26. října 2008

Vítr v těle

Jste slabí jako moucha, cítíte každý kloub v těle, opustila vás chuť k jídlu, hlava vám třeští, břicho se nadýmá, každou chvíli si utíráte nos papírovým kapesníkem nebo běžíte jako o závod na záchod? Nemusíte chodit na odbornou prohlídku, abyste zjistili příčinu svých obtíží: každý člověk na ulici vám bez jediného zaváhání řekne, že do vás vstoupil vítr, nebo-li masuk angin. Toto lidové označení nemoci odborně diagnostikované jako chřipka (v indonéštině flu) ostatně přejali do svého každodenního slovníku i indonéští lékaři. Zatímco ti vás do boje s chorobou vybaví kombinací několika různobarevných pilulek, které udělají pro změnu vítr ve vaší peněžence, laik vám poradí účinnou léčbu doslova za hubičku: kerokan.

Pacienty, kteří podstoupili tuto léčebnou metodu neomylně poznáte podle děsivého krvavého „tetování“ na zádech a krku, které bezpochyby vyvolá dojem, že se daná osoba stala obětí domácího násilí nebo dobrovolně holduje deviantním sexuálním praktikám.Ve skutečnosti však tato technika zdaleka tak bolestivá není – tedy alespoň tehdy je-li diagnóza stanovena správně. V takovém případě je dokonce kerokan pacientovi natolik příjemný, že se ho dožaduje pokaždé, když trpí třeba i jen slabou nevolností.

Aby mohl vítr z těla odejít, je potřeba mu udělat cestu – tj. otevřít póry na kůži. Nejlepší branou, kudy může vítr proudit ven z nemocného těla, jsou již zmíněná záda a krk, v podstatě je ale možné kerokan provádět i na pažích a nohách. Tyto části těla se nejdříve potřou olejíčkem nebo balzámem, který je zahřeje a kůži promastí. V indonéských domácnostech se nejčastěji používají běžně dostupné minyak telon nebo minyak kayu putih, vhodný je prý také kokosový olej, do kterého se přidá čerstvý zázvor, citrónová tráva nebo chilli paprička.

Na kluzkou kůži se poté přiloží kovová mince v hodnotě 100 rupií, kterou se záda a krk třou na několika místech ve směru odshora dolů a šikmo do stran. Během chvilky kůže vystavená tomuto zacházení zčervená, někdy až takřka zčerná. Čím tmavší odstín, tím radostněji znějí výkřiky za vašimi zády. Zastánci kerokan totiž věří, že sytost krvavých pruhů vypovídá o závažností nemoci. Nadšené komentáře o tmavém zbarvení odřenin mají nepopiratelný psychologický efekt: pacient, který do té doby sykal bolestí nabude přesvědčení o nevyhnutelnosti a účinnosti léčby a začne v ní nacházet zalíbení. Samozvaný léčitel se tak navíc elegantně zbavuje zodpovědnosti za způsobenou újmu na kráse.

Jakmile už nemá nemocný na zádech jediné přirozeně zbarvené místo, vezme léčitel do ruky opět lahvičku s olejem a otevřené rány mu jím potře. Pocity pacienta v tuto chvíli by se daly vyjádřit jedním slovem: peklo. Když mi kdysi moje paní bytná natřela poraněná záda rozdrceným čerstvým zázvorem s trochou vody, přála jsem si být had, abych si hořící kůži mohla co nejrychleji svléknout. Bolest jsem se zatnutými zuby vydržela jenom proto, že na mě v tu chvíli byly se zvědavostí upnuté oči všech mých spolubydlících, které celé proceduře asistovaly svou hlučnou přítomností. Chtěla jsem si jít po chvíli alespoň trochu ulevit a zbytky zázvorové vody si ze zad umýt, to mě ale paní bytná vehementně zakázala. Sprchovat si poraněnou kůži by totiž mohlo zdravotní stav pacienta jen a jen zhoršit. Naopak je důležité se teple obléknout a jít si odpočinout, nejlépe spát co nejdéle to půjde. To i přes štiplavou bolest není tak těžké udělat, protože po kerokan se stejně jako po masáži velmi dobře spí.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kerokan má téměř okamžité pozitivní účinky. Odborníci ale samozřejmě vysvětlují princip ozdravného procesu jinak než laická veřejnost. Podle nich tření mince o kůži zvyšuje v takto ošetřených částech těla teplotu a energii, což zrychluje proudění krve. To má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu vůči virům. Stejně i závislost na kerokan se dá vysvětlit vědecky: při správném postupu se během kerokan uvolňují v těle endorfiny, které vytvářejí psychickou pohodu a zlepšují oběh krve. Pacient tak má veselejší náladu, cítí se svěže a lépe se mu dýchá.

Nic vám tedy nebrání si příště místo Paralelu na chřipku naordinovat kerokan. Tedy jste-li v Indonésii, protože v našich zeměpisných šířkách se mi tato metoda příliš neosvědčila (nejenom z hlediska lékařského ale také sociálního – měla jsem co dělat, abych rodině svého pacienta vysvětlila, že nejsem zvrhlý sadista). Jen nezapomeňte minci před a po použití řádně vydezinfikovat, abyste si náhodou nezpůsobili nemoc mnohem závažnější. Ne že by to ale někdo z Indonésanů dělal...

25. října 2008

Dvě srdce

Srdíčko a dvojka na silnici? Že by enigmatický nápis upozorňoval řidiče na počet obětí, která si tato silnice doposud vyžádala? Stačí v Indonésii strávit jen pár týdnů, abyste význam zašifrovaného vzkazu pochopili. Slovy hati-hati zde totiž končí téměř každá konverzace, loučí se tak přátelé i obchodní partneři. Do češtiny lze toto spojení přeložit jako "dej pozor", "dávej na sebe pozor", "opatruj se" nebo "opatrně", doslova a do písmene to ale znamená "srdce-srdce", tedy dvě srdce. Pro přesnost je ale třeba uvést, že pokud si budete doktorovi stěžovat na nemocné srdce, bude vás v indonéštině bolet jantung. Hati má význam srdce pouze přeneseně, jako sídlo citu. Řeknete-li tedy, že někdo má sakit hati znamená to, že se ho něco dotklo, něco ho urazilo. Pokud trpite penyakit hati, lecite se pro změnu s nemocnymi játry.

24. října 2008

Jeď slow

Pro většinu Indonésanů sice znalost cizích jazyků začíná a končí frází Hello Mister pokřikovanou na každého cizince bez ohledu na pohlaví, přesto ale v jedné ze zapadlých vesnic nabádá řidiče k pomalé jízdě nápis v angličtině. Nevím, jestli by stejná slova napsaná na silnici v indonéštině měla nějaký efekt, tento nesrozumitelný shluk písmen ale každopádně žádný vliv na rychlost projíždějících aut neměl.

23. října 2008

Jen pomalu, pánové

Indonéští verejni cinitele nemusí příliš řešit, zda je jejich jazyk politicky korektní: osobní zájmena třetí osoby dia, ia a beliau nerozlišují na rozdíl od angličtiny pohlaví dané osoby. Diskriminace či různé předsudky se však mohou projevit i jinak. Tento nápis například doslova nabádá: „Pomalu, mladý muži“. Znamená to tedy, že ženy mohou jezdit, jak se jim zlíbí? Nebo že autor nápisu považuje muže v porovnání se ženami za méně ohleduplné a bezpečné řidiče, které je třeba napomenout? Nebo snad ani nepředpokládá, že by ženy řídily nebo měly řídit stroj vybavený motorem? Poslední z možností není tak nepravděpodobná, jak se může při pohledu na provoz na indonéských silnicích zdát: pro mnoho lidí na vesnicích je stále žena na místě řidičky tabu. Zatímco v případě motorek za poslední léta tolerance stoupla, za volantem aut je stále vidět především muže. To samozřejmě ale také souvisí s ekonomickou a sociální rolí obou pohlaví: mnoho žen zůstává po sňatku v domácnosti, zatímco jejich manželé používají aut buď jako pohodlného (a také luxusního) dopravního prostředku na cestě za prací nebo jako zdroj živobytí pro rodinu.

"Česká chřipka"

Vývar z kuřecích pařátků se zeleninou je jedním z vrcholů kulinářského umění majitelky „Warungu svobody“, tentokrát jsem se ale v talíři přehrabovala asi se stejnou chutí jako kdyby na něm ležely týden mrtvé ryby. Když jsem pak i začala bolestivě cítit každý kloub v těle, bylo mi jasné, že pár upocených dní ve společnosti léků s výmluvnými názvy Mixagrip a Flugan mě nemine. Hned následujícího dne ale doznal scénář několika zásadních škrtů. Místo pacientky spící nad rozečtenou knihou a pacientky růžolící se s každým soustem výživné stravy běžela v jedné z mnoha donekonečna opakovaných scén pacientka strnule se sevřenými půlkami na onu místnost, odkud se ozývaly nelibé zvuky a linuly arómata na stříbrné plátno naštěstí nepřenositelná. Dlouhé záběry na zavřené dveře vystřídal pohled na vyhublou postavu natahující se s úlevou ale z posledních sil na matraci. Následovaly instrukce pro kameru, aby se přiblížila až na pár centimetrů k obličeji, který se po chvíli klidné nehybnosti zkřivil v zoufalé křeči. Střih a opět snímání boje nešťastnice o každou vteřinu...

Střevní problémy jsou jednou z neplánovaných a takřka nevyhnutelných součástí návštěvy Indonésie. V poslední době se k celkem běžným bakteriím hodujícím v jídle skladovaném pod přímými slunečními paprsky připojila ještě řádka nebezpečných jedů, kterými prodavači potravin nejdříve zvyšují své zisky a posléze snižují počet místních obyvatel: chemická bělidla v sušených rybách, formaldehyd v masových knedlíčcích a melamin v mléčných výrobcích jsou jen některými z nich. Když mi ale během pondělního dopoledne přišlo několik smsek, kde si moje české kamarádky v místech tak vzdálených jako je Bandung, Surakarta a Malang stěžovaly na stejné neduhy, bylo jasné, že příčinu potíží nelze hledat ve špatné stravě. Zrychlené trávení a polámané tělo mělo na svědomí slovo znějící jako zaklínadlo - pancaroba.

Z četnosti, s jakou ho nyní lidé vyslovují by se dalo skoro soudil, že se jedná o jednu z nadpřirozených sil, které lidem v Indonésii stěžují život. V tomto případě je ale naštěstí po ruce vědecké vysvětlení. Výraz pancaroba, nebo také musim pancaroba, označuje přechodnou dobu mezi obdobím sucha a obdobím dešťů. Důsledkem klimatické změny jsou vysoké denní teploty, které večer prudce klesnou, nezřídka až o deset stupňů. Stejně jako u nás na podzim se lidé v těchto několika týdnech cítí nezvykle unavení, mnozí uléhají s chřipkou a i úmrtí jsou častější (soudě podle oznámení hlášených z mešity v naší a okolních čtvrtích). Kromě zdravotních problémů jako je chřipka, horečka dengue, průjem či dehydratace a sní spojených obtíží stoupá v těchto podmínkách také riziko požárů, sesuvů půdy a nedostatku vody.

Letos je navíc přechodné období delší než obvykle, což je pro mnoho odborníků jen dalším důkazem pro nevěřící Tomáše, že globální oteplování není výsledkem fantazie pomýlených vědců. Ačkoliv v mnoha částech Indonésie už v září obvykle intenzivně prší, letos se deště objevily zatím jen sporadicky. Místo toho si lidé každý den stěžují na neúnosné sucho a vedro, při kterém se rtuť teploměru vyšplhá až skoro ke čtyřiceti stupňům Celsia. Život bez chladivého vzduchu proudícího z větráku si lze jen těžko představit, i tak se ale každou noc probouzíme s tělem koupajícím se v lepkavém potu. Denní aktivity jsme byli nuceni omezit na spaní, povalování, podřimování a hledání nejvhodnějšího (čti: nejchladnějšího) místa pro ležení.Tropické deště nejsou rozhodně nic příjemného, po několika týdnech mučivého vedra se ale přestávám divit, proč je mnoho Indonésanů vítá s radostí.

Moje střeva pomohla uklidnit kombinace čtyř pilulek za super-lidových 2000 rupií (asi čtyři koruny) od doktora ze státního zdravotního střediska. I ostatní české výsadky nahlásily brzy po aplikaci léků - buď v podobě tablet nebo instantních nudlí s dvojitou dávkou slaného koření - úlevu. Sucho a vedro prý ale přetrvá až do listopadu, a tak je potřeba se před jejich negativními účinky chránit. Odborníci radí pít velké množství tekutin, pokud možno obsahující elektrolyty, a zakrýt si co největší část těla, včetně úst a nosu, oděvem. Ochuzená průjmem o mnoho zábavy a dobrot ráda vyslechnu jejich rady: až do poloviny listopadu budu chodit po ulicích Yogyakarty v hidžábu!

13. října 2008

Candi Ijo a Ratu Boko

Nejpříhodnější dobou pro návštěvu památky Ratu Boko je pozdní odpoledne, kdy pozůstatky kamenných staveb přestanou spalovat sluneční paprsky. Máte tak větší šanci odvézt si z výletu památku v podobě pěkných fotek a naopak nižší šanci přivodit si úžeh. Na travnatém kopci, odkud je nádherný výhled na nedaleký hinduistický chrám Prambanan, Indický oceán i sopku Merapi, se totiž není před sluncem téměř kam schovat. My jsme se ale hlavně chtěli vyhnout odpolednímu dešti, a tak jsme se na cestu za indonéskou historií vydali v tom největším vedru kolem desáté hodiny ráno.

Z Yogyakarty jsme jeli na motorkách po ulici Wonosari až k velké ceduli, podle které jsme měli na křižovatce zahnout doleva a ujet ještě dalších sedm kilometrů než se dostaneme k cíli. Opět se mi potvrdilo podezření, že údaje na rozcestnících a ukazatelích (kterých je na indonéských cestách všeobecně poskrovnu) se řídí spíše mystickou silou čísel než skutečností. Už jsme byli skoro přesvědčeni, že jsme palác minuli, když jsme po rovné silnice dojeli k odbočce na Candi Ijo, svatyně ležící několik kilometrů jižně od Ratu Boko. Dlouhé prudké stoupání vyprahlou krajinou nás dovedlo k hromadě kamení z jedné strany spíše symbolicky oplocené rezavým ostnatým drátem. Několik reliéfů dávalo jen matně tušit, jaké představy o světě dávní lidé do kamene vytesali. Nikde okolo nebyla žádná cedule, a tak jsme se jen dohadovali, zda je tato zřícenina pouhým předkrmem před něčím zajímavějším. Po několika desítkách metrů jízdy dále do kopce se před námi ale konečně objevily čtyři stavby tvořící nejvíce zachovalou část „Zeleného chrámu“.

V průvodcích jsem se o této hinduistické památce žádné informace nedozvěděla a ani hlídač Samingan, jediný povolaný člověk na místě, mě do historie svatyně nedokázal zasvětit. A to i přesto, že v této pozici pracuje už osm let a v podstatě denně přichází do kontaktu s pracovníky archeologického ústavu, kteří zde již nějakou dobu rekonstruují chrámové hradby.

Kromě nás se mezi posvátnými stavbami procházelo ještě několik mladých párů, kteří se sem, daleko od očí rodičů a sousedů, přijeli utvrzovat o své lásce. Každý týden Candi Ijo navštíví okolo deseti lidí, počítal Samingan a ukazoval mi v návštěvní knize i jména několika cizinců, kteří si tu občas udělají zastávku na cestě z Prambananu. Přesto se ale zdálo, že místo nevyhledávají ani tolik lidé se zájmem o historii ale spíše ti, kteří potřebují trošku soukromí a romantiky. I když nevím, zda by se romantikou dalo nazvat to, že sedíte vedle své dívky, která bez přestání mačká tlačítka na mobilním telefonu. I představy o romantice ale podléhají času.

Ačkoliv obyvatelé okolních vesnic nyní vyznávají islám a křesťanství, chrámy nadále slouží jako místa k uctívání hinduistických bohů. Modlit se sem jezdí lidé původem z Bali, kteří z různých důvodů přesídlili do této oblasti. Někteří přicházejí během dne s obětinami a vonnými tyčinkami, jiní zde v noci meditují nebo aspoň přespí. Přenocovat zde ostatně může kdokoliv, stačí jen u brány ukázat svůj občanský průkaz.

K podobným místům se na Jávě často vážou příběhy plné mystiky a tajemství. Zeptala jsem se tedy Samingana, zda se i mezi místními obyvateli tradují nějaké legendy či pověry o svatyni. Vehementně to popřel s tím, že takové příběhy vyprávějí jen lidé, kteří nepocházejí odsud. Nechtěl mi ale nic víc prozradit, pouze znovu zopakoval, že lidé z okolí si jen musí dávat při noční návštěvě chrámu pozor a neříkat zde nevhodné věci. Ani k tomu nechtěl prozradit více, většinou ale Javánci považují za nevhodné kletí, hlasitou mluvu či nemorální řeči.

Po prohlídce Candi Ijo, která našemu indonéskému doprovodu přišla nesmyslně dlouhá (oba kluci seděli celou dobu ve stínu nedalekých stromů a na candi přišli jenom, když jsme se s nimi chtěli vyfotit), jsme Ratu Boko už celkem snadno našli. Nebylo to ale zásluhou jasného značení nebo rad od starousedlíků (o památce snad žádný z nich nikdy neslyšel) ale spíš dobré intuice. Lístek, jehož cena byla stejná jako vstupné na architektonické skvosty Borobudur a Prambanan, sliboval, že zastavit se zde stojí za to.
Podle legendy sloužil palác jako sídlo krále jménem Boko, jehož syn Bandung Bondowoso se ucházel o ruku dcery vládce Prambananu, Loro Jonggrang. Ta se sňatkem souhlasila pod jednou podmínkou: princ musí během jediné noci postavit tisíc chrámů. Nápadník přivolal na pomoc nadpřirozené bytosti a býval by i nemožný úkol splnil, kdyby ho princezna nepřelstila: přikázala svým služkám mlátit rýži.To probudilo kohouty, kteří v domnění, že se už rozednívá, začali kokrhat. Nadpřirozené bytosti okamžitě zmizely a poslední chrám tak zůstal nedokončený. Rozzlobený Bandung Bondowoso za trest proměnil princeznu v kamennou sochu.

Historici ale samozřejmě vyprávějí jiný příběh. Podle jedné z teorií byl v 9. století Ratu Boko palácem vládců říše Mataram, další ho považují za náboženské centrum či pevnost. Do dnešní doby se z rozsáhlého komplexu zachovalo jen několik částí: vstupní brána, která vede na tzv. alun-alun (náměstí), čtvercová kamenná konstrukce určená zřejmě pro kremaci mrtvých, několik pavilónů, studna Amerta Mantana, odkud si dodnes berou hinduisté svatou vodu pro náboženské ceremonie, komplex umělých jezírek, umělé jeskyně určené pro meditaci a tzv. keputren, část paláce určená ženám, kde byla původně také svatyně zasvěcena Šivovi a buddhistický klášter.

Ani tady jsme se víc než to málo, co bylo uvedeno v anglicky psaném průvodci nedozvěděli. Brožurka, kterou jsme dostali společně se vstupenkou, spíše nabízela služby jako organizování svateb a archeologických cvičení pro žáky středních škol než podrobnosti o jednotlivých částech komplexu.

Sluníčko nám na otevřené pláni, kde se volně pásly desítky oveček, grilovalo kůži dohněda a zahřívalo mozek až na teplotu nepoužitelnosti.Vystoupali jsme tedy po několika schodech na vyvýšeninu v severní části náměstí, kde jsme si kromě nádherné vyhlídky na okolní scenérii mohli užít taky trochu osvěžujícího stínu. Ani to nám však nepomohlo nabýt ztracenou energii a když se i ve druhém foťáku vybily baterie, potěšily jsme naše společníky tím, že jsme nedělní výlet prohlásily za ukončený.

Ratu Boko leží asi 2 km jižně od hinduistického chrámu Prambanan a 18 km směrem na východ od Yogyakarty. Vstupné pro cizince je USD 10, Indonésané nebo zahraniční studenti, kteří se prokážou studentskou legitimací, zaplatí 8000 Rp.

12. října 2008

Suvenýry z Kasongan

Hledání dárků pro přátelé a rodinu v Čechách ve vesničce Kasongan sice nebylo příliš úspěšné, to ale nic nemění na tom, že je toto centrum keramiky kousek od Yogyakarty oblíbenou zastávkou turistických autobusů. Podél hlavní cesty protínající vesnici je jeden obchůdek vedle druhého. Kromě keramických váz a soch, které se vyrábějí v malých dílnách v bočních ulicích, si tady můžete koupit obrazy, svícny a svíčky, bambusové lampy, dekorace z mušlí i dřevěný nábytek. Spoustu z těchto věcí už najdeme i v regálech českých obchodů, někdy překvapivě dokonce levněji než v Kasonganu (to se týká papírových lamp prodávaných v Ikee za pár korun, v Kasonganu taková lampa vyjde i na více než 300 Kč). V porovnání s obchody v Yogyakartě jsou zde ceny vyšší a prodejci nejsou ani příliš ochotní smlouvat, na druhou stranu je zde velký výběr suvenýrů, kterému může konkurovat snad jen obchod Mirota na nákupní třídě Malioboro v Yogyakartě. Tomuto dvoupatrovému ráji suvenýrů dají určitě přednost ti, kteří mají rádi obchody s pevnými cenami a chtějí nákupy vyřídit rychle na jednom místě.

Do vesničky Kasongan jezdí z Yogyakarty autobus, pohodlně se sem dostane i na kole. To si můžete zapůjčit na ulici Prawirotaman, kde přespává mnoho návštěvníků (například v restauraci ViaVia za 20000 Rp za den). Odsud je to do Kasonganu pohodlných patnáct minut.

8. října 2008

Muselo to přijít

A stalo se tak včera kolem třetí hodiny odpoledne, kdy se na Yogyakartu spustil vytrvalý déšť. Nebyly to sice první kapky, které po pěti měsících sucha zkropily město, ale podle zatvrzele zamračené oblohy soudím, že nás teď čekají už jen kaluže, pláštěnky, zlomené dráty na deštnících, nekonečné sušení vypraných či dešťovou vodou nasáklých svršků, dlouhé účty za prádelnu, plesnivé mapy na zdech i oblečení, instantní nudle jako záchrana před hladem v domě odříznutém ode všech warungů, plastové kýble zachycující proudy vody valící se z děravé střechy, slizké stopy od procházek monstrózních černých pijavic po naší keramické podlaze, křeče v břiše při marném čekání na podomního prodejce smažené rýže, bující plevel a tráva na zahradě proměňující se takřka před očima v džungli, kožní vyrážka, zrušené schůzky, pozdní příchody, splíny, špatná nálada, ospalost, šeď, chlad, samota....

Foto: Sušení prádla všude kde se dá
Foto: Na rozdil ode me maji deti z deste radost.

2. října 2008

Karneval v předvečer Idul Fitri

Allahu Akbar, Allahu Akbar, Allahu Akbar Walillahilham“, zpívaly z plných plic stovky dětí, které v předvečer svátku Idul Fitri procházely v dlouhém průvodu ulice Yogyakarty. Poslední den měsíce Ramadán tímto způsobem muslimové děkují Bohu, že jim umožnil čtyři týdny se ve zdraví postit a zvítězit tak duchem nad tělesnými potřebami. Průvody vycházely z několika stanovišť kolem osmé hodiny večer a křižovaly město až do půlnoci či dokonce brzkého rána, kdy muslimové vykonávají modlitbu zvanou Id.

Už na začátku září si děti v naší čtvrti stavěly svépomocí velkou ozdobnou pojízdnou konstrukci, kterou pak za provolávání Alláhova jména pyšně předvedly v karnevalovém průvodu. A nebyly samy: každý kampung (čvrť), který se tzv. takbir keliling zúčastnil, si pro tuto příležitost připravil alegorický vůz, papírovou sochu reprezentující jejich náboženství či sochy zvířat, mýtických bytostí a dopravních prostředků. Minulý rok ukázaly děti svůj um na obrovských sochách velbloudů, slonů, mešit a bubnů, letos nesli mladí muži na bambusových konstrukcích kromě papírových mešit také berany, lodě, arabské nápisy a démony z javánských legend.

Alegorické vozy doprovázely spořádané skupinky dětí v kostýmech, které do rytmu bubnů a zpěvu cvičily připravené pohybové kreace s lampióny, pochodněmi a praporky. Ani malí diváci pozorující na okrajích silnice karnevalový ruch nezůstávaly pozadu a mávaly prskavkami a lampióny ve tvaru letadel, hvězdiček nebo postav z oblíbených seriálů. Ty se daly v druhé polovině postního měsíce koupit po celé Yogyakartě ve stáncích otevřených jenom pro tuto příležitost.

Podobné průvody se konají i v ostatních zemích s vysokým počtem muslimů, tento průvod nenechal ale nikoho na pochybách, že Idul Fitri 1429 Hijriah slaví muslimové z Jávy: kostýmy mnoha dětí byly zhotoveny z batikových látek s hnědobílými abstraktními motivy typickými pro Yogyakartu. Nikdo z účastníků procesí ale neměl odhalenou hlavu. Jako pokrývka sloužil ženám šátek jilbab, zatímco chlapci zvolili černou čepičku peci, javánský blangkon nebo zářivě barevný šátek.

Po rušné noci se Yogyakarta proměnila v mrtvé město – takové ticho jsem tady ještě nikdy nezažila.

Fotogalerie: Karneval v předvečer Idul Fitri

1. října 2008

Zjevení mezi indonéskými muzei

Na indonéském souostroví se látky vyrábějí několika různými technikami, pro většinu lidí se ale synonymem pro indonéské textilie stal batik, technika spočívající v kreslení motivů na látku pomocí horkého vosku a následného barvení. Tento druh výroby látek je typický především pro Jávu, odkud se rozšířil i na ostatní ostrovy, především Maduru a Bali. Batik se nyní nejenom vyrábí mimo místo svého původu, ale také se stal všeobecně uznávanou uniformou pro formální příležitosti – pro mnohé je to jen další důkaz dominance javánské kultury na dění v souostroví.

Přestože se nyní batik stal celonárodním módním trendem, hlavními centry jeho výroby nadále zůstávají města Yogyakarta, Surakarta a Pekalongan na střední Jávě. Ve všech těchto městech najdete muzeum věnované výrobě látek, které byly v minulosti důležitými (ne-li hlavnímu) hybateli místních ekonomik. Zdaleka nejvíc se o výrobě a historii batiku dozvíte v Muzeu Danar Hadi v Surakartě, které působí v kalných vodách indonéského muzejnictví jako zjevení.

Při procházce po kulturních památkách Surakarty nemůžete toto soukromé muzeum batiku minout. Nachází se v samém centru města na hlavní tepně Jl. Slamet Riyadi, nedaleko od povinných turistických zastávek, paláce Mangkunegaran a trhu s látkami a oděvy Klewer. Sněhově bílá budova muzea spojující holandskou koloniální architekturu s javánskými stavebními prvky zaujme na první pohled svou vznešeností, která vyniká o to více, že je zasazena ve svěží zeleni rozsáhlého nádvoří.

Historickou budovu Ndalem Wuryaningratan z roku 1890, která byla původně majetkem rodiny místního sultána Puku Buwona X., koupili téměř sto let po jejím postavení zakladatelé známé textilní značky Danar Hadi, H. Santosa Doellah a jeho manželka Hj. Danarsih Santosa. Výrobky se značkou Danar Hadi se objevily na indonéském trhu poprvé v roce 1967, kdy tito dva milovníci javánských tradičních látek založili svou továrnu v Surakartě. Za více než čtyřicet let své existence si společnost vydobyla jedno z předních míst mezi výrobci batiky, otevřela několik desítek obchodů a pronikla i i na zahraniční trhy, včetně Japonska, Austrálie, Itálie, Německa a USA. Díky svým obchodním úspěchům si mohli majitelé dovolit sestavit rozsáhlou sbírku čítající neuvěřitelných deset tisíc látek. Více než desetinu z nich odkoupili sběratelé od holandského Museum Troupen.

Už první pohled po impozantní hale muzea osvětlené několika křišťálovými lustry dával tušit, že muzeum se značně vymyká indonéským standardům. Tento dojem se ještě více potvrdil, když nás plynulou angličtinou přivítala pohledná průvodkyně v islámském šátku jilbab a bez jakýkoliv průtahů nám začala ukazovat jednotlivé exponáty. Moje srdce zaplesalo, když jsem na dřevěných rámech rozpoznala látky, které jsem doposud měla možnost vidět jen na stránkách drahých knih. Lačně jsem si prohlížela jednotlivé motivy a snažila si je co nejvíce vtisknout do paměti. Průvodkyně ale neměla pro naše obdivné zkamenění příliš pochopení a příběhem o další z látek nás upozorňovala na to, že jsme na cestu do historie batiky dostali jen hodinu.

V první místnosti je vystaven batik, který v letech 1840 až 1910 vyráběli holandské ženy a dívky z měst na severním pobřeží střední Jávy. Charakteristickým znakem těchto látek jsou syté barvy, barevná pestrost a motivy květin, listů, motýlů a ptáčků. Konec 19. století přinesl do kolonie mnoho změn, které umožnily holandskou koloniální expanzi na ostrovy mimo Jávu. Technologický pokrok a vojenské úspěchy koloniální armády reflektovali ve svých dílech i výrobci batiku, kteří začali na látkách zobrazovat parní lodě, vlaky a letadla a vojáky připravené do boje s obyvateli Lomboku. Velkou oblibu si také v té době získaly výjevy z evropských příběhů a pohádek včetně Červené Karkulky a Sněhurky.

Pták fénix, lev a drak jsou pro změnu typickými motivy batiku, který po roce 1910 vyráběli ve městech Kudus, Pekalongan, Lasem, Cirebon a Demak indonéští Číňané. Předností Muzea Danar Hadi je také to, že jsou jednotlivé části sbírky doplněny artefakty typickými pro danou etnickou nebo společenskou skupinu, která látky vyráběla či nosila. Rudě červené oltářní látky jsou tak vystaveny po boku starobylých skříněk, váz a jiných cenných předmětů s nezaměnitelnými čínskými rysy.

Velká část sbírky sestává z batikových látek javánských aristokratů a látek ovlivněných palácovým stylem. Na rozdíl od obyvatel oblasti Pasisir (severního pobřeží Jávy) nosili šlechtici v Yogyakartě a Surakartě látky s abstraktními motivy obarvenými na černou, krémovou a hnědou. Některé z těchto vzorů jako například parang barong byly dříve určeny výhradně pro aristokraty. Obyčejní lidé proto těmto vzorům připisovali magické vlastnosti. Atmosféru javánských dvorů evokují v muzeu bohatě vyřezávané ozdobné stěny, meče keris a královské deštníky.

Ani v období japonské okupace v letech 1942-45 se nepřestal batik vyrábět. Pro tento druh batiku se vžil název Djawa Hokokai, který je v muzeu zastoupen několika exempláři. Stejně tak ve sbírce nechybějí látky ovlivněně Indií, kreace proslulých indonéských návrhářů a osobností (včetně prvního indonéského prezidenta Sukarna, který prosadil tzv. Batik Indonesia s ambicí vytvořit batik reprezentující různorodost a zároveň jednotu obyvatel indonéského souostroví) a samozřejmě výrobky společnosti Danar Hadi. V poslední části sbírky jsou vystaveny suroviny a nástroje potřebné pro výrobu batiku, včetně nástrojů canting (násadka s kalíškem a zobáčkem, do které se nabírá horký vosk) a cap (razítko), různých druhů vosků a přírodnin na barvení látek.

To nejzajímavější na nás ale čekalo úplně nakonec. Když naše průvodkyně otevřela poslední dveře, ocitli jsme se přímo v továrně na výrobu batiku. V obrovské dílně se na rozdíl od muzea smělo fotit a i průvodkyně trpělivě čekala, až si atmosféru náležitě vychutnáme. V horku, které činilo snesitelným jen občasné foukání větráků připevněných u stropu velkých místností, tady několik stovek lidí vytvářelo složité obrazce na bílých bavlněných a hedvábných látkách. Ženy všech věkových kategorií seděly na nízkých stoličkách a nástrojem canting nanášely vosk na místa předem vyznačená na látce tužkou. U nohou jedné z nich se motal malý chlapeček, který už byl na polohlasné štěbetání žen zjevně zvyklý. O kousek dál desítky mužů beze slova tiskli razítkem motivy na široký pruh bílé látky. Po odhalených bronzových hrudích jim stékaly kapky potu, zatímco se z rádia linula energická hudba dangdut.

Následující prostor byl vyhrazen pro barvení. Dva muži namáčeli kusy látek do betonových kádí, kde je chvíli pomáchali a pak odnášeli do vedlejší místnosti k vysušení na bambusových konstrukcích. Každý měsíc v této dílně vyrobí 2000 až 4000 látek technikou batik tulis a okolo 100 000 metrů technikou batik cap. Hotové výrobky se prodávají v exkluzivním obchodě, který byl poslední zastávkou naší prohlídky. Na rozdíl od indonéských zákazníků nás ale žádný z nabízených hadříků neoslovil.


Galeri Batik Kuno Danar Hadi, Jl. Slamet Riyadi 261, Surakarta, Střední Jáva, Tel.: (+62) 271-714326, Fax. (+62) 271-714253
Otevřeno každý den od 9 do 17 hodin kromě 17. srpna a islámských svátků. V poledne má muzeum přestávku.
Vstupné Rp 15000, sleva pro studenty Rp 7500
Kromě hodinové prohlídky muzea a dílny s průvodcem nabízí muzeum také kurzy batiku, kulturní představení a semináře. V muzeu se nesmí fotit
.


Fotogalerie: Museum Danar Hadi