Ohnivé švestky a neplatné fyzikální zákony (4.7.2007)

Z Bukit Lawang jsme si na cestu plnou výmolů do Medanu pronajali pohodlný minibus. Ušetřit naše kosti a čas bylo přednější než ohledy na peněženku, která v této části cesty podvýživou rozhodně netrpěla. I když jsme ale byly díky indonéskému měnovému systému milionářky, nechtěly jsme se nechat bezostyšně okrádat. Amarovu nabídku na pronájem minibusu za 250 tisíc („Velmi dobrá cena! Už jsem vám dojednal slevu.“ A sobě dobrou provizi, že ano.) jsme tedy smetly ze stolu a zařídily si odvoz levnější o dvacet obědů na Jávě.

Na přední sedačku minibusu se bez okolků vtěsnali dva neplatiči. Holanďané tento akt příživnictví s velkodušností přehlédli, česká část posádky chvíli protestovala ve svém pro ostatní nesrozumitelném jazyce, ale než aby své námitky řidiči přetlumočila, raději se její muzikálnější členky pustily do zpěvu českých lidovek stylem „pěkně od podlahy“. Na milovníky sýru jsem se raději neotáčela, naši černí pasažéři mlčky kouřili jednu cigaretu za druhou a v duchu si jistě přáli, aby cesta do Medanu netrvala tak dlouho.

Se zastávkou na letišti, kde se zatoulaný batoh konečně ocitl v radostném obětí své majitelky, jsme kolem jedenácté vystoupili na autobusovém nádraží Amplas. Všechny klimatizované autobusy směřující k jezeru Toba však už odjely, nezbývalo nám tedy než se smířit s úmornou pětihodinovou cestou na malých sedačkách v autobusu ekonomické třídy.

Zdravý rozum nám říkal, že před dlouhou cestou je třeba se řádně posilnit, bohužel nám ale nikdo neporadil, kde tak máme učinit. Naše žaludky tak byly vystaveny zatěžkávající zkoušce, když jsme je plnili nanejvýše podivně naporcovanými kusy tlustého a lehce chlupatého vepřového a zcela vysušenou rybou lele, na jejíž přirozeně ošklivě podobě se podepsalo ještě několik hodin strávených na tropickém slunci. Naštěstí jsme ale teď už měli při ruce účinnou medicínu a mohli tak zničit veškeré neřády ve svých útrobách řádným lokem slivovice. Léčebná kúra způsobila ve warungu na autobusovém nádraží řádné pozdvižení. Zpočátku si nás strávníci u vedlejšího stolu jen s údivem prohlíželi a ti movitější dokonce fotili na své mobilní telefony, při druhém léčebném kole dva z nich ale opustil veškerý stud a s velkou sklenicí v ruce si přišli pro závdavek. Dobromyslná Anička mlsné kocoury neodehnala a s ohledem na rizika spojená s požíváním ohňové vody v pravé poledne i na naše vlastní potřeby během dlouhé cesty jim každému nalila čirého švestkového moku jen na dno sklenice. I když jazyk Bataků neovládáme, nebylo těžké pochopit, že přejmenovali naši zdravotnici na Báru. Se škodolibým pobavením jsme pak pozorovali, jak se nevděčníkům zkřivila ústa okamžitě, jakmile se česká alkoholová chlouba dotkla jejich chuťových pohárků.

Plně obsazený autobus ujížděl po hrbolaté cestě lemované rozsáhlými plantážemi snad všech tropických rostlin, na které si vzpomenete: banánovníky, kávovníky, kaučukovníky, palmy olejné... Kromě nás se jezero Toba chystala na vlastní oči poznat také skupinka mladých Australanů. Dobré vychování velilo jednomu z nich, aby zcela proti místním zvykům pustil na své místo maminku s dítětem a sám se pak na malém prostoru mezi krabicemi a taškami ostatních cestujících snažil při jízdě nepřizpůsobené stavu vozovky pracně udržet rovnováhu.

Když už skoro nešlo vydržet bolest kolen napěchovaných v těsném prostoru mezi sedačkami, objevila se před námi rozsáhlá vodní plocha rámovaná hustou zelení. Serpentinami jsme se blížili k jezeru Toba, největšímu sladkovodnímu jezeru jihovýchodní Asie, jehož šíře dosahuje 30km, délka 100km a hloubka 500m. Toto dech beroucí jezero vzniklo asi před 80 000 lety následkem silné sopečné erupce, kdy se kaldera vzniklá po výbuchu pod vlastní tíhou zhroutila a její ohromné dno zaplnila voda. Uprostřed jezera leží ostrov Samosir, duchovní centrum Toba Bataků, etnika obývajícího tyto končiny. Zajímavostí je, že až do roku 1904 byl Samosir poloostrovem, pak ale nechali Holanďané vykopat kanál, který pevninu a Samosir oddělil.

Z přístavu v městečku Prapat na východním okraji jezera jsme za silného větru odjeli lodí na ostrov, kde jsme se s našimi holandskými přáteli rozdělili: zatímco oni se rozhodli ubytovat se v bungalovech Bagus Bay Homestay, my jsme na křižovatce zahnuly doprava a vydaly se směrem k Reggae Guesthouse, jehož vizitku nám vnutil naháněč na lodi. S těžkými batohy a unavenými těly nám přišla cesta po tmavé silnici dlouhá, hned se ale začalo jít veseleji, jakmile nám majitel liduprázdné restaurace řekl, že do cíle už zbývá jen posledních sto metrů. Když jsme šly tuto krátkou vzdálenost asi deset minut, obrátily jsme se stejnou otázkou na skupinku žen sedících u stánku se suvenýry. Dostalo se nám neuvěřitelné ale v Indonésii zcela typické odpovědi: ještě 300 metrů a budete tam. Dalšího člověka jsme se zeptaly jen proto, aby se nám potvrdilo již známé: Indonésan vás nebude chtít zklamat tím, že neví odpověď na vaši otázku, a tak si ji raději vymyslí. Zcela proti všem fyzikálním pravidlům nás teď od hotelu dělilo ještě 500 metrů. Naštěstí ale i tato informace byla daleko od reality, a tak jsme se již za pár minut zabydlovaly v dřevěném domečku na samém okraji jezera s krásným výhledem na protější kopce.

Pár praktických rad

• Pronájem minibusu s řidičem (tzv. charter) z Bukit Lawang na autobusové nádraží Amplas v Medanu (ze zastávkou na letišti Polonia) stál 200 000 Rp pro pět osob. Do minibusu se ale vejde 7-8 pasažérů.
• Autobus z Medanu do přístavu ve městě Prapat, odkud vyjíždí loď na ostrov Samosir, stál 18 000 Rp.
• Trajekt na ostrov Samosir vyšel na 7 000 Rp. Loď zastavuje na několika místech, takže je dobré si předem vytipovat vhodný hotel a vystoupit v jeho blízkosti. Reggae Guesthouse je podle všeho na čtvrté zastávce (molo je přímo u hotelu).
• Jedna noc v dřevěné chatičce pro tři osoby s koupelnou v Reggae Guesthouse stála 30 000 Rp.
• Na jídlo jsme chodily do restaurace Bamboo House v blízkosti Reggae Guesthouse – je zde pěkný výhled na jezero, pohodlné sezení, dobrá kuchyně (evropská a indonéská) a příjemná hudba (Bob Marley je jasně nejoblíbenějším interpretem místního personálu – jeho písničky hráli v restauraci pokaždé, když jsme přišly).

Bukit Lawang: Útěk v pralese a zloděj bot (2.-4.7. 2007)

(pokr.) Dochvilný Amar nás zastihl u snídaně. V jeho pichlavých očích usazených na ještě větších poduškách než předchozí večer (bezelstně nám prozradil, že zatímco nás poslal do postele, sám ještě stačil během večera vypít s kamarádem láhev whisky) se zračila nelibost. Raději jsme tedy co nejrychleji dojedly výbornou palačinku a toast a svižným krokem se odebrali do jednoho z luxusnějších penzionů poblíž. Tam na nás už čekal mladý holandský pár, usměvavá blondýna Karin a vysoký fešák Arno, který vypadal spíš jako milovník špaget než sýrů. Jižanská fyziognomie měla ale původ v indonéském Bandungu, kde jeho holandský dědeček ztratil srdce pro jednu z místních krásek.

Nedlouho po vstupu do pralesa jsme narazili na několik orangutanů houpajících se v korunách stromů nebo odpočívajících v hnízdě. Byli jsme nadšení, jaké štěstí máme a pozorně poslouchali Amara, který ukazoval na jednotlivé orangutany a říkal nám jejich jména. S odstupem času se ale na naše „štěstí“ dívám trochu jinak: naši průvodci zřejmě měli na okraji pralesa vlastní krmnou základnu a přítomnost orangutanů tak nebyla žádnou náhodou. Na místě se navíc objevila vskutku zvláštní postavička – malý mužík s nízkou inteligencí ale zato bez předních zubů, který jako kolovrátek neustále pyšně vykřikoval, kolik že jsme už viděli orangutanů jakoby šlo o nějakou soutěž. Podle všeho byl vyslán napřed, aby pro nás opičky vyhledal, resp. aby je zřejmě přilákal k cestě, po které jsme šli. Tam nás dohnal i Sinar, který navzdory původní dohodě nedoprovázel nás ale francouzskou rodinku, která si do pralesa odskočila jen na den.

„Minah, Minah!“ začali náhle křičet všichni průvodci a pobízet nás k úprku. Kousek od nás se mezi stromy objevila obávaná orangutanní samička, před kterou nás všichni již předem varovali. V duchu jsem doufala, že naše výprava nebude mít tu čest se s ní v pralese setkat. Nikdo nám navíc přesně nevysvětlil, v čemž spočívá její nebezpečí a jak se jejím případným útokům máme bránit. Celá skupinka se dala do rychlého pohybu a zastavila se až na znamení Anwara, že je už nebezpečí zažehnáno. Radovali jsme se ale předčasně: srdíčko ještě bilo ve zrychleném rytmu, když se k nám začal blížit samec Ucok, místní největší orangutan. V tu chvíli jsme pochopili, že naši průvodci nemají jasně domluvená pravidla hry: zatímco Anwar nás vybízel k co nejrychlejšímu přesunu na jiné, bezpečnější místo, Sinar a málozubý mužík postávali v blízkosti ohromného samce, upláceli ho banány a vybízeli nás, ať si ho vyfotíme. V tu chvíli na zem vedle něj sestoupila i samice s roztomilým mládětem a Holanďané společně se statečnou Májou začali cvakat neohroženě a hlavně vytrvale spouští. Za mými zády jsem slyšela Anwara spílat na své kolegy a vyzývat nás marně k odchodu. Až večer jsme se v tábořišti dozvěděli, že pokud na něj lidé dlouho koukají, může být obrovský Ucok agresivní a tím mnohem nebezpečnější než Minah, která turistům většinou způsobí pouze materiální ztrátu – bere jim batohy, ve kterých hledá něco k snědku.

„Minah, Minah!“ ozvalo se znovu za mými zády. Při pohledu na nechvalně známého orangutana visícího na větvích nad našimi hlavami jsem sebou v panice trhla. Anwar mě ale uklidňoval, že Minah je pro nás nebezpečná pouze tehdy, když sestoupí na zem. Přesto ale začal také postupovat vpřed, v čemž jsem ho ráda následovala. Cestou na mýtinku, kde jsme měly v plánu se naobědvat vykřikovali naši průvodci jméno orangutanní zlodějky a velmi se bavili tím, když jsme v pudu sebezáchovy, resp. snaze nepřijít o cenné věci uložené v batozích, zrychlili krok.

Ve stínu na mýtince jsme si rozdělali balíčky se smaženou rýží, ke které jsme každý dostal kousek čerstvého ananasu. Nesnědla jsem ještě ani tři sousta, když nás začali průvodci znovu pobízet, abychom běželi pryč. Nebylo divu, že jsem v prvním okamžiku vše považovala za planý poplach. Během několika sekund mi ale došlo, že tentokrát je třeba opravdu vzít nohy na ramena, i když mi v náhlém zmatku nebylo jasné, jaké nebezpečí se na nás blíží. Popadli jsme jídlo a běželi tak dlouho, dokud nás Amar nezastavil. Škoda že jsem úprk před opicemi nedokázala brát s tak veselou myslí jako holandský pár, který na rozdíl ode mě měl zřejmě plnou důvěru ve schopnosti a znalosti našich průvodců. Brnící hlavou mi probleskla myšlenka, že všechno to strašení zlými orangutany je ale možná jen trik, jak udělat výlet zajímavým a vytvořit dojem, že jsme během cesty zažili něco výjimečného.

Sestupovaly jsme z kopce, posledního úseku naší sedmihodinové cesty, když mi z mých pohorek odpadly gumové podrážky a odhalily tak úplně ztrouchnivělé boty. Téměř rok pobytu v tropickém klimatu přejícím plísním byl pro ně osudný. Naivně jsem doufala, že i bez podrážek se mi v pohorkách podaří dojít zpátky do Bukit Lawang. Neušli jsme ale ještě ani dvě stě metrů, když se definitivně kvalifikovaly na vyhození do popelnice: z jedné boty mi smutně vykoukla celá noha. Naštěstí s sebou Anička měla pro všechny případy v batůžku přibalené sandály, a tak jsme udělaly malou rošádu: Anička mi vrátila tenisky, které jsem jí ráno na cestu zapůjčila a sama vklouzla do sandálů. Amar si uvázal mé vysloužilé pohorky na batoh s neuvěřitelným slibem, že jim ještě prodlouží po návratu do vesnice život.

Na úpatí kopce na nás čekalo koupání v průzračném potůčku s vodopádem a svalnatý nosič Ling s výbornou večeří, kterou jsem si bohužel vůbec neužila: žaludek se přísunu potravy vzpíral a hlava se točila jak po jízdě na kolotoči. Místo hodování a karbanu za zpěvu národních písní jsem šla spát do stanového přístřešku, kde kupodivu v noci nebylo zima ani mě neobtěžovali krvelační komáři.

Cesta zpět do Bukit Lawang se obešla bez dramatických úprků. Místo toho jsme poznávali tropické rostliny, zkoušeli chinin a v klidu si vychutnávali zásoby sušenek a ananas. Na okraji pralesa jsme potkali několik skupinek turistů, kteří nám ve svém marném pátrání po orangutanech mohli naše zážitky jen závidět.

Po návratu do civilizace nás čekala velmi radostná zpráva: ztracený batoh je již na cestě na letiště v Medanu, kde si ho mámě za hodinu vyzvednout. Dostat se na letiště takovou rychlostí ale bylo zhola nemožné, a tak jsme se s leteckou společností domluvily na jeho úschově do druhého dne. V dobré náladě jsme přijali pozvání našich průvodců na večerní grilování ryb a kuřat v domě Linga.

Po nezbytném vyprání našich špinavých a zpocených svršků jsme šly do restaurace v penzionu, kde se za námi zastavil Amar. Domluvit se s ním ale na tom, kam a v kolik hodin máme přijít na slíbenou hostinu byl dost složité, protiřečil si a tvářil se, že o žádném grilování neví. Pochopily jsme, že od začátku šlo o planý slib a najedli se tedy v klidu jen s holandským párem. U syté večeře zapité lahodným indonéským pivem Bintang jsme pak dopodrobna rozebírali naše dojmy z celé výpravy. Shodli jsme se na tom, že naši průvodci nebyli jako znalci džungle vůbec přesvědčiví. Holanďané navíc zaplatili za trek pro dvě osoby stejnou cenu jako my tři dohromady a ještě byli zpočátku štědří a dali Sinarovi, který si je stejně jako nás Amar odchytil v autobusu z Medanu, spropitné, za které se jim nedostalo jediného slova díků.

Navzdory svému slibu se Amar už v našem hotelu neukázal. Ne že bych toužila ho ještě někdy vidět, ale vzpomněla jsem si, že má u sebe mé rozbité boty. I když už jsem v jejich záchranu nevěřila a ostatní nad mou buldočí snahou o jejich navrácení kroutili hlavou, nechtěla jsem, aby skončily na nohou zrovna takového panáčka, který si je navíc přivlastnil proti mé vůli. Ráno jsem od majitelky hotelu získala Amarovo telefonní číslo a když na smsku ani volání neodpovídal, nechala jsem se na motorce odvézt přímo k němu domů. Amar nám sice tvrdil, že není ženatý, na prahu domu mě ale přivítala žena, která byla evidentně jeho zákonitou manželkou a několik pobíhajících dětí.

Amar se ani nepokoušel skrýt své zklamání, že jsem do jeho příbytku vážila cestu. Nejdříve zkusil strategii údivu: „Boty? Jaké boty?“ Pak ale pochopil, že předstírat ztrátu paměti nemá smysl, a tak změnil tón: byl tak strašně moc hodný, že boty řádně spravil a teď je suší na sluníčku. To, že je ale měl v úmyslu nosit v džungli sám, takticky zamlčel. Myslím, že se ani moc nedivil, když jsem ho nezahrnula vděčností. Popadla jsem boty smrdící po lepidle a s pocitem vítězství se vrátila do hotelu, kde už na mě všichni čekali, abychom se vydali na cestu k jezeru Toba.

Pár praktických rad

• Na terminál Pinang Baris v Medanu jede autobusek (bemo) číslo 64. Od paláce Maimoon na autobusové nádraží jsme platily 5 000 Rp za osobu.
• Z autobusového nádraží Pinang Baris do Bukit Lawang jsme za autobus zaplatily 10 000 Rp za osobu. Cesta trvala zhruba 2 ½ hodiny.
• Z autobusového nádraží v Bukit Lawang jezdí do vesničky motorizované becaky. Cesta nás stála 5 000 Rp za becak pro dvě osoby.
• Pokoj s koupelnou v penzionu Bukit Lawang Indah v Bukit Lawang pro tři osoby za noc stál 30 000 Rp. U hotelu je restaurace, kde vaří velmi dobrá indonéská a evropská jídla.
• Je možné udělat si jedno-, dvou- i vícedenní trek do džungle. Jednodenní trek ale prý nestojí příliš zato: průvodci vás budou vodit dokolečka v těsné blízkosti vesnice, kde je ještě poměrně dost odpadků a šance vidět orangutany a jiná zvířata menší.
• Dvoudenní trek do džungle pro tři osoby jsme ze 45 euro usmlouvaly na 1 100 000 Rp.V ceně byly zahrnuty služby dvou průvodců a jednoho nosiče (přepravuje potraviny, nádobí, karimatky atd.), povolení ke vstupu do národního parku, jídlo a pití. Pokud nemáte spacák, zapůjčí vám průvodce deku.
• Pokud nechcete podniknout trek v džungli, můžete se každý den podívat na krmení orangutanů v rehabilitačním centru.
• Jedna zajímavost: v centru několik let pracovala i česká lékařka Ivana Fojtová.
• Více informací o centru pro záchranu orangutanů najdete na webové stránce www.orangutans-sos.org

Bukit Lawang: Domluva treku v džungli (1.7.2007)

Z Medanu jsme se vydaly do vesnice Bukit Lawang na okraji národního parku Gunung Leuser, kde od roku 1973 funguje centrum, které se stará o návrat ochočených orangutanů do divoké přírody. Autobus chroptil na cestě plné výmolů a děr vinoucí se mezi plantážemi kaučukovníků, palmy olejné a dalších plodin, jejichž jména jsme neznaly. Na políčkách se pásly vyhublé krávy a v několika vesnicích byly v plném proudu přípravy na svatební obřad, které se stejně jako každá jiná podobná událost neobejdou bez ohlušující hudby valící se do éteru z obřích reproduktorů.

Těsně před vjezdem na autobusové nádraží nám šlachovitý muž středního věku, který se představil jako Amar, začal před očima mávat jakousi mapkou a nabízet nám pomoc při hledání ubytování i své služby průvodce po pralese. Měly jsme sice plán složit hlavy v již ověřeném hotýlku u horního toku řeky, ten prý ale smetla velká povodeň, která v roce 2003 téměř vymazala vesnici z povrchu zemského a vyžádala se více než dvě stě obětí. Malebná vesnička rozložená podél řeky, kde o hotely ani zábavu nebyla nouze se změnila takřka k nepoznání, takže jsme za tip na levný penzion Bukit Lawang Indah na druhé straně řeky byly vděčné. Ani tak mi však nebyla naše nová známost příliš sympatická. Ubytovaly jsme se v prostorném pokoji s koupelnou a děravou moskytiérou. Prošedivělý majitel penzionu seděl celé dny v přilehlé restauraci a netečně pozoroval dění kolem sebe, zatímco jeho od pohledu rázná manželka se starala o zdárný chod celého podniku.

Na večerní setkání, kde jsme se měly domluvit na podmínkách treku, přišel Amar se svým kolegou Sinarem na Indonésana netypicky na minutu přesně, na což nezapomněl několikrát okázale poukázat. Bylo zřejmé, že nás chce přesvědčit o své profesionalitě a zkušenostech s prací s bule (bílými cizinci). Na stole záhy ležel sešit plný dlouhých dojemných vyznání a dobrozdání snad ve všech světových jazycích včetně naší mateřštiny. Příspěvky se nesly ve stejném duchu jako by před pisatelem stála stejná múza (pravděpodobně s mačetou v ruce).

Kladly jsme Amarovi spoustu dotazů ve snaze zjistit, zda své práci a přírodě v pralese opravdu rozumí. Zdůraznily jsme mu, že nechceme, aby orangutany lákal na jídlo jen kvůli tomu, abychom z výletu odešly se suvenýry v podobě fotek lidoopů s banánem. Orangutani, kteří byli po několika měsících v karanténní stanici vypuštěny do volné přírody v blízkosti vesnice se totiž musí naučit obstarávat si potravu co nejvíce sami, aby mohli žít zcela samostatně hluboko v pralese. To, že je průvodci krmí, pak značně stěžuje proces jejich návratu do volné přírody.

Amar reagoval pobouřením: samozřejmě že něco takového nedělá! Přesto ale s ním budeme mít zaručeno, že uvidíme nejenom orangutany ale i jiné opice a možná i další obyvatele pralesa. Na důkaz nám ukázal hromádku fotografií zachycující orangutany, makaky, gibbony, hady i to, jak si bule užívají táboření u čirého potůčku. Sinar, který za celý večer nepromluvil ani slovo, nám sice příliš sympatický nebyl, zdálo se ale, že lepší průvodce se nám už nepodaří ve večerních hodinách najít. Před svým odchodem nás ještě Amar jako starostlivý otec nabádal, abychom šly brzy do postele a načerpaly tak dostatek síly. Poslušně jsme jeho radu následovaly a jen, co jsme si sbalily věci na cestu a vyřešily oblečení a obuv pro Aničku, jejíž pohorky zatím odpočívaly společně s dalšími užitečnými věcmi (především slivovicí, která je velmi potřebná pro nastolení veselé mysli a ducha) v zatoulaném batohu, ulehly jsme a spaly spánkem spravedlivým až do sedmi hodin, kdy nás probudily unisono všechny tři budíky. (pokr.)

Medan a ztracené zavazadlo (29. 6. – 1. 7. 2007)

Po únavné noci strávené ve vlaku bisnis třídy (méně pohodlí než ve vlaku typu eksekutif ale nesrovnatelně lepší cestování než ve vlaku s označením ekonomi), kdy jsme nejdřív musely vybojovat své právo sednout si na zakoupené místo s paní, která si pak pokradmu fotila naše bílé tváře na mobilní telefon, jsme se Jakartě setkaly s kamarádkou Aničkou. Ta se však na letišti neshledala se svým batohem, který se zřejmě zalekl tropických dálek a již na letišti v Londýně odmítl svou majitelku na jejich dobrodružných cestách doprovázet. Ale jelikož batoh přece jenom není schopný rozhodovat o svém osudu samostatně, je pravděpodobnější, že chyba byla na straně letecké společnosti, která ho nestihla v šibeničním čase mezi jednotlivými lety přesunout z jednoho letadla do druhého. V této nepříjemné situaci, která na několik následujících dní ovlivnila naše putování, jsem si vzpomněla na radu svého známého: kromě důležitých a cenných věcí je dobré si do příručního zavazadla zabalit také kartáček na zuby, pastu, ručník a náhradní oblečení. Anička by bývala tuto radu jistě také ocenila, protože s batohem pohybujícím se někde mezi britským hlavním městem a Singapurem (souřadnice se měnily při každém hovoru se zaměstnancem letecké společnosti) byla nucena udělat několik v normální situaci úplně zbytečných nákupů. Dočasná ztráta zavazadla nás mrzela o to víc, že v něm bylo několik plechovek piva značky Gambrinus, kterým jsme chtěly zapít návrat Aničky na indonéskou půdu.

S nadějí, že batoh přiletí do Jakarty dalším letadlem a bude nás okamžitě na Sumatru následovat jsme po výměně peněz nasedly do elegantního letadla společnosti Adam Air a po dvou hodinách strávených v modlitbách, aby se tento let nedostal do novin, jsme bezpečně přistály v nočním Medanu, třetím nejlidnatějším městě Indonésie. Obavy o svou bezpečnost jsme měly nejenom kvůli tomu, že místní letecké společnosti jsou nechvalně proslulé častými smrtelnými nehodami ale také proto, že jedna z nich se před několika lety stala právě na medanském letišti, které nestandardně leží v hustě obydlené čtvrti blízko centra, aby tak hluk odpuzoval zlé duchy.

Medan je pro většinu lidí pouze vstupní branou na Sumatru, kde není potřeba se zdržovat déle než do odjezdu prvního autobusu do jiných končin. Když se ale podíváte do průvodce, zjistíte, že město nabízí hned několik zajímavostí: velkolepou mešitu (Mesjid Raya), královský palác Maimoon z konce 19. století, největší indickou čtvrť v Indonésii zvanou Kampung Keling, kde stojí i největší čínský chrám na Sumatře Vihara Gunung Timur, hinduistický chrám Sri Marriamman a koloniální architekturu z druhé poloviny 19. století, kdy sem přišel holandský podnikavec Jacob Nienhuys a založil zde první tabákové plantáže, čímž zásadně ovlivnil další rozvoj města.

Taxíkem jsme se nechaly odvézt do hotelu Zakia. Při pohledu na ohromnou mešitu Raya, která se tyčila jen několik stovek metrů od hotelu jsem se rozloučila s představou poklidného spánku. Nakonec nám ale snění nerušilo v tomto případě melodické volání muezzina, ale paviáni v podobě mladých Indonésanů, kteří šli do postele až nad rozedněním.

Druhý den ráno jsme se opět marně snažily zjistit pohyb ztraceného zavazadla. Odpovědi zřízenců na letišti byly pronášeny s lhostejností, ale protože je známo, že naděje umírá poslední, rozhodly jsme se v Medanu ještě jeden den počkat. Díky tomu jsme si mešitu s černou kupolí, kterou nechal v roce 1906 postavit sultán Makmun Al-Rasyid z království Deli podle návrhu holandského architekta, prohlédly i zevnitř. Na rozdíl od ostatních cizinek jsme dostaly při vstupu k zapůjčení šátky na zakrytí vlasů. Zatímco nám průvodce vysvětloval základy islámu, fotila jsem si interiér mešity bohatě zdobený ornamenty a čínskými vitrážemi. V čase mezi modlitbami zde vládnul klid, který sváděl ke spánku, cedule rozvěšené uvnitř mešity však případné spáče slušně nabádaly, aby svou hlavu složili na terase. Na chladivé keramické podlaze polehávali či si noviny četli muži v muslimských čepičkách a skupinka malých kluků na nás neúnavně pokřikovala obligátní formulku „Helou Mistr“. Zběžně jsme si ještě prohlédly náhrobky na hřbitově sultána a jeho rodiny v zadní části mešity a pak se malým bakšišem rozloučily s našim průvodcem.

Víc pamětihodností jsme v Medanu neměly čas poznat, protože odpoledne za námi do hotelu přišli kamarádi Aničky z Padang Panjangu na Západní Sumatře, kteří jí nechaly na chvíli zapomenout na patálie s batohem. Do blízkého warungu s kulinářskými specialitami ze Západní Sumatry jsme si zašli pro ohromnou porci rýže s masem a malou troškou uvařeného listí. Velmi dobrý dojem z místní kuchyně – bohužel na dlouhou dobu poslední – jsme zpečetili lahodným rujakem, ovocným salátem s pálivě sladkou arašídovou omáčkou s celými arašídy, po kterém jsme se doslova olizovali až za ušima. Během návštěvy vypadla dvakrát elektřina, což je prý v tomto městě, jehož název znamená v češtině „bitevní pole“, celkem běžné.

A první dojmy ze Sumatry? Indonéská města jsou si dost podobná a v Medanu jsme navíc strávily příliš málo času než abychom si mohly všimnout odlišností. Jedna byla však znatelná na první pohled: ulice zde na rozdíl od javánské Yogyakarty křižují motorizované becaky, které se od jiných becaků svého druhu liší tím, že je motorka upevněna vedle vozítka a ne před ním. Identita města se, jak se zdá, dá vyjádřit i tímto způsobem. Nešlo si také nepovšimnout toho, že po ulicích chodí většina žen se zahalenou hlavou. A když si dáte v Medanu soto, polévku s masem, nudlemi, zeleninou a smaženou cibulkou, bude chutnat po kokosovém mléce, které je tady její nezbytnou ingrediencí.

Pár praktických rad

• Ve směnárnách na letištích dostanete za své valuty méně peněz.
• Letenka Jakarta – Medan se společnosti Adam Air stála 490 000 Rp.
• Cesta taxíkem s tachometrem z letiště Polonia do hotelu Zakia nás stála 35 000 Rp
• Ubytování v hotelu Zakia, ulice Sipisopiso 10-12, nás vyšla na 60 000 Rp za noc v pokoji pro tři (s přistýlkou v podobě matrace položené na zem).
• Vstupné do Mesjid Raya je dobrovolné.