Z Bukit Lawang jsme si na cestu plnou výmolů do Medanu pronajali pohodlný minibus. Ušetřit naše kosti a čas bylo přednější než ohledy na peněženku, která v této části cesty podvýživou rozhodně netrpěla. I když jsme ale byly díky indonéskému měnovému systému milionářky, nechtěly jsme se nechat bezostyšně okrádat. Amarovu nabídku na pronájem minibusu za 250 tisíc („Velmi dobrá cena! Už jsem vám dojednal slevu.“ A sobě dobrou provizi, že ano.) jsme tedy smetly ze stolu a zařídily si odvoz levnější o dvacet obědů na Jávě.Na přední sedačku minibusu se bez okolků vtěsnali dva neplatiči. Holanďané tento akt příživnictví s velkodušností přehlédli, česká část posádky chvíli protestovala ve svém pro ostatní nesrozumitelném jazyce, ale než aby své námitky řidiči přetlumočila, raději se její muzikálnější členky pustily do zpěvu českých lidovek stylem „pěkně od podlahy“. Na milovníky sýru jsem se raději neotáčela, naši černí pasažéři mlčky kouřili jednu cigaretu za druhou a v duchu si jistě přáli, aby cesta do Medanu netrvala tak dlouho.
Se zastávkou na letišti, kde se zatoulaný batoh konečně ocitl v radostném obětí své majitelky, jsme kolem jedenácté vystoupili na autobusovém nádraží Amplas. Všechny klimatizované autobusy směřující k jezeru Toba však už odjely, nezbývalo nám tedy než se smířit s úmornou pětihodinovou cestou na malých sedačkách v autobusu ekonomické třídy.
Zdravý rozum nám říkal, že před dlouhou cestou je třeba se řádně posilnit, bohužel nám ale nikdo neporadil, kde tak máme učinit. Naše žaludky tak byly vystaveny zatěžkávající zkoušce, když jsme je plnili nanejvýše podivně naporcovanými kusy tlustého a lehce chlupatého vepřového a zcela vysušenou rybou lele, na jejíž přirozeně ošklivě podobě se podepsalo ještě několik hodin strávených na tropickém slunci. Naštěstí jsme ale teď už měli při ruce účinnou medicínu a mohli tak zničit veškeré neřády ve svých útrobách řádným lokem slivovice. Léčebná kúra způsobila ve warungu na autobusovém nádraží řádné pozdvižení. Zpočátku si nás strávníci u vedlejšího stolu jen s údivem prohlíželi a ti movitější dokonce fotili na své mobilní telefony, při druhém léčebném kole dva z nich ale opustil veškerý stud a s velkou sklenicí v ruce si přišli pro závdavek. Dobromyslná Anička mlsné kocoury neodehnala a s ohledem na rizika spojená s požíváním ohňové vody v pravé poledne i na naše vlastní potřeby během dlouhé cesty jim každému nalila čirého švestkového moku jen na dno sklenice. I když jazyk Bataků neovládáme, nebylo těžké pochopit, že přejmenovali naši zdravotnici na Báru. Se škodolibým pobavením jsme pak pozorovali, jak se nevděčníkům zkřivila ústa okamžitě, jakmile se česká alkoholová chlouba dotkla jejich chuťových pohárků.
Plně obsazený autobus ujížděl po hrbolaté cestě lemované rozsáhlými plantážemi snad všech tropických rostlin, na které si vzpomenete: banánovníky, kávovníky, kaučukovníky, palmy olejné... Kromě nás se jezero Toba chystala na vlastní oči poznat také skupinka mladých Australanů. Dobré vychování velilo jednomu z nich, aby zcela proti místním zvykům pustil na své místo maminku s dítětem a sám se pak na malém prostoru mezi krabicemi a taškami ostatních cestujících snažil při jízdě nepřizpůsobené stavu vozovky pracně udržet rovnováhu.
Z přístavu v městečku Prapat na východním okraji jezera jsme za silného větru odjeli lodí na ostrov, kde jsme se s našimi holandskými přáteli rozdělili: zatímco oni se rozhodli ubytovat se v bungalovech Bagus Bay Homestay, my jsme na křižovatce zahnuly doprava a vydaly se směrem k Reggae Guesthouse, jehož vizitku nám vnutil naháněč na lodi. S těžkými batohy a unavenými těly nám přišla cesta po tmavé silnici dlouhá, hned se ale začalo jít veseleji, jakmile nám majitel liduprázdné restaurace řekl, že do cíle už zbývá jen posledních sto metrů. Když jsme šly tuto krátkou vzdálenost asi deset minut, obrátily jsme se stejnou otázkou na skupinku žen sedících u stánku se suvenýry. Dostalo se nám neuvěřitelné ale v Indonésii zcela typické odpovědi: ještě 300 metrů a budete tam. Dalšího člověka jsme se zeptaly jen proto, aby se nám potvrdilo již známé: Indonésan vás nebude chtít zklamat tím, že neví odpověď na vaši otázku, a tak si ji raději vymyslí. Zcela proti všem fyzikálním pravidlům nás teď od hotelu dělilo ještě 500 metrů. Naštěstí ale i tato informace byla daleko od reality, a tak jsme se již za pár minut zabydlovaly v dřevěném domečku na samém okraji jezera s krásným výhledem na protější kopce.
- Pronájem minibusu s řidičem (tzv. charter) z Bukit Lawang na autobusové nádraží Amplas v Medanu (ze zastávkou na letišti Polonia) stál 200 000 Rp pro pět osob. Do minibusu se ale vejde 7-8 pasažérů.
- Autobus z Medanu do přístavu ve městě Prapat, odkud vyjíždí loď na ostrov Samosir, stál 18 000 Rp.
- Trajekt na ostrov Samosir vyšel na 7 000 Rp. Loď zastavuje na několika místech, takže je dobré si předem vytipovat vhodný hotel a vystoupit v jeho blízkosti. Reggae Guesthouse je podle všeho na čtvrté zastávce (molo je přímo u hotelu).
- Jedna noc v dřevěné chatičce pro tři osoby s koupelnou v Reggae Guesthouse stála 30 000 Rp.
- Na jídlo jsme chodily do restaurace Bamboo House v blízkosti Reggae Guesthouse – je zde pěkný výhled na jezero, pohodlné sezení, dobrá kuchyně (evropská a indonéská) a příjemná hudba (Bob Marley je jasně nejoblíbenějším interpretem místního personálu – jeho písničky hráli v restauraci pokaždé, když jsme přišly).
1 komentář:
Okomentovat