Sladké putu

Pečení holubi sice ani v Indonésii do pusy nelítají, ale obstarat si chutné a levné jídlo je v této zemi nebývale snadné. Ulice města až do večerních hodin křižují pojízdné stánky s jídlem zvané kaki lima (pět nohou). Dřevěnou "pětinožku", jejíž součástí je vařič a skleněná vitrína, kde je vystavené uvařené jídlo či ingredience potřebné k vaření, před sebou tlačí muž, který různými zvuky upozorňuje na své zboží: cinká lžičkou o skleničku nebo porcelánovou misku, bouchá kusem dřeva na bambusovou tyč zavěšenou na vozíčku, vykřikuje název prodávaného jídla či pouští podbízivou melodii. Když máte hlad, stačí jen vyjít z domu a zavolat na projíždějícího prodavače, který vám během chvilky připraví smaženou rýži, polévku s masovými knedlíčky bakso nebo nudle bakmi.

Kdykoliv na nás přišla mlsná, nastražili jsme uši a čekali na syčivý zvuk páry vypouštěné z hrnce - znamení, že se blíží sladká pochoutka putu. V naší ulici ji nabízeli celkem tři prodavači, z nichž jsme si brzy vybrali svého favorita: otce tří dětí, který se prodejem putu živil již osm let. Každé odpoledne nasedl na své kolo, v jehož zadní části byla umístěna plechová skříňka s vařičem a pomalým tempem objížděl několik hodin čtvrti v blízkosti svého domu. Byli jsme jeho stálí zákazníci, a tak před naším domem šlapal do pedálů ještě pomaleji a s nadějným očekáváním házel pohledy na naše dveře. Když jsme na něj zamávali, opřel s úsměvem své kolo o zděný plot a za našeho vždy užaslého přihlížení se pustil do bleskové přípravy zákusku. Bambusové válečky naplnil moukou a kouskem hnědého palmového cukru, kterému se v Indonésii říká gula jawa (javánský cukr). Válečky postavil nad malé otvory v dřevěné desce, pod kterou se v hrnci vařila voda. Stačilo váleček během pár minut jednou obrátit, aby se směs proměnila v tužší sladkou hmotu. Zkušeným pohybem ruky držící bambusovou tyčku pak nechal zákusek vyklouznout na kus banánového listu, kde ho posypal štědrou dávkou nastrouhaného kokosu. Jedna porce lepkavé dobroty přivezená až do domu stála 300 Rp (asi 60 halířů).

Prší, prší jen se leje

Už více než týden upadáme do melancholických nálad, má korejská přítelkyně uvažuje o dočasném návratu do své domoviny a já s šálkem horkého čaje v ruce a tlustými ponožkami na nohou usilovně přemýšlím, jak si zachovat zdravý rozum a tělo. Období dešťů tentokrát nepřišlo nesměle po špičkách, ale vřítilo se do našich životů s krutostí nepřátelské armády.

Prší doslova od rána do večera. Ráno se probouzíme za jemného mrholení, které po pár hodinách na chvíli ustane, jen aby ho odpoledne vystřídal hustý déšť kropící zem až do hluboké noci. Snažila jsem se povzbudit zasmušilou duši a podívat se na vše z té světlejší stránky: nemusíme zalévat zahradu, díky čemuž si můžu ráno pár minut přispat. Společenská konverzace je jednodušší, když je téma, ke kterému má každý co říct. Dva malé důvody k radosti, pak tlustá čára a za ní hlasitě křičící dav nevýhod.

Udržovat se v čistotě je teď například mnohem náročnější. Krátkého vyjasnění oblohy jsem využila k přeprání svých svršků posetých malými kousky bláta - můj styl chůze (řekněte mi, co dělám špatně?) se do mokrých ulic evidentně nehodí. Ani po pár dnech se prádlo zavěšené pod stříškou, u které hrozí, že se pod návaly deště brzy zhroutí, neusušilo. Což není při současné vlhkosti vzduchu a absolutní absenci slunce nic překvapivého. Problém za nás snad sprovodí ze světa blízká prádelna. Pochybuji sice, že je vybavená sušičkou, ale po způsobu, jak docílí suchého a voňavého prádla pátrat nebudu.

Při jednom obzvláště silném lijáku se stalo to, čeho jsme se nejvíce obávaly: do domu nám začala na několika místech nejdříve kapat a pak v čúrcích téct po čerstvě vymalovaných stěnách voda. Přistavily jsme kbelíky a ihned zavolaly majitele domu. Lenivým hlasem se zeptal, jestli prší do domu i teď. Evidentně si přál, aby se vše vyřešilo samo. Když jsem ho ujistila, že modlitbami se uvolněné tašky na své místo nevrátí, slíbil, že v neděli přijde střechu opravit. „Já sám to ale nezvládnu, ha ha.“ Při vzpomínce na jeho minulou opravářskou návštěvu našeho domu mě jeho sebereflexe uklidnila. V neděli ráno jsme však opět čekaly marně. Kbelíky jsou v pohotovosti a má korejská přítelkyně bojovně prohlásila, že pokud bude majitel dál k našim nářkům apatický, dojde si pro něj až do domu.

Kromě louží máme v domě také zimu – samozřejmě v porovnání s dny, kdy teplota dosahovala více než třiceti stupňů celsia. Keramická podlaha, která v horkých dnech poskytuje osvěžující ochlazení pro upocené tělo, teď nepříjemně studí a my si čím dál tím více uvědomujeme nevýhody života bez židlí a jiného nábytku.

Přijít na domluvenou schůzku se zpožděním není v Indonésii žádným společenským prohřeškem. I když se opozdíte o více než hodinu, není zde příliš běžné důvod své nedochvilnosti nějak vysvětlovat. Jakmile ale začne období dešťů, všichni mají potřebu ospravedlňovat se poukazováním na vrtochy počasí. Přestože s takřka pravidelným střídáním deště a bezdeští nemůže být o nepředvídatelnosti počasí ani řeč, výmluva je vždy přijata s chápajícím pokýváním hlavy. Mně nejdříve zůstával nad touto tolerancí rozum stát: každý má přece deštník či pláštěnku a i když se tady příjemný a pěkný člověk označuje výrazem manis – sladký, nikdo zde přece není z cukru, aby se bál, že ho déšť rozmočí. Stačila jedna cesta na motorce v noční průtrži a pěší návrat domů po cestě plné kaluží a bláta, abych pochopila, jak rozumně se Indonésané v takových chvílích chovají.

Lebaran

Indonéští muslimové měli letos možnost oslavit konec měsíčního půstu nezvykle dlouhou dovolenou. Jen pár dní před začátkem svátku Idul Fitri, kterému se tady říká Lebaran od javánského slovesa lebar (skončit), totiž vláda prodloužila celostátní pracovní volno na deset dnů. Rozhodnutí sice vyvolalo vlnu kritiky ekonomů poukazujících na již tak pomalé tempo hospodářského růstu a podnikatelů, kteří kvůli neplánovanému pozastavení výroby přišli o zakázky či museli zaplatit sankce za zpoždění dodávek, běžní Indonésané ale měli důvod k radosti. Svátek Idul Fitri je pro mnohé z nich jedinou příležitostí vrátit se do svého rodiště a setkat se s příbuznými i přáteli z dětství. Vzhledem k obrovské rozloze indonéského souostroví, běžné praxi pracovat daleko od domova a dopravním zácpám ve dnech předcházejícím svátku není nic neobvyklého, když cesta domů trvá i více než jeden celý den. Pořádný odpočinek v kruhu rodinném tak přijde nepochybně vhod.

Správnost či nesprávnost oficiálního povolení odpočívat více než týden ale nebylo jediným tématem předsvátečních úvah. Mnoho lidí mělo potřebu vyjádřit se také k rozhodnutí dvou nejvlivnějších indonéských muslimských organizací slavit svátek v rozdílné dny. Zatímco podle konzervativní Nahdlatul Ulama spadal svátek na sobotu 13. října, příznivci Muhammadiyah ho oslavili již o den dříve. Přestože muslimové mají během tohoto významného dne zákaz se postit, zdálo se, že běžné Indonésany rozpor ve výpočtech založených na tradiční metodě pozorování měsíce příliš netrápí. Komentátoři a muslimští učenci pak tuto odlišnost většinou vyzdvihovali jako důkaz tolerance indonéské společnosti, pro kterou rozdílné interpretace v této otázce nejsou ničím novým: již minulý rok se výpočty těchto organizací lišily. Kromě toho je v Indonésii také několik sekt, které slaví svátek v jiný den a odlišným způsobem.

V posledních dnech půstu prošly indonéské silnice zatěžkávací zkouškou. Pomalým tempem se po nich posouvaly kolony aut a motorek nesoucí své majitele do náručí blízkých v každoročním rituálu zvaném mudik. Autobusy a vlaky byly přeplněné cestujícími obtěžkanými taškami a krabicemi plnými potravinových a jiných dárků. Ceny nezbytných surovin pro sváteční hostiny jako jsou chilli papričky se několikanásobně zvýšily, obchody se hemžily lidmi vybírajícími si podle zažitého zvyku nové oblečení. Třináctý plat, který muslimové dostávají jako finanční injekci před svátkem Idul Fitri, zatímco křesťané se z něj radují před vánoci, se v peněžence příliš neohřál.

V předvečer svátku se ulicemi Yogyakarty procházely dlouhé průvody dětí v kostýmech, které nadšeně mávaly lampióny originálních tvarů a zpěvem a hudbou velebily všemocného Alláha. Skupinky klučinů nesly na ramenou konstrukce v podobě velbloudů, slonů a palem provedených tak dokonale, že by je jeden skoro nerozeznal od pravých. Z hluboké černi nebe se občas snesla duhová světla ohňostrojů, řidiči aut chycených v zácpě přibarvovali zvukovou kulisu hlasitým troubením na klaksony. Pohled na hada světel energicky se pohybujícího v úderném rytmu oboustranných bubnů beduk nenechal nikoho na pochybách o důležitosti nadcházejícího okamžiku.

Karnevalové veselí vytvářelo dojem čilého ruchu, jakmile jste ale vyjeli mimo trasu průvodu, zelo město prázdnotou. Jindy rušné ulice plné nebezpečných nástrah pro každého chodce se proměnily v klidné bulváry, dveře jídelniček warung a rodinných obchodů zůstaly zavřené a město objíždějící prodejci knedlíčkové polévky bakso tentokrát svou pochoutku nenabízeli. Jedny z mála otevřených prodejen potravin byly obchody patřící do sítě mezinárodních řetězců, které i tady v Indonésii bojují o zákazníky nabídkou nepřetržitých služeb.

Sváteční den začínají muslimové společnou modlitbou v mešitě nebo na otevřeném prostranství. Zástupy žen v bílých hábitech zahalujících celé tělo kromě obličeje a mužů oděných většinou do indonéského oděvu sarung (látky obtočené kolem pasu a volně splývající dolů) vzývajících svého Boha se staly již typickým obrázkem ilustrujícím atmosféru Idul Fitri.

Po návratu z mešity se všichni převlékli do nového oblečení a vypravili se navštívit své příbuzné. Indonéské rodiny jsou velmi početné, a tak splnění této většinou příjemné společenské povinnosti často zabere i pár dní. Nezřídka cestují lidé i několik hodin od svého bydliště, aby se krátce pozdravili se sestřenicí z druhého kolene. Stejně jako v jiných oblastech indonéského života i tady platí hierarchie: nepsaným pravidlem je, že mladší členové rodiny přicházejí za staršími, kteří si tak sváteční atmosféru užívají v pohodlí svého domova.

Jakmile přijde host do domu, všichni jeho obyvatelé či další návštěvníci povstanou a potřesou si s ním rukou za pronesení slov Maaf lahir dan batin žádajíc tak o odpuštění všech chyb, kterých se v průběhu uplynulého roku dopustili. Mladší členové rodiny pak pokleknou se skloněnou hlavou před staršími členy rodu, uchopí je za ruce a políbí jim kolena, zatímco jim babička či pradědeček žehná. Tomuto důležitému zvyku, který se z Jávy rozšířil i na jiné ostrovy, se říká sungkem. V dalších chvílích jsou už slyšet opakované pobídky, ať hosté ochutnají sváteční pečivo vystavené v uzavřených plastikových nebo skleněných dózách na stolech. Stejně jako u nás je i v Indonésii zvykem připravit pro sváteční příležitost několik druhů sladkostí z mouky, cukru, másla a různých příchutí. Kromě sladkostí se ale podává také rýže s masem či zeleninou. Oblíbenými či tradičními jídly na Jávě jsou nasi pecel (rýže s pálivou arašídovou omáčkou), opor (kuře uvařené v kokosovém mléce) či sayur pedas (sojový chlebíček tempe v omáčce z kokosového mléka a chilli papriček). Kromě klasicky uvařené rýže se podává ketupat, rýže uvařená v malých košíčcích spletených z kokosových listů. Právě ketupat společně s oboustranným bubnem beduk, kterým se během postního měsíce svolávají muslimové k modlitbám, jsou v Indonésii nejčastějším motivem svátečních pohlednic i grafiky místních televizních stanic.

Setkání je rovněž příležitostí podpořit ekonomicky slabší členy rodinného klanu. Movitější příbuzní dávají těm chudším dárečky v podobě cukru, oleje, čaj, kávy či pracích prostředků, děti dostanou malý obnos peněz na zakoupení dobrot (částka nepochybně záleží na materiálním blahobytu darujícího, na vesnici dostávaly děti 5 až 10 tisícovou bankovku, v přepočtu zhruba 11 až 22 korun). Výjimkou však nejsou ani větší finanční či materiální dary od úspěšných členů rodiny. Mezi takové většinou patří ti, kteří bojují o své místo na slunci v indonéském hlavním městě Jakartě nebo v sousední Malajsii, kam za prací vyráží každý rok tisíce Indonésanů. Hosté se naopak vracejí domů s výslužkou v podobě mladých kokosů, sušených banánů a jiného ovoce.

Ve sváteční den neutužují muslimové vztahy pouze s živými příbuznými, ale také s těmi, kteří se již rodinné sešlosti zúčastnit nemohou. Na hřbitov přichází příbuzní s koštátkem ze stvolů kokosových listů a červenobílou směsí nádherně vonících květů. Všichni zaujmou místo kolem zametené rodinné hrobky, aby se společně pomodlili za duše zemřelých.

V následujících dnech přijdou na řadu návštěvy přátel. Během týdne stráveného v indonéské rodině jsem se tak kromě téměř dvou stovek příbuzných setkala také s několika desítkami blízkých přátel ze školy či dětských her. V každém domě jsme se zdrželi poměrně dlouhou dobu, díky čemuž jsme měli možnost užít si indonéské pohostinnosti opravdu dosyta. Doslova. Na konci každého dne držel knoflík na mých kalhotách zapnutý jen silou vůle.

Můj nový dům

Kolem domu se zářivě zelenými dveřmi a okenními rámy nedaleko mého bývalého bydliště jsem během svého hledání prošla několikrát. Poprvé jsem si velké cedule s nápisem Dikontrakkan (K pronájmu) všimla, když jsem si šla prohlédnout jeden ze sousedních domů inzerovaných v novinách. Cenou i velikostí by odpovídal přesně tomu, co jsem hledala, sympatický byl i malý dvorek před domem. Majitelovu nabídku, že mi dům ukáže i zevnitř, jsem však ve slušnosti odmítla, jakmile jsem si všimla, že okna všech tří pokojů jsou od zdi vedlejšího domu oddělena jen úzkou uličkou. Hledala jsem dům světlý a vzdušný, a tak jsem nechtěla ztrácet svůj čas prohlídkou domu, který do této kategorie zjevně nespadal. Podruhé mě na něj upozornila žena, která se mi snažila pronajmout svůj původně sice pěkný, nyní však loňským zemětřesením dost poničený dům ve stejné ulici. Aniž bych ji o to žádala, zavolala majitelovi a mně pak nezbývalo než znovu vysvětlovat, že o prohlídku jeho interiéru zájem stále nemám.

Když jsme s mou korejskou kamarádkou So Hyun přemýšlely, ve kterém z více či méně vyhovujících domů zakotvíme a ukončíme tak dlouhé vyčerpávající hledání, můj přítel si na dům v jižní části Yogyakarty znovu vzpomněl. Rozhodly jsme se dát mu šanci a byly jsme příjemně překvapeny: čekal na nás dům se třemi pokoji, které jsou sice poměrně tmavé a malé, ale do společenského prostoru rozděleného do dvou částí dopadá celý den spousta světla. Nejvíc nás ale potěšil malý dvorek v zadní části domu, kde jsme se hned obě viděly u snídaně s dobrým šálkem čaje a výhledem na bující zeleň. K tomu je však ještě daleko, protože bývalý nájemníci zahradu dost zanedbávali. Našly jsme ji posetou prapodivnou sbírkou rozbitých cihel, nedobře spálených odpadků, mušlí a zbytků různých domácích potřeb.

Měly jsme takovou radost, že se nám konečně podařilo najít nový domov, že jsme s postarší majitelkou o ceně ani příliš nesmlouvaly. Z 5,5 milionů rupií slevila pouze o půl miliónu. Pak nás ale překvapila, když si řekla o dalších 250 tisíc rupií jako odměnu pro aktivní sousedku, která ji před pár týdny volala a považovala se díky tomu za motor celé transakce. Majitelka sice celou situaci velmi dobře chápala, ale stejně dobře věděla, že bez malé úlitby dobré vztahy s okolím nezachová. S myšlením zastřeným blízkou vidinou útulného bydlení jsme souhlasily a hned odpoledne podepsaly smlouvu o pronájmu.

V následujících dnech prováděl majitel se svým synem různé úpravy a opravy, které jsme si vyžádaly či které nám sami nabídli. Kromě výměny rozbité pumpy na vodu za novou a několika střešních tašek za skleněné tabulky, které měly do domu pouštěl více slunečních paprsků, jsme si s větším úsilím vymohly i opravu rozbitého okna. Majitel nejdříve namítal, že stačí rozbitou tabulku jen přelepit dalším plátem skla, my jsme ale trvaly na svém. Bručel, že výměna je složitá a bude ho stát moc peněz, pak ho ale osvítil duch brouka Pytlíka a přišel s nápadem, že rozbité okno v přední části domu vymění za okno v zadní části, kde vada na jeho kráse i funkci nebude tolik na očích. Nechaly jsme mu volný prostor, ale už po chvíli nám bylo jasné, že rám a okno nejsou proporcionálně stejné. On však zřejmě doufal v zázrak a neúnavně se snažil najít řešení. Pokud jsem to pochopila správně, uvažoval dokonce i o tom, že zavolá stolaře, aby posunul sloupek dělící okna. Zřejmě si potom ale uvědomil, že i stolařovi se musí zaplatit, a tak raději vrátil okna na jejich původní místa a druhý den tabulku sám s pomocí své ženy zručně vyměnil.

V souladu s místními zvyklostmi jsme ještě žádaly o vymalování špinavých stěn, majitelka ale odmítla s tím, že dům viděl novou barvu před rokem. Vzhledem k stavu malby to sice nebyl žádný argument, ale smířily jsme se s ním celkem s lehkým srdcem a o nový nátěr poprosily naše kamarády.

Jehla v kupce sena aneb jak najít pěkný dům

„Ano, to je ono!“ s úlevou jsem vydechla, když jsme po několikatýdenním hledání stály v domku, který více či méně odpovídal našim představám o pěkném a zdravém bydlení. Kámen ze srdce v ten okamžik určitě také spadnul všem těm, kteří se nějakým způsobem stali – někdy proti své vůli - součástí celé té velké strastiplné bitvy o střechu nad hlavou, ať už pomohli radou, poslouchali mé nářky nebo mi umožnili složit hlavu ve svých domech.

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že se z prostorného domu blízko centra města, který zpočátku obývalo sedm lidí z různých koutů Evropy, odstěhuji znovu do domu. Většina studentů, včetně těch zahraničních, sice bydlí v soukromých ubytovnách zvaných kos nebo kost, já už jsem si ale příliš zvykla na svobodné prostředí „vlastního“ domu než abych byla schopná a ochotná akceptovat omezení jako je návrat domů před devátou hodinou večerní či zákaz návštěv opačného pohlaví. Aby ale nedošlo k mýlce: existují různé typy kosů, včetně těch smíšených a svobodomyslných, kde mají jeho obyvatelé vlastní klíč od brány a můžou se tak tedy vrátit domů v jakoukoliv hodinu. Oproti zcela nezařízenému domu má navíc kos tu výhodu, že je okamžitě obyvatelný, nemusíte utrácet své úspory za nákup postele, stolku ani vařiče, v podstatě se staráte pouze o úklid svého pokoje a k měsíčnímu pronájmu již nemusíte doplácet žádné peníze navíc za elektřinu či různé opravy.

Přes všechny tyto nepopiratelné výhody mě však představa života v malém domku se zahrádkou, kde budu večery trávit ve společnosti svých přátel a kde snad najdu útočiště před dotěrnými lidmi, kteří neznají pojem soukromí neodolatelně lákala. Příběhy jiných cizinců o složitém hledání útulného hnízdečka bez přísného dozoru moralizujících sousedů jsem si sice vyslechla, ale v duchu jsem byla pevně přesvědčená, že moje cesta k vítězství bude přímá. Netrvalo dlouho, abych poznala, jak hluboce jsem se mýlila. Pro objektivitu je však třeba si nasypat trocha popelu na hlavu: k pátrání jsem nepřistoupila jako Sherlock Holmes ale spíše jako amatérský detektiv. Místo abych totiž hledala dům jen v několika oblastech snadno dostupných veřejnou dopravou, objížděla jsem všechny domy, na které mě moji přátelé s menší či větší vytrvalostí upozorňovali či které jsem našla mezi inzeráty v novinách. Až na místě jsem tak často zjistila, že domky sice leží v krásném prostředí uprostřed smaragdové zeleně rýžovišť, ale dá se k nim jednoduše a rychle dopravit pouze na motorce, kterou bohužel nevlastním.

Optimismus v rychlé vyřešení situace mě opouštěl s každým dalším domem, který jsem si prohlédla. Volných domů bez plesnivých map na zdech, s okny v pokojích a zdravou cirkulací vzduchu za rozumnou cenu totiž bylo opravdu poskrovnu.

Když jsem vysvětlila, že dům, kam dopadá světlo jen malým otvorem ve zdi, mi nevyhovuje, upřely se na mě nechápavé oči: zatímco cizinci touží po záplavě světla, Indonésané často vyhledávají příbytky tmavé, které jim poskytují pocit chladu. Pokud má pokoj okna velká, zakrývají je i ve dne závěsy nebo okenní tabulky přelepí tmavým papírem. Nad mou námitkou tak tedy často majitelé mávli rukou: vždyť je tady dobrá žárovka! Vysvětlovat takovým zastáncům pokroku, že bych se ještě pár let ráda dívala na svět bez brýlí bylo zbytečné. V jednom případě mi majitel nabídnul, že mi během několika dní po zaplacení ročního pronájmu velká okna do zdí vybourá. (Tady je třeba poznamenat, že v Indonésii není taková nabídka nic neobvyklého. Jakmile se domluvíte na ceně, můžete po majiteli žádat různé opravy a úpravy, včetně malování, zazdění nepotřebných dveří, nasazení mříží na okna a podobně. Všechno záleží na dohodě, ale přinejmenším požadavek na nové vymalování by měl být splněn.)

V našem současném domě byla situace podobná: pokoje jsou díky těsné blízkosti dalšího domu tmavé. Když jsme kvůli tomu zaváhaly, zda je to pro nás to pravé, majitel nás ubezpečil, že světlo bude: stačí jen vyměnit několik střešních tašek za skleněné tabulky. Pochopily jsme to tak, že výměna nastane na okraji střechy, který zastiňuje okna pokojů a s vyhlídkou na pěkné bydlení jsme ještě ten den podepsaly smlouvu o pronájmu. Druhý den majitel se svým synem lezli několik hodin po střeše a s velkým rámusem „dělali světlo“. Když skončili, zapsala jsem si naši novou adresu jako Kocourkov 16. Nevím totiž, kde jinde by bylo možné, aby se světlo procházející skleněnými tabulkami v horní části střechy nezastavilo o nepropustný strop.

I s plísní byli majitelé domů ochotní bojovat, na rozdíl od nás ji ale vnímali jako estetický problém, který se vyřeší novým nátěrem. Zvítězit v tropickém klimatu nad vlhkostí, která napadá vše, co jí přijde do cesty, je bezpochyby těžký oříšek. O to těžší, když jsou domy vybaveny jen malými okny a přístup čerstvého vzduchu je tak značně omezen. Pokud navíc hledáte nové bydlení v období sucha, je někdy těžké odhadnout, zda vás o pár měsíců později čeká soužití s penicilínem na omítce. Mně se společník v podobě plsní zatím v žádném indonéském domě, který jsem dlouhodobě obývala nevyhnul. Stačilo odjet v období dešťů na pár dní pryč a když jsem se vrátila, čekaly na mě plesnivá kola na zdech, oblečení, matraci i ostatních věcech.

Cenu pronájmu mi obvykle nejdříve zjišťovali moji indonéští přátelé. Pokud totiž majitelé zjistili, že jsem cizinka, cena stoupla o několik miliónů rupií (tisíc korun). Přestože i tak byly pronájmy porovnání s Českem stále levné (roční pronájem domu o třech ložnicích vyšel podle lokality od 2 do 13 milionů rupií, tj. asi od 4 500 do 29 000 Kč), mám už díky ročnímu pobytu v Yogyakartě přehled o cenách a rozhodně se mi nechtělo platit víc než je nezbytně nutné. Několikrát majitelé určili cenu až podle toho, kolik bude v domě bydlet nájemníků. Běžná praxe ale je, že lidé pronajímají své domy za určitou cenu bez ohledu na to, zda tam bude bydlet jen osamělý student či velká rodina. Když jsem se na informace o prázdných domech ptala náhodných známých nebo brokerů, většinou chtěli vědět, jak vysokou částku jsem za dům ochotná zaplatit. Mohla jsem si být vždy jistá, že dům, který mi poté nabídli, stál přesně tolik bez ohledu na to, že jeho skutečná tržní cena byla mnohem nižší.

Kromě stavu domu a ceny mě velmi zajímalo také to, zda jsou majitelé a okolí dostatečně tolerantní vůči cizincům a jejich odlišnému životnímu stylu. Mnohdy se míra tolerance dala odhadnout hned při vstupu do čtvrti nebo prvním kontaktu s majitelem. Bydlet v úzkých uličkách, kde jsou domy nalepeny těsně na sebe a sousedé mají přehled o každém vašem kroku, by po mně vyžadovalo mnohem větší přizpůsobení se místním normám a zvykům než doposud. Někdy majitelé souhlasili s tím, že v domě bude bydlet smíšená společnost, jindy přímo či nepřímo zdůrazňovali, že dům je určen pouze pro ženy, které by měly návštěvy opačného pohlaví přijímat pouze v denních hodinách nejlépe na terase před domem. Párkrát se mi dostalo varování, že v případě nerespektováni pravidel se budou obyvatelé čtvrti bouřit a dělat mi problémy. O tom, jak dokážou být sousedé nepříjemní, mi už několik cizinců barvitě vyprávělo, a tak jsem v pudu sebezáchovy z takových domů co nejrychleji vycouvala. Indonésie je ale plná kontrastů, takže najdete i čtvrti, jejíž obyvatelé dokáží vaše soužití s partnerem na psí knížku tolerovat. Vzhledem k tomu, že většinovým náboženstvím je v Indonésii islám, je ale takové uspořádání poměrně vzácné.

Na závěr ještě pár střípků z mého hledání: když jsme se rozhodly najít si dům v jižní části Yogyakarty, procházely jsme oblast opravdu důkladně a na volné domy se ptaly hloučků štěbetajících žen, prodavačů vařené kukuřice i mladíků zvědavých, co na jejich domovském území tyhle dvě cizinky dělají. Již druhý den usilovného pátrání jsme potkávaly na ulici lidi, kteří se nás se starostlivým úsměvem ptali, zda už máme střechu nad hlavou. Není divu, že jsme se tu brzy cítily jako doma.

O trampotách s bydlením jsem se bavila i se starou kuchařkou z warungu (jídelničky), kam chodím pravidelně na zeleninovou polívku jako od maminky. Ptala se mě zevrubně na všechny podrobnosti, včetně toho, kolik jsem za pronájem ochotná zaplatit. Pak mi překvapivě nabídla, že se přestěhuje ke svému synovi a snaše a uvolní mi tak svůj dům. A nájem bude přesně ta částka, kterou jsem zmínila jako svůj finanční limit. Bylo těžké ji přemluvit, aby se nezačala hned stěhovat.

Ohnivé švestky a neplatné fyzikální zákony (4.7.2007)

Z Bukit Lawang jsme si na cestu plnou výmolů do Medanu pronajali pohodlný minibus. Ušetřit naše kosti a čas bylo přednější než ohledy na peněženku, která v této části cesty podvýživou rozhodně netrpěla. I když jsme ale byly díky indonéskému měnovému systému milionářky, nechtěly jsme se nechat bezostyšně okrádat. Amarovu nabídku na pronájem minibusu za 250 tisíc („Velmi dobrá cena! Už jsem vám dojednal slevu.“ A sobě dobrou provizi, že ano.) jsme tedy smetly ze stolu a zařídily si odvoz levnější o dvacet obědů na Jávě.

Na přední sedačku minibusu se bez okolků vtěsnali dva neplatiči. Holanďané tento akt příživnictví s velkodušností přehlédli, česká část posádky chvíli protestovala ve svém pro ostatní nesrozumitelném jazyce, ale než aby své námitky řidiči přetlumočila, raději se její muzikálnější členky pustily do zpěvu českých lidovek stylem „pěkně od podlahy“. Na milovníky sýru jsem se raději neotáčela, naši černí pasažéři mlčky kouřili jednu cigaretu za druhou a v duchu si jistě přáli, aby cesta do Medanu netrvala tak dlouho.

Se zastávkou na letišti, kde se zatoulaný batoh konečně ocitl v radostném obětí své majitelky, jsme kolem jedenácté vystoupili na autobusovém nádraží Amplas. Všechny klimatizované autobusy směřující k jezeru Toba však už odjely, nezbývalo nám tedy než se smířit s úmornou pětihodinovou cestou na malých sedačkách v autobusu ekonomické třídy.

Zdravý rozum nám říkal, že před dlouhou cestou je třeba se řádně posilnit, bohužel nám ale nikdo neporadil, kde tak máme učinit. Naše žaludky tak byly vystaveny zatěžkávající zkoušce, když jsme je plnili nanejvýše podivně naporcovanými kusy tlustého a lehce chlupatého vepřového a zcela vysušenou rybou lele, na jejíž přirozeně ošklivě podobě se podepsalo ještě několik hodin strávených na tropickém slunci. Naštěstí jsme ale teď už měli při ruce účinnou medicínu a mohli tak zničit veškeré neřády ve svých útrobách řádným lokem slivovice. Léčebná kúra způsobila ve warungu na autobusovém nádraží řádné pozdvižení. Zpočátku si nás strávníci u vedlejšího stolu jen s údivem prohlíželi a ti movitější dokonce fotili na své mobilní telefony, při druhém léčebném kole dva z nich ale opustil veškerý stud a s velkou sklenicí v ruce si přišli pro závdavek. Dobromyslná Anička mlsné kocoury neodehnala a s ohledem na rizika spojená s požíváním ohňové vody v pravé poledne i na naše vlastní potřeby během dlouhé cesty jim každému nalila čirého švestkového moku jen na dno sklenice. I když jazyk Bataků neovládáme, nebylo těžké pochopit, že přejmenovali naši zdravotnici na Báru. Se škodolibým pobavením jsme pak pozorovali, jak se nevděčníkům zkřivila ústa okamžitě, jakmile se česká alkoholová chlouba dotkla jejich chuťových pohárků.

Plně obsazený autobus ujížděl po hrbolaté cestě lemované rozsáhlými plantážemi snad všech tropických rostlin, na které si vzpomenete: banánovníky, kávovníky, kaučukovníky, palmy olejné... Kromě nás se jezero Toba chystala na vlastní oči poznat také skupinka mladých Australanů. Dobré vychování velilo jednomu z nich, aby zcela proti místním zvykům pustil na své místo maminku s dítětem a sám se pak na malém prostoru mezi krabicemi a taškami ostatních cestujících snažil při jízdě nepřizpůsobené stavu vozovky pracně udržet rovnováhu.

Když už skoro nešlo vydržet bolest kolen napěchovaných v těsném prostoru mezi sedačkami, objevila se před námi rozsáhlá vodní plocha rámovaná hustou zelení. Serpentinami jsme se blížili k jezeru Toba, největšímu sladkovodnímu jezeru jihovýchodní Asie, jehož šíře dosahuje 30km, délka 100km a hloubka 500m. Toto dech beroucí jezero vzniklo asi před 80 000 lety následkem silné sopečné erupce, kdy se kaldera vzniklá po výbuchu pod vlastní tíhou zhroutila a její ohromné dno zaplnila voda. Uprostřed jezera leží ostrov Samosir, duchovní centrum Toba Bataků, etnika obývajícího tyto končiny. Zajímavostí je, že až do roku 1904 byl Samosir poloostrovem, pak ale nechali Holanďané vykopat kanál, který pevninu a Samosir oddělil.

Z přístavu v městečku Prapat na východním okraji jezera jsme za silného větru odjeli lodí na ostrov, kde jsme se s našimi holandskými přáteli rozdělili: zatímco oni se rozhodli ubytovat se v bungalovech Bagus Bay Homestay, my jsme na křižovatce zahnuly doprava a vydaly se směrem k Reggae Guesthouse, jehož vizitku nám vnutil naháněč na lodi. S těžkými batohy a unavenými těly nám přišla cesta po tmavé silnici dlouhá, hned se ale začalo jít veseleji, jakmile nám majitel liduprázdné restaurace řekl, že do cíle už zbývá jen posledních sto metrů. Když jsme šly tuto krátkou vzdálenost asi deset minut, obrátily jsme se stejnou otázkou na skupinku žen sedících u stánku se suvenýry. Dostalo se nám neuvěřitelné ale v Indonésii zcela typické odpovědi: ještě 300 metrů a budete tam. Dalšího člověka jsme se zeptaly jen proto, aby se nám potvrdilo již známé: Indonésan vás nebude chtít zklamat tím, že neví odpověď na vaši otázku, a tak si ji raději vymyslí. Zcela proti všem fyzikálním pravidlům nás teď od hotelu dělilo ještě 500 metrů. Naštěstí ale i tato informace byla daleko od reality, a tak jsme se již za pár minut zabydlovaly v dřevěném domečku na samém okraji jezera s krásným výhledem na protější kopce.

Pár praktických rad

• Pronájem minibusu s řidičem (tzv. charter) z Bukit Lawang na autobusové nádraží Amplas v Medanu (ze zastávkou na letišti Polonia) stál 200 000 Rp pro pět osob. Do minibusu se ale vejde 7-8 pasažérů.
• Autobus z Medanu do přístavu ve městě Prapat, odkud vyjíždí loď na ostrov Samosir, stál 18 000 Rp.
• Trajekt na ostrov Samosir vyšel na 7 000 Rp. Loď zastavuje na několika místech, takže je dobré si předem vytipovat vhodný hotel a vystoupit v jeho blízkosti. Reggae Guesthouse je podle všeho na čtvrté zastávce (molo je přímo u hotelu).
• Jedna noc v dřevěné chatičce pro tři osoby s koupelnou v Reggae Guesthouse stála 30 000 Rp.
• Na jídlo jsme chodily do restaurace Bamboo House v blízkosti Reggae Guesthouse – je zde pěkný výhled na jezero, pohodlné sezení, dobrá kuchyně (evropská a indonéská) a příjemná hudba (Bob Marley je jasně nejoblíbenějším interpretem místního personálu – jeho písničky hráli v restauraci pokaždé, když jsme přišly).

Bukit Lawang: Útěk v pralese a zloděj bot (2.-4.7. 2007)

(pokr.) Dochvilný Amar nás zastihl u snídaně. V jeho pichlavých očích usazených na ještě větších poduškách než předchozí večer (bezelstně nám prozradil, že zatímco nás poslal do postele, sám ještě stačil během večera vypít s kamarádem láhev whisky) se zračila nelibost. Raději jsme tedy co nejrychleji dojedly výbornou palačinku a toast a svižným krokem se odebrali do jednoho z luxusnějších penzionů poblíž. Tam na nás už čekal mladý holandský pár, usměvavá blondýna Karin a vysoký fešák Arno, který vypadal spíš jako milovník špaget než sýrů. Jižanská fyziognomie měla ale původ v indonéském Bandungu, kde jeho holandský dědeček ztratil srdce pro jednu z místních krásek.

Nedlouho po vstupu do pralesa jsme narazili na několik orangutanů houpajících se v korunách stromů nebo odpočívajících v hnízdě. Byli jsme nadšení, jaké štěstí máme a pozorně poslouchali Amara, který ukazoval na jednotlivé orangutany a říkal nám jejich jména. S odstupem času se ale na naše „štěstí“ dívám trochu jinak: naši průvodci zřejmě měli na okraji pralesa vlastní krmnou základnu a přítomnost orangutanů tak nebyla žádnou náhodou. Na místě se navíc objevila vskutku zvláštní postavička – malý mužík s nízkou inteligencí ale zato bez předních zubů, který jako kolovrátek neustále pyšně vykřikoval, kolik že jsme už viděli orangutanů jakoby šlo o nějakou soutěž. Podle všeho byl vyslán napřed, aby pro nás opičky vyhledal, resp. aby je zřejmě přilákal k cestě, po které jsme šli. Tam nás dohnal i Sinar, který navzdory původní dohodě nedoprovázel nás ale francouzskou rodinku, která si do pralesa odskočila jen na den.

„Minah, Minah!“ začali náhle křičet všichni průvodci a pobízet nás k úprku. Kousek od nás se mezi stromy objevila obávaná orangutanní samička, před kterou nás všichni již předem varovali. V duchu jsem doufala, že naše výprava nebude mít tu čest se s ní v pralese setkat. Nikdo nám navíc přesně nevysvětlil, v čemž spočívá její nebezpečí a jak se jejím případným útokům máme bránit. Celá skupinka se dala do rychlého pohybu a zastavila se až na znamení Anwara, že je už nebezpečí zažehnáno. Radovali jsme se ale předčasně: srdíčko ještě bilo ve zrychleném rytmu, když se k nám začal blížit samec Ucok, místní největší orangutan. V tu chvíli jsme pochopili, že naši průvodci nemají jasně domluvená pravidla hry: zatímco Anwar nás vybízel k co nejrychlejšímu přesunu na jiné, bezpečnější místo, Sinar a málozubý mužík postávali v blízkosti ohromného samce, upláceli ho banány a vybízeli nás, ať si ho vyfotíme. V tu chvíli na zem vedle něj sestoupila i samice s roztomilým mládětem a Holanďané společně se statečnou Májou začali cvakat neohroženě a hlavně vytrvale spouští. Za mými zády jsem slyšela Anwara spílat na své kolegy a vyzývat nás marně k odchodu. Až večer jsme se v tábořišti dozvěděli, že pokud na něj lidé dlouho koukají, může být obrovský Ucok agresivní a tím mnohem nebezpečnější než Minah, která turistům většinou způsobí pouze materiální ztrátu – bere jim batohy, ve kterých hledá něco k snědku.

„Minah, Minah!“ ozvalo se znovu za mými zády. Při pohledu na nechvalně známého orangutana visícího na větvích nad našimi hlavami jsem sebou v panice trhla. Anwar mě ale uklidňoval, že Minah je pro nás nebezpečná pouze tehdy, když sestoupí na zem. Přesto ale začal také postupovat vpřed, v čemž jsem ho ráda následovala. Cestou na mýtinku, kde jsme měly v plánu se naobědvat vykřikovali naši průvodci jméno orangutanní zlodějky a velmi se bavili tím, když jsme v pudu sebezáchovy, resp. snaze nepřijít o cenné věci uložené v batozích, zrychlili krok.

Ve stínu na mýtince jsme si rozdělali balíčky se smaženou rýží, ke které jsme každý dostal kousek čerstvého ananasu. Nesnědla jsem ještě ani tři sousta, když nás začali průvodci znovu pobízet, abychom běželi pryč. Nebylo divu, že jsem v prvním okamžiku vše považovala za planý poplach. Během několika sekund mi ale došlo, že tentokrát je třeba opravdu vzít nohy na ramena, i když mi v náhlém zmatku nebylo jasné, jaké nebezpečí se na nás blíží. Popadli jsme jídlo a běželi tak dlouho, dokud nás Amar nezastavil. Škoda že jsem úprk před opicemi nedokázala brát s tak veselou myslí jako holandský pár, který na rozdíl ode mě měl zřejmě plnou důvěru ve schopnosti a znalosti našich průvodců. Brnící hlavou mi probleskla myšlenka, že všechno to strašení zlými orangutany je ale možná jen trik, jak udělat výlet zajímavým a vytvořit dojem, že jsme během cesty zažili něco výjimečného.

Sestupovaly jsme z kopce, posledního úseku naší sedmihodinové cesty, když mi z mých pohorek odpadly gumové podrážky a odhalily tak úplně ztrouchnivělé boty. Téměř rok pobytu v tropickém klimatu přejícím plísním byl pro ně osudný. Naivně jsem doufala, že i bez podrážek se mi v pohorkách podaří dojít zpátky do Bukit Lawang. Neušli jsme ale ještě ani dvě stě metrů, když se definitivně kvalifikovaly na vyhození do popelnice: z jedné boty mi smutně vykoukla celá noha. Naštěstí s sebou Anička měla pro všechny případy v batůžku přibalené sandály, a tak jsme udělaly malou rošádu: Anička mi vrátila tenisky, které jsem jí ráno na cestu zapůjčila a sama vklouzla do sandálů. Amar si uvázal mé vysloužilé pohorky na batoh s neuvěřitelným slibem, že jim ještě prodlouží po návratu do vesnice život.

Na úpatí kopce na nás čekalo koupání v průzračném potůčku s vodopádem a svalnatý nosič Ling s výbornou večeří, kterou jsem si bohužel vůbec neužila: žaludek se přísunu potravy vzpíral a hlava se točila jak po jízdě na kolotoči. Místo hodování a karbanu za zpěvu národních písní jsem šla spát do stanového přístřešku, kde kupodivu v noci nebylo zima ani mě neobtěžovali krvelační komáři.

Cesta zpět do Bukit Lawang se obešla bez dramatických úprků. Místo toho jsme poznávali tropické rostliny, zkoušeli chinin a v klidu si vychutnávali zásoby sušenek a ananas. Na okraji pralesa jsme potkali několik skupinek turistů, kteří nám ve svém marném pátrání po orangutanech mohli naše zážitky jen závidět.

Po návratu do civilizace nás čekala velmi radostná zpráva: ztracený batoh je již na cestě na letiště v Medanu, kde si ho mámě za hodinu vyzvednout. Dostat se na letiště takovou rychlostí ale bylo zhola nemožné, a tak jsme se s leteckou společností domluvily na jeho úschově do druhého dne. V dobré náladě jsme přijali pozvání našich průvodců na večerní grilování ryb a kuřat v domě Linga.

Po nezbytném vyprání našich špinavých a zpocených svršků jsme šly do restaurace v penzionu, kde se za námi zastavil Amar. Domluvit se s ním ale na tom, kam a v kolik hodin máme přijít na slíbenou hostinu byl dost složité, protiřečil si a tvářil se, že o žádném grilování neví. Pochopily jsme, že od začátku šlo o planý slib a najedli se tedy v klidu jen s holandským párem. U syté večeře zapité lahodným indonéským pivem Bintang jsme pak dopodrobna rozebírali naše dojmy z celé výpravy. Shodli jsme se na tom, že naši průvodci nebyli jako znalci džungle vůbec přesvědčiví. Holanďané navíc zaplatili za trek pro dvě osoby stejnou cenu jako my tři dohromady a ještě byli zpočátku štědří a dali Sinarovi, který si je stejně jako nás Amar odchytil v autobusu z Medanu, spropitné, za které se jim nedostalo jediného slova díků.

Navzdory svému slibu se Amar už v našem hotelu neukázal. Ne že bych toužila ho ještě někdy vidět, ale vzpomněla jsem si, že má u sebe mé rozbité boty. I když už jsem v jejich záchranu nevěřila a ostatní nad mou buldočí snahou o jejich navrácení kroutili hlavou, nechtěla jsem, aby skončily na nohou zrovna takového panáčka, který si je navíc přivlastnil proti mé vůli. Ráno jsem od majitelky hotelu získala Amarovo telefonní číslo a když na smsku ani volání neodpovídal, nechala jsem se na motorce odvézt přímo k němu domů. Amar nám sice tvrdil, že není ženatý, na prahu domu mě ale přivítala žena, která byla evidentně jeho zákonitou manželkou a několik pobíhajících dětí.

Amar se ani nepokoušel skrýt své zklamání, že jsem do jeho příbytku vážila cestu. Nejdříve zkusil strategii údivu: „Boty? Jaké boty?“ Pak ale pochopil, že předstírat ztrátu paměti nemá smysl, a tak změnil tón: byl tak strašně moc hodný, že boty řádně spravil a teď je suší na sluníčku. To, že je ale měl v úmyslu nosit v džungli sám, takticky zamlčel. Myslím, že se ani moc nedivil, když jsem ho nezahrnula vděčností. Popadla jsem boty smrdící po lepidle a s pocitem vítězství se vrátila do hotelu, kde už na mě všichni čekali, abychom se vydali na cestu k jezeru Toba.

Pár praktických rad

• Na terminál Pinang Baris v Medanu jede autobusek (bemo) číslo 64. Od paláce Maimoon na autobusové nádraží jsme platily 5 000 Rp za osobu.
• Z autobusového nádraží Pinang Baris do Bukit Lawang jsme za autobus zaplatily 10 000 Rp za osobu. Cesta trvala zhruba 2 ½ hodiny.
• Z autobusového nádraží v Bukit Lawang jezdí do vesničky motorizované becaky. Cesta nás stála 5 000 Rp za becak pro dvě osoby.
• Pokoj s koupelnou v penzionu Bukit Lawang Indah v Bukit Lawang pro tři osoby za noc stál 30 000 Rp. U hotelu je restaurace, kde vaří velmi dobrá indonéská a evropská jídla.
• Je možné udělat si jedno-, dvou- i vícedenní trek do džungle. Jednodenní trek ale prý nestojí příliš zato: průvodci vás budou vodit dokolečka v těsné blízkosti vesnice, kde je ještě poměrně dost odpadků a šance vidět orangutany a jiná zvířata menší.
• Dvoudenní trek do džungle pro tři osoby jsme ze 45 euro usmlouvaly na 1 100 000 Rp.V ceně byly zahrnuty služby dvou průvodců a jednoho nosiče (přepravuje potraviny, nádobí, karimatky atd.), povolení ke vstupu do národního parku, jídlo a pití. Pokud nemáte spacák, zapůjčí vám průvodce deku.
• Pokud nechcete podniknout trek v džungli, můžete se každý den podívat na krmení orangutanů v rehabilitačním centru.
• Jedna zajímavost: v centru několik let pracovala i česká lékařka Ivana Fojtová.
• Více informací o centru pro záchranu orangutanů najdete na webové stránce www.orangutans-sos.org

Bukit Lawang: Domluva treku v džungli (1.7.2007)

Z Medanu jsme se vydaly do vesnice Bukit Lawang na okraji národního parku Gunung Leuser, kde od roku 1973 funguje centrum, které se stará o návrat ochočených orangutanů do divoké přírody. Autobus chroptil na cestě plné výmolů a děr vinoucí se mezi plantážemi kaučukovníků, palmy olejné a dalších plodin, jejichž jména jsme neznaly. Na políčkách se pásly vyhublé krávy a v několika vesnicích byly v plném proudu přípravy na svatební obřad, které se stejně jako každá jiná podobná událost neobejdou bez ohlušující hudby valící se do éteru z obřích reproduktorů.

Těsně před vjezdem na autobusové nádraží nám šlachovitý muž středního věku, který se představil jako Amar, začal před očima mávat jakousi mapkou a nabízet nám pomoc při hledání ubytování i své služby průvodce po pralese. Měly jsme sice plán složit hlavy v již ověřeném hotýlku u horního toku řeky, ten prý ale smetla velká povodeň, která v roce 2003 téměř vymazala vesnici z povrchu zemského a vyžádala se více než dvě stě obětí. Malebná vesnička rozložená podél řeky, kde o hotely ani zábavu nebyla nouze se změnila takřka k nepoznání, takže jsme za tip na levný penzion Bukit Lawang Indah na druhé straně řeky byly vděčné. Ani tak mi však nebyla naše nová známost příliš sympatická. Ubytovaly jsme se v prostorném pokoji s koupelnou a děravou moskytiérou. Prošedivělý majitel penzionu seděl celé dny v přilehlé restauraci a netečně pozoroval dění kolem sebe, zatímco jeho od pohledu rázná manželka se starala o zdárný chod celého podniku.

Na večerní setkání, kde jsme se měly domluvit na podmínkách treku, přišel Amar se svým kolegou Sinarem na Indonésana netypicky na minutu přesně, na což nezapomněl několikrát okázale poukázat. Bylo zřejmé, že nás chce přesvědčit o své profesionalitě a zkušenostech s prací s bule (bílými cizinci). Na stole záhy ležel sešit plný dlouhých dojemných vyznání a dobrozdání snad ve všech světových jazycích včetně naší mateřštiny. Příspěvky se nesly ve stejném duchu jako by před pisatelem stála stejná múza (pravděpodobně s mačetou v ruce).

Kladly jsme Amarovi spoustu dotazů ve snaze zjistit, zda své práci a přírodě v pralese opravdu rozumí. Zdůraznily jsme mu, že nechceme, aby orangutany lákal na jídlo jen kvůli tomu, abychom z výletu odešly se suvenýry v podobě fotek lidoopů s banánem. Orangutani, kteří byli po několika měsících v karanténní stanici vypuštěny do volné přírody v blízkosti vesnice se totiž musí naučit obstarávat si potravu co nejvíce sami, aby mohli žít zcela samostatně hluboko v pralese. To, že je průvodci krmí, pak značně stěžuje proces jejich návratu do volné přírody.

Amar reagoval pobouřením: samozřejmě že něco takového nedělá! Přesto ale s ním budeme mít zaručeno, že uvidíme nejenom orangutany ale i jiné opice a možná i další obyvatele pralesa. Na důkaz nám ukázal hromádku fotografií zachycující orangutany, makaky, gibbony, hady i to, jak si bule užívají táboření u čirého potůčku. Sinar, který za celý večer nepromluvil ani slovo, nám sice příliš sympatický nebyl, zdálo se ale, že lepší průvodce se nám už nepodaří ve večerních hodinách najít. Před svým odchodem nás ještě Amar jako starostlivý otec nabádal, abychom šly brzy do postele a načerpaly tak dostatek síly. Poslušně jsme jeho radu následovaly a jen, co jsme si sbalily věci na cestu a vyřešily oblečení a obuv pro Aničku, jejíž pohorky zatím odpočívaly společně s dalšími užitečnými věcmi (především slivovicí, která je velmi potřebná pro nastolení veselé mysli a ducha) v zatoulaném batohu, ulehly jsme a spaly spánkem spravedlivým až do sedmi hodin, kdy nás probudily unisono všechny tři budíky. (pokr.)

Medan a ztracené zavazadlo (29. 6. – 1. 7. 2007)

Po únavné noci strávené ve vlaku bisnis třídy (méně pohodlí než ve vlaku typu eksekutif ale nesrovnatelně lepší cestování než ve vlaku s označením ekonomi), kdy jsme nejdřív musely vybojovat své právo sednout si na zakoupené místo s paní, která si pak pokradmu fotila naše bílé tváře na mobilní telefon, jsme se Jakartě setkaly s kamarádkou Aničkou. Ta se však na letišti neshledala se svým batohem, který se zřejmě zalekl tropických dálek a již na letišti v Londýně odmítl svou majitelku na jejich dobrodružných cestách doprovázet. Ale jelikož batoh přece jenom není schopný rozhodovat o svém osudu samostatně, je pravděpodobnější, že chyba byla na straně letecké společnosti, která ho nestihla v šibeničním čase mezi jednotlivými lety přesunout z jednoho letadla do druhého. V této nepříjemné situaci, která na několik následujících dní ovlivnila naše putování, jsem si vzpomněla na radu svého známého: kromě důležitých a cenných věcí je dobré si do příručního zavazadla zabalit také kartáček na zuby, pastu, ručník a náhradní oblečení. Anička by bývala tuto radu jistě také ocenila, protože s batohem pohybujícím se někde mezi britským hlavním městem a Singapurem (souřadnice se měnily při každém hovoru se zaměstnancem letecké společnosti) byla nucena udělat několik v normální situaci úplně zbytečných nákupů. Dočasná ztráta zavazadla nás mrzela o to víc, že v něm bylo několik plechovek piva značky Gambrinus, kterým jsme chtěly zapít návrat Aničky na indonéskou půdu.

S nadějí, že batoh přiletí do Jakarty dalším letadlem a bude nás okamžitě na Sumatru následovat jsme po výměně peněz nasedly do elegantního letadla společnosti Adam Air a po dvou hodinách strávených v modlitbách, aby se tento let nedostal do novin, jsme bezpečně přistály v nočním Medanu, třetím nejlidnatějším městě Indonésie. Obavy o svou bezpečnost jsme měly nejenom kvůli tomu, že místní letecké společnosti jsou nechvalně proslulé častými smrtelnými nehodami ale také proto, že jedna z nich se před několika lety stala právě na medanském letišti, které nestandardně leží v hustě obydlené čtvrti blízko centra, aby tak hluk odpuzoval zlé duchy.

Medan je pro většinu lidí pouze vstupní branou na Sumatru, kde není potřeba se zdržovat déle než do odjezdu prvního autobusu do jiných končin. Když se ale podíváte do průvodce, zjistíte, že město nabízí hned několik zajímavostí: velkolepou mešitu (Mesjid Raya), královský palác Maimoon z konce 19. století, největší indickou čtvrť v Indonésii zvanou Kampung Keling, kde stojí i největší čínský chrám na Sumatře Vihara Gunung Timur, hinduistický chrám Sri Marriamman a koloniální architekturu z druhé poloviny 19. století, kdy sem přišel holandský podnikavec Jacob Nienhuys a založil zde první tabákové plantáže, čímž zásadně ovlivnil další rozvoj města.

Taxíkem jsme se nechaly odvézt do hotelu Zakia. Při pohledu na ohromnou mešitu Raya, která se tyčila jen několik stovek metrů od hotelu jsem se rozloučila s představou poklidného spánku. Nakonec nám ale snění nerušilo v tomto případě melodické volání muezzina, ale paviáni v podobě mladých Indonésanů, kteří šli do postele až nad rozedněním.

Druhý den ráno jsme se opět marně snažily zjistit pohyb ztraceného zavazadla. Odpovědi zřízenců na letišti byly pronášeny s lhostejností, ale protože je známo, že naděje umírá poslední, rozhodly jsme se v Medanu ještě jeden den počkat. Díky tomu jsme si mešitu s černou kupolí, kterou nechal v roce 1906 postavit sultán Makmun Al-Rasyid z království Deli podle návrhu holandského architekta, prohlédly i zevnitř. Na rozdíl od ostatních cizinek jsme dostaly při vstupu k zapůjčení šátky na zakrytí vlasů. Zatímco nám průvodce vysvětloval základy islámu, fotila jsem si interiér mešity bohatě zdobený ornamenty a čínskými vitrážemi. V čase mezi modlitbami zde vládnul klid, který sváděl ke spánku, cedule rozvěšené uvnitř mešity však případné spáče slušně nabádaly, aby svou hlavu složili na terase. Na chladivé keramické podlaze polehávali či si noviny četli muži v muslimských čepičkách a skupinka malých kluků na nás neúnavně pokřikovala obligátní formulku „Helou Mistr“. Zběžně jsme si ještě prohlédly náhrobky na hřbitově sultána a jeho rodiny v zadní části mešity a pak se malým bakšišem rozloučily s našim průvodcem.

Víc pamětihodností jsme v Medanu neměly čas poznat, protože odpoledne za námi do hotelu přišli kamarádi Aničky z Padang Panjangu na Západní Sumatře, kteří jí nechaly na chvíli zapomenout na patálie s batohem. Do blízkého warungu s kulinářskými specialitami ze Západní Sumatry jsme si zašli pro ohromnou porci rýže s masem a malou troškou uvařeného listí. Velmi dobrý dojem z místní kuchyně – bohužel na dlouhou dobu poslední – jsme zpečetili lahodným rujakem, ovocným salátem s pálivě sladkou arašídovou omáčkou s celými arašídy, po kterém jsme se doslova olizovali až za ušima. Během návštěvy vypadla dvakrát elektřina, což je prý v tomto městě, jehož název znamená v češtině „bitevní pole“, celkem běžné.

A první dojmy ze Sumatry? Indonéská města jsou si dost podobná a v Medanu jsme navíc strávily příliš málo času než abychom si mohly všimnout odlišností. Jedna byla však znatelná na první pohled: ulice zde na rozdíl od javánské Yogyakarty křižují motorizované becaky, které se od jiných becaků svého druhu liší tím, že je motorka upevněna vedle vozítka a ne před ním. Identita města se, jak se zdá, dá vyjádřit i tímto způsobem. Nešlo si také nepovšimnout toho, že po ulicích chodí většina žen se zahalenou hlavou. A když si dáte v Medanu soto, polévku s masem, nudlemi, zeleninou a smaženou cibulkou, bude chutnat po kokosovém mléce, které je tady její nezbytnou ingrediencí.

Pár praktických rad

• Ve směnárnách na letištích dostanete za své valuty méně peněz.
• Letenka Jakarta – Medan se společnosti Adam Air stála 490 000 Rp.
• Cesta taxíkem s tachometrem z letiště Polonia do hotelu Zakia nás stála 35 000 Rp
• Ubytování v hotelu Zakia, ulice Sipisopiso 10-12, nás vyšla na 60 000 Rp za noc v pokoji pro tři (s přistýlkou v podobě matrace položené na zem).
• Vstupné do Mesjid Raya je dobrovolné.

Zpátky na Jávě

Dvacet šest dní cesty po Sumatře uběhlo rychleji než voda v rozvodněné řece. Když jsme 24. července nastupovaly opět do letadla indonéské společnosti Adam Air, která nás na konci června bezpečně dopravila do města Medan, první to zástavky naší výpravy, v hlavě mi běhaly obrázky nádherné kopcovité krajiny bující zelení a tváří milých lidí, kteří našemu putování po ostrově dodali to správné koření. Nepříjemné okamžiky se staly poučnými příběhy i budoucím zdrojem veselí pro nás a naše přátele, krásné okamžiky vyvolávaly při vzpomínce smutek, že naše putování po ostrově plném kulturních zajímavostí a přírodních krás již skončilo. Takřka na minutu přesně jsme bílo-oranžovým letadlem vzlétly do mraků, abychom se s půldenní zastávkou v dusivé Jakartě vrátily do svých javánských domovů. Po několika dešťových a poměrně studených týdnech jsem se těšila na javánské teplo, nebe v ranní Yogyakartě ale bylo uplakané a chladný vzduch ježil chlupy na mých lehce snědých pažích. Mé plány na velkolepou očistu těla a hlavně svršků vzaly aspoň v tom druhém případě za své už během noční cesty vlakem z Jakarty, kde se mi podařilo tvrdě usnout pouze ve chvíli, kdy se v jedné z mnoha zastávek nahrnuli do uličky vlaku prodejci jídla, pití a všemožných cetek, kteří mě zpěvavým nabízením svého zboží překvapivě ukolébali ke spánku. Druhá část výpravy, která zamířila do Surakarty nebo-li Sola, byla pilnější a nejenom, že stihla očistit své oblečky od nánosů sumatránského prachu a špíny, ale také se večer vydala na představení divadla wayang wong, což byl počin vskutku hrdinský. Pro spravedlnost je však nutno dodat, že i žen-tanků, jak jsem jim začala říkat díky jejich houževnatosti a vytrvalosti, s jakou se pouštěly do sportovních výkonů všeho druhu, se občas zmocní únava, a tak si během představení i ony trošku zdřímly – což je ale jev v Indonésii běžný, takže to zřejmě nikoho nepohoršilo ani neurazilo.

Zatímco já nabírám síly a vyřizuji své neodkladné záležitosti v Yogyakartě, Anička s Markétou se vydaly na obhlídku hinduistických chrámů Ceto a Sukuh. O víkendu zavítáme do dílny na výrobu nástrojů javánského orchestru gamelan v Surakartě a společně si projdeme Yogyakartu – těším se, že je zavedu do svých oblíbených warungů na různé zeleninové, rybí a jiné dobroty, po kterých se mi při konzumaci jednotvárné sumatránské stravy stýskalo. Po kulinářské návštěvě Yogyakarty máme v plánu odjet na Východní Jávu, kde si určitě nechceme nechat ujít východ slunce na sopce Bromo, pak se přesuneme na ostrov vůní a umění Bali, kde chceme odpočívat, učit se surfovat a jezdit po památkách až do 12. srpna, kdy Anička odlétá do Jakarty a my s Markétou se vrátíme ke svým povinnostem na Jávě.

Během cesty po Sumatře jsme měly jen velmi málo příležitostí dostat se do internetové kavárny a posílat naše dojmy z cest rodině a přátelům či je uveřejňovat na blogu. Všechny zážitky z cesty jsme si však pilně – i když je třeba říci, že občas jen s malým nadšením pro věc – zaznamenávaly do našich deníčků. Postupně se fotografie z cesty a některé příběhy a užitečné informace objeví na tomto blogu.

Cesta po Sumatře

V pátek 29. června odlétám společně s dvěma kamarádkami z Čech na několik týdnů na ostrov Sumatra. V prázdninovém období, kdy se ceny letenek několikanásobně zvýšily, se nám podařilo sehnat výhodnou letenku se společností Adam Air z Jakarty do Medanu za 490 tisíc indonéských rupií. Vzdálenost zhruba 1160 km vzdušnou čarou bychom měly urazit přibližně za dvě hodiny a do Medanu tak přiletět kolem sedmé hodiny večer.

V třetím největším indonéském městě, které je pro mnoho turistů pouze vstupní branou na ostrov, se nechceme zdržet dlouho. Přestože zatím nemáme žádný podrobný cestovní plán, je několik míst, kam bychom rády zavítaly. Na severní Sumatře mezi ně určitě patří rehabilitační centrum pro orangutany Bukit Lawang, kde pracuje i české lékařka Ivana Fojtová, a sopečné jezero Toba, největší jezero v Jihovýchodní Asii s plochou asi 1700 m²., jehož okolí je domovem etnické skupiny Bataků. Odsud se přesuneme na ostrov Nias známého díky svým ohromným vlnám jako ráj pro surfaře. Nás bude ale spíše zajímat místní megalitická kultura a každodenní život Niasanů, o kterém na základě sbírky českého cestovatele Pavla Durdíka napsala má kamarádka Anička diplomovou práci. Anička nebude ale pouze znalým průvodcem na ostrově Nias ale v průběhu celé naší cesty. Před sedmi lety totiž rok studovala ve městě Padang Panjang indonéštinu a místní kulturu. Také proto naše kroky povedou na západní Sumatru, domovu Minangkabauců, kde chceme cestováním strávit nejvíce času. Kromě Padang Pandangu se zastavíme ve městě Bukittinggi, Padang a jejich nádherném okolí bohatém na vodopády, lesy, sopky, údolí a rozmanitou faunu. Plánujeme výstup na sopku Merapi (2891 m) a odpočinek u jezera Maninjau, o kterém jsem slyšela básnit už mnoho cestovatelů. Z Padangu se potom letecky vrátíme na Jávu, kde chceme cestovat další dva týdny a pak se odjet na pár dní rozmazlovat na hinduistický ostrov Bali.

Během naší cesty po Sumatře možná nebudu mít tolik času ani příležitostí chodit do internetových kaváren, takže fotky a zápisky se objeví na blogu až později.

Jak jsme šli s kůží na trh

Praktické provedení rčení „jít s kůží na tr“ jsem si měla dnes možnost vyzkoušet díky kamarádům, kteří se pohybují ve světě indonéských médii. O půlnoci přišli na terasu našeho domu obývaného jen samými bule (cizinci) s nabídkou, abychom si zahráli roli turistů v celostátně vysílaném spotu nabádajícím Indonésany, aby byly otevřeni dialogu, přátelští a upřímní. Podobné reklamy propagující různé etické hodnoty nebo vládní programy zaměřené na zlepšení životního standardu obyvatel souostroví jsou v indonéské televizi poměrně běžné. Pokud je nefinancuje státní pokladna, sponzoruje je některá z velkým firem jako například tabákoví giganti Sampoerna a Djarum. Tento spot se natáčel za peníze státní Bank Indonesia (Indonéské banky).

To, zda jsme schopni se tvářit přirozeně či máme talent pro hraní nikoho nezajímalo, pro příslušné role nás kvalifikovala již naše bílá kůže, která ani po téměř ročním vystavení tropickému sluníčku příliš svůj barevný tón nezměnila. Italovi Pierepaulovi a mě připadla role páru turistů, který si s mapou Yogyakarty v ruce a velkým batohem na zádech vesele povídá se strážcem sultánova paláce kraton, ostatní dostali za úkol hrát – nebo alespoň předstírat hru - na nástroje tradičního javánského orchestru gamelan. Zatímco pro hudebníky štáb vhodné oblečení připravil, my s Pierepaulem jsme se museli o kostýmy postarat sami. To se nakonec ukázalo jako větší oříšek než jsme mysleli. V Indonésii už žijeme poměrně dlouho dobu a naše každodenní oblečení tak typické indonéské představě o vzhledu turisty příliš neodpovídá. Ulicemi Yogyakarty se totiž rozhodně neproháním v sukýnce a sexy tílku se špagetovými ramínky, ale v džínech a pohodlném bavlněném tričku. Naštěstí ale režisér během odpoledního natáčení zahlédl kolem sebe projít „opravdového“ turistu, a tak jsme pár hodin před odjezdem na plac dostali smskou instrukce, abychom si oblékli kalhoty vojenského stylu a tričko jasných barev. Ital pak jenom musel vyměnit malý praktický batůžek, který tu na zádech zahraničních cestovatelů vidíme nejčastěji, za ohromný modrý batoh, aby byl vzhled turisty podle kostymérky dokonalý.

Reklamu měl natáčet světoznámý indonéský režisér Garin Nugroho, ale zcela v souladu se svou pověstí nevypočitatelného génia se na plac dostavil až před setměním, kdy už byly všechny přístroje vypnuty a štáb připraven k návratu do hotelu. Místo toho jsme tak plnili rozkazy mohutného režiséra z Jakarty, Bez dlouhého vysvětlování a příprav (žádné líčení nebo jiné vzhledové úpravy) nám ukázal značky na chodníku, na které jsme se měli společně s jedním z palácových vojáků postavit a vyměňovat si úsměvy nad mapou města. Zkřivili jsme ústa do širokého úsměvu, který se křečovitě rozšiřoval s každým režisérovým výkřikem „Smějte se“ a „Ještě větší úsměv“. Po chvíli jsme si připadali jako chovanci ústavu pro duševně choré – jenom jsme se jeden na druhého zubili, kývali hlavami podle instrukcí režiséra a jeden druhému si stručnými větami stěžovaly, jak nás od úsměvu vhodného spíš do reklamy na zubní pastu bolí tváře. Občas se postarší sympatický voják pokusil nad mapou rozvést smysluplný hovor, ale brzy se jeho myšlenkový arzenál vyčerpal, a tak jen dokola opakoval několik obsahově podobných vět: „Tady je sultánův palác.....tudy se jde do sultánova paláce....byli jste už v sultánově paláci?“, na což jsme my poslušně reagovali rozjařeně jako by řekl ten největší vtip. Za námi mezitím procházeli po ulici vedoucí k bráně jedné z palácových budov vojáci a ženy oblečené do batikovaných látek. Byli jsme k nim ale otočeni zády, takže celou scénu uvidíme až na jednom z indonéských televizních kanálů.

Když režisér zabral naše obličeje i v detailu, přehrál nám celý asi pětiminutový záznam celé naší velescény. Evidentně byl s výsledkem spokojený. S hrdostí v hlase poukázal na to, že na našich tvářích nebyly vůbec vidět krůpěje potu a to i přesto, že jsme nebyli nalíčení. Překvapilo mě, že naše šílené jednání vypadalo na obrazovce celkem obstojně. I když představa, že se mihneme v televizi déle než pět sekund mi moc povzbudivá nepřipadala. Ale kdo ví, třeba po odvysílání spotu dostanu nabídku na účinkování v další lidumilné reklamě. Jako nejpravděpodobnější se jeví propagace preventivní péče o zubní chrup.