Bukit Lawang: Útěk v pralese a zloděj bot (2.-4.7. 2007)

(pokr.) Dochvilný Amar nás zastihl u snídaně. V jeho pichlavých očích usazených na ještě větších poduškách než předchozí večer (bezelstně nám prozradil, že zatímco nás poslal do postele, sám ještě stačil během večera vypít s kamarádem láhev whisky) se zračila nelibost. Raději jsme tedy co nejrychleji dojedly výbornou palačinku a toast a svižným krokem se odebrali do jednoho z luxusnějších penzionů poblíž. Tam na nás už čekal mladý holandský pár, usměvavá blondýna Karin a vysoký fešák Arno, který vypadal spíš jako milovník špaget než sýrů. Jižanská fyziognomie měla ale původ v indonéském Bandungu, kde jeho holandský dědeček ztratil srdce pro jednu z místních krásek.

Nedlouho po vstupu do pralesa jsme narazili na několik orangutanů houpajících se v korunách stromů nebo odpočívajících v hnízdě. Byli jsme nadšení, jaké štěstí máme a pozorně poslouchali Amara, který ukazoval na jednotlivé orangutany a říkal nám jejich jména. S odstupem času se ale na naše „štěstí“ dívám trochu jinak: naši průvodci zřejmě měli na okraji pralesa vlastní krmnou základnu a přítomnost orangutanů tak nebyla žádnou náhodou. Na místě se navíc objevila vskutku zvláštní postavička – malý mužík s nízkou inteligencí ale zato bez předních zubů, který jako kolovrátek neustále pyšně vykřikoval, kolik že jsme už viděli orangutanů jakoby šlo o nějakou soutěž. Podle všeho byl vyslán napřed, aby pro nás opičky vyhledal, resp. aby je zřejmě přilákal k cestě, po které jsme šli. Tam nás dohnal i Sinar, který navzdory původní dohodě nedoprovázel nás ale francouzskou rodinku, která si do pralesa odskočila jen na den.

„Minah, Minah!“ začali náhle křičet všichni průvodci a pobízet nás k úprku. Kousek od nás se mezi stromy objevila obávaná orangutanní samička, před kterou nás všichni již předem varovali. V duchu jsem doufala, že naše výprava nebude mít tu čest se s ní v pralese setkat. Nikdo nám navíc přesně nevysvětlil, v čemž spočívá její nebezpečí a jak se jejím případným útokům máme bránit. Celá skupinka se dala do rychlého pohybu a zastavila se až na znamení Anwara, že je už nebezpečí zažehnáno. Radovali jsme se ale předčasně: srdíčko ještě bilo ve zrychleném rytmu, když se k nám začal blížit samec Ucok, místní největší orangutan. V tu chvíli jsme pochopili, že naši průvodci nemají jasně domluvená pravidla hry: zatímco Anwar nás vybízel k co nejrychlejšímu přesunu na jiné, bezpečnější místo, Sinar a málozubý mužík postávali v blízkosti ohromného samce, upláceli ho banány a vybízeli nás, ať si ho vyfotíme. V tu chvíli na zem vedle něj sestoupila i samice s roztomilým mládětem a Holanďané společně se statečnou Májou začali cvakat neohroženě a hlavně vytrvale spouští. Za mými zády jsem slyšela Anwara spílat na své kolegy a vyzývat nás marně k odchodu. Až večer jsme se v tábořišti dozvěděli, že pokud na něj lidé dlouho koukají, může být obrovský Ucok agresivní a tím mnohem nebezpečnější než Minah, která turistům většinou způsobí pouze materiální ztrátu – bere jim batohy, ve kterých hledá něco k snědku.

„Minah, Minah!“ ozvalo se znovu za mými zády. Při pohledu na nechvalně známého orangutana visícího na větvích nad našimi hlavami jsem sebou v panice trhla. Anwar mě ale uklidňoval, že Minah je pro nás nebezpečná pouze tehdy, když sestoupí na zem. Přesto ale začal také postupovat vpřed, v čemž jsem ho ráda následovala. Cestou na mýtinku, kde jsme měly v plánu se naobědvat vykřikovali naši průvodci jméno orangutanní zlodějky a velmi se bavili tím, když jsme v pudu sebezáchovy, resp. snaze nepřijít o cenné věci uložené v batozích, zrychlili krok.

Ve stínu na mýtince jsme si rozdělali balíčky se smaženou rýží, ke které jsme každý dostal kousek čerstvého ananasu. Nesnědla jsem ještě ani tři sousta, když nás začali průvodci znovu pobízet, abychom běželi pryč. Nebylo divu, že jsem v prvním okamžiku vše považovala za planý poplach. Během několika sekund mi ale došlo, že tentokrát je třeba opravdu vzít nohy na ramena, i když mi v náhlém zmatku nebylo jasné, jaké nebezpečí se na nás blíží. Popadli jsme jídlo a běželi tak dlouho, dokud nás Amar nezastavil. Škoda že jsem úprk před opicemi nedokázala brát s tak veselou myslí jako holandský pár, který na rozdíl ode mě měl zřejmě plnou důvěru ve schopnosti a znalosti našich průvodců. Brnící hlavou mi probleskla myšlenka, že všechno to strašení zlými orangutany je ale možná jen trik, jak udělat výlet zajímavým a vytvořit dojem, že jsme během cesty zažili něco výjimečného.

Sestupovaly jsme z kopce, posledního úseku naší sedmihodinové cesty, když mi z mých pohorek odpadly gumové podrážky a odhalily tak úplně ztrouchnivělé boty. Téměř rok pobytu v tropickém klimatu přejícím plísním byl pro ně osudný. Naivně jsem doufala, že i bez podrážek se mi v pohorkách podaří dojít zpátky do Bukit Lawang. Neušli jsme ale ještě ani dvě stě metrů, když se definitivně kvalifikovaly na vyhození do popelnice: z jedné boty mi smutně vykoukla celá noha. Naštěstí s sebou Anička měla pro všechny případy v batůžku přibalené sandály, a tak jsme udělaly malou rošádu: Anička mi vrátila tenisky, které jsem jí ráno na cestu zapůjčila a sama vklouzla do sandálů. Amar si uvázal mé vysloužilé pohorky na batoh s neuvěřitelným slibem, že jim ještě prodlouží po návratu do vesnice život.

Na úpatí kopce na nás čekalo koupání v průzračném potůčku s vodopádem a svalnatý nosič Ling s výbornou večeří, kterou jsem si bohužel vůbec neužila: žaludek se přísunu potravy vzpíral a hlava se točila jak po jízdě na kolotoči. Místo hodování a karbanu za zpěvu národních písní jsem šla spát do stanového přístřešku, kde kupodivu v noci nebylo zima ani mě neobtěžovali krvelační komáři.

Cesta zpět do Bukit Lawang se obešla bez dramatických úprků. Místo toho jsme poznávali tropické rostliny, zkoušeli chinin a v klidu si vychutnávali zásoby sušenek a ananas. Na okraji pralesa jsme potkali několik skupinek turistů, kteří nám ve svém marném pátrání po orangutanech mohli naše zážitky jen závidět.

Po návratu do civilizace nás čekala velmi radostná zpráva: ztracený batoh je již na cestě na letiště v Medanu, kde si ho mámě za hodinu vyzvednout. Dostat se na letiště takovou rychlostí ale bylo zhola nemožné, a tak jsme se s leteckou společností domluvily na jeho úschově do druhého dne. V dobré náladě jsme přijali pozvání našich průvodců na večerní grilování ryb a kuřat v domě Linga.

Po nezbytném vyprání našich špinavých a zpocených svršků jsme šly do restaurace v penzionu, kde se za námi zastavil Amar. Domluvit se s ním ale na tom, kam a v kolik hodin máme přijít na slíbenou hostinu byl dost složité, protiřečil si a tvářil se, že o žádném grilování neví. Pochopily jsme, že od začátku šlo o planý slib a najedli se tedy v klidu jen s holandským párem. U syté večeře zapité lahodným indonéským pivem Bintang jsme pak dopodrobna rozebírali naše dojmy z celé výpravy. Shodli jsme se na tom, že naši průvodci nebyli jako znalci džungle vůbec přesvědčiví. Holanďané navíc zaplatili za trek pro dvě osoby stejnou cenu jako my tři dohromady a ještě byli zpočátku štědří a dali Sinarovi, který si je stejně jako nás Amar odchytil v autobusu z Medanu, spropitné, za které se jim nedostalo jediného slova díků.

Navzdory svému slibu se Amar už v našem hotelu neukázal. Ne že bych toužila ho ještě někdy vidět, ale vzpomněla jsem si, že má u sebe mé rozbité boty. I když už jsem v jejich záchranu nevěřila a ostatní nad mou buldočí snahou o jejich navrácení kroutili hlavou, nechtěla jsem, aby skončily na nohou zrovna takového panáčka, který si je navíc přivlastnil proti mé vůli. Ráno jsem od majitelky hotelu získala Amarovo telefonní číslo a když na smsku ani volání neodpovídal, nechala jsem se na motorce odvézt přímo k němu domů. Amar nám sice tvrdil, že není ženatý, na prahu domu mě ale přivítala žena, která byla evidentně jeho zákonitou manželkou a několik pobíhajících dětí.

Amar se ani nepokoušel skrýt své zklamání, že jsem do jeho příbytku vážila cestu. Nejdříve zkusil strategii údivu: „Boty? Jaké boty?“ Pak ale pochopil, že předstírat ztrátu paměti nemá smysl, a tak změnil tón: byl tak strašně moc hodný, že boty řádně spravil a teď je suší na sluníčku. To, že je ale měl v úmyslu nosit v džungli sám, takticky zamlčel. Myslím, že se ani moc nedivil, když jsem ho nezahrnula vděčností. Popadla jsem boty smrdící po lepidle a s pocitem vítězství se vrátila do hotelu, kde už na mě všichni čekali, abychom se vydali na cestu k jezeru Toba.

Pár praktických rad

• Na terminál Pinang Baris v Medanu jede autobusek (bemo) číslo 64. Od paláce Maimoon na autobusové nádraží jsme platily 5 000 Rp za osobu.
• Z autobusového nádraží Pinang Baris do Bukit Lawang jsme za autobus zaplatily 10 000 Rp za osobu. Cesta trvala zhruba 2 ½ hodiny.
• Z autobusového nádraží v Bukit Lawang jezdí do vesničky motorizované becaky. Cesta nás stála 5 000 Rp za becak pro dvě osoby.
• Pokoj s koupelnou v penzionu Bukit Lawang Indah v Bukit Lawang pro tři osoby za noc stál 30 000 Rp. U hotelu je restaurace, kde vaří velmi dobrá indonéská a evropská jídla.
• Je možné udělat si jedno-, dvou- i vícedenní trek do džungle. Jednodenní trek ale prý nestojí příliš zato: průvodci vás budou vodit dokolečka v těsné blízkosti vesnice, kde je ještě poměrně dost odpadků a šance vidět orangutany a jiná zvířata menší.
• Dvoudenní trek do džungle pro tři osoby jsme ze 45 euro usmlouvaly na 1 100 000 Rp.V ceně byly zahrnuty služby dvou průvodců a jednoho nosiče (přepravuje potraviny, nádobí, karimatky atd.), povolení ke vstupu do národního parku, jídlo a pití. Pokud nemáte spacák, zapůjčí vám průvodce deku.
• Pokud nechcete podniknout trek v džungli, můžete se každý den podívat na krmení orangutanů v rehabilitačním centru.
• Jedna zajímavost: v centru několik let pracovala i česká lékařka Ivana Fojtová.
• Více informací o centru pro záchranu orangutanů najdete na webové stránce www.orangutans-sos.org