Na javánské svatbě

Když se na javánské vesnici koná svatba, musí jít všechny ostatní aktivity stranou. Můj přítel zavřel kvůli ženitbě souseda na pár dní svou domácí dílnu na výrobu batikových látek, která poskytuje živobytí nejenom jeho manželce a dvěma malým dětem, ale také několika příbuzným a šikovným sousedkám. Bylo by totiž divné, kdyby myslel na svůj prospěch, zatímco ostatní mají plné ruce práce s přípravou svatebního obřadu a náležitostí s ním spojených. Vzájemná pomoc je stavebním kamenem soužití lidí na vesnici, a tak by si takové chování jistě vysloužilo sociální sankce. Než aby riskoval, že ho v nouzi sousedé nepodpoří, raději nechal své zákazníky čekat na objednávky o trochu déle.

Vdávat se či ženit na Jávě vyžaduje kromě spousty peněz také mnoho času. Na rozdíl od českého vstupu do manželství zlegalizovaného na úřadě a zapitého proudy piva během několikahodinové veselice trvá javánská svatba několik dní, ne-li týdnů. Přípravy na obřad začínají tím, že chlapec navštíví v doprovodu svých příbuzných rodinu své přítelkyně, aby požádal o její ruku. Všichni jsou oblečeni do svátečního, bývá zvykem si pro tuto příležitost koupit nebo nechat ušít nové šaty, většinou z batikované látky. Po dlouhých proslovech a představení jednotlivých rodinných příslušníků obou stran sdělí zástupce chlapce vysoce stylizovanou javánštinou záměr návštěvy své rodiny. Dívka je po celou dobu stranou, mezi ostatní přijde až tehdy, když je ruka v rukávě a začne se jednat o datu svatby a jiných praktických záležitostech.

Samotnému obřadu, kdy jsou dva mladí lidé (i když je v indonéských městech nyní poměrně časté, že se lidé žení či vdávají později, průměrný věk, kdy Indonésané vstupují do manželského svazku, je nižší než u nás) prohlášeni za zákonné manžele, předchází mnoho rituálů. Protože je ale jejich provedení dost nákladné, mohou si je dovolit jen majetnější rodiny. Jedním z těchto tradičních obřadů je tzv. siraman, kdy rodiče snoubenky a lichý počet žen polévají dívku vodou s okvětními lístky růže, jasmínu a dalších květin. Rituál mí symbolicky očistit snoubenku a ukončit období její svobody a mládí. Poté prodávají rodiče dívky hostům es dawet, nápoj z kokosového mléka, javánského cukru a rýžové mouky. Za nápoj se platí penězi, které z hlíny vyrobila sama snoubenka. Ta se po nalíčení a převlečení vrátí mezi přítomné, aby zahájila společnou hostinu.

Obřady jsou nezbytné i po podepsání svatební smlouvy, která formálně stvrdí svazek partnerů a jejich rodin. Během hostiny pro stovky příbuzných a známých musí například manželka omýt manželovi nohy na znamení své poslušnosti, otec dívky si oba novomanžele posadí na klín, aby tak vyjádřil, že je má oba stejně rád, předvádí se tanec obzvláště vhodný k této slavnostní příležitosti a pokud je rodina opravdu zámožná, koná se i celonoční představení stínového divadla wayang kulit.

Já jsem dostala pozvání na poslední ze svatebních hostin, která se konala minulý čtvrtek v domě rodičů ženicha. Na dvorku před domem byla postavena železná konstrukce ozdobená podél celého obvodu uschlými, žlutými listy kokosové palmy natrhanými na úzké proužky. Tyto listy mají prý novomanželům připomínat, aby stály při sobě i tehdy, když je bude sváděn někdo jiný a jejich srdce tak bude trháno stejně jako tyto listy. Na obou stranách od vchodové brány byly rozestavěny židle pro hosty a stoly, na kterých bylo nachystané malé pohoštění v podobě banánů, oříšků kešu, plněných vaječných omelet, krekrů krupuk a dortíků ze želatiny agar-agar.

V osm hodin večer začali na místo oslavy proudit desítky hostů, především muži oblečení do lesklých batikových košil, dlouhých kalhot a černé čepičky peci. Každý z nich se zapsal do knihy hostů, vhodil finanční příspěvek do připravené pokladničky, potřásl si rukou s hostiteli a pak už si sedl na jednu z připravených židlí, kde setrval až do samého konce slavnosti.

Když se dvorek zaplnil, vešli branou pomalým krokem novomanželé v černých kabátcích se zlatými aplikacemi a hnědozlaté batikované látce zahalující dolní končetiny. Jejich silně nalíčené tváře zůstávaly po celou dobu až kamenně nehybné, občas bylo ale skrze tlustou vrstvu bílého makeupu vidět únavu. Nebylo divu: už od neděle nedělají nic jiného než že oblečení do nepohodlných šatů přijímají gratulace od stovek příbuzných a přátel, poslouchají dlouhé projevy a plní povely odbornice na tradiční svatební ceremonie, která nesmí při žádné svatbě chybět.

Nejdříve se svatební rituály a hostiny s nimi spojené konaly v bydlišti nevěsty, po pár dnech se svatebčané přesunuli do rodiště ženicha, aby sňatek oslavili také s jeho sousedy. Už z toho je zřejmé, že na zaplacení oslavy takového rozsahu je třeba šáhnout do kapsy opravdu hluboko. Jenom druhá část svatebního veselí, která byla o poznání jednodušší a skromnější než oslava u nevěsty ve městě, stála 25 miliónů rupií. Vzhledem k tomu, že měsíční plat 1 milión rupií je v Indonésii považován za dobrý výdělek, jedná se o částku opravdu vysokou. Kvůli svatbě se často rodiny zadluží i na dlouho dopředu, výjimkou není ani to, že se hostina pro blízké koná mnoho let po samotném formálním svatebním obřadu: když mě kdysi postarší kamarád pozval na svou svatbu, myslela jsem, že vstupuje do druhého manželství. Před faux pas mě zachránil až jeden z pozvaných hostů, který mi vysvětlil, že se jedná o opožděnou svatební oslavu kdysi nemajetných manželů.

Jakmile usedli novomanželé na zlatý trůn na pódiu (jinak verandě rodinného domu), začali se u mikrofonu střídat příbuzní s proslovy. Příležitost vyžaduje, aby mluvčí pronášeli své poselství novomanželům co nejvybroušenějším jazykem. Vhodné jsou především zdvořilostní stupně javánštiny nazývané krama a krama inggil. V dnešní době ale už málokdo tento vznešený jazyk ovládá, a tak se musely nejednomu mluvčímu před tímto veřejným vystoupením podlamovat kolena. Nedostát očekávání totiž znamená být opatřen nálepkou kasar – hrubý, což je vlastnost v javánské společnosti odsouzeníhodná a ostudná. Příbuzný nevěsty si byl svých nedostatečných lingvistických schopností vědom a zdlouhavě se za ně omlouval. Soudě podle postranních komentářů však ani květnaté omluvy nepomohly, aby nad ním ostatní hosté přimhouřili oko. Pro vesnické společenství se jazyková neobratnost tohoto muže z města stala dalším důkazem jejich kultivovanosti a vyšší kultury.

Zatímco první část hostiny probíhala víceméně ve vážné atmosféře, po zbytek večera se hosté už jen bavili. S hudbou campursari vystoupili tři mladé zpěvačky a jeden zpěvák středního věku, shodou okolností starší bratr mého přítele. Ideálem krásy je v Indonésii bílá kůže a dlouhý, úzký nos, a tak byly obličej a krk každé zpěvačky nalíčeny na bílo a nos opticky prodloužen linkou ze světlejšího makeupu. Důstojně vyhlížející zpěvačky zdobilo mnoho šperků, včetně velkých blyštivých náušnic a několika prstenů na pěstěných rukou. Havraní vlasy měly vyčesané z čela a uvázány na temeni do drdolu zvaného sanggul. Pokud má dívka příliš krátké nebo málo husté vlasy, není nic jednoduššího než zajít na trh nebo do specializovaného obchodu a koupit drdol patřičné velikosti. Do vlasů pak stačí ještě upevnit čelenku z živých nebo umělých květin a vznikne typický slavnostní účes javánských žen.

Asi aby jeho hříva nezůstala v dokonalosti pozadu za zpěvačkami nebo aby zdánlivě snížil věkový rozdíl, nasadil si zpěvák na své vystoupení paruku z dlouhých, jakoby vyžehlených vlasů. Na úpravě jeho hlavy se mi zdálo hned něco zvláštní, co to bylo jsem pochopila až druhý den, kdy mě ve svém domě uvítal pán s prořídlými skráněmi. On něj jsem se dozvěděla, že za každé vystoupení dostane zpěvák či zpěvačka dvě stě tisíc rupií. Vzhledem k tomu, že každý měsíc vystupuje minimálně na 25 oslavách, ale není nic neobvyklého doprovázet zpěvem i 40 veselic za měsíc, přijde si zpěvák na dobré peníze. To bylo znát i na jeho domě, který byl na rozdíl od příbytku jeho bratra postaven z cihel.

Zpěvačky pěly těžko napodobitelnými vysokými hlasy písně o lásce, které prokládaly krátkými slovními výměnami ze zpěvákem. Hlavně ty trochu lechtivé hovory vyvolaly bouřlivé salvy smíchu. Indonésky ale vůbec nikdo nemluvil, takže význam javánských narážek jsem si jenom domýšlela podle reakcí okolí a několika málo mě srozumitelných slovíček. Z očí upřených mým směrem a rozesmátých koutků bylo nicméně jasné, že jsem opět poskytla námět k žertovným poznámkám. Aby ale nedošlo k mýlce: Indonésané si přítomnosti cizince na svých oslavách velmi považují a cítí se jí poctěni. Pokud se tak v Indonésii zúčastníte svatby, můžete si být jistí, že vaše společná fotografie s novomanželi bude vystavena na odiv návštěvám v jejich domě a to bez ohledu na to, zda se s nimi přátelíte nebo jste je náhodně potkali při cestě autobusem po hrbolaté vesnické silnici.

V polovině večera se odešli novomanželé za doprovodu překvapivě extravagantní tanečnice převléknout – černé kabátky vyměnili za mnohem veselejší žluté. V tu chvíli se ale pozornost hostů upřela na armádu číšníků a servírek, která začala roznášet hlavní chod večera: kopeček rýže vytvarovaný do podoby květiny, dva malé kousky hovězího masa, nakládanou pálivou zeleninu acar, krekr krupuk a kalíšek zmrzliny. Ta byla součástí slavnostního menu díky otci ženicha, který vlastní v hlavním indonéském městě výrobnu na tuto zmrzlou pochoutku. Zmrzlina se tak k radosti dětí podávala celý den, dokonce i na snídani.

Když jsme se ženichem bavili o rozdílech mezi oslavou ve městě v rodině nevěsty a na vesnici, jako jednu z odlišností uvedl právě způsob servírování jídla: zatímco ve městě probíhala oslava v moderním duchu, kdy si lidé brali jídlo sami ze švédských stolů, na dnešní oslavě dostane každý host večeři již připravenou na talíři. Hlavním důvodem asi ani není to, zda má jedna rodina modernější způsob života než druhá, ale spíše finanční prostředky, které je schopná a ochotná za pohoštění utratit.

Kolem jedenácté hodiny se novomanželé rozloučili. Jakmile prošli bránou, hosté se začali kvapně zvedat a směřovat co nejrychleji do svých domovů. Ve stejnou chvíli zaplnily prostor lososové uniformy personálu, který začal s bleskovou rychlostí uklízet stoly a skládat prázdné židle. Zábava ale ještě asi půl hodinu pokračovala, zpěvačky se odvážily vyzývavějších pohybových kreací a kolem trůnu pro novomanžele se divoce roztančila skupinka pubertálních kluků v džínech. Když jsem o půlnoci uléhala na postel po boku manželky a dětí mého přítele, uvědomila jsem si, že jsem dnešní večer zažila svou zatím nejlepší javánskou svatbu.

Odkazy : Fotografie ze svatby Články o javánské svatbě

Fotogalerie: Na javánské svatbě

Prave jsem se vratila ze svatby na javánske vesnici. Fotografie najdete po kliknuti na tento odkaz http://picasaweb.google.com/sonacermakova/VesnickaSvatbaNaJave.

Čekání na gathot(a)

V Indonésii vstávám obvykle již za úsvitu, dnes jsem si ale obzvláště přivstala. Nedávno jsem totiž svůj jazyk rozmazlovala dvěma místními pochoutkami, gathot a ketan kelapa, a zajímalo mě, jak se připravují. A kde lépe se recept dozvědět než u samotné kuchařky. Tentokrát jsem ale místo na nedaleký trh, kde je k dostání velký výběr slaných a sladkých pochoutek, jela na křižovatku u hradeb sultánova paláce, kde od časných ranních hodin nabízí pár žen výsledky svého kulinářského umění.

Uprostřed dlážděného plácku seděla na nízké stoličce pod vzrostlým stromem žena v pestré blůzce a zkušeně balila porce lepkavé rýže polité palmovým cukrem do banánových listů. Příchod cizinky způsobil trochu pozdvižení a inspiroval čekající k několika žertovným poznámkám na můj účet. Když zjistili, že umím indonésky a dokonce snad i rozumím několika javánským slovům, začali se mě s neskrývanou zvědavostí vyptávat na vše, co bychom v Evropě považovali za citlivé informace – můj původ, vzdělání, věk, současné bydliště, rodinný stav... Byli v značné přesile, tak jsem se obrnila trpělivostí a vyčkávala okamžiku, kdy vlna překvapeného zájmu opadne a já budu mít šanci zeptat se na to, co pro změnu zajímá mě. Zákazníků ale přibývalo, paní krájela jeden lupis (lepkavá rýže zabalená do válečku z palmových listů) za druhým a můj prázdný žaludek začal vyčítavě bručet. Odnesla jsem si tedy jednu porci ketan kelapa k dlouhému dřevěnému stolu ve stínu plechové stříšky, kde nad skleničkou sladkého čaje pokuřovalo hřebíčkové cigarety několik penzistů.

Takřka bezzubý pán v elegantní batikované košili mi hlasem zanikajícím v řevu projíždějících motorek začal klást již zodpovězené otázky. Zřejmě se k jeho uchu mé odpovědi nedonesly. Nad tím, že studuji na jedné z místních katolických škol uznale pokýval hlavou a já jsem se na tak na jeho náboženské přesvědčení už ptát nemusela. Ne že by mě to zajímalo, ale tato otázka patří k běžnému seznamovacímu rituálu v Indonésii. To, co zpočátku vypadalo jako další z konverzací podle standardního scénáře se ale brzy proměnilo v nesmírně příjemné setkání.

Pan Joko, ze kterého číšila trpělivost, moudrost a dobrosrdečná povaha, se díky svému zaměstnání na ministerstvu financí podíval do různých koutů Indonésie, žil na ostrovech Madura a Sumatra a několik let před penzí strávil v moderním městě Bandung na západní Jávě. Po zemětřesení v roce 2006 se ale vrátil do své rodné Jogji, kde společně se svou rodinou obývá dům v ulici Gamelan v blízkosti sultánova paláce. Vždy když jsem na kole či motorce projížděla touto ulici, vzpomněla jsem si na javánský orchestr gamelan. Javánci chovají gamelan v takové úctě, že po něm dokonce pojmenovali jednu ze zelení lemovaných uliček, myslela jsem si. Pana Joka moje laická interpretace opravdu pobavila. Když se mu koutky úst vrátily do polohy klidu, vysvětlil mi, že ulice kolem kratonu jsou pojmenovány podle povolání zaměstnanců sultána, kteří v nich dříve bydleli. „V té ulici tedy bydleli hráči gamelanu?“ snažila jsem se o pochopení. Tentokrát se rozesmál celý stůl. „Název ulice je odvozen od slova gamel, které označuje podkoní,“ vysvětlil mi pan Joko s očima plnýma veselých jiskřiček a mně se před očima vybavila socha koně, která zdobí tuto ulici.

Po chvíli se k nám připojil další pán, již na pohled o mnoho let mladší než jeho společníci. Bez ohledu na to, o čem jsme se zrovna s ostatními dědečky bavili, o mě začal zjišťovat osobní údaje. Pan Joko mě předběhl a s intonací znalce mu převyprávěl můj příběh. Byla jsem mu za to vděčná, po desáté se mi o tom, že v Jogje studuju už skoro dva roky a k indonéštině jsem se dostala víceméně náhodou mluvit nechtělo. Když jsem ještě doplnila pár informací a vysvětlila cestu ke svému domu, hovor se stočil na život v Yogyakartě. Všichni dědečkové přikyvovali, když ten nejmladší z nich vyprávěl, jak příjemné je v tomto městě bydlet. Přestože ceny téměř veškerého zboží se za poslední půlrok podstatně zvýšily, obyvatelé Yogyakarty se s tímto nárůstem dokázali dobře vypořádat a na jejich životě se toho moc nezměnilo. Pan Joko vysvětlil, že místní obyvatelé tzv. nrimo, přijímají vše tak, jak to přijde. Možná proto nikdy nebyly ve městě násilné nepokoje a místní pestrá etnická mozaika se těší mírovému a harmonickému soužití. Právě poklidná atmosféra města, kde čas neplyne ale jen se tak líně převaluje, se stala magnetem pro státní úředníky, politiky i populární umělce, kteří chtějí strávit svůj důchod daleko od ruchu velkoměst. S oblibou si kupují či staví domy především v severní části města, kde je díky blízkosti hor svěží a chladnější vzduch a cesta za rekreací v přírodě zabere jen pár minut.

Životní tempo je v Yogyakartě opravdu jiné. Nikdo zde nikam nespěchá, vše má svůj čas a když něco nejde, není potřeba se tím dál zabývat. „Lidé v Yogyakartě nemají potřebu hnát se za něčím. Stačí jim, když uspokojí své základní životní potřeby,“ potvrzovali mi pánové to, co jsem si již mnohokrát sama ověřila v praxi. Vzpomněla jsme si přitom na svého přítele, jehož rodina pochází z Yogyakarty. Během studií se vždy toužil vrátit do města svého dědečka, pak ale dostal práci v hlavním městě. Yogyakarta má stále výsadní místo v jeho srdci, trvale žít a pracovat by tu však už nechtěl. Město je na něj příliš pomalé, vše zde trvá nesnesitelně dlouho a komunikace mezi lidmi je zbytečně zatížena zdvořilostními frázemi. Vybavil se mi také hovor s jiným přítelem, který si kdysi založil dílnu na výrobu tašek z přírodních materiálů. I on nabyl díky pracovní zkušenosti s místními lidmi přesvědčení, že obyvatelům Yogyakarty stačí k přežití málo a nedokáží příliš využívat příležitostí, které jim život nabízí. I když dostanou šanci získat zakázku, která by jim mohla zajistit bezstarostnou budoucnost, nedokáží myslet dopředu a udělat pro zdar celé věci maximum.

Tyto příběhy rezonovaly i v našem ranním povídání. Vzdělaní dědečkové porovnávali Yogyakartu s dalším středojavánským královským městem, Surakartou. „Na rozdíl od Yogyakarty je Surakarta čilé a rušné město, které žije ve dne v noci. Lidé jsou tam podnikavější a dynamičtější.“ Toto srovnání ve mně vyvolalo údiv. V povědomí cizinců, kteří tam kdy zavítali, je totiž Surakarta město ospalé a životní rytmus jeho obyvatel ještě pomalejší než ve větší Yogyakartě. Podle pana Joka a jeho přátel ale zdání klame: na rozdíl od Yogyakarty jsou warungy v Surakartě otevřeny po celý den, stále se zde něco děje a obchody jen kvetou. „Jdi se podívat do čtvrti kolem trhu Klewer, tam to opravdu žije a hýbají se peníze.“

Klidna atmosféra Yogyakarty je pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. Ve městě je totiž více než sto univerzit, kde se vzdělávají studenti nejenom ze všech koutů rozlehlého indonéského souostroví ale také stovky cizinců. Setkávají se tady tak rozličné kultury a silné individuality, z nichž mnoho se v pozdějších letech dostane na výsluní indonéského politického nebo kulturního nebe. Předpokládala bych, že právě každodenní styk kultur probudí v místních obyvatelích soutěživost a změní jejich tradiční pohled na svět. „Obyvatelé Yogyakarty jsou velmi vzdělaní a inteligentní, nedokážou toho ale využít.“ Na mých společnících bylo ale přes všechnu vyslovenou kritiku znát, že mají pro místní mentalitu pochopení a tep města souzní s tlukotem jejich srdce.

Hovor se stočil na místního sultána, který kromě své tradiční funkce strážce javánské kultury zastává také pozici guvernéra Zvláštní provincie Yogyakarta. V porovnání s jeho otcem a předchůdcem nemá Hamengkubuwana X takové charisma ani vliv, přesto je třeba ho uznávat a respektovat. O tom, že sultán je stále považován za osobu s velkou duchovní silou svědčí stovky jeho služebníků, tzv. abdi dalem, kteří jsou ochotni vykonávat různé práce na dvoře za symbolickou mzdu 8 000 nebo dokonce méně rupií za měsíc (asi 16 Kč). Divila jsem se, jak můžou tito lidé vůbec přežít, ale pan Joko mě ujistil, že práce pro sultána není již v současné době jejich jediným zdrojem příjmu. „To by opravdu nešlo. Většinou pracují jen pár dní v týdnu, po návratu domů vyrábějí řemeslné výrobky nebo mají jiný zdroj výdělku.“ Služba sultánovi navíc není otázkou finanční odměny. Jak prodavačkám kdysi vyprávěl jeden abdi dalem, který se tu občas staví na snídani, náklady na dopravu jsou větší než plat, který za svou práci v paláci dostane. Lidé, hlavně ti z vesnic, ale považují službu sultánovi za svou morální povinnost a věří, že v blízkosti panovníka nikdy strádat nebudou.

Trůn se v Yogyakartě dědí po meči, současný sultán a jeho manželka však byli obdařeni pouze dcerami. Zajímalo mě tedy, kdo bude jeho nástupcem. „Některý z jeho mužských příbuzných,“ odpověděl pan Joko. Pak se uchechtl a dodal: „Teď už máme ale emancipaci, tak je klidně možné, že sultána vystřídá jeho dcera. Ať si to rozhodnou, jak chtějí – lidé to přijmou.“

Prodavačka rýže vedle nás uklidila už všechny prázdné kastrůlky do tašky a na její místo přijel pán s dřevěným vozítkem, v jehož útrobách se skrývalo kuchyňské náčiní a ingredience potřebné k přípravě masové polévky bakso. Tímto způsobem se tu od rána až do pozdního večera plynule střídají prodavači různých jídel. Dědečkové se jeden po druhém zvedli a vydali se na cestu domů. Ještě jednou mi připomněli, ať se někdy zase stavím na kus řeči - ranní čaj tu společně popíjejí skoro každý den.

Zaplatila jsem svůj čaj a vrátila se k paní pod stromem, která zrovna obsloužila svého posledního zákazníka. Divila se, k čemu recept na javánskou laskominu gathot potřebuji. Ujistila jsem ji, že se do složité přípravy nehodlám pouštět, mnohem příjemnější a pohodlnější je pochutnat si na dobrotě zase u jejího stánku. Se smíchem mi vysvětlila, že gathot se připravuje z kasavy, která se na několik hodin namočí do studené vody, až změkne. Pak se vyjme a nechá zakrytá plastikovým sáčkem fermentovat jeden den a noc v košíčku. Plíseň se z měkké kasavy oškrábe, hlízy se umyjí, nakrájí a znovu řádně umyjí vodou. Po uvaření se ještě polijí kousky kasavy vodou s vápnem, která dá pokrmu jeho specifickou chuť. Postup mi sice nebyl zcela jasný, ale recept na zvláštní jídlo už nebyl tak důležitý.

Naviděnou, Sohyun

Po necelém roce v Indonésii se moje korejská spolubydlící Sohyun vrátila minulý týden do své rodné země, kde teď davy protestují proti dovozu amerického hovězího. Se svými vyhraněnými názory se v současné situaci cítí jako ryba ve vodě a nejradši by se hned střemhlav vrhla do středu dění. Brzy se ale bude ucházet o stipendium na doktorské studium na některé z asijských univerzit, a tak ji nezbývá než zavřít své aktivistické choutky na pár dní pod pokličku a místo toho pročítat učebnice korejské historie a učené knihy o jihovýchodní části Asie. Pokud uspěje, je velká šance, že se do Indonésie, kde mimochodem dostala jako filmová dokumentaristka nabídku na zajímavou práci, zase vrátí. I proto jsme při našem loučení měly pocit, že vlastně jen odjíždí na další dovolenou, kterých bylo během osmi měsíců jejího pobytu na rovníku více než dost. Jako feministce a břitké pozorovatelce dění kolem sebe je jí navíc patriarchální a materiálně orientovaná korejská společnost příliš těsná, a tak je více než pravděpodobné, že brzy zvedne kotvy a přijede se podívat třeba do Evropy, kde žije její bratranec se svou rodinou. Při loučení tedy netekly slzy, spíš jsme v objetí s radostí děkovaly osudu, že náš společný život daleko od rodiny a přátel byl harmonický. Ne ve všem jsme se sice shodly – třeba na zamykání domu v době naší nepřítomnosti nebo na tom, zda si na dvorečku nechat vyrůst divokou džungli či občas přírodu trochu zkrotit, o spoustě věcí jsme ale měly podobné či stejné představy. I když kdo ví: Korejci jsou vychováváni k tomu, aby se snažili s ostatními vyjít i za cenu toho, že potlačí své pocity. Zatímco já mám v evropském duchu potřebu problémy otevřeně a na rovinu řešit a vyhnout se tak zbytečným nedorozuměním (alespoň takový je ideál...), v asijských kulturách se jedinec snaží svoje negativní (a vlastně i příliš silné pozitivní) emoce neukázat, tím méně o nich hovořit. V mnoha ohledech to tak tedy bylo obohacující soužití. Sohyun, jejíž jméno nebyl nikdo schopen vyslovit správně, a tak si ho zkrátila na So nebo lépe Sohi, zřejmě došla díky častým návštěvám mých přátel k přesvědčení, že Indonésie je plná Čechů, kteří mluví rychle a nahlas a mají tendenci chovat se nevyzpytatelně. Pro mě bylo naopak zajímavé poslouchat o Korejcích, kteří jezdí do Jihovýchodní Asie hledat manželky, protože korejské ženy se čím dál tím víc bouří proti tradiční roli pasivních ochránkyň rodinného krbu (mimo jiné také pod vlivem seriálu Sex ve městě). Přestože jsme spolu ale žily více než sedm měsíců v jednom zdmi vyhraničeném prostoru a často nás debaty pohltily natolik, že jsme šly spát až v hluboké noci, opravdu společného času jsme strávily poměrně málo. Plánovaly jsme sice, že se spolu podíváme do vesniček v okolí Yogyakarty, okamžik příprav na cestu ale přišel rychleji než bychom si obě přály. Proto moc díky, Jane, za fotky z večeru před odjezdem. Cepet balik nang Indonesia, Sohyun! Wis kangen!

Jděte na sever

Než se zeptáte Indonésana na cestu, vytáhněte si nejdříve z kapsy kompas. Na váš dotaz, jak se dostat k autobusovému nádraží, totiž zřejmě dostanete následující odpověď: „Jděte na sever, na křižovatce zahněte na východ, rovně, u mešity zabočte směrem na jih a kousek dál už uvidíte autobusové nádraží.“ Pokud tento užitečný přístroj nevlastníte, vždy se v každém místě, které navštívíte, zorientuje ve světových stranách. Jen tak budete vědět, jak se dostat do budovy (nápis na dveřích knihovny: „Používejte dveře na jihu“) nebo jak se správně zařadit do fronty (cedule na kase: „Stůjte frontu od severu“). Přestože zpočátku je takovýto způsob udávání směru matoucí, brzy zjistíte, že orientovat se podle světových stran je mnohem přesnější a jednodušší. A také bezpečnější: když na vás budou z břehu vyděšeně mávat vaši přátelé a z plných plic křičet „Žralok! Žralok! Na východě!“, budete velmi rádi, že jste si ráno všimli, kde vychází slunce.