Silvestrovský zemětřas

Poslední den v roce je v Čechách ve znamení pohybu – lidé se přesouvají ze svých domovů na chaty kamarádů, do restaurací či klubů, kde pak posilněni alkoholem s oblibou vytvářejí méně či více povedené taneční kreace. I v Yogyakartě se lidé hýbali a to ještě předtím, než večer začal na severním náměstí koncert několika populárních skupin sponzorovaný jednou z místních tabákových společností. Kolem druhé hodiny odpoledne předvedla země krátký taneček, který obyvatele města traumatizované hrůzným zemětřesením v roce 2006 vyhnal z jejich domovů a kanceláří. I když jsem už v Yogyakartě zažila několik menších otřesů, ani tentokrát mi zpočátku vůbec nedošlo, co se děje. Zatímco v předešlých případech se země pod mýma nohama posunula prudce doprava a pak doleva, tentokrát se natřásala a klepala jako někdo, kdo s velkým přemáháním zadržuje smích. Moji spolužáci, se kterými jsem zrovna seděla nad společným úkolem ve studentské kantýně ve spodním patře zbrusu nové budovy naší univerzity, pochopili situaci rychleji. Ačkoliv všichni na vlastní kůži zažili zemětřesení před dvěma lety, jakoby se nyní zdráhali uvěřit svým smyslům a zkušenostem. „Zemětřesení!?..... Poběžíme?“ Než jsem stačila kývnout, země opět nasadila výraz spořádaného občana. Raději jsme se ale stejně přesunuli k bezpečnějšímu stolu těsně u východu z budovy, kde přišly na řadu smutné příběhy o sousedech a příbuzných, kteří zahynuli v domech zřícených při přírodní katastrofě, jíž padlo za oběť na šest tisíc obyvatel města a okolních vesnic. Zemětřesení v posledním dni roku 2008 mělo sílu 4,7 stupňů Richterovy stupnice a trvalo zhruba deset sekund. Jeho epicentrum se nacházelo deset kilometrů pod mořem asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Yogyakarty. Během nadcházející hodiny došlo ještě k několika otřesům, které už ale téměř nebyly cítit. Ačkoliv bylo silvestrovské zemětřesení poměrně slabé, přesto vylekalo i obyvatele vzdálenějších oblastí.

Tropický Ježíšek

Až do středečního rána jsme žádné oslavy Štědrého dne v Yogyakartě neplánovali. Bez teplot pohybujících se kolem nuly, bláta v ulicích, kluzkých chodníků, krvavých stop po vraždění kapříků, přáních napsaných na obrázcích od Lady, svádivé vůně cukroví a ledničky naplněné k prasknutí bylo pro nás takřka nemožné dostat se do sváteční nálady. Díky chybějícím vánočním rekvizitám se nám dařilo alespoň trochu zapomenout, že tento den bychom měli sedět s rodinou u slavnostně prostřeného stolu a společně zpívat koledy, zapalovat plovoucí svíčky a krájet jablka. Pak ale přijela kamarádka Květa se svým indonéským manželem a okatou ani ne roční dcerkou, která šla v nadcházejících dnech z náruče do náruče. A v tu chvíli bylo jasné, že vánoce budou. A protože to byly vánoce tropické, rozhodli jsme se nadělit si dárečky pod okrášleným banánovníkem. Za celý den jsme ale pro samé shánění suvenýrů v podobě batikových oblečků neměli čas zajít do zahradnictví, a tak jsme nepověsili ozdoby ve stylu co-dům-dal ani na jehličnan či banánovník ale na bambusovou lampu, která už nějaký čas trůní v rohu našeho obýváku. Kapra nahradily jiné sladkovodní a pár mořských ryb podávané s rýží a obzvláště pálivou omáčkou z chilli papriček sambal. Atmosféru českých vánoc jsme si alespoň trochu navodili díky sousedce Lence, která s pomocí majitelky našeho oblíbeného warungu připravila bramborový salát skoro jako od maminky (skoro protože „salátu od maminky“ přece nemůže nikdo a nic konkurovat 8-)). Duch českých vánoc nás ale provázel i jinak. Takřka na poslední chvíli se postupně všichni účastníci společné hostiny vytratili z domu s nepříliš důvěryhodnými výmluvami, zato se zcela jasným cílem – koupit nějakou tu drobnost ostatním pod stromeček. Nebo přesněji řečeno pod lampu. Z pestré hromady dárků zabalených opět ve stylu co-dům-dal se zdálo, že jsme letos byly všichni velmi hodní. Především Adinka, pro kterou to byly první vánoce vůbec.

Durian, ovoce plné trnů

Milovníci královny mezi ovocem jihovýchodní Asie (alespoň tak toto ovoce jeho fanoušci označují) mají už několik týdnů důvod k radosti: na Jávě začala sezóna durianu, velkého, těžkého ovoce s tlustou zeleno-žlutou slupku pokrytou ostrými trny. Ty daly tomuto plodu také jeho název - v indonéštině znamená slovo duri trn. Podél několika ulic v Yogyakartě je teď každý den vidět stejný obrázek: u provizorního stánku, před kterým je zaparkovaný nákladáček plný durianů, sedí na rohožích skupinky lidí, které si pochutnávají na bílé, máslovité dužině. Durian se totiž nejlépe jí ve společnosti přátel a není to jenom kvůli jeho velikosti.

Stejně jako jedni durian bezmezně milují, druzí ho stejně vášnivě nenávidí. Špatnou pověst si durian vysloužil kvůli svému smrdutému aroma, které mnoha lidem připomíná zápach chcíplé krysy. Jeho vůně je dokonce natolik odpuzující, že jsou v některých hotelech vyvěšeny cedulky s červeně přeškrtnutým durianem na znamení, že si hosté nesmí tuto lahůdku v žádném případě přinést na pokoj. Je také zakázána jeho přeprava letadlem a auty z půjčovny a i v dálkových autobusech budete požádáni dát svou pochoutku na střechu nebo do zavazadlového prostoru. Pokud budete durian skladovat v lednici, určitě ho pořádně zabalte, protože jinak vám ostatní potraviny načichnou jeho specifickou "vůní".

Ačkoliv jsem se dřív považovala za zastánkyni durianu a jeho aroma nepovažovala za nepříjemné, zažila jsem několik situací, kdy jsem toto ovoce a jeho konzumenty upřímně proklínala. Nikdy nezapomenu na několikahodinovou cestu zacpanými ulicemi Surabayi, druhého největšího města Indonésie. Po dlouhém mávání na kolem projíždějící autobusy mi konečně jeden zastavil. Šťastná, že už nemusím dýchat mračna zplodin z těch tisíců pomalu se pohybujících aut na několikaproudové silnici jsem se vmáčkla mezi zpocená těla ostatních cestujících. Po chvíli jsem ale kromě lidských pachů zavětřila i vůni úplně odlišnou, nicméně stejně pronikavou. V průhledu mezi paží jednoho cestujícího a hlavou mladé Javánky v jilbabu jsem zahlédla velkou bednu, jejímž obsahem nemohlo být nic jiného než můj oblíbený durian. Zaradovala jsem se, že už začalo tolik očekávané durianové období a v duchu jsem se laskala představou durianových hodů. Po několika minutách cesty jsem ale začala chápat pocity své přítelkyně, které se vždy při zmínce o durianu pokřivil obličej odporem. Snažila jsem se prodrat se na druhý konec autobusu, ale mé úsilí bylo v pohybující se plechovce sardinek marné. Po další čtvrt hodině jsem vážně uvažovala o tom, že by Indonésané měli přijmout zákon, který takovéto týrání cestujících ve veřejných dopravních prostředcích zakazuje pod pohrůžkou trestu v podobě několikahodinového pobytu v šatně s fotbalisty po zápase. Přemýšlela jsem, zda bych v rámci zachování duševního zdraví neměla raději z autobusu vystoupit, ale nad Surabayou se už začala snášet tma a riskovat, že se mi nepodaří dostat se ještě ten večer do cíle se mi nechtělo. Zbývající skoro hodinu hlemýždí jízdy jsem strávila v nepohodlné pozici s dlaní těsně přitisknutou na nosu.

Pokud budete chtít toto ovoce ochutnat, můžete si ho koupit na trhu v durianovém období (na Jávě zhruba od listopadu do března) nebo v supermarketu takřka kdykoliv. V supermarketu prodávají již vyloupnutá a ke konzumaci připravená semena. Rozhodnete-li se koupit durian na trhu, vybírejte pečlivě. Nejdříve si k durianu přivoňte: zralý durian vydává silný smrad, nezralý vůbec nevoní. Prodavači ale prý někdy smíchají dužinu zralého durianu s vodou a tou pak postříkají nezralý durian, aby ho mohli prodat za vyšší cenu. Proto je důležité durianem také zatřást, aby jste zjistili, zda se semena uvnitř už uvolnila. Někdo na durian poklepe prstem: pokud se ozve dutý zvuk, je ovoce správně uzrálé. Další zásadou je, že by slupka neměla být vůbec porušená.

Při otevírání durianu najděte na jeho slupce slabé místo, kam zapíchnete nůž a ovoce tak otevřete. Durian se vám rozpůlí a odhalí velká semena obalená lahodnou dužinou, která je tou proslavenou či nechvalně známou (záleží, na které straně jste) pochoutkou. Durian se jí většinou syrový, ale jeho dužina se používá i při výrobě zákusků, zmrzlin, sušenek a bonbónů. Na západní Sumatře se dělá z tohoto ovoce sambal, pálivá omáčka z chilli papriček, která se přidává snad ke každému jídlu. Opravdoví nadšenci si pak dokonce mohou koupit osvěžovač vzduchu s vůní durianu!

Indonésané doporučují vzdát se konzumace durianu, pokud máte vysoký krevní tlak nebo žaludeční vředy. Ani těhotné ženy by neměly lahodnou dužinu jíst. Po konzumaci durianu raději nepijte alkohol - byli byste velmi opilí. Někteří lidé ale také tvrdí, že už jenom pouhá konzumace dužiny může v člověku vyvolat stav opilosti. Pronikavou durianovou vůni odstraníte tak, že prázdnou skořápku durianu naplníte vodou, ve které si umyjete prsty. Mýdlo by vám v tomto případě vůbec nepomohlo. Zápachu z úst se zbavíte tím, že se napijete osolené vody ze skořápky ovoce.

Durian je drahé ovoce, jehož cena se může vyšplhat i na 50 tisíc rupií (asi 100 Kč) za kus – záleží na velikosti a oblasti. Má přítelkyně mi ale kdysi vyprávěla, že v jejím rodném městě Jember stojí durian v sezóně jen pár tisíc rupií. Její strýc, vášnivý milovník tohoto kontroverzního ovoce, si proto vždy koupí jednu plnou dodávku ostnatých plodů, které během několika dní sní.

Motorka Art

Na tuhle pomalovanou motorku jsme narazily při procházce po rušné ulici v severní části Yogyakarty. Byla zaparkovaná na úzkém chodníku před Rumah Makan Padang (restaurace specializující se na ostrá jídla z oblasti Padang na západní Sumatře), kde její majitel pracuje jako číšník. Když přes skleněnou výlohu zahlédl, že se u jeho krasavice zastavily dvě cizinky doprovázené nepostradatelným davem čumilů, opustil hosty, aby snad o jejím vlastnictví nevznikla nějaká mýlka. Hned se pochlubil, že nedávno vyhrál jeho miláček druhé místo na soutěži pomalovaných mašin ve městě Surabaya na východní Jávě. Hlavní cenu udělila porota motorce ozdobené abstraktními motivy. Změna z tovární úpravy na nezaměnitelný originál zabrala tři měsíce a stála majitele šest miliónů rupií (s minimální mzdou v Yogyakartě to znamená ušetřit zhruba osm celých měsíčních výplat). Přestože je takový koníček finančně i časově náročný, majitel už plánuje, jak svou motorku brzy zase svěří odborníkům, aby jí vytvořili nový kabátek. „Teď totiž máme ten zákon proti pornografii...“, řekl a podíval se na obrázky spoře oděných žen, které vystavovaly své vnady téměř na všech částech stroje. Myslel svou poznámku spíš v žertu, vzhledem ke znění nového zákona ale není tak těžké si představit, že by mu trochu odvážnější (evropské měřítko) obrázky mohly způsobit problémy. Zajímalo mě, jakou má o nové podobě motorky představu. „Chci na ni nechat nakreslit abstraktní motivy. Za pár měsíců je další soutěž...“

Javánské hračky

Tradiční javánské hračky ještě neztratily pro děti v kampungu svoje kouzlo. Aspoň tak to vypadalo, když se v uličce před naším domem posadila starší paní v širokém klobouku, kterým se obvykle chrání rolníci před žhavým sluncem, a začala z bambusového koše vytahovat jednu hračku za druhou. Ještě ani nestačila vystavit všechny své poklady, když si její zboží začali se zájmem prohlížet naši malí sousedé. Každý z nich žmoulal v ruce pár modrých bankovek, za které by v kamenném obchodě jen těžko nakoupili. Tady se ale dala i tak malá částka jako je 2000 rupií vyměnit za barevný větrník, papírový deštník, káču nebo klícku s ptáčkem. Holčička s hnědými prameny vlasů, která čas od času vede loupeživé výpravy na náš dvůr, se posadila na bobek před stařenku a prstíkem postupně ukázala snad na všechny nabízené hračky, aby zjistila, kolik stojí. Ceny se jí zdály příliš vysoké, a tak začala bez otálení smlouvat. Stařenka se ale přemluvit nenechala, a tak si holčička odnášela domů jen umělohmotný oranžový náramek a aršík samolepek. Mnohem větší radost měla prodavačka z mého velkého nákupu, jen jí stejně jako několika přihlížejícím sousedkám zjevně zůstával rozum stát nad tím, k čemu může dospělá bezdětná ženská hračky potřebovat.

Klontongan je hračka vyrobená z bambusu a voskového papíru. Na každé straně bambusového bubínku visí provázek, na jehož konci je upevněn korálek vymodelovaný z bahna z rýžoviště. Když se hračkou hýbe ze strany na stranu, kamínky bouchají do voskového papíru a vydávají zvuk klonthong klonthong. Hračka se také používá k zahánění ptáků z rýžovišť.

Othog-othog je podobná naší řehtačce. K její výrobě je potřeba bambusové dřevo, umělohmotný provázek a kousek plechu. Když hračkou zatočíte, určitě si všichni kolem zakryjí uši – othog-othog vydává velmi nepříjemný zvuk.


Kurungan manuk je klícka z bambusu a papíru, ve které sedí na kousku plechu ptáček vymodelovaný z mýdla. Klícka visí na bambusové tyčce. Javánci velmi milují ptáčky, podle javánské filozofie by dokonce každý správný muž měl kromě ženy, zbraně keris a koně vlastnit nějakého opeřence. Zvyk mnoha lidí mít doma klece s ptáčky se přenesl i do dětských her.

Dorongan je tyčka na kolečkách, na jejímž konci je připevněná plechovka s vyříznutým dnem. Nad ní je v kousku dřeva upevněn obrázek kachničky nebo lidské tváře nakreslený na kousku linolea. Dítě tlačí vozítko před sebou, což vydává ďábelské zvuky.


Kithiran jsou větrníky vyrobené z bambusu a barevného recyklovaného papíru složeného do tvaru květin, které se točí ve větru.


Gasing je indonéská verze české káči. Tělo hračky je vyrobeno z bambusu, do kterého je zasunuta tyčka z měkčího dřeva. Na jejím horním konci je obtočen provázek s dřevěným držátkem. Gasing se začne rychle točit, když správně zatáhnete za provázek. Stejně jako dříve u nás i indonéští kluci závodí, čí gasing se vydrží točit nejdéle.

Kepet jsou barevné vějíře ve tvaru kola. Holčičky se jimi ovívají, když si hrají na dospělé.

Payungan jsou malé deštníky z papíru, které nosí holčičky jako parádu při svých hrách.


Fotogalerie: Javánské hračky

Hra javánských princezen

Díky návštěvě muzea hraček Kolong Tangga jsem konečně pochopila pravidla indonéské hry congklak. Na chodbě před ohraničeným úzkým prostorem pod schody, který je nyní domovem stovek hraček z různých koutů světa, ji hrály dvě asi desetileté holčičky. Ty do kulturního centra v Yogyakartě, kde muzeum sídlí, přišly na pravidelný nedělní workshop. Zatímco ostatní děti vybarvovaly obrázky koček, malé slečny byly skoro hodinu ponořené do starobylé hry, kterou si dříve krátily dlouhou chvíli princezny v javánských palácích.

Hra congklak je rozšířená nejenom v Indonésii, ale také ji znají děti v Malajsii, Singapuru, Filipínách, Thajsku či Nigérii. Na Jávě se tato hra označuje dakon, v Lampungu na jižní Sumatře lamban, na Sulawesi jí říkají mokaoton a v Malajsii se jmenuje congkak. Etymologie názvu hry se odvozuje od slova congak, které ve staré malajštině znamenalo počítat. Zatímco moderní levnější dakony jsou jen pomalované barevnými tečkami nebo ornamenty, v dřívějších dobách byl dakon pečlivě řemeslně vypracován. Na každé straně hrací plochy, která někomu připomíná loď, byly obvykle vyřezány hlavy draků. Takový dakon stojí dnes i více než milión rupií.

Hrací plocha je vyrobena z kousku dřeva, ve kterém je vydlabáno 14 misek rozdělených do dvou řad. Po jedné misce je také na každém konci dakonu. Tyto misky slouží jako „domečky“ pro jednotlivé hráče. Nejdříve se do misek s výjimkou domečků stejnoměrně rozdělí 98 semínek nebo bobulí, tzn. do každé misky se vloží sedm bobulí. Když si hráči rozdělí strany včetně domečků, určí si pomocí místní obdoby „kámen-nůžky-papír“, kdo bude na tahu první. První hráč si vybere jednu z misek, ze které vyjme všechny bobule a postupně je ve směru hodinových ručiček rozdělí jednu po jedné do ostatních misek. Přeskakuje pouze domeček svého protivníka. Když umístí poslední bobuli do plné misky, vyjme z ní opět všechny bobule a pokračuje v jejich přemísťování do ostatních misek. Pokud poslední bobule skončí v jeho domečku, má právo na další tah, který může začít z libovolné misky. Hra pro něj končí tehdy, když poslední bobule spadne do prázdné misky. Pokud ale je tato prázdná miska na jeho straně, má právo přemístit si do svého domečku všechny bobule v misce protihráče, která leží přímo naproti. Na řadě je pak druhý hráč. Hra končí tehdy, když je všech 14 misek prázdných. Vyhrává ten, komu se podařilo přesunout do svého domečku více bobulí.

Becak pro celou rodinu

Po indonéských městech se na kratší vzdálenosti můžete kromě veřejných autobusů dopravovat také becakem, vozítkem na lidský pohon podobným indické rikše. Zatímco v Indii ale sedí řidič vepředu a vozítko táhne za sebou, v Indonésii jede řidič na kole za vozítkem nebo na jeho levé straně. Moji čeští přátelé mají často strach, zda se do malého vozítka vejdou a zda je řidič při jejich váze (podotýkám, že to většinou jsou lidé průměrného vzrůstu a váhy) vůbec uveze. Jak je vidět z této fotky, starosti jsou to zbytečné: sedm dětí váží dohromady určitě víc než jakýkoliv z mých českých kamarádů, který se kdy zkusil becakem projet.

Matrace v ulicích

Jakmile zasvítí sluníčko, objeví se na indonéských ulicích desítky matrací a polštářů. Větrat matrace, oblečení i další vybavení domácnosti je především v období dešťů velmi důležité. Jinak se totiž vystavujete riziku, že se do vašich věcí pustí vše napadající a ničící plíseň. Mnoho Indonésanů nepoužívá ke spánku postele ale jen matrace položené přímo na podlaze nebo na podložce z přírodních materiálů či plastu. Ačkoliv není tento zvyk zdravý, v boji proti vlhkosti a plísním jsou lehce přemístitelné matrace praktickým řešením.

Jídlo bez formalínu

Před pár lety šokovalo indonéské milovníky polévky bakso zjištění potravinářských kontrol, že někteří prodavači přidávají do této oblíbené pochoutky životu nebezpečnou látku formalín, chemikálii používanou ke konzervaci mrtvol či likvidaci škůdců a much. Při dlouhodobější konzumaci způsobuje tato látka vážné poškození srdce, jater a ledvin, přesto se ji prodejci nezdráhali použít, aby jejich zboží vydrželo (nebo alespoň vypadalo) déle čerstvé. Od té doby se na štítech restaurací a jídelen, které nabízejí bakso nebo nudle mie, objevuje nápis Bebas Formalin – Bez formalínu.

Houpačka za kačku

Když vzrostly pronájmy pozemků a i zájem Indonésanů o poutě začal upadat, přišly kreativní mozky s řešením: vytvořit mobilní houpačku, kterou lze přivést až přímo k zákazníkovi. Vozítka odong-odong, na kterých jsou připevněna čtyři houpací sedátka, začala nejdříve objíždět ulice Jakarty, kde si brzy získala popularitu. Kvůli velké konkurenci v indonéském hlavním městě se ale mnoha majitelům pojízdné atrakce nedařilo vydělat si na živobytí, a tak zkusili nabídnout své služby i v jiných městech. Tak přišel do Yogyakarty i mladík, který čas od času poskytuje levnou zábavu dětem v naší čtvrti. Zatímco šlapal do pedálů svého vozítka do rytmu za uši tahající hudby a uváděl tak do pohybu houpačky ve tvaru zvířátek, vyprávěl, jak se před několika lety rozhodl odejít z malého javánského města do Jakarty, aby zde jako mnoho jiných chudých lidí zkusil zlepšit svou finanční situaci. Za čtyři a půl miliónu rupií (v současné době asi devět tisíc korun) si pořídil vozítko s houpačkami, se kterým rok a půl objížděl ulice metropole. Získat své místo na slunci není ale ve velkoměstě lehké, a tak se rozhodl zkusit štěstí v Semarangu, velkém dopravním uzlu blízko jeho rodiště. Netrvalo dlouho aby zjistil, že i toto přístavní město už křižuje víc odong-odong než aby mohl uspět. Vydal se tedy do Yogyakarty, kde se mu daří nabízet zábavu dětem už dva roky. Za pohoupání v délce jedné krátké písničky zaplatí každé dítě pět set rupií (zhruba jedna koruna). Málokteré dítě ale nevyžaduje přídavek, a tak mu i přes nízkou cenu jeho služeb stačí vydělané peníze k životu.

Fotogalerie: Houpačka za kačku

Jak poručit dešti

Černé mraky stahující se obvykle kolem poledne nad Yogyakartou nyní už skoro měsíc sesílají každý den na město husté proudy vody, které zavlažují zem s úpornou vytrvalostí i několik hodin vkuse. Konat v tomto období zahradní slavnost či koncert pod širým nebem se zdá takřka nemožné. Javánci si ale naštěstí umějí poradit.

Když se před několika týdny chystal sultán a guvernér Yogyakarty Hamengkubuwono X veřejně vystoupit na náměstí před svým palácem a informovat lid, zda se bude ucházet ve volbách o post indonéského prezidenta, přizvali organizátoři akce ke spolupráci také čtyři pawang hujan. Zatímco stovky policistů se staraly o bezpečnost a pořádek, tito tradiční zaříkávači deště měli zajistit, aby dlouho očekávanou událost nenarušila sprcha z nebes.

Ještě v poledne se zdálo, že tentokrát bude javánská mystika na přírodu krátká. Těsně před druhou hodinou, kdy z několika stanovišť vyrazily průvody uměleckých skupin a zástupci jednotlivých administrativních oblastí města a přilehlých oblastí, se však na zem snesly kapky poslední. Obloha sice zůstala nadále hrozivě zatažená, podobala se ale spíše kobře v rukou krotitele hadů. Až poté, co sultán v krátkém projevu prohlásil, že je připraven stát se prvním mužem této čtvrté nejlidnatější země světa, začaly na hlavy davu čítajícího více než dvě stě tisíc lidí dopadat opět krůpěje.

Svůj slib splnil jiný zaříkávač deště i o pár dní později, když po hlavní třídě města Surakarta procházel průvod delegátů konference organizace sdružující města patřící na seznam světového dědictví. Ani v tomto sídle javánských panovníků neměly mraky sílu přemoci mantry místního šamana, a tak jen zasmušile pozorovaly pestré dění po celé délce ulice pojmenované po jednom z hrdinů druhé světové války.

Podobných příkladů je nespočet a to nejenom na Jávě. Pawang hujan zajišťují hladký průběh svatebních oslav, představeních stínového divadla wayang kulit či politických meetingů, jejich služeb využívají i velcí hráči v tabákovém průmyslu, aby si tak zajistili kvalitní úrodu suroviny nezbytné pro výrobu cigaret a doutníků. Nouzi o práci rozhodně nemají zaříkávači deště na ostrově Bali, kde se každý den konají různé menší či větší hinduistické rituály. Na jejich nadpřirozené schopnosti zde spoléhají také manažeři luxusních hotelů a organizátoři mezinárodních sportovních utkání a kulturních festivalů, které pomáhají propagovat ostrov v zahraničí jako příjemnou turistickou destinaci.

Ačkoliv jsou zaříkávači deště veledůležitými aktéry mnoha veřejných událostí, o jejich přítomnosti mnohdy nemají jejich účastníci ani tušení. Často totiž sedí pawang hujan nepozorován na okraji všeho dění a potichu odříkává modlitby, které posunou mraky na jiné místo nebo jim zabrání, aby skropily zem pod sebou deštěm. Účinnost modliteb pomáhá zaručit kouř z vonných tyčinek či obětiny pro nadpřirozené bytosti jako je slepičí hlava a chilli papričky. Způsoby, jak zahnat déšť, se různí, každopádně ale vyžadují vysokou koncentraci a důkladnou spirituální přípravu. V mnoha případech se schopnosti překračující hranice racionálna dědí v rodině z generace na generaci.

Pomoc muže (ženy jsou v této profesi spíš výjimkou) obdařeného mimořádnou duchovní silou ale samozřejmě není zadarmo. Zaříkávač deště s dobrou reputací si za své služby účtuje i několik miliónů indonéských rupií (několik tisíc korun). Ani slavnosti s malým rozpočtem však nejsou automaticky odsouzeny k nezdaru. Stačí do země na místě, které má být chráněno před deštěm, zabodnout obrácené sapu lidi, koště vyrobené ze stvolů listů kokosové palmy, na jehož koncích jsou zabodnuty chilli papričky, česnek a cibule. Nebo hodit na střechu domu, na jehož pozemku se bude událost pořádat, kalhotky panny.

Opilý led

Dávat si es teler v období dešťů je podobné jako pochutnávat si na zmrzlině zabalená do tlusté bundy, šály a teplých rukavic. Jakmile ale do země na rovníku začne pražit sluníčko, není osvěžující dobroty než talíř plný nasekaného ledu s kousky ovoce, to vše zalité sladkým sirupem a kondenzovaným mlékem. V každém průvodci sice návštěvníky Indonésie nabádají, aby se obloukem vyhnuli pokrmům a nápojům s ledem, ve warungu Es Teler 77 si snad ale nikdo žádné střevní potíže nepřivodí. Laskominu, podle které dostala tato síť fastfoodových restaurací své jméno, zde připravují z mladého kokosu, avokáda a chlebovníku a podávají ve skleněném poháru, který dá plně vyniknout harmonické barevnosti tropických plodů.

Recept tchýně majitele restaurace, paní Murniati Widjaja, kdysi vyhrál soutěž o nejlepší tradiční indonéský nápoj, což rodině umožnilo přeměnit malý warung v Jakartě v úspěšný business. Od svého založení v roce 1982 tak již společnost otevřela více než dvě stě poboček, Es Teler 77 nyní znají také obyvatelé Singapuru a Austrálie. V Indonésii najdete tuto restauraci většinou v nákupních střediscích (místní je označují anglickým výrazem mall) či jejich blízkosti a kromě es teler si zde můžete dát knedlíčkovou polévku bakso, nudle s kuřetem a zeleninou, polévku soto a několik dalších typicky indonéských jídel.

Když jsem se pídila po významu názvu ledového zákusku, dostalo se mi dvou vysvětlení. Podle toho prvního mu dali jméno samotní zákazníci, kterým navozoval pocity jako by požili drogy (teler znamená v indonéštině opilý, zfetovaný). Druhá verze tvrdila, že ovoce zalité sirupem připomínalo lidem hnis tekoucí z nemocného ucha (taktéž teler)... Přestože jsem okamžitě po vyprázdnění skleněného poháru spíš než euforii cítila chlad rozeznívající mé zuby, není asi potřeba říkat, ke které z uvedených možností se kloním.

Nakupovat s lehkostí

Obstarat si v Indonésii jídlo a různé jiné životní potřeby z pohodlí vlastního domova jde i bez připojení k Internetu a dodávkových služeb eshopů.Úzké uličky kampungů totiž od rána do večera křižují podomní prodejci a různými zvuky, které už zákazníci dokáží dobře rozpoznat, upozorňují na své zboží.

Pokud dáváte přednost evropské snídani, můžete si ještě před svítáním dát pečivo, které za nějakou chvíli zapijete čerstvým mlékem. Po východu slunce přijde na řadu indonéská kuchyně v podobě polévky soto a pálivých jídel z oblasti Minangkabau na Sumatře. Chcete-li si raději uvařit sami, stačí si vybrat zeleninu a koření u paní, která tyto suroviny rozváží po městě na motorce a od další paní, tentokrát s ohromným košem připevněným na zádech dlouhým pruhem látky, si koupit křupky krupuk, nepostradatelnou přílohu téměř všech indonéských jídel. Odpoledne je určeno mlsným jazykům, když čtvrtí postupně projíždějí prodavači zmrzliny, ovocného salátu rujak, moučného zákusku putu, sladkého nápoje es dawet a ovocného koktejlu ronde. Vzhledem k nedostatku pohybu, kterého se vám díky těmto službám dostane, je dobré udělat aspoň něco pro své zdraví a dát si skleničku tradiční javánské medicíny jamu. Jakmile se začne smrákat, vyrazí do ulic prodejci knedlíčkové polévky bakso, rybích knedlíčků pempek a smažené rýže.

Když je postaráno o hladové žaludky, přijdou na řadu věci, které usnadňují či zpříjemňují život. Ani pro ty nemusí Indonésan chodit daleko. Na zápraží svého domu může vyměnit pár stovek či tisícovek rupií za hračky pro děti, pořídit si nové koště a rohož, obout se do gumových sandálů nebo si nechat spravit rozbitý deštník. Díky podomním obchodníkům je i zařizování domácnosti snadné: koupíte od nich polštáře různých tvarů a velikostí, květiny na zahradu, dřevěnou postel nebo třeba - jako v mém případě - bambusovou lavičku za padesát tisíc indonéských rupií.

Noční výlet do kuchyně

Zahnat v noci hlad v Yogyakartě není tak těžké, stačí jen na motorce projet pár ulic a dívat se po stáncích postavených dočasně na chodníku. Jeden z populárních warungů pro ty, co nedbají na rady dietologů a před spaním si ještě rádi dají něco na zub, byste ale bez přesné adresy jen těžko hledali. Je totiž takřka dokonale skryt v jedné z postranních uliček ve čtvrti Umbulharjo ve východní části města. Warung je to natolik známý, že ani majitelé nemají potřebu pověsit nad dveře ceduli s jeho názvem. Ostatně „oficiální“ název tento warung ani nemá: mezi zákazníky se pro něj vžilo označení gudeg pawon. Yagyakartská specialita gudeg se tu totiž servíruje přímo v kuchyni, javánsky pawon.

Majitelka warungu, paní Rubiyem, převzala recept na populární jídlo od své matky, která ho prodávala už ve čtyřicátých letech minulého století. Stejně jako ona pak Mbah Prapto, jak paní Rubiyem říkají její příbuzní a přátelé, nabízela gudeg nejdříve na okolních trzích, v osmdesátých letech ho ale začala servírovat svým zákazníkům ještě horký přímo ve své kuchyni. V té době byly totiž v Yogyakartě nasazeny stovky vojáků a policistů, kteří měli za úkol vyčistit město od kriminálních živlů. Každý den pak obyvatelé města nacházeli v ulicích mrtvá těla, někdy měly prý oběti v kapse kalhot či košile zastrčené peníze jako příspěvek rodině na pohřeb. Hladoví vojáci a policisté se uprostřed noci zastavovali na jídlo přímo v domu paní Rubiyem, která pak již neměla k ránu co prodávat. Warung se stal brzy natolik známý, že majitelka už potom nikdy nemusela obcházet místní trhy s těžkými koši plnými sladké speciality.

S kručícími žaludky a zvědaví, jaké budou naše dojmy z večeře v legendárním warungu, jsme do ulice Janturan 36-38 Warungboto, přijeli těsně po jedenácté hodině. Podle vývěsky sice majitelé otevírají půl hodiny před půlnocí, ve skutečnosti si ale na gudegu můžete pochutnat ještě dříve. U tří stolů postavených před domem natřeným na bílo právě své porce gudegu dojídalo několik mužů oblečených do elegantního sportovního oblečení typického pro indonéské businessmany. Z jejich uvolněného chování bylo zřejmé, že si tu pozdní večeři dopřávají pravidelně.

Když jsme vešli do domu, ocitli jsme se přímo uprostřed prostorné kuchyně. Na levé straně ode dveří se v ohromné pánvi plné kokosového mléko ohřívalo několik desítek vajec, o kousek dál bublala v hrnci kuřecí omáčka opor ayam a v tradiční javánské nádobě kenceng se vařila rýže. Před stěnou zcela černou od kouře a oleje stál hliníkový stojan na nádobí, ze kterého paní, jejíž vlasy už stářím úplně zbělaly a prořídly, brala talíře a příbory. Do každého talíře pak nabrala z bambusového koše trochu rýže, na kterou navršila kousek kuřete v omáčce či vejce, mladý chlebovník uvařený v palmovém cukru, hovězí kůži a pár zelených chilli papriček. Obvykle si zákazníci mohou nechat na talíř přidat i sojové dobroty tempe a tahu či listy kasavy, tentokrát byl ale bohužel výběr příloh menší.

Gudeg připravuje paní Rubiyem a její příbuzní od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. K nasycení více než tři sta zákazníků, kteří se zde každý den zastaví, je potřeba deset až patnáct kilo mladého chlebovníku (nangka muda), dvě stě vajec, patnáct kuřat, několik kilo tempe, tahu a hovězí kůže. K tomu je samozřejmě nutné přidat koření, chilli papričky, kokosový ořech a palmový cukr, který dodává gudegu jeho typickou sladkou chuť. V devět hodin večer se všichni vrátí opět do kuchyně, aby připravili rýži a ohřáli již hotové přílohy. První zákazníci se objeví ve dveřích kuchyně o dvě hodiny později, Gudeg jde rychle na odbyt, a tak jsou už v půl druhé v noci hrnce prázdné.

Svou porci gudegu si můžete vychutnat na lavicích před domem nebo přímo v kuchyni, kde je pro strávníky připraveno několik bílých plastových židlí. Sedět se dá ale i na dřevěné posteli nebo lavici vedle hromady těžkých pytlů s rýží. Stěny na této straně kuchyně jsou natřeny na bílo a i přes svou zašlost tak působí oproti dalším částem místnosti čistě. Původně chtěli majitelé natřít i zdi v okolí ohniště, sentimentální zákazníci jim v tom ale zabránili.

Téměř všechna místa u stolů před domem byla obsazená, a tak jsme se posadili do tureckého sedu na rohože natažené na zemi. Přestože moji přátelé noční gudeg velmi vychvalovali, už po prvním soustu jsem věděla, že mého favorita prodávaného každé ráno přímo před mým domem neohrozí. I když nebyl tak sladký jak bývá v Yogyakartě zvykem, stejně byla na můj vkus chuť cukru příliš silná. Také mi chyběly zelené listy kasavy nebo špenátu, které jsou nezbytnou součástí mého ranního gudegu zabaleného v banánovém listu a vychutnaného v pohodlí domova. I tak jsem si ale gudeg pawon zařadila na seznam svých oblíbených warungů. Nočních jídelen je sice poměrně dost, jen v málokteré se ale setkáte s tak příjemnou atmosférou.

Fotogalerie: Gudeg Pawon

Vítr v těle

Jste slabí jako moucha, cítíte každý kloub v těle, opustila vás chuť k jídlu, hlava vám třeští, břicho se nadýmá, každou chvíli si utíráte nos papírovým kapesníkem nebo běžíte jako o závod na záchod? Nemusíte chodit na odbornou prohlídku, abyste zjistili příčinu svých obtíží: každý člověk na ulici vám bez jediného zaváhání řekne, že do vás vstoupil vítr, nebo-li masuk angin. Toto lidové označení nemoci odborně diagnostikované jako chřipka (v indonéštině flu) ostatně přejali do svého každodenního slovníku i indonéští lékaři. Zatímco ti vás do boje s chorobou vybaví kombinací několika různobarevných pilulek, které udělají pro změnu vítr ve vaší peněžence, laik vám poradí účinnou léčbu doslova za hubičku: kerokan.

Pacienty, kteří podstoupili tuto léčebnou metodu neomylně poznáte podle děsivého krvavého „tetování“ na zádech a krku, které bezpochyby vyvolá dojem, že se daná osoba stala obětí domácího násilí nebo dobrovolně holduje deviantním sexuálním praktikám.Ve skutečnosti však tato technika zdaleka tak bolestivá není – tedy alespoň tehdy je-li diagnóza stanovena správně. V takovém případě je dokonce kerokan pacientovi natolik příjemný, že se ho dožaduje pokaždé, když trpí třeba i jen slabou nevolností.

Aby mohl vítr z těla odejít, je potřeba mu udělat cestu – tj. otevřít póry na kůži. Nejlepší branou, kudy může vítr proudit ven z nemocného těla, jsou již zmíněná záda a krk, v podstatě je ale možné kerokan provádět i na pažích a nohách. Tyto části těla se nejdříve potřou olejíčkem nebo balzámem, který je zahřeje a kůži promastí. V indonéských domácnostech se nejčastěji používají běžně dostupné minyak telon nebo minyak kayu putih, vhodný je prý také kokosový olej, do kterého se přidá čerstvý zázvor, citrónová tráva nebo chilli paprička.

Na kluzkou kůži se poté přiloží kovová mince v hodnotě 100 rupií, kterou se záda a krk třou na několika místech ve směru odshora dolů a šikmo do stran. Během chvilky kůže vystavená tomuto zacházení zčervená, někdy až takřka zčerná. Čím tmavší odstín, tím radostněji znějí výkřiky za vašimi zády. Zastánci kerokan totiž věří, že sytost krvavých pruhů vypovídá o závažností nemoci. Nadšené komentáře o tmavém zbarvení odřenin mají nepopiratelný psychologický efekt: pacient, který do té doby sykal bolestí nabude přesvědčení o nevyhnutelnosti a účinnosti léčby a začne v ní nacházet zalíbení. Samozvaný léčitel se tak navíc elegantně zbavuje zodpovědnosti za způsobenou újmu na kráse.

Jakmile už nemá nemocný na zádech jediné přirozeně zbarvené místo, vezme léčitel do ruky opět lahvičku s olejem a otevřené rány mu jím potře. Pocity pacienta v tuto chvíli by se daly vyjádřit jedním slovem: peklo. Když mi kdysi moje paní bytná natřela poraněná záda rozdrceným čerstvým zázvorem s trochou vody, přála jsem si být had, abych si hořící kůži mohla co nejrychleji svléknout. Bolest jsem se zatnutými zuby vydržela jenom proto, že na mě v tu chvíli byly se zvědavostí upnuté oči všech mých spolubydlících, které celé proceduře asistovaly svou hlučnou přítomností. Chtěla jsem si jít po chvíli alespoň trochu ulevit a zbytky zázvorové vody si ze zad umýt, to mě ale paní bytná vehementně zakázala. Sprchovat si poraněnou kůži by totiž mohlo zdravotní stav pacienta jen a jen zhoršit. Naopak je důležité se teple obléknout a jít si odpočinout, nejlépe spát co nejdéle to půjde. To i přes štiplavou bolest není tak těžké udělat, protože po kerokan se stejně jako po masáži velmi dobře spí.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kerokan má téměř okamžité pozitivní účinky. Odborníci ale samozřejmě vysvětlují princip ozdravného procesu jinak než laická veřejnost. Podle nich tření mince o kůži zvyšuje v takto ošetřených částech těla teplotu a energii, což zrychluje proudění krve. To má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu vůči virům. Stejně i závislost na kerokan se dá vysvětlit vědecky: při správném postupu se během kerokan uvolňují v těle endorfiny, které vytvářejí psychickou pohodu a zlepšují oběh krve. Pacient tak má veselejší náladu, cítí se svěže a lépe se mu dýchá.

Nic vám tedy nebrání si příště místo Paralelu na chřipku naordinovat kerokan. Tedy jste-li v Indonésii, protože v našich zeměpisných šířkách se mi tato metoda příliš neosvědčila (nejenom z hlediska lékařského ale také sociálního – měla jsem co dělat, abych rodině svého pacienta vysvětlila, že nejsem zvrhlý sadista). Jen nezapomeňte minci před a po použití řádně vydezinfikovat, abyste si náhodou nezpůsobili nemoc mnohem závažnější. Ne že by to ale někdo z Indonésanů dělal...

Dvě srdce

Srdíčko a dvojka na silnici? Že by enigmatický nápis upozorňoval řidiče na počet obětí, která si tato silnice doposud vyžádala? Stačí v Indonésii strávit jen pár týdnů, abyste význam zašifrovaného vzkazu pochopili. Slovy hati-hati zde totiž končí téměř každá konverzace, loučí se tak přátelé i obchodní partneři. Do češtiny lze toto spojení přeložit jako "dej pozor", "dávej na sebe pozor", "opatruj se" nebo "opatrně", doslova a do písmene to ale znamená "srdce-srdce", tedy dvě srdce. Pro přesnost je ale třeba uvést, že pokud si budete doktorovi stěžovat na nemocné srdce, bude vás v indonéštině bolet jantung. Hati má význam srdce pouze přeneseně, jako sídlo citu. Řeknete-li tedy, že někdo má sakit hati znamená to, že se ho něco dotklo, něco ho urazilo. Pokud trpite penyakit hati, lecite se pro změnu s nemocnymi játry.

Jeď slow

Pro většinu Indonésanů sice znalost cizích jazyků začíná a končí frází Hello Mister pokřikovanou na každého cizince bez ohledu na pohlaví, přesto ale v jedné ze zapadlých vesnic nabádá řidiče k pomalé jízdě nápis v angličtině. Nevím, jestli by stejná slova napsaná na silnici v indonéštině měla nějaký efekt, tento nesrozumitelný shluk písmen ale každopádně žádný vliv na rychlost projíždějících aut neměl.

Jen pomalu, pánové

Indonéští verejni cinitele nemusí příliš řešit, zda je jejich jazyk politicky korektní: osobní zájmena třetí osoby dia, ia a beliau nerozlišují na rozdíl od angličtiny pohlaví dané osoby. Diskriminace či různé předsudky se však mohou projevit i jinak. Tento nápis například doslova nabádá: „Pomalu, mladý muži“. Znamená to tedy, že ženy mohou jezdit, jak se jim zlíbí? Nebo že autor nápisu považuje muže v porovnání se ženami za méně ohleduplné a bezpečné řidiče, které je třeba napomenout? Nebo snad ani nepředpokládá, že by ženy řídily nebo měly řídit stroj vybavený motorem? Poslední z možností není tak nepravděpodobná, jak se může při pohledu na provoz na indonéských silnicích zdát: pro mnoho lidí na vesnicích je stále žena na místě řidičky tabu. Zatímco v případě motorek za poslední léta tolerance stoupla, za volantem aut je stále vidět především muže. To samozřejmě ale také souvisí s ekonomickou a sociální rolí obou pohlaví: mnoho žen zůstává po sňatku v domácnosti, zatímco jejich manželé používají aut buď jako pohodlného (a také luxusního) dopravního prostředku na cestě za prací nebo jako zdroj živobytí pro rodinu.

"Česká chřipka"

Vývar z kuřecích pařátků se zeleninou je jedním z vrcholů kulinářského umění majitelky „Warungu svobody“, tentokrát jsem se ale v talíři přehrabovala asi se stejnou chutí jako kdyby na něm ležely týden mrtvé ryby. Když jsem pak i začala bolestivě cítit každý kloub v těle, bylo mi jasné, že pár upocených dní ve společnosti léků s výmluvnými názvy Mixagrip a Flugan mě nemine. Hned následujícího dne ale doznal scénář několika zásadních škrtů. Místo pacientky spící nad rozečtenou knihou a pacientky růžolící se s každým soustem výživné stravy běžela v jedné z mnoha donekonečna opakovaných scén pacientka strnule se sevřenými půlkami na onu místnost, odkud se ozývaly nelibé zvuky a linuly arómata na stříbrné plátno naštěstí nepřenositelná. Dlouhé záběry na zavřené dveře vystřídal pohled na vyhublou postavu natahující se s úlevou ale z posledních sil na matraci. Následovaly instrukce pro kameru, aby se přiblížila až na pár centimetrů k obličeji, který se po chvíli klidné nehybnosti zkřivil v zoufalé křeči. Střih a opět snímání boje nešťastnice o každou vteřinu...

Střevní problémy jsou jednou z neplánovaných a takřka nevyhnutelných součástí návštěvy Indonésie. V poslední době se k celkem běžným bakteriím hodujícím v jídle skladovaném pod přímými slunečními paprsky připojila ještě řádka nebezpečných jedů, kterými prodavači potravin nejdříve zvyšují své zisky a posléze snižují počet místních obyvatel: chemická bělidla v sušených rybách, formaldehyd v masových knedlíčcích a melamin v mléčných výrobcích jsou jen některými z nich. Když mi ale během pondělního dopoledne přišlo několik smsek, kde si moje české kamarádky v místech tak vzdálených jako je Bandung, Surakarta a Malang stěžovaly na stejné neduhy, bylo jasné, že příčinu potíží nelze hledat ve špatné stravě. Zrychlené trávení a polámané tělo mělo na svědomí slovo znějící jako zaklínadlo - pancaroba.

Z četnosti, s jakou ho nyní lidé vyslovují by se dalo skoro soudil, že se jedná o jednu z nadpřirozených sil, které lidem v Indonésii stěžují život. V tomto případě je ale naštěstí po ruce vědecké vysvětlení. Výraz pancaroba, nebo také musim pancaroba, označuje přechodnou dobu mezi obdobím sucha a obdobím dešťů. Důsledkem klimatické změny jsou vysoké denní teploty, které večer prudce klesnou, nezřídka až o deset stupňů. Stejně jako u nás na podzim se lidé v těchto několika týdnech cítí nezvykle unavení, mnozí uléhají s chřipkou a i úmrtí jsou častější (soudě podle oznámení hlášených z mešity v naší a okolních čtvrtích). Kromě zdravotních problémů jako je chřipka, horečka dengue, průjem či dehydratace a sní spojených obtíží stoupá v těchto podmínkách také riziko požárů, sesuvů půdy a nedostatku vody.

Letos je navíc přechodné období delší než obvykle, což je pro mnoho odborníků jen dalším důkazem pro nevěřící Tomáše, že globální oteplování není výsledkem fantazie pomýlených vědců. Ačkoliv v mnoha částech Indonésie už v září obvykle intenzivně prší, letos se deště objevily zatím jen sporadicky. Místo toho si lidé každý den stěžují na neúnosné sucho a vedro, při kterém se rtuť teploměru vyšplhá až skoro ke čtyřiceti stupňům Celsia. Život bez chladivého vzduchu proudícího z větráku si lze jen těžko představit, i tak se ale každou noc probouzíme s tělem koupajícím se v lepkavém potu. Denní aktivity jsme byli nuceni omezit na spaní, povalování, podřimování a hledání nejvhodnějšího (čti: nejchladnějšího) místa pro ležení.Tropické deště nejsou rozhodně nic příjemného, po několika týdnech mučivého vedra se ale přestávám divit, proč je mnoho Indonésanů vítá s radostí.

Moje střeva pomohla uklidnit kombinace čtyř pilulek za super-lidových 2000 rupií (asi čtyři koruny) od doktora ze státního zdravotního střediska. I ostatní české výsadky nahlásily brzy po aplikaci léků - buď v podobě tablet nebo instantních nudlí s dvojitou dávkou slaného koření - úlevu. Sucho a vedro prý ale přetrvá až do listopadu, a tak je potřeba se před jejich negativními účinky chránit. Odborníci radí pít velké množství tekutin, pokud možno obsahující elektrolyty, a zakrýt si co největší část těla, včetně úst a nosu, oděvem. Ochuzená průjmem o mnoho zábavy a dobrot ráda vyslechnu jejich rady: až do poloviny listopadu budu chodit po ulicích Yogyakarty v hidžábu!

Candi Ijo a Ratu Boko

Nejpříhodnější dobou pro návštěvu památky Ratu Boko je pozdní odpoledne, kdy pozůstatky kamenných staveb přestanou spalovat sluneční paprsky. Máte tak větší šanci odvézt si z výletu památku v podobě pěkných fotek a naopak nižší šanci přivodit si úžeh. Na travnatém kopci, odkud je nádherný výhled na nedaleký hinduistický chrám Prambanan, Indický oceán i sopku Merapi, se totiž není před sluncem téměř kam schovat. My jsme se ale hlavně chtěli vyhnout odpolednímu dešti, a tak jsme se na cestu za indonéskou historií vydali v tom největším vedru kolem desáté hodiny ráno.

Z Yogyakarty jsme jeli na motorkách po ulici Wonosari až k velké ceduli, podle které jsme měli na křižovatce zahnout doleva a ujet ještě dalších sedm kilometrů než se dostaneme k cíli. Opět se mi potvrdilo podezření, že údaje na rozcestnících a ukazatelích (kterých je na indonéských cestách všeobecně poskrovnu) se řídí spíše mystickou silou čísel než skutečností. Už jsme byli skoro přesvědčeni, že jsme palác minuli, když jsme po rovné silnice dojeli k odbočce na Candi Ijo, svatyně ležící několik kilometrů jižně od Ratu Boko. Dlouhé prudké stoupání vyprahlou krajinou nás dovedlo k hromadě kamení z jedné strany spíše symbolicky oplocené rezavým ostnatým drátem. Několik reliéfů dávalo jen matně tušit, jaké představy o světě dávní lidé do kamene vytesali. Nikde okolo nebyla žádná cedule, a tak jsme se jen dohadovali, zda je tato zřícenina pouhým předkrmem před něčím zajímavějším. Po několika desítkách metrů jízdy dále do kopce se před námi ale konečně objevily čtyři stavby tvořící nejvíce zachovalou část „Zeleného chrámu“.

V průvodcích jsem se o této hinduistické památce žádné informace nedozvěděla a ani hlídač Samingan, jediný povolaný člověk na místě, mě do historie svatyně nedokázal zasvětit. A to i přesto, že v této pozici pracuje už osm let a v podstatě denně přichází do kontaktu s pracovníky archeologického ústavu, kteří zde již nějakou dobu rekonstruují chrámové hradby.

Kromě nás se mezi posvátnými stavbami procházelo ještě několik mladých párů, kteří se sem, daleko od očí rodičů a sousedů, přijeli utvrzovat o své lásce. Každý týden Candi Ijo navštíví okolo deseti lidí, počítal Samingan a ukazoval mi v návštěvní knize i jména několika cizinců, kteří si tu občas udělají zastávku na cestě z Prambananu. Přesto se ale zdálo, že místo nevyhledávají ani tolik lidé se zájmem o historii ale spíše ti, kteří potřebují trošku soukromí a romantiky. I když nevím, zda by se romantikou dalo nazvat to, že sedíte vedle své dívky, která bez přestání mačká tlačítka na mobilním telefonu. I představy o romantice ale podléhají času.

Ačkoliv obyvatelé okolních vesnic nyní vyznávají islám a křesťanství, chrámy nadále slouží jako místa k uctívání hinduistických bohů. Modlit se sem jezdí lidé původem z Bali, kteří z různých důvodů přesídlili do této oblasti. Někteří přicházejí během dne s obětinami a vonnými tyčinkami, jiní zde v noci meditují nebo aspoň přespí. Přenocovat zde ostatně může kdokoliv, stačí jen u brány ukázat svůj občanský průkaz.

K podobným místům se na Jávě často vážou příběhy plné mystiky a tajemství. Zeptala jsem se tedy Samingana, zda se i mezi místními obyvateli tradují nějaké legendy či pověry o svatyni. Vehementně to popřel s tím, že takové příběhy vyprávějí jen lidé, kteří nepocházejí odsud. Nechtěl mi ale nic víc prozradit, pouze znovu zopakoval, že lidé z okolí si jen musí dávat při noční návštěvě chrámu pozor a neříkat zde nevhodné věci. Ani k tomu nechtěl prozradit více, většinou ale Javánci považují za nevhodné kletí, hlasitou mluvu či nemorální řeči.

Po prohlídce Candi Ijo, která našemu indonéskému doprovodu přišla nesmyslně dlouhá (oba kluci seděli celou dobu ve stínu nedalekých stromů a na candi přišli jenom, když jsme se s nimi chtěli vyfotit), jsme Ratu Boko už celkem snadno našli. Nebylo to ale zásluhou jasného značení nebo rad od starousedlíků (o památce snad žádný z nich nikdy neslyšel) ale spíš dobré intuice. Lístek, jehož cena byla stejná jako vstupné na architektonické skvosty Borobudur a Prambanan, sliboval, že zastavit se zde stojí za to.

Podle legendy sloužil palác jako sídlo krále jménem Boko, jehož syn Bandung Bondowoso se ucházel o ruku dcery vládce Prambananu, Loro Jonggrang. Ta se sňatkem souhlasila pod jednou podmínkou: princ musí během jediné noci postavit tisíc chrámů. Nápadník přivolal na pomoc nadpřirozené bytosti a býval by i nemožný úkol splnil, kdyby ho princezna nepřelstila: přikázala svým služkám mlátit rýži.To probudilo kohouty, kteří v domnění, že se už rozednívá, začali kokrhat. Nadpřirozené bytosti okamžitě zmizely a poslední chrám tak zůstal nedokončený. Rozzlobený Bandung Bondowoso za trest proměnil princeznu v kamennou sochu.

Historici ale samozřejmě vyprávějí jiný příběh. Podle jedné z teorií byl v 9. století Ratu Boko palácem vládců říše Mataram, další ho považují za náboženské centrum či pevnost. Do dnešní doby se z rozsáhlého komplexu zachovalo jen několik částí: vstupní brána, která vede na tzv. alun-alun (náměstí), čtvercová kamenná konstrukce určená zřejmě pro kremaci mrtvých, několik pavilónů, studna Amerta Mantana, odkud si dodnes berou hinduisté svatou vodu pro náboženské ceremonie, komplex umělých jezírek, umělé jeskyně určené pro meditaci a tzv. keputren, část paláce určená ženám, kde byla původně také svatyně zasvěcena Šivovi a buddhistický klášter.

Ani tady jsme se víc než to málo, co bylo uvedeno v anglicky psaném průvodci nedozvěděli. Brožurka, kterou jsme dostali společně se vstupenkou, spíše nabízela služby jako organizování svateb a archeologických cvičení pro žáky středních škol než podrobnosti o jednotlivých částech komplexu.

Sluníčko nám na otevřené pláni, kde se volně pásly desítky oveček, grilovalo kůži dohněda a zahřívalo mozek až na teplotu nepoužitelnosti.Vystoupali jsme tedy po několika schodech na vyvýšeninu v severní části náměstí, kde jsme si kromě nádherné vyhlídky na okolní scenérii mohli užít taky trochu osvěžujícího stínu. Ani to nám však nepomohlo nabýt ztracenou energii a když se i ve druhém foťáku vybily baterie, potěšily jsme naše společníky tím, že jsme nedělní výlet prohlásily za ukončený.

Ratu Boko leží asi 2 km jižně od hinduistického chrámu Prambanan a 18 km směrem na východ od Yogyakarty. Vstupné pro cizince je USD 10, Indonésané nebo zahraniční studenti, kteří se prokážou studentskou legitimací, zaplatí 8000 Rp.

Fotogalerie: Candi Ijo
Fotogalerie: Ratu Boko

Suvenýry z Kasongan

Hledání dárků pro přátelé a rodinu v Čechách ve vesničce Kasongan sice nebylo příliš úspěšné, to ale nic nemění na tom, že je toto centrum keramiky kousek od Yogyakarty oblíbenou zastávkou turistických autobusů. Podél hlavní cesty protínající vesnici je jeden obchůdek vedle druhého. Kromě keramických váz a soch, které se vyrábějí v malých dílnách v bočních ulicích, si tady můžete koupit obrazy, svícny a svíčky, bambusové lampy, dekorace z mušlí i dřevěný nábytek. Spoustu z těchto věcí už najdeme i v regálech českých obchodů, někdy překvapivě dokonce levněji než v Kasonganu (to se týká papírových lamp prodávaných v Ikee za pár korun, v Kasonganu taková lampa vyjde i na více než 300 Kč). V porovnání s obchody v Yogyakartě jsou zde ceny vyšší a prodejci nejsou ani příliš ochotní smlouvat, na druhou stranu je zde velký výběr suvenýrů, kterému může konkurovat snad jen obchod Mirota na nákupní třídě Malioboro v Yogyakartě. Tomuto dvoupatrovému ráji suvenýrů dají určitě přednost ti, kteří mají rádi obchody s pevnými cenami a chtějí nákupy vyřídit rychle na jednom místě.

Do vesničky Kasongan jezdí z Yogyakarty autobus, pohodlně se sem dostane i na kole. To si můžete zapůjčit na ulici Prawirotaman, kde přespává mnoho návštěvníků (například v restauraci ViaVia za 20000 Rp za den). Odsud je to do Kasonganu pohodlných patnáct minut.

Fotogalerie: Suvenýry z Kasongan

Muselo to přijít

A stalo se tak včera kolem třetí hodiny odpoledne, kdy se na Yogyakartu spustil vytrvalý déšť. Nebyly to sice první kapky, které po pěti měsících sucha zkropily město, ale podle zatvrzele zamračené oblohy soudím, že nás teď čekají už jen kaluže, pláštěnky, zlomené dráty na deštnících, nekonečné sušení vypraných či dešťovou vodou nasáklých svršků, dlouhé účty za prádelnu, plesnivé mapy na zdech i oblečení, instantní nudle jako záchrana před hladem v domě odříznutém ode všech warungů, plastové kýble zachycující proudy vody valící se z děravé střechy, slizké stopy od procházek monstrózních černých pijavic po naší keramické podlaze, křeče v břiše při marném čekání na podomního prodejce smažené rýže, bující plevel a tráva na zahradě proměňující se takřka před očima v džungli, kožní vyrážka, zrušené schůzky, pozdní příchody, splíny, špatná nálada, ospalost, šeď, chlad, samota....

Foto: Sušení prádla všude kde se dá

Foto: Na rozdil ode me maji deti z deste radost.

Karneval v předvečer Idul Fitri

„Allahu Akbar, Allahu Akbar, Allahu Akbar Walillahilham“, zpívaly z plných plic stovky dětí, které v předvečer svátku Idul Fitri procházely v dlouhém průvodu ulice Yogyakarty. Poslední den měsíce Ramadán tímto způsobem muslimové děkují Bohu, že jim umožnil čtyři týdny se ve zdraví postit a zvítězit tak duchem nad tělesnými potřebami. Průvody vycházely z několika stanovišť kolem osmé hodiny večer a křižovaly město až do půlnoci či dokonce brzkého rána, kdy muslimové vykonávají modlitbu zvanou Id.

Už na začátku září si děti v naší čtvrti stavěly svépomocí velkou ozdobnou pojízdnou konstrukci, kterou pak za provolávání Alláhova jména pyšně předvedly v karnevalovém průvodu. A nebyly samy: každý kampung (čvrť), který se tzv. takbir keliling zúčastnil, si pro tuto příležitost připravil alegorický vůz, papírovou sochu reprezentující jejich náboženství či sochy zvířat, mýtických bytostí a dopravních prostředků. Minulý rok ukázaly děti svůj um na obrovských sochách velbloudů, slonů, mešit a bubnů, letos nesli mladí muži na bambusových konstrukcích kromě papírových mešit také berany, lodě, arabské nápisy a démony z javánských legend.

Alegorické vozy doprovázely spořádané skupinky dětí v kostýmech, které do rytmu bubnů a zpěvu cvičily připravené pohybové kreace s lampióny, pochodněmi a praporky. Ani malí diváci pozorující na okrajích silnice karnevalový ruch nezůstávaly pozadu a mávaly prskavkami a lampióny ve tvaru letadel, hvězdiček nebo postav z oblíbených seriálů. Ty se daly v druhé polovině postního měsíce koupit po celé Yogyakartě ve stáncích otevřených jenom pro tuto příležitost.

Podobné průvody se konají i v ostatních zemích s vysokým počtem muslimů, tento průvod nenechal ale nikoho na pochybách, že Idul Fitri 1429 Hijriah slaví muslimové z Jávy: kostýmy mnoha dětí byly zhotoveny z batikových látek s hnědobílými abstraktními motivy typickými pro Yogyakartu. Nikdo z účastníků procesí ale neměl odhalenou hlavu. Jako pokrývka sloužil ženám šátek jilbab, zatímco chlapci zvolili černou čepičku peci, javánský blangkon nebo zářivě barevný šátek.

Po rušné noci se Yogyakarta proměnila v mrtvé město – takové ticho jsem tady ještě nikdy nezažila.

Fotogalerie: Karneval v předvečer Idul Fitri

Zjevení mezi indonéskými muzei

Na indonéském souostroví se látky vyrábějí několika různými technikami, pro většinu lidí se ale synonymem pro indonéské textilie stal batik, technika spočívající v kreslení motivů na látku pomocí horkého vosku a následného barvení. Tento druh výroby látek je typický především pro Jávu, odkud se rozšířil i na ostatní ostrovy, především Maduru a Bali. Batik se nyní nejenom vyrábí mimo místo svého původu, ale také se stal všeobecně uznávanou uniformou pro formální příležitosti – pro mnohé je to jen další důkaz dominance javánské kultury na dění v souostroví.

Přestože se nyní batik stal celonárodním módním trendem, hlavními centry jeho výroby nadále zůstávají města Yogyakarta, Surakarta a Pekalongan na střední Jávě. Ve všech těchto městech najdete muzeum věnované výrobě látek, které byly v minulosti důležitými (ne-li hlavnímu) hybateli místních ekonomik. Zdaleka nejvíc se o výrobě a historii batiku dozvíte v Muzeu Danar Hadi v Surakartě, které působí v kalných vodách indonéského muzejnictví jako zjevení.

Při procházce po kulturních památkách Surakarty nemůžete toto soukromé muzeum batiku minout. Nachází se v samém centru města na hlavní tepně Jl. Slamet Riyadi, nedaleko od povinných turistických zastávek, paláce Mangkunegaran a trhu s látkami a oděvy Klewer. Sněhově bílá budova muzea spojující holandskou koloniální architekturu s javánskými stavebními prvky zaujme na první pohled svou vznešeností, která vyniká o to více, že je zasazena ve svěží zeleni rozsáhlého nádvoří.

Historickou budovu Ndalem Wuryaningratan z roku 1890, která byla původně majetkem rodiny místního sultána Puku Buwona X., koupili téměř sto let po jejím postavení zakladatelé známé textilní značky Danar Hadi, H. Santosa Doellah a jeho manželka Hj. Danarsih Santosa. Výrobky se značkou Danar Hadi se objevily na indonéském trhu poprvé v roce 1967, kdy tito dva milovníci javánských tradičních látek založili svou továrnu v Surakartě. Za více než čtyřicet let své existence si společnost vydobyla jedno z předních míst mezi výrobci batiky, otevřela několik desítek obchodů a pronikla i i na zahraniční trhy, včetně Japonska, Austrálie, Itálie, Německa a USA. Díky svým obchodním úspěchům si mohli majitelé dovolit sestavit rozsáhlou sbírku čítající neuvěřitelných deset tisíc látek. Více než desetinu z nich odkoupili sběratelé od holandského Museum Troupen.

Už první pohled po impozantní hale muzea osvětlené několika křišťálovými lustry dával tušit, že muzeum se značně vymyká indonéským standardům. Tento dojem se ještě více potvrdil, když nás plynulou angličtinou přivítala pohledná průvodkyně v islámském šátku jilbab a bez jakýkoliv průtahů nám začala ukazovat jednotlivé exponáty. Moje srdce zaplesalo, když jsem na dřevěných rámech rozpoznala látky, které jsem doposud měla možnost vidět jen na stránkách drahých knih. Lačně jsem si prohlížela jednotlivé motivy a snažila si je co nejvíce vtisknout do paměti. Průvodkyně ale neměla pro naše obdivné zkamenění příliš pochopení a příběhem o další z látek nás upozorňovala na to, že jsme na cestu do historie batiky dostali jen hodinu.

V první místnosti je vystaven batik, který v letech 1840 až 1910 vyráběli holandské ženy a dívky z měst na severním pobřeží střední Jávy. Charakteristickým znakem těchto látek jsou syté barvy, barevná pestrost a motivy květin, listů, motýlů a ptáčků. Konec 19. století přinesl do kolonie mnoho změn, které umožnily holandskou koloniální expanzi na ostrovy mimo Jávu. Technologický pokrok a vojenské úspěchy koloniální armády reflektovali ve svých dílech i výrobci batiku, kteří začali na látkách zobrazovat parní lodě, vlaky a letadla a vojáky připravené do boje s obyvateli Lomboku. Velkou oblibu si také v té době získaly výjevy z evropských příběhů a pohádek včetně Červené Karkulky a Sněhurky.

Pták fénix, lev a drak jsou pro změnu typickými motivy batiku, který po roce 1910 vyráběli ve městech Kudus, Pekalongan, Lasem, Cirebon a Demak indonéští Číňané. Předností Muzea Danar Hadi je také to, že jsou jednotlivé části sbírky doplněny artefakty typickými pro danou etnickou nebo společenskou skupinu, která látky vyráběla či nosila. Rudě červené oltářní látky jsou tak vystaveny po boku starobylých skříněk, váz a jiných cenných předmětů s nezaměnitelnými čínskými rysy.

Velká část sbírky sestává z batikových látek javánských aristokratů a látek ovlivněných palácovým stylem. Na rozdíl od obyvatel oblasti Pasisir (severního pobřeží Jávy) nosili šlechtici v Yogyakartě a Surakartě látky s abstraktními motivy obarvenými na černou, krémovou a hnědou. Některé z těchto vzorů jako například parang barong byly dříve určeny výhradně pro aristokraty. Obyčejní lidé proto těmto vzorům připisovali magické vlastnosti. Atmosféru javánských dvorů evokují v muzeu bohatě vyřezávané ozdobné stěny, meče keris a královské deštníky.

Ani v období japonské okupace v letech 1942-45 se nepřestal batik vyrábět. Pro tento druh batiku se vžil název Djawa Hokokai, který je v muzeu zastoupen několika exempláři. Stejně tak ve sbírce nechybějí látky ovlivněně Indií, kreace proslulých indonéských návrhářů a osobností (včetně prvního indonéského prezidenta Sukarna, který prosadil tzv. Batik Indonesia s ambicí vytvořit batik reprezentující různorodost a zároveň jednotu obyvatel indonéského souostroví) a samozřejmě výrobky společnosti Danar Hadi. V poslední části sbírky jsou vystaveny suroviny a nástroje potřebné pro výrobu batiku, včetně nástrojů canting (násadka s kalíškem a zobáčkem, do které se nabírá horký vosk) a cap (razítko), různých druhů vosků a přírodnin na barvení látek.

To nejzajímavější na nás ale čekalo úplně nakonec. Když naše průvodkyně otevřela poslední dveře, ocitli jsme se přímo v továrně na výrobu batiku. V obrovské dílně se na rozdíl od muzea smělo fotit a i průvodkyně trpělivě čekala, až si atmosféru náležitě vychutnáme. V horku, které činilo snesitelným jen občasné foukání větráků připevněných u stropu velkých místností, tady několik stovek lidí vytvářelo složité obrazce na bílých bavlněných a hedvábných látkách. Ženy všech věkových kategorií seděly na nízkých stoličkách a nástrojem canting nanášely vosk na místa předem vyznačená na látce tužkou. U nohou jedné z nich se motal malý chlapeček, který už byl na polohlasné štěbetání žen zjevně zvyklý. O kousek dál desítky mužů beze slova tiskli razítkem motivy na široký pruh bílé látky. Po odhalených bronzových hrudích jim stékaly kapky potu, zatímco se z rádia linula energická hudba dangdut.

Následující prostor byl vyhrazen pro barvení. Dva muži namáčeli kusy látek do betonových kádí, kde je chvíli pomáchali a pak odnášeli do vedlejší místnosti k vysušení na bambusových konstrukcích. Každý měsíc v této dílně vyrobí 2000 až 4000 látek technikou batik tulis a okolo 100 000 metrů technikou batik cap. Hotové výrobky se prodávají v exkluzivním obchodě, který byl poslední zastávkou naší prohlídky. Na rozdíl od indonéských zákazníků nás ale žádný z nabízených hadříků neoslovil.

Galeri Batik Kuno Danar Hadi, Jl. Slamet Riyadi 261, Surakarta, Střední Jáva, Tel.: (+62) 271-714326, Fax. (+62) 271-714253
Otevřeno každý den od 9 do 17 hodin kromě 17. srpna a islámských svátků. V poledne má muzeum přestávku.
Vstupné Rp 15000, sleva pro studenty Rp 7500
Kromě hodinové prohlídky muzea a dílny s průvodcem nabízí muzeum také kurzy batiku, kulturní představení a semináře. V muzeu se nesmí fotit.

Fotogalerie: Museum Danar Hadi