Až do středečního rána jsme žádné oslavy Štědrého dne v Yogyakartě neplánovali. Bez teplot pohybujících se kolem nuly, bláta v ulicích, kluzkých chodníků, krvavých stop po vraždění kapříků, přáních napsaných na obrázcích od Lady, svádivé vůně cukroví a ledničky naplněné k prasknutí bylo pro nás takřka nemožné dostat se do sváteční nálady. Díky chybějícím vánočním rekvizitám se nám dařilo alespoň trochu zapomenout, že tento den bychom měli sedět s rodinou u slavnostně prostřeného stolu a společně zpívat koledy, zapalovat plovoucí svíčky a krájet jablka. Pak ale přijela kamarádka Květa se svým indonéským manželem a okatou ani ne roční dcerkou, která šla v nadcházejících dnech z náruče do náruče. A v tu chvíli bylo jasné, že vánoce budou. A protože to byly vánoce tropické, rozhodli jsme se nadělit si dárečky pod okrášleným banánovníkem. Za celý den jsme ale pro samé shánění suvenýrů v podobě batikových oblečků neměli čas zajít do zahradnictví, a tak jsme nepověsili ozdoby ve stylu co-dům-dal ani na jehličnan či banánovník ale na bambusovou lampu, která už nějaký čas trůní v rohu našeho obýváku. Kapra nahradily jiné sladkovodní a pár mořských ryb podávané s rýží a obzvláště pálivou omáčkou z chilli papriček sambal. Atmosféru českých vánoc jsme si alespoň trochu navodili díky sousedce Lence, která s pomocí majitelky našeho oblíbeného warungu připravila bramborový salát skoro jako od maminky (skoro protože „salátu od maminky“ přece nemůže nikdo a nic konkurovat 8-)). Duch českých vánoc nás ale provázel i jinak. Takřka na poslední chvíli se postupně všichni účastníci společné hostiny vytratili z domu s nepříliš důvěryhodnými výmluvami, zato se zcela jasným cílem – koupit nějakou tu drobnost ostatním pod stromeček. Nebo přesněji řečeno pod lampu. Z pestré hromady dárků zabalených opět ve stylu co-dům-dal se zdálo, že jsme letos byly všichni velmi hodní. Především Adinka, pro kterou to byly první vánoce vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat