Přestalo mě překvapovat, že se v Indonésii potkávám se svými českými nebo indonéskými přáteli na nečekaných místech. Svět je malý a Indonésie je jen jeho titěrná část; lidé, kteří se setkat mají se setkají; okruh mých známých se pohybuje na stejných trasách – náhodná střetnutí se dají vysvětlit různými způsoby. Neplánované setkání s kamarádem Murtalou, rodákem z Acehu, který nyní studuje na univerzitě v Surakartě, se však řadí do kategorie těch, které mi zatím žádná z těchto teorií nedokáže uspokojivě objasnit. S Murtalou jsem se setkala poprvé – a naposledy – před šesti lety v Bandungu, kam přijel vystupovat s mými českými kamarádkami studujícími na Sumatře. Podruhé jsme si jeden druhého všimli ve vlaku ze Surakarty do Yogyakarty. Kudrnatý kluk se svou pohlednou přítelkyní na mě působil jako nějaký alternativní umělec s velkým charisma a na první pohled mě upoutal. Byl mi dokonce něčím velmi povědomý, možná jsem ho už viděla v televizi nebo na fotce v novinách. Jakmile mě ale před nádražím oslovil, okamžitě jsem v něm poznala klučinu z Bandungu. Rozloučili jsme se s tím, že se jistě brzy potkáme. To jsme ještě netušili, že to brzy bude asi za necelou hodinu: odemykala jsem zrovna bránu svého domu, když se vedle mě se smíchem na tváři zastavili známí z vlaku. Ukázalo se, že jejich přítel bydlí shodou okolností ve stejné ulici jako já. Od té doby uběhlo více než půl roku a my se s Murtalou potkali víceméně náhodně jen dvakrát či třikrát.
Před pár dny jsem jela vlakem z Jakarty do Bandungu, téměř přesně šest let poté, co jsem toto město navštívila poprvé. V uličce vlaku přede mnou zápasil se svou batožinou kluk, který mi Murtalu velmi připomínal: stejná výška, vlnité vlasy, podobné oblečení. Musím se mu ozvat, pomyslela jsem si a otočila se, abych hledala své sedadlo v dalším vagonu. Myšlenky jsou silné čarodějky: za mými zády už nějakou dobu nad vrtochy osudu přemítal s pobavením Murtala. Přijel do Jakarty, aby si vyřídil vízum do Austrálie, ale bohužel bylo velvyslanectví zavřeno kvůli státnímu svátku. Než aby čekal v Jakartě, rozhodl se odjet do Bandungu a strávit několik volných dní ve společnosti studentů z Acehu. O pár dní později jsem poznala, že naše setkání nebyla náhoda. To už ale na tento blog nepatří.
Žádné komentáře:
Okomentovat