Jízda privilegovaných

U kraje silnice vedoucí od buddhistické stúpy Borobudur, jedné z největších turistických atrakcí Indonésie, do asi 40 km vzdálené Yogyakarty postávaly ve středu ráno v asi kilometrových odstupech hloučky policistů. Podle ležérního postoje většiny z nich se zdálo, že nemají nic důležitého na práci, jen občas některý z nich pomohl vozidlům z postranní silnice zařadit se do proudu aut a motorek na hlavní tepně. V poslední době není takový obrázek nic zvláštního - na silnicích je spousta policistů, kteří pokutují každého řidiče motorky, který si nechrání hlavu patřičnou helmou. Tohle ale na razii nevypadalo. Nedaleko od hranic Yogyakarty byla veškerá doprava odkloněna na vedlejší silnici. Zajeli jsme si pár kilometrů, abychom se zase po chvíli ocitli u hlavní silnice. Tam už ale čekala mladá policistka a posunkovala na všechny řidiče, aby na silnici nevjížděli. Dlouho se nic nedělo, před námi se od východu k západu táhla několika proudová rozpálená silnice, na které bylo nezvykle pusto a prázdno. A pak za zvuku sirén projelo první policejní auto. A další. Potom se kolem nás prohnaly černé limuzíny a tři autobusy, ve kterých sedělo dohromady asi deset státních úředníků v neslušivých béžových uniformách. Kolonu uzavíralo několik motorek se zapnutým majáčkem a řvoucí sirénou. Kousek od nás právě se všemi výsadami příslušejícími hlavě Indonéské republiky projel prezident Susilo Bambang Yudhoyono se svou suitou. Bez zácpy, v pohodlí svého luxusního klimatizovaného vozu. Na rozdíl od bývalého prezidenta Suharta však už dnešní prezident nevyžaduje, aby na něj při jeho cestách mávaly a slávu mu provolávaly řady školáků. Časy se mění...

Setkání ve vlaku

Přestalo mě překvapovat, že se v Indonésii potkávám se svými českými nebo indonéskými přáteli na nečekaných místech. Svět je malý a Indonésie je jen jeho titěrná část; lidé, kteří se setkat mají se setkají; okruh mých známých se pohybuje na stejných trasách – náhodná střetnutí se dají vysvětlit různými způsoby. Neplánované setkání s kamarádem Murtalou, rodákem z Acehu, který nyní studuje na univerzitě v Surakartě, se však řadí do kategorie těch, které mi zatím žádná z těchto teorií nedokáže uspokojivě objasnit.

S Murtalou jsem se setkala poprvé – a naposledy – před šesti lety v Bandungu, kam přijel vystupovat s mými českými kamarádkami studujícími na Sumatře. Podruhé jsme si jeden druhého všimli ve vlaku ze Surakarty do Yogyakarty. Kudrnatý kluk se svou pohlednou přítelkyní na mě působil jako nějaký alternativní umělec s velkým charisma a na první pohled mě upoutal. Byl mi dokonce něčím velmi povědomý, možná jsem ho už viděla v televizi nebo na fotce v novinách. Jakmile mě ale před nádražím oslovil, okamžitě jsem v něm poznala klučinu z Bandungu. Rozloučili jsme se s tím, že se jistě brzy potkáme. To jsme ještě netušili, že to brzy bude asi za necelou hodinu: odemykala jsem zrovna bránu svého domu, když se vedle mě se smíchem na tváři zastavili známí z vlaku. Ukázalo se, že jejich přítel bydlí shodou okolností ve stejné ulici jako já. Od té doby uběhlo více než půl roku a my se s Murtalou potkali víceméně náhodně jen dvakrát či třikrát.

Před pár dny jsem jela vlakem z Jakarty do Bandungu, téměř přesně šest let poté, co jsem toto město navštívila poprvé. V uličce vlaku přede mnou zápasil se svou batožinou kluk, který mi Murtalu velmi připomínal: stejná výška, vlnité vlasy, podobné oblečení. Musím se mu ozvat, pomyslela jsem si a otočila se, abych hledala své sedadlo v dalším vagonu. Myšlenky jsou silné čarodějky: za mými zády už nějakou dobu nad vrtochy osudu přemítal s pobavením Murtala. Přijel do Jakarty, aby si vyřídil vízum do Austrálie, ale bohužel bylo velvyslanectví zavřeno kvůli státnímu svátku. Než aby čekal v Jakartě, rozhodl se odjet do Bandungu a strávit několik volných dní ve společnosti studentů z Acehu. O pár dní později jsem poznala, že naše setkání nebyla náhoda. To už ale na tento blog nepatří.

Duty free v centru Jakarty

V centru Jakarty, kousek od obchodního domu Sarinah a ulice Jaksa, kam chodí přenocovat většina cestovatelů s nízkým rozpočtem, nás upoutal ohromný nápis Duty Free Shop. Na rozdíl od okolních prodejen ale nedávala tato své zboží okolojdoucím na odiv a výklady zakryté pruhy mléčné barvy znemožňovaly pohled dovnitř. Když se před námi po otevření dveří hlídaných dvěma strážníky objevily jen desítky vyrovnaných krabic neznámého obsahu, myslela jsem, že jsme vstoupily do skladu a chtěla zase vycouvat zpět na ulici. Ve chvíli, kdy jsem uviděla dřevěné police, jsem ale pochopila, proč se v zemi, kde je nejrozšířenějším náboženstvím islám, obchod se svým zbožím tají: na dřevěných policích byly vyrovnané láhve s alkoholem - ginem, červeným a bílým vínem, vodkou, whisky... - téměř vše, co si dokážete představit. A to vše za ceny mnohem levnější než v indonéských supermarketech: láhev ginu o obsahu 750 ml za 8 USD (asi 72 000 Rp), červené a bílé víno za ceny od 5 do 30 USD. No, nekupte to.

Smrad a hnus velkoměsta

Jakmile se nad Jakartou rozzáří slunce, rozvinou se v jejích ulicích nelibé vůně, které pozvednou nejeden žaludek. Prozatímním vítězem v kategorii nechutnosti je pro mě krátká ulička spojující Jl. Jaksa, ulice plná levných hotelů a hostelů, s hlavní ulicí. V těsné blízkosti obytných domů si zde lidé vytvořili skládku veškerého domácího odpadu, který jen tak pohodí na zem či do otevřených vozíčků určených k jeho přepravě. Projít touto ulicí, aniž byste měly nutkání vyprázdnit si žaludek, je snad nemožné. Ale asi jsem citlivka, protože jsem byla široko daleko jediná, kdo tudy chodil svižným krokem se zacpaným nosem. Pro mě zcela nepochopitelně se navíc večer úzká ulička, kde není možné před smradem nikam uniknout, zaplnila stánky s občerstvením – smažená rýže, ryby.... A kupodivu zde bylo vždy plno.

Veřejné pirátství

Ohromný obchodní dům ITC ve čtvrti Mangga Dua na severu Jakarty je rájem pro milovníky elektroniky. Na několika patrech zde najdete stovky obchodů s počítači, mobily, fotoaparáty, hi-fi sestavami, televizory a příslušenstvím pro všechny elektronické hračky, to vše za údajně levnější ceny. Pro mě osobně ale zatím byly vždy největším lákadlem prodejny s počítačovými programy, resp. s jejich pirátskými kopiemi. V Indonésii si s autorskými právy nikdo hlavu příliš neláme, a tak není třeba, aby se prodejci pirátských kopií schovávali v tmavých uličkách velkoměsta. V nabídce jsou výukové programy jazyků, nejnovější verze Microsoft Office, grafické programy i populární počítačové hry, které se tu prodávají za ceny od 15 000 do 50 000 rupií za jedno CD či DVD. Není divu, že je zde rušno i mimo víkend a svátky, kdy Indonésané chodí do obchodních center nejčastěji – stejně jako mnoho Čechů zde tráví volný čas s celou rodinou. V kontextu indonéského hlavního města je třeba mít pro takové trávení víkendů pochopení – obrovská betonová Jakarta se svými rušnými ulicemi není městem, kde se chodí na příjemné procházky, abyste se nadýchali čerstvého vzduchu. Obchodní komplexy nabízejí jejím obyvatelům únik před tropickým vedrem, uvolnění při sledování filmu, široký výběr restaurací i dětská centra.

Zácpou k vystřízlivění

Už jsem si skoro myslela, že bych v desetimiliónové Jakartě dokázala žít docela spokojeně. Cesta ze čtvrti Mangga Dua do centra ve večerní dopravní špičce mi však odhalila realitu velkoměsta v celé své syrovosti a vrátila mě tak nohama zpět na zem.

Vydat se na cestu napříč městem po šesté hodině večer, kdy se většina lidí vrací z práce domů, bylo již od začátku bláznovství. Na několika proudové ulici se hlemýždím tempem pohybovala auta, motorky, autobusy, náklaďáky, malé autobusky angkutan a vozítka bajaj. Řidiči vozidel s klaksonem o sobě nechávali hlasitě vědět a bez rozdílu všechny dopravní prostředky zamořovaly vzduch zplodinami a smradem. Čekat na okraji silnice na malý autobusek s číslem 15, který byl stále v nedohlednu, nemělo v takové situaci smysl. Jako mnohem rozumnější se jevilo jít podél osvětlené kolony tak dlouho, dokud nenarazíme na autobusek, který bude mít nějakým zázrakem dvě místa volná. Po několika desítkách metrů se ve mě spustil ochranný reflex, který mě přinutil ověřit si u strážníka, zda jdeme správným směrem. Na hlučné vozovce na mě jen zagestikuloval, abychom přešly na druhou stranu silnice. Byla jsem tomu jen ráda, protože v opačném směru se zdál provoz mnohem menší a naše šance dostat se v přijatelném čase na nejbližší stanici busway tak znatelně stouply.

Vměstnaly jsme se do autobusku, na mě vybylo místo na malé dřevěné stoličce ve dveřích, kde je za normálních okolností nutné přidržovat se dveří, aby člověk nevypadl na ulici. V této rychlosti se ale sedělo celkem pohodlně a já navíc měla dobrý výhled na dění okolo nás. Projížděli jsme několikrát kolem lidí, kteří jen marně mávali na řidiče, aby zastavil. Jakmile na ně zakřičel zaklínadlo „macet“ (zácpa), odevzdaně připažili a začali vyhlížet další angkutan. Zničehonic řidič zabočil, jakoby se chtěl zařadit do motorové fronty v protisměru a mě zatrnulo: co když jsme jely celou tu dobu špatným směrem a pravé dopravní peklo nás teprve čeká? Ale moment...kam to jedeme?! Řidič dojel na okraj silnice a pomalým tempem se sunul kolem protijedoucích aut. Občas natáhl ruku z okýnka a podal pár drobáků klukům, kteří ho ubezpečovali, že nikde po cestě není policie. Náhle autobusek zastavil a cestující začali postupně vystupovat. Z krátké slovní výměny mezi řidičem a jedním z pasažérů jsem pochopila, že do cílové stanice musíme dojít pěšky – v takovéhle zácpě se dál řidičovi jet nechce. K stanici busway to už naštěstí nebylo daleko a nás navíc těšil pocit, že nejhorší úsek cesty máme za sebou. Omyl...

Do úzké uzavřené stanici busway bylo namačkáno více než sto lidí, kteří v dusivém horku čekaly na příjezd autobusu. Předpokládala jsem, že v nejrušnější hodinu bude jezdit jeden autobus za druhým. To se opravdu stalo, ale několik prvních z nich na stanici nezastavilo, což vyvolalo hlasité zklamání davu. I tak jsem ale všechny ty lidi obdivovala za trpělivost, se kterou všechno to nepohodlí snášeli. Když po několika nekonečných minutách čekání u stanice autobus zastavil, masa se dala do rychlého a lehce chaotického pohybu. Najednou se ode dveří ozvaly výkřiky: dav strhnul na zem jednoho zájemce o odvoz. Lidé v mé blízkosti začali nabádat ostatní, aby se při nástupu netlačili. S posunem blíže ke dveřím jsme se čím dál tím více podobali sardinkám namačkaným v plechovce. Znatelně nám ubylo vzduchu a já byla ráda za svých 175 cm výšky, ve kterých jsem měla to privilegium cítit nelibé závany z ulice. Do centra Jakarty jsme odjely pátým autobusem.

Ráno v hotelu Borneo

Do hotelu Borneo v ulici Jaksa jsme přijely bajajem (malé jakoby hadrové autíčko na třech kolech pro dva pasažéry a řidiče, které pro jeho specifický zvuk označujeme prdítko) ještě před rozedněním. V recepci nebylo živáčka, tak jsme se posadily do pohodlných sedaček v hale ozdobené barevnými maskami a ohromnými pugéty umělých květin a čekaly, až se nás někdo ujme. Když jsme prolistovaly všechny časopisy, které tu zanechaly ostatní hosté, a stále nikdo nepřicházel, šla jsem na výzvědy. Jediné živé duše, na které jsem v hotelu narazila, byly dva spící Indonésané, u kterých nebylo jasné, zda jsou zaměstnanci hotelu či znavení hosté.

Ulice začala pomalu ožívat, když se v hale postupně začaly objevovat různí lidé, kteří nám ale nevěnovali žádnou pozornost. Některé z nich jsem oslovila s žádostí o pomoc, ale jediné, co pro nás udělali bylo, že zaklepaly na dveře jedné z místností, zakřičeli jakési mužské jméno a aniž by čekali na reakci muže uvnitř, zase z haly odešli. Až asi pátému člověku se ho podařilo probudit. Na zívajícím rozcuchaném mladíkovi bylo vidět, že by byl raději, kdybychom se ubytovaly jinde. Ukázal nám dva pokoje, jeden malý s nepříliš pěknou koupelnou uvnitř, jeden větší bez koupelny. Prostorné pokoje s vlastní koupelnou jsou prý všechny obsazené. Byly jsme už skoro na odchodu, když se do našeho rozhovoru s recepčním vložil starší muž, zřejmě další zaměstnanec hotelu, který v hale popíjel svou ranní kávu.

„Vždyť tento pokoj je už volný,“ poradil mladíkovi.

Ten zcela neobchodně zaprotestoval, že ho ještě nestačili po minulém hostovi uklidit. Starší muž se ale zachoval jako správný obchodník a na mladíkovu námitku reagoval nabídkou pomoci při úklidu.

„Pokoj bude připravený za deset minut,“ usmál se na nás a rozespalému recepčnímu nezbývalo než přikývnout.

Fotka na památku

Indonéská veřejná doprava se příliš jízdními řády neřídí: ekonomické autobusy vyjíždějí tehdy, když se autobus dostatečně zaplní a vlaky a letadla mají běžně i několikahodinové zpoždění. Stjně jako v jiných oblastech i v indonéské dopravě platí jam karet, gumový čas. Snad jediný případ, kdy se můžete spolehnout na dochvilnost v dopravě je cestování s tzv. travel. Jedná se o službu, kdy je cestující vyzvednut na předem určeném místě (obvykle u sebe doma) a dovezen až do svého cíle....

„Dari mana?“ ozvalo se vedle mě. Do koloniálního křesílka na terase hotelu, kde píšu tento článeček, si sedl mladý portýr a uklízečka v jednom.

„Ceko“, odpověděla jsem stručně s očima upřenýma na obrazovku svého laptopu, abych mu tak dala jasně najevo, že nechci být rušena.

Zdálo se, že porozumněl. Začal nahlas přehrávat písničky ze svého mobilu, které se mísily s hlasy z televize, kde právě běžela indonéská mýdlová opera v celé své afektovanosti. Snažila jsem se rušnou zvukovou kulisu nevnímat a dál pokračovat v psaní.

„Už jsi v Indonésii dlouho?“

Vlastně by mě překvapilo, kdyby pokušení prohodit pár slov s evropskou holkou odolal. Snažila jsem se si zachovat trpělivost. „Ty ale mluvíš dobře indonésky“, ocenil mé jazykové schopnosti po několika slovech, „učila jsi se indonéštinu u Vás?“

Stále jsem doufala, že studna jeho otázek se za chvíli vyčerpá nebo alespoň projeví kus empatie a nechá mě věnovat se mým záležitostem.

„Kde je tepleji, tady nebo u vás?“

Nemusel se ptát víc, abych pochopila, že v pohodlí terasy zalité ranním sluncem a provoněné tropickými květinami článek nenapíšu. Když se o pár minut později objevilo na obrazovce mého laptopu varování, že se brzy vybije baterie, brala jsem to jako elegantní výmluvu, jak uniknout vodopádu dotazů.

Nic však není zadarmo: ve tváři se mu objevil výraz lovce, kterému před očima nenávratně uniká kořist.

„Miss, fotku!“ poprosil naléhavě, zatímco připravoval svůj mobil k akci.

Vždyť mi to nic neudělá, pomyslela jsem si a vrátila se z pokoje zpět na terasu. Namířil na mě hledáček a začal překotně posunkovat, ať udělám pár kroků doprava. Ani to ho ani neuspokojilo a aniž by odtrhl oči z obrazovky mobilu, vykřikl na mě, ať se postavím do přímého slunce mezi květinové keře. Zdálo se mi, že projevuje znaky hysterie, jako by se bál, že mu znovu zmizím z dosahu. Až v žaludku jsem cítila, jak je mi celá situace nepříjemná. Zaprotestovala jsem, že sama se fotit nenechám. Nechápal, ale zřejmě rozpoznal v mém hlase podráždění, tak si raději stoupnul vedle mě a s rukou nataženou před naše obličeje se snažil zachytit prchavý moment. Výsledek ho ale nepotěšil

„Málo světla. Ještě jednou.“

Uvědomil si, že bez pomoci se mu fotku s bule (jak tady říkají cizincům) nepodaří udělat. Naštěstí pro nás oba vyšel z jednoho z pokojů hotelový zaměstnanec (či host?), který byl ochotný pořídit mu obrázek na památku. Kluk v modré uniformě se nalepil na má prsa a já zalitovala, že jsem z pokoje vyšla ležérně jen v tenkém nátělníku bez podprsenky.

"Cvak", ozval se vysvobozující zvuk. Okamžitě jsem vystartovala směrem k pokoji, abych tam našla ztracený klid a útočiště před dalšími podobnými fotku lačnícími lidmi. Úzkým oknem dopadalo do místnosti málo světla, tak jsem nechala dveře lehce pootevřené. Po chvíli se ozvalo ťukání a v mezeře mezi dveřmi se objevila černovlasá hlava.

„Miss, ještě jednou. Ta fotka se nepovedla...“

Seminář „promiňte“

Když se do mého zorného pole dostal před týdnem plakát zvoucí na mezinárodní seminář o výuce indonéštiny v zahraničí pořádaný fakultou kulturních studií mé alma mater, neváhala jsem ani chvilku a přihlásila se.

O indonéštině se v každé turistické příručce i učebnici píše, že je jazykem jednoduchým. Pokud pár týdnů cestujete po souostroví, opravdu budete odjíždět domů s pocitem, že se dá indonéština naučit levou zadní: na rozdíl od mnoha jiných asijských jazyků používá latinku, nemá skloňování, časy se vyjadřují přidáním slovíček jako včera, zítra, dnes ráno, někdy, potom (klíčové slovo), otázka se od věty oznamovací liší často pouze stoupající intonací a u podstatných jmen se nerozeznávají rody (žádné německé der, die, das). Každodenní procvičování odpovědí na stále stejné otázky vám již po týdnu umožní popovídat si o celé vaší rodině, cestování a českém fotbalu s dědečkem namáčknutým na vaše zpocené tělo na úzké sedačce autobusu či prodavačkou banánů na trhu. Indonésané navíc i sebemenší pokus o komunikaci v místním jazyce dokáží náležitě pochválit, což každému studentovi dodá potřebnou kuráž a sebevědomí. Během svého studia a později i výuce jsem ale měla možnost přesvědčit se, že indonéština skýtá mnohá úskalí. Ještě teď si vzpomínám na své zmatení, když jsem se snažila pochopit větu, jejíž doslovný překlad zněl „Celý obsah domu sedí v jídelně“. Kapitolou samou pro sebe je indonéská gramatika, jejíž pravidla nejsou mnohdy dostatečně jasná. Seminář, kterého se účastnili profesoři z Japonska, Číny, Vietnamu, Koreji, Austrálie a dalších zemí, mi tak mohl poskytnout návod a inspiraci, jak tato různá úskalí překonat co nejlépe.

Kromě toho, že se indonéština učí více než v padesáti zemích a zájem Australanů o její studium prudce klesá kvůli bezpečnostním rizikům spojeným s pobytem v Indonésii, jsem se však mnoho přínosného nedozvěděla. Z neznámého důvodu pozvali organizátoři semináře také korejského politologa a japonského historika, kteří sice uměli obstojně indonésky, ale - jak sami několikrát zdůraznili – o výuce indonéštiny ve svých domovských zemích neměli žádné informace. Účastníci semináře jim to však nechtěli věřit – asi stejně jako já nedokázali pochopit, proč byla diskusi s nimi věnována nejdelší část programu – a tak kladli opakovaně dotazy týkající se konkrétních problémů při studiu jazyka. A oba profesoři opakovaně odpovídali: „Promiňte, nemůžu na Váš dotaz odpovědět, protože nejsem specialistou na výuku indonéštiny...“ Jejich příspěvky tak nakonec byly zajímavé především kvůli jiskření, které vznikalo, když korejský profesor opakovaně zmínil ničení korejské kultury během japonské okupace své země. Naštěstí jsem ale nemusela zaplatit plnou cenu za registraci (70 USD stačí v Indonésii bohatě na měsíční nájem a stravu), a tak jsem den strávený mimo dosah tropického slunce vnímala jen jako další z indonéských zkušeností.

Odpočinek s batikem

Strávit rok v Yogyakartě a nezkusit si výrobu tradičních ručně malovaných látek batik by bylo jako žít v Paříži a nevyšlapat si Eiffelovku nebo neochutnat v Itálii pizzu. Společně s městy Surakarta a Pekalongan patří Yogyakarta k hlavním centrům výroby batiky na střední Jávě. To si uvědomíte ihned při procházce po ulici Malioboro, povinném to zastavení pro každého návštěvníka města. Tuto i v noci rušnou tepnu lemují stánky s levnými tištěnými batikovými oděvy i honosné klimatizované obchody s ručně malovanými látkami, při jejichž nákupu musíte sáhnout do kapsy pořádně hluboko.

Po pár zkušenostech s výukou ve velké dílně, kde jsem byla spíše v roli pozorovatele střídavě žasnoucího nad jemností práce rukou javánských žen a jejich pracovního tempa přesně v duchu celonárodního hesla santai (česky: v klidu, v pohodě), jsem se vydala jednoho slunečného dne k učiteli batiku, o jehož kvalitách a zručnosti pěli moji evropští přátelé ódy. Bez velkých průtahů přede mne rozložil kus bílé bavlněné látky, do ruky mi podal tužku a slovy „Nakresli si obrázek“ mě uvedl do rozpaků: již od základní školy jsem se se svým falešným hlasem a nedostatkem talentu pro hru na cokoliv věnovala pro jistotu hudební výchově, kde bylo na rozdíl od výchovy výtvarné možné beztrestně lelkovat s naprázdno se otevírajícími ústy. Domy umělců jsou ale zřejmě nasáknuté kreativním duchem, a tak se mi podařilo během chvilky jakýsi obrázek vykouzlit a kvalifikovat se tak do druhého kola dlouhého procesu.

Paní domu mi kolem pasu obtočila modrou zástěru a odvedla mě na malou terasu domu, kde už bylo připraveno potřebné nářadí: vařič s horkým voskem, sada nástrojů canting, kterými se nanáší vosk na látku, a rám na vypnutí látky. Při nanášení vosku je třeba se snažit, aby byla linie rovnoměrná a vosk prosákl i na rubovou stranu látky. Ani jedno se však nepodaří hned, stejně jako při každé jiné ruční práci je i v tomto případě potřeba dostatečného cviku a především trpělivosti: výroba jednoho kusu látky může zabrat i několik týdnů či dokonce měsíců. Chyby při nanášení vosku se ale dají naštěstí opravit, a tak se i vám i při vaší batikové premiéře může podařit vytvořit obrázek hodný zkušených řemeslníků. Pokud vosk ukápne na nesprávné místo, zaschlá kapka se navlhčí vodou a vosk se rozpustí žhavým nástrojem z kovu. Může se ale i stát, že zatoulaná kapka obohatí dílo o nečekané rozměry. Já jsem tak díky své nepozornosti našla název pro svou prvotinu – „Smutek hazardního hráče“.

Při druhé hodině jsem již hotový obrázek barvila. Technika barvení si vyžaduje dobrou představivost, protože barvy se nanášejí postupně a jedna druhou tak překrývají a vytvářejí nové odstíny či barvy. Před každým barvením se pak musí voskem zakrýt ty části obrázku či vzoru, které mají zůstat novou barvou nedotčeny. V případě mého malého jednoduchého obrázku se proces střídavého barvení a nanášení vosku opakoval asi čtyřikrát a trval celkem pět hodin. Na úplném závěru se hotový obrázek vyvaří v horké vodě, která beze zbytku smyje veškerý vosk.

V přestávkách, kdy čerstvě nanesená barva zasychala, jsem do sebe sála poklidnou atmosféru sluncem zalité čtvrti a poslouchala štěbetání opeřenců doléhající sem z nedalekého ptačího trhu. Lepší relaxaci si snad ani nejde představit.

Pokud se chystáte během své návštěvy Indonésie také do Yogyakarty a chtěli byste si přivézt domů vlastnoručně vyrobený suvenýr, kontaktujte mě na emailové adrese sonacermakova@gmail.com nebo indonéském telefonním čísle (+62) 81514296073. Jedno- i vícedenní kurz batiky je možné zajistit v jakémkoliv termínu pro libovolný počet zájemců.

Cenu vám neřeknu

Ostych a nechuť ke smlouvání, které jsem při svém prvním pobytu v Indonésii pociťovala, jsem po několika nákupech na místním trhu překonala. Uvědomila jsem si, že smlouvání je možné vnímat jako strategickou hru, jejíž pravidla si můžete určovat sami. A sejdete-li se s dobrým protihráčem, skýtá tato hra i zvláštní potěšení. S menšími variacemi je průběh obchodní transakce následující:

1. Vyberete si zboží, o které máte zájem a zeptáte se na jeho cenu.

2. Prodavač uvede částku, která je mírně nebo značně nadsazená.

3. Vyjádříte svůj nesouhlas - vrátíte zboží, které jste do té doby drželi v ruce, zpátky na pultík, z úst vám vyjde pohoršené „Mahal" (drahé) nebo dokonce „Mahal sekali!“ (velmi drahé), případně lehce teatrální „Bangkrut saya!“ (zbankrotuji!).

4. V tuto chvíli začíná kratší či delší slovní výměna, při které padají především čísla – z vašich úst postupně vyšší, z prodavačových čím dál tím nižší.

5. V závěrečné fázi jsou možné dva scénáře: dohodnete se na ceně, která vyhovuje oběma stranám nebo s odmítnutím odcházíte. Vaše rozhodnutí nekoupit ale nemusí být vůbec definitivní: po prvních několika krocích vás prodavač přivolá zpátky, aby vám prodal zboží za vámi požadovanou cenu.

Zatímco na smlouvání cen ovoce, zeleniny, oděvů a jiného zboží nabízeného na trhu jsem si už zvykla, stále jsem s rozumem v koncích, dojde-li na smlouvání cen služeb. V tomto případě se totiž velmi často stává, že druhá strana vám cenu sdělit odmítne. Tak tomu bylo jak při zadávání zakázky několika švadlenám, tak i při domluvě hodin javánského tance.

Chtěla jsem si nechat ušít kebayu, halenku, kterou místní ženy nosí nyní především při slavnostních příležitostech. Když jsem se švadleny zeptala, kolik peněz bude za ušití požadovat, ohradila se, že mi částku nemůže říct. Užasle jsem na ni koukala, ale poučena z dřívějška, že někdy nemusí být mé dotazy dostatečně srozumitelné, zkusila jsem se zeptat jinak. Ani tentokrát jsem však neuspěla. Nastalo rozpačité ticho, které bych snad prolomila, kdybych sama navrhla konkrétní částku. Bohužel jsem ale neměla v tomto případě o cenách vůbec ponětí, a tak jsme obě setrvaly po nějakou dobu ve zmateném mlčení. Na jednu stranu jsem nechtěla platit zbytečně víc než bych musela (což by se jistě stalo, kdybych se řídila cenami v Čechách), na druhou stranu jsem neměla v úmyslu švadlenu, kterou mi doporučila její příbuzná, urazit příliš nízkou částkou. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla zvolit strategii opakovaných dotazů, která nakonec vedla k mnohem jasnější dohodě.

Stejná situace nastala při jednání s učitelkou tance. Po té, co jsem ji vysvětlila svůj záměr, odpověděla na všechny její dotazy a zjistila místo a čas výuky, položila jsem jí nejdůležitější otázku: kolik mě budou hodiny tance stát? Postarší dáma zareagovala stejně jako švadlena: cenu určit nemůže, ani přibližnou, protože pokud by dala cenu příliš nízkou, nemusí budoucí žák věřit jejím schopnostem a naopak vysoká cena ho může odradit. Když jsem se odmítala s touto odpovědí smířit, učitelka navrhla, abych nejdříve zkusila přijít na hodinu a sama tak posoudila finanční hodnotu její práce. Začaly jsme se bavit o javánských tancích a specifických pohybech jednotlivých postav. „Nedávno jsem učila tančit studenty z Taiwanu,“ řekla učitelka jakoby mimochodem a mě při vyslovení jména bohatého ostrova zatrnulo, „a ti mi platili sto tisíc rupií za hodinu....“ V tu chvíli bylo konečně jasné, že můj rozpočet nebude na výuku u zkušené tanečnice stačit.

Javánci se vždy snaží, aby se nikoho svými slovy nedotkli, a proto jsou velmi neochotní říkat nepříjemné věci přímo. Tato je sice obecná charakteristika, ale zdá se mi, že výše uvedené případy ji potvrzují. Švadleny i učitelé tance se zdráhali říct cenu, protože nedokázali přesně odhadnout mou reakci, která mohla být stejně tak odmítavá jako spokojená. Negativní emoce by je uvedli do rozpaků, moje přílišné nadšení nad nízkou cenou by v nich naopak mohlo vyvolat zklamání, že si neřekli o více peněz.

Dobré číslo

Na nedělním výletě jsem se zastavila v klentengu, konfuciánském svatostánku, v městečku Muntilan. Dovnitř budovy určené také pro vyznavače buddhismu a taoismu mě doprovázel strážný, který mi stále dokola opakoval, ve které části chrámu nesmím fotit a kde je focení povoleno. Zničehonic svůj lehce monotónní projev přerušil otázkou, v jakém roce jsem se narodila.

„Hm, tak to si tento rok musíš dávat pozor. A v jakém měsíci?“

Pak si mě zběžně prohlédl a znalecky posoudil můj zdravotní stav.

„Tvé problémy jsou tady“ a přejel si prstem od prsou k hlavě.

Zbystřila jsem: v posledních měsících jsem byla pro indonéské zdravotnictví díky neustále zduřeným mandlím pravidelným zdrojem příjmů. A to, že mě občas nesnesitelně bolí hlava, tento indonéský Číňan také odhadl správně. Když zjistil mou výšku a váhu, s vědoucím pokýváním mi poradil: zdravotních neduhů se zbavím, když přiberu zhruba tak devět kil podle známé formulky „výška - 110 = ideální váha“.

Během našeho krátkého rozhovoru zapípal tomuto rodákovi ze severojavánské Jepary telefon. Kdosi si kupoval nové telefonní číslo a prosil ho o radu, kterou ze dvou nabízených možností si má vybrat. Bylo vidět, že takového dotazy jsou pro strážce svatostánku rutinní záležitosti. Jednička znamená ego, osmička a devítka jsou symbolem peněz, zatímco čtyřka a šestka nikomu štěstí nepřinesou...

„To druhé číslo je lepší“, usoudil numerolog a poslal svůj posudek tazateli.

Prozradila jsem mu své číslo, ale moc jsem jeho analýze o silném egu a penězích nerozuměla.

„Až si budeš kupovat nové číslo, napiš“, řekl a vybídl mě, ať si jeho číslo uložím.

Když jsem ho opouštěla, měl oči upřené na obrazovku telefonu, kde se mu objevila další žádost: „Tak tohle číslo je skvělé...“

Ze žáby prince neuděláš

S vidinou blížícího se období svateb jsem se rozhodla nechat si ušít kebayu, javánskou halenku, která se pro místní ženy stala jakousi uniformou pro slavnostní příležitosti, zatímco ty konzervativně smýšlející ji nosí i během všedního dne. S výběrem švadleny jsem si ani chvilku nelámala hlavu: nebylo nic jednoduššího než přejít ulici a nechat si kebayu ušít v krejčovské dílně, která nabízí služby také jako prádelna. Příjemná majitelka, dvě mladé muslimky skloněné nad šicími stroji, časté obchodní návštěvy cizinců a můj nedostatek zkušeností ve mě utlumily veškerou ostražitost, která je v Indonésii při vyřizování čehokoliv nutným předpokladem úspěchu. S látkou, kterou jsem si zamilovala natolik, že jsem smlouvání její ceny byla ochotná věnovat na balijském trhu více času než radovánkám v azurovém moři, jsem jednoho pátečního rána se spokojeným úsměvem vstoupila do dílny.

Nejdříve bylo majitelce nutné vysvětlit, že žádám-li po ní střihovou jednoduchost a střídmost, nemám tím na mysli krajky, třpytivé knoflíky ani nařasené rukávy. V útlém katalogu střihů vhodných spíše pro muslimky úzkostlivě dbající na morální čistotu nebo dámy obsluhující spouštěcí mechanismus kolotoče se jako model, ve kterém bych se nestyděla vyjít mezi lidi, jevil pouze jeden. Po důkladném změření celého mého trupu, kde byla pozornost věnována i vzdálenosti ramene a bradavky, jsem odešla natěšená domů, kde jsem s nemalým uspokojením psala ve fantazii scénáře o hvězdném uvedení na společenskou scénu.

Plout na obláčcích samolibosti se ale nevyplácí, což jsem si uvědomila o týden později, když jsem přišla na první zkoušku. K mému údivu mi majitelka vyšla vstříc s hotovou kebayou v ruce. Nu což, je vidět, že místní švadleny jsou profesionálky a čas zabírající zkoušky jsou pro ně naprostou zbytečností (tezi o nepotřebnosti zkoušek dokazující profesionalitu mi později potvrdilo i několik dalších žen pracujících v oboru. V té době jsem už ale věděla své, takže na mě jejich nadnesené prohlášení nezanechaly žádný efekt). Velmi záhy jsem měla možnost zjistit, jak velkého omylu jsem se ve svém úsudku dopustila. Tady je třeba vysvětlit, že kebaya se většinou šije z průhledné látky, která úzce obepíná tělo své nositelky a nechává tak vyniknout jejím ladným křivkám či naprosto nekompromisně odhaluje všechny tělesné nedostatky. V mém případě však kebaya ukazovala především nedostatky umu švadleny: příliš dlouhé a široké rukávy neesteticky visely podél paže, obvod hrudníku odpovídal velikosti 85, jinak pěkně vypracované knoflíčky šly zapnout jen s velkým úsilím a na svět koukal smutně můj pupík. V očích švadleny se zračilo podezření, že jsem během posledního týdne musela nasadit drastickou dietu, pravděpodobně tu slibující radikální zhubnutí už po šedesáti minutách. Po chvíli se ale vzpamatovala a začala mě přesvědčovat, že z neforemného oblečku vytvoří slušivou halenku. Snad má pravdu, myslela jsem si, jak ale proboha nastaví látku tak, aby zakrývala mé břicho a přitom nebylo vidět, že při šití došlo k chybě? Tentokrát jsem odcházela z dílny v mnohem střízlivější náladě.

Při další návštěvě se mi potvrdilo to, že ze žáby prince neuděláš, i když v pohádkách se to stává. To, že ani po posunutí knoflíku o centimetr níže jsem nemohla dýchat, aniž by mi bylo vidět břicho, mě nepřekvapilo. Udivilo mě však, že rukávy mi byly tentokrát pro změnu příliš krátké. Švadleně se jenom utvrdila v tom, že jsem podivná osůbka, která zapomněla přestat růst v pravý čas. Upozornila jsem na nedostatky, kterých bylo bohužel ještě o něco více než bych chtěla na tomto místě zmiňovat, ale mé připomínky se setkaly s nepochopením: „Jak nesedí? Jak krátká?“ Začala jsem na celý problém pohlížet jako na kulturní zkušenost a přestože mi bylo líto, že nebudu zatím chodit na svatby přestrojená za Indonésanku, začala jsem v celé situaci spatřovat skrytý humor. Za dalších pár dní jsem absolvovala poslední zkoušku, z níž jsem si odnášela na pohled slušivý, mně ale zcela nevyhovující obleček. Doma se však ukázalo, že tmavě rudá kebaya až překvapivě perfektně padne mé spolubydlící. Mám podezření....