Silvestrovský zemětřas

Poslední den v roce je v Čechách ve znamení pohybu – lidé se přesouvají ze svých domovů na chaty kamarádů, do restaurací či klubů, kde pak posilněni alkoholem s oblibou vytvářejí méně či více povedené taneční kreace. I v Yogyakartě se lidé hýbali a to ještě předtím, než večer začal na severním náměstí koncert několika populárních skupin sponzorovaný jednou z místních tabákových společností. Kolem druhé hodiny odpoledne předvedla země krátký taneček, který obyvatele města traumatizované hrůzným zemětřesením v roce 2006 vyhnal z jejich domovů a kanceláří. I když jsem už v Yogyakartě zažila několik menších otřesů, ani tentokrát mi zpočátku vůbec nedošlo, co se děje. Zatímco v předešlých případech se země pod mýma nohama posunula prudce doprava a pak doleva, tentokrát se natřásala a klepala jako někdo, kdo s velkým přemáháním zadržuje smích. Moji spolužáci, se kterými jsem zrovna seděla nad společným úkolem ve studentské kantýně ve spodním patře zbrusu nové budovy naší univerzity, pochopili situaci rychleji. Ačkoliv všichni na vlastní kůži zažili zemětřesení před dvěma lety, jakoby se nyní zdráhali uvěřit svým smyslům a zkušenostem. „Zemětřesení!?..... Poběžíme?“ Než jsem stačila kývnout, země opět nasadila výraz spořádaného občana. Raději jsme se ale stejně přesunuli k bezpečnějšímu stolu těsně u východu z budovy, kde přišly na řadu smutné příběhy o sousedech a příbuzných, kteří zahynuli v domech zřícených při přírodní katastrofě, jíž padlo za oběť na šest tisíc obyvatel města a okolních vesnic. Zemětřesení v posledním dni roku 2008 mělo sílu 4,7 stupňů Richterovy stupnice a trvalo zhruba deset sekund. Jeho epicentrum se nacházelo deset kilometrů pod mořem asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Yogyakarty. Během nadcházející hodiny došlo ještě k několika otřesům, které už ale téměř nebyly cítit. Ačkoliv bylo silvestrovské zemětřesení poměrně slabé, přesto vylekalo i obyvatele vzdálenějších oblastí.

Tropický Ježíšek

Až do středečního rána jsme žádné oslavy Štědrého dne v Yogyakartě neplánovali. Bez teplot pohybujících se kolem nuly, bláta v ulicích, kluzkých chodníků, krvavých stop po vraždění kapříků, přáních napsaných na obrázcích od Lady, svádivé vůně cukroví a ledničky naplněné k prasknutí bylo pro nás takřka nemožné dostat se do sváteční nálady. Díky chybějícím vánočním rekvizitám se nám dařilo alespoň trochu zapomenout, že tento den bychom měli sedět s rodinou u slavnostně prostřeného stolu a společně zpívat koledy, zapalovat plovoucí svíčky a krájet jablka. Pak ale přijela kamarádka Květa se svým indonéským manželem a okatou ani ne roční dcerkou, která šla v nadcházejících dnech z náruče do náruče. A v tu chvíli bylo jasné, že vánoce budou. A protože to byly vánoce tropické, rozhodli jsme se nadělit si dárečky pod okrášleným banánovníkem. Za celý den jsme ale pro samé shánění suvenýrů v podobě batikových oblečků neměli čas zajít do zahradnictví, a tak jsme nepověsili ozdoby ve stylu co-dům-dal ani na jehličnan či banánovník ale na bambusovou lampu, která už nějaký čas trůní v rohu našeho obýváku. Kapra nahradily jiné sladkovodní a pár mořských ryb podávané s rýží a obzvláště pálivou omáčkou z chilli papriček sambal. Atmosféru českých vánoc jsme si alespoň trochu navodili díky sousedce Lence, která s pomocí majitelky našeho oblíbeného warungu připravila bramborový salát skoro jako od maminky (skoro protože „salátu od maminky“ přece nemůže nikdo a nic konkurovat 8-)). Duch českých vánoc nás ale provázel i jinak. Takřka na poslední chvíli se postupně všichni účastníci společné hostiny vytratili z domu s nepříliš důvěryhodnými výmluvami, zato se zcela jasným cílem – koupit nějakou tu drobnost ostatním pod stromeček. Nebo přesněji řečeno pod lampu. Z pestré hromady dárků zabalených opět ve stylu co-dům-dal se zdálo, že jsme letos byly všichni velmi hodní. Především Adinka, pro kterou to byly první vánoce vůbec.

Durian, ovoce plné trnů

Milovníci královny mezi ovocem jihovýchodní Asie (alespoň tak toto ovoce jeho fanoušci označují) mají už několik týdnů důvod k radosti: na Jávě začala sezóna durianu, velkého, těžkého ovoce s tlustou zeleno-žlutou slupku pokrytou ostrými trny. Ty daly tomuto plodu také jeho název - v indonéštině znamená slovo duri trn. Podél několika ulic v Yogyakartě je teď každý den vidět stejný obrázek: u provizorního stánku, před kterým je zaparkovaný nákladáček plný durianů, sedí na rohožích skupinky lidí, které si pochutnávají na bílé, máslovité dužině. Durian se totiž nejlépe jí ve společnosti přátel a není to jenom kvůli jeho velikosti.

Stejně jako jedni durian bezmezně milují, druzí ho stejně vášnivě nenávidí. Špatnou pověst si durian vysloužil kvůli svému smrdutému aroma, které mnoha lidem připomíná zápach chcíplé krysy. Jeho vůně je dokonce natolik odpuzující, že jsou v některých hotelech vyvěšeny cedulky s červeně přeškrtnutým durianem na znamení, že si hosté nesmí tuto lahůdku v žádném případě přinést na pokoj. Je také zakázána jeho přeprava letadlem a auty z půjčovny a i v dálkových autobusech budete požádáni dát svou pochoutku na střechu nebo do zavazadlového prostoru. Pokud budete durian skladovat v lednici, určitě ho pořádně zabalte, protože jinak vám ostatní potraviny načichnou jeho specifickou "vůní".

Ačkoliv jsem se dřív považovala za zastánkyni durianu a jeho aroma nepovažovala za nepříjemné, zažila jsem několik situací, kdy jsem toto ovoce a jeho konzumenty upřímně proklínala. Nikdy nezapomenu na několikahodinovou cestu zacpanými ulicemi Surabayi, druhého největšího města Indonésie. Po dlouhém mávání na kolem projíždějící autobusy mi konečně jeden zastavil. Šťastná, že už nemusím dýchat mračna zplodin z těch tisíců pomalu se pohybujících aut na několikaproudové silnici jsem se vmáčkla mezi zpocená těla ostatních cestujících. Po chvíli jsem ale kromě lidských pachů zavětřila i vůni úplně odlišnou, nicméně stejně pronikavou. V průhledu mezi paží jednoho cestujícího a hlavou mladé Javánky v jilbabu jsem zahlédla velkou bednu, jejímž obsahem nemohlo být nic jiného než můj oblíbený durian. Zaradovala jsem se, že už začalo tolik očekávané durianové období a v duchu jsem se laskala představou durianových hodů. Po několika minutách cesty jsem ale začala chápat pocity své přítelkyně, které se vždy při zmínce o durianu pokřivil obličej odporem. Snažila jsem se prodrat se na druhý konec autobusu, ale mé úsilí bylo v pohybující se plechovce sardinek marné. Po další čtvrt hodině jsem vážně uvažovala o tom, že by Indonésané měli přijmout zákon, který takovéto týrání cestujících ve veřejných dopravních prostředcích zakazuje pod pohrůžkou trestu v podobě několikahodinového pobytu v šatně s fotbalisty po zápase. Přemýšlela jsem, zda bych v rámci zachování duševního zdraví neměla raději z autobusu vystoupit, ale nad Surabayou se už začala snášet tma a riskovat, že se mi nepodaří dostat se ještě ten večer do cíle se mi nechtělo. Zbývající skoro hodinu hlemýždí jízdy jsem strávila v nepohodlné pozici s dlaní těsně přitisknutou na nosu.

Pokud budete chtít toto ovoce ochutnat, můžete si ho koupit na trhu v durianovém období (na Jávě zhruba od listopadu do března) nebo v supermarketu takřka kdykoliv. V supermarketu prodávají již vyloupnutá a ke konzumaci připravená semena. Rozhodnete-li se koupit durian na trhu, vybírejte pečlivě. Nejdříve si k durianu přivoňte: zralý durian vydává silný smrad, nezralý vůbec nevoní. Prodavači ale prý někdy smíchají dužinu zralého durianu s vodou a tou pak postříkají nezralý durian, aby ho mohli prodat za vyšší cenu. Proto je důležité durianem také zatřást, aby jste zjistili, zda se semena uvnitř už uvolnila. Někdo na durian poklepe prstem: pokud se ozve dutý zvuk, je ovoce správně uzrálé. Další zásadou je, že by slupka neměla být vůbec porušená.

Při otevírání durianu najděte na jeho slupce slabé místo, kam zapíchnete nůž a ovoce tak otevřete. Durian se vám rozpůlí a odhalí velká semena obalená lahodnou dužinou, která je tou proslavenou či nechvalně známou (záleží, na které straně jste) pochoutkou. Durian se jí většinou syrový, ale jeho dužina se používá i při výrobě zákusků, zmrzlin, sušenek a bonbónů. Na západní Sumatře se dělá z tohoto ovoce sambal, pálivá omáčka z chilli papriček, která se přidává snad ke každému jídlu. Opravdoví nadšenci si pak dokonce mohou koupit osvěžovač vzduchu s vůní durianu!

Indonésané doporučují vzdát se konzumace durianu, pokud máte vysoký krevní tlak nebo žaludeční vředy. Ani těhotné ženy by neměly lahodnou dužinu jíst. Po konzumaci durianu raději nepijte alkohol - byli byste velmi opilí. Někteří lidé ale také tvrdí, že už jenom pouhá konzumace dužiny může v člověku vyvolat stav opilosti. Pronikavou durianovou vůni odstraníte tak, že prázdnou skořápku durianu naplníte vodou, ve které si umyjete prsty. Mýdlo by vám v tomto případě vůbec nepomohlo. Zápachu z úst se zbavíte tím, že se napijete osolené vody ze skořápky ovoce.

Durian je drahé ovoce, jehož cena se může vyšplhat i na 50 tisíc rupií (asi 100 Kč) za kus – záleží na velikosti a oblasti. Má přítelkyně mi ale kdysi vyprávěla, že v jejím rodném městě Jember stojí durian v sezóně jen pár tisíc rupií. Její strýc, vášnivý milovník tohoto kontroverzního ovoce, si proto vždy koupí jednu plnou dodávku ostnatých plodů, které během několika dní sní.

Motorka Art

Na tuhle pomalovanou motorku jsme narazily při procházce po rušné ulici v severní části Yogyakarty. Byla zaparkovaná na úzkém chodníku před Rumah Makan Padang (restaurace specializující se na ostrá jídla z oblasti Padang na západní Sumatře), kde její majitel pracuje jako číšník. Když přes skleněnou výlohu zahlédl, že se u jeho krasavice zastavily dvě cizinky doprovázené nepostradatelným davem čumilů, opustil hosty, aby snad o jejím vlastnictví nevznikla nějaká mýlka. Hned se pochlubil, že nedávno vyhrál jeho miláček druhé místo na soutěži pomalovaných mašin ve městě Surabaya na východní Jávě. Hlavní cenu udělila porota motorce ozdobené abstraktními motivy. Změna z tovární úpravy na nezaměnitelný originál zabrala tři měsíce a stála majitele šest miliónů rupií (s minimální mzdou v Yogyakartě to znamená ušetřit zhruba osm celých měsíčních výplat). Přestože je takový koníček finančně i časově náročný, majitel už plánuje, jak svou motorku brzy zase svěří odborníkům, aby jí vytvořili nový kabátek. „Teď totiž máme ten zákon proti pornografii...“, řekl a podíval se na obrázky spoře oděných žen, které vystavovaly své vnady téměř na všech částech stroje. Myslel svou poznámku spíš v žertu, vzhledem ke znění nového zákona ale není tak těžké si představit, že by mu trochu odvážnější (evropské měřítko) obrázky mohly způsobit problémy. Zajímalo mě, jakou má o nové podobě motorky představu. „Chci na ni nechat nakreslit abstraktní motivy. Za pár měsíců je další soutěž...“

Javánské hračky

Tradiční javánské hračky ještě neztratily pro děti v kampungu svoje kouzlo. Aspoň tak to vypadalo, když se v uličce před naším domem posadila starší paní v širokém klobouku, kterým se obvykle chrání rolníci před žhavým sluncem, a začala z bambusového koše vytahovat jednu hračku za druhou. Ještě ani nestačila vystavit všechny své poklady, když si její zboží začali se zájmem prohlížet naši malí sousedé. Každý z nich žmoulal v ruce pár modrých bankovek, za které by v kamenném obchodě jen těžko nakoupili. Tady se ale dala i tak malá částka jako je 2000 rupií vyměnit za barevný větrník, papírový deštník, káču nebo klícku s ptáčkem. Holčička s hnědými prameny vlasů, která čas od času vede loupeživé výpravy na náš dvůr, se posadila na bobek před stařenku a prstíkem postupně ukázala snad na všechny nabízené hračky, aby zjistila, kolik stojí. Ceny se jí zdály příliš vysoké, a tak začala bez otálení smlouvat. Stařenka se ale přemluvit nenechala, a tak si holčička odnášela domů jen umělohmotný oranžový náramek a aršík samolepek. Mnohem větší radost měla prodavačka z mého velkého nákupu, jen jí stejně jako několika přihlížejícím sousedkám zjevně zůstával rozum stát nad tím, k čemu může dospělá bezdětná ženská hračky potřebovat.

Klontongan je hračka vyrobená z bambusu a voskového papíru. Na každé straně bambusového bubínku visí provázek, na jehož konci je upevněn korálek vymodelovaný z bahna z rýžoviště. Když se hračkou hýbe ze strany na stranu, kamínky bouchají do voskového papíru a vydávají zvuk klonthong klonthong. Hračka se také používá k zahánění ptáků z rýžovišť.

Othog-othog je podobná naší řehtačce. K její výrobě je potřeba bambusové dřevo, umělohmotný provázek a kousek plechu. Když hračkou zatočíte, určitě si všichni kolem zakryjí uši – othog-othog vydává velmi nepříjemný zvuk.


Kurungan manuk je klícka z bambusu a papíru, ve které sedí na kousku plechu ptáček vymodelovaný z mýdla. Klícka visí na bambusové tyčce. Javánci velmi milují ptáčky, podle javánské filozofie by dokonce každý správný muž měl kromě ženy, zbraně keris a koně vlastnit nějakého opeřence. Zvyk mnoha lidí mít doma klece s ptáčky se přenesl i do dětských her.

Dorongan je tyčka na kolečkách, na jejímž konci je připevněná plechovka s vyříznutým dnem. Nad ní je v kousku dřeva upevněn obrázek kachničky nebo lidské tváře nakreslený na kousku linolea. Dítě tlačí vozítko před sebou, což vydává ďábelské zvuky.


Kithiran jsou větrníky vyrobené z bambusu a barevného recyklovaného papíru složeného do tvaru květin, které se točí ve větru.


Gasing je indonéská verze české káči. Tělo hračky je vyrobeno z bambusu, do kterého je zasunuta tyčka z měkčího dřeva. Na jejím horním konci je obtočen provázek s dřevěným držátkem. Gasing se začne rychle točit, když správně zatáhnete za provázek. Stejně jako dříve u nás i indonéští kluci závodí, čí gasing se vydrží točit nejdéle.

Kepet jsou barevné vějíře ve tvaru kola. Holčičky se jimi ovívají, když si hrají na dospělé.

Payungan jsou malé deštníky z papíru, které nosí holčičky jako parádu při svých hrách.


Fotogalerie: Javánské hračky

Hra javánských princezen

Díky návštěvě muzea hraček Kolong Tangga jsem konečně pochopila pravidla indonéské hry congklak. Na chodbě před ohraničeným úzkým prostorem pod schody, který je nyní domovem stovek hraček z různých koutů světa, ji hrály dvě asi desetileté holčičky. Ty do kulturního centra v Yogyakartě, kde muzeum sídlí, přišly na pravidelný nedělní workshop. Zatímco ostatní děti vybarvovaly obrázky koček, malé slečny byly skoro hodinu ponořené do starobylé hry, kterou si dříve krátily dlouhou chvíli princezny v javánských palácích.

Hra congklak je rozšířená nejenom v Indonésii, ale také ji znají děti v Malajsii, Singapuru, Filipínách, Thajsku či Nigérii. Na Jávě se tato hra označuje dakon, v Lampungu na jižní Sumatře lamban, na Sulawesi jí říkají mokaoton a v Malajsii se jmenuje congkak. Etymologie názvu hry se odvozuje od slova congak, které ve staré malajštině znamenalo počítat. Zatímco moderní levnější dakony jsou jen pomalované barevnými tečkami nebo ornamenty, v dřívějších dobách byl dakon pečlivě řemeslně vypracován. Na každé straně hrací plochy, která někomu připomíná loď, byly obvykle vyřezány hlavy draků. Takový dakon stojí dnes i více než milión rupií.

Hrací plocha je vyrobena z kousku dřeva, ve kterém je vydlabáno 14 misek rozdělených do dvou řad. Po jedné misce je také na každém konci dakonu. Tyto misky slouží jako „domečky“ pro jednotlivé hráče. Nejdříve se do misek s výjimkou domečků stejnoměrně rozdělí 98 semínek nebo bobulí, tzn. do každé misky se vloží sedm bobulí. Když si hráči rozdělí strany včetně domečků, určí si pomocí místní obdoby „kámen-nůžky-papír“, kdo bude na tahu první. První hráč si vybere jednu z misek, ze které vyjme všechny bobule a postupně je ve směru hodinových ručiček rozdělí jednu po jedné do ostatních misek. Přeskakuje pouze domeček svého protivníka. Když umístí poslední bobuli do plné misky, vyjme z ní opět všechny bobule a pokračuje v jejich přemísťování do ostatních misek. Pokud poslední bobule skončí v jeho domečku, má právo na další tah, který může začít z libovolné misky. Hra pro něj končí tehdy, když poslední bobule spadne do prázdné misky. Pokud ale je tato prázdná miska na jeho straně, má právo přemístit si do svého domečku všechny bobule v misce protihráče, která leží přímo naproti. Na řadě je pak druhý hráč. Hra končí tehdy, když je všech 14 misek prázdných. Vyhrává ten, komu se podařilo přesunout do svého domečku více bobulí.