Medan a ztracené zavazadlo (29. 6. – 1. 7. 2007)

Po únavné noci strávené ve vlaku bisnis třídy (méně pohodlí než ve vlaku typu eksekutif ale nesrovnatelně lepší cestování než ve vlaku s označením ekonomi), kdy jsme nejdřív musely vybojovat své právo sednout si na zakoupené místo s paní, která si pak pokradmu fotila naše bílé tváře na mobilní telefon, jsme se Jakartě setkaly s kamarádkou Aničkou. Ta se však na letišti neshledala se svým batohem, který se zřejmě zalekl tropických dálek a již na letišti v Londýně odmítl svou majitelku na jejich dobrodružných cestách doprovázet. Ale jelikož batoh přece jenom není schopný rozhodovat o svém osudu samostatně, je pravděpodobnější, že chyba byla na straně letecké společnosti, která ho nestihla v šibeničním čase mezi jednotlivými lety přesunout z jednoho letadla do druhého. V této nepříjemné situaci, která na několik následujících dní ovlivnila naše putování, jsem si vzpomněla na radu svého známého: kromě důležitých a cenných věcí je dobré si do příručního zavazadla zabalit také kartáček na zuby, pastu, ručník a náhradní oblečení. Anička by bývala tuto radu jistě také ocenila, protože s batohem pohybujícím se někde mezi britským hlavním městem a Singapurem (souřadnice se měnily při každém hovoru se zaměstnancem letecké společnosti) byla nucena udělat několik v normální situaci úplně zbytečných nákupů. Dočasná ztráta zavazadla nás mrzela o to víc, že v něm bylo několik plechovek piva značky Gambrinus, kterým jsme chtěly zapít návrat Aničky na indonéskou půdu.

S nadějí, že batoh přiletí do Jakarty dalším letadlem a bude nás okamžitě na Sumatru následovat jsme po výměně peněz nasedly do elegantního letadla společnosti Adam Air a po dvou hodinách strávených v modlitbách, aby se tento let nedostal do novin, jsme bezpečně přistály v nočním Medanu, třetím nejlidnatějším městě Indonésie. Obavy o svou bezpečnost jsme měly nejenom kvůli tomu, že místní letecké společnosti jsou nechvalně proslulé častými smrtelnými nehodami ale také proto, že jedna z nich se před několika lety stala právě na medanském letišti, které nestandardně leží v hustě obydlené čtvrti blízko centra, aby tak hluk odpuzoval zlé duchy.

Medan je pro většinu lidí pouze vstupní branou na Sumatru, kde není potřeba se zdržovat déle než do odjezdu prvního autobusu do jiných končin. Když se ale podíváte do průvodce, zjistíte, že město nabízí hned několik zajímavostí: velkolepou mešitu (Mesjid Raya), královský palác Maimoon z konce 19. století, největší indickou čtvrť v Indonésii zvanou Kampung Keling, kde stojí i největší čínský chrám na Sumatře Vihara Gunung Timur, hinduistický chrám Sri Marriamman a koloniální architekturu z druhé poloviny 19. století, kdy sem přišel holandský podnikavec Jacob Nienhuys a založil zde první tabákové plantáže, čímž zásadně ovlivnil další rozvoj města.

Taxíkem jsme se nechaly odvézt do hotelu Zakia. Při pohledu na ohromnou mešitu Raya, která se tyčila jen několik stovek metrů od hotelu jsem se rozloučila s představou poklidného spánku. Nakonec nám ale snění nerušilo v tomto případě melodické volání muezzina, ale paviáni v podobě mladých Indonésanů, kteří šli do postele až nad rozedněním.

Druhý den ráno jsme se opět marně snažily zjistit pohyb ztraceného zavazadla. Odpovědi zřízenců na letišti byly pronášeny s lhostejností, ale protože je známo, že naděje umírá poslední, rozhodly jsme se v Medanu ještě jeden den počkat. Díky tomu jsme si mešitu s černou kupolí, kterou nechal v roce 1906 postavit sultán Makmun Al-Rasyid z království Deli podle návrhu holandského architekta, prohlédly i zevnitř. Na rozdíl od ostatních cizinek jsme dostaly při vstupu k zapůjčení šátky na zakrytí vlasů. Zatímco nám průvodce vysvětloval základy islámu, fotila jsem si interiér mešity bohatě zdobený ornamenty a čínskými vitrážemi. V čase mezi modlitbami zde vládnul klid, který sváděl ke spánku, cedule rozvěšené uvnitř mešity však případné spáče slušně nabádaly, aby svou hlavu složili na terase. Na chladivé keramické podlaze polehávali či si noviny četli muži v muslimských čepičkách a skupinka malých kluků na nás neúnavně pokřikovala obligátní formulku „Helou Mistr“. Zběžně jsme si ještě prohlédly náhrobky na hřbitově sultána a jeho rodiny v zadní části mešity a pak se malým bakšišem rozloučily s našim průvodcem.

Víc pamětihodností jsme v Medanu neměly čas poznat, protože odpoledne za námi do hotelu přišli kamarádi Aničky z Padang Panjangu na Západní Sumatře, kteří jí nechaly na chvíli zapomenout na patálie s batohem. Do blízkého warungu s kulinářskými specialitami ze Západní Sumatry jsme si zašli pro ohromnou porci rýže s masem a malou troškou uvařeného listí. Velmi dobrý dojem z místní kuchyně – bohužel na dlouhou dobu poslední – jsme zpečetili lahodným rujakem, ovocným salátem s pálivě sladkou arašídovou omáčkou s celými arašídy, po kterém jsme se doslova olizovali až za ušima. Během návštěvy vypadla dvakrát elektřina, což je prý v tomto městě, jehož název znamená v češtině „bitevní pole“, celkem běžné.

A první dojmy ze Sumatry? Indonéská města jsou si dost podobná a v Medanu jsme navíc strávily příliš málo času než abychom si mohly všimnout odlišností. Jedna byla však znatelná na první pohled: ulice zde na rozdíl od javánské Yogyakarty křižují motorizované becaky, které se od jiných becaků svého druhu liší tím, že je motorka upevněna vedle vozítka a ne před ním. Identita města se, jak se zdá, dá vyjádřit i tímto způsobem. Nešlo si také nepovšimnout toho, že po ulicích chodí většina žen se zahalenou hlavou. A když si dáte v Medanu soto, polévku s masem, nudlemi, zeleninou a smaženou cibulkou, bude chutnat po kokosovém mléce, které je tady její nezbytnou ingrediencí.

Pár praktických rad

• Ve směnárnách na letištích dostanete za své valuty méně peněz.
• Letenka Jakarta – Medan se společnosti Adam Air stála 490 000 Rp.
• Cesta taxíkem s tachometrem z letiště Polonia do hotelu Zakia nás stála 35 000 Rp
• Ubytování v hotelu Zakia, ulice Sipisopiso 10-12, nás vyšla na 60 000 Rp za noc v pokoji pro tři (s přistýlkou v podobě matrace položené na zem).
• Vstupné do Mesjid Raya je dobrovolné.