Okomentovat