NOVÝ WEB

Nové webové stránky, kam se nejenom přestěhoval obsah tohoto blogu, ale také přibývají nové články a fotografie z Indonésie najdete na WWW.SONACERMAKOVA.CZ

Zlobení si odnesou sousedé

Sousedé, kteří se zpočátku divili, když jsem pomáhala roznášek výslužky, chodila na pohřby a vařila s nimi rituální jídla, si na mou přítomnost všude tam, kde se něco děje už zvykli a sami mě začali upozorňovat na to, kdy se ve čtvrti budou vážit batolata, kdo si bude připomínat dva roky od úmrtí manželky a jaká cesta se bude nově cementovat. Díky tomu mi neunikl ani zvyk boboran.

V neděli ráno mě na úzké cestě mezi domy chytila za ruku jedna ze sousedek a s nabídkou snídaně mě odvedla do bambusového domu, v jehož útrobách žijí tři generace Javánců. Dřevěné vchodové dveře byly stejně jako každé jiné ráno otevřené dokořán, nízký stolek postavený hned za nimi ale bránil vstupu. Na skleněné desce stolu bylo vystaveno několik nádob a talířů s jídlem, nad nimiž se pod dohledem klučiny v krátkých kalhotách skláněla mladá žena. Do misky mu nabrala rýži, zalila ji špenátem a navrch přidala osmažený sojový chlebíček tempe. Chlapec poděkoval javánským matur nuwun a opatrně si odnášel misku domů. Podle tradice by měl sice za zdravou snídani zaplatit úlomkem střešní tašky, majitelka domu se ale smála, že platit není potřeba. „Jedině snad kdyby platil tímto,“ vtipkovala a ukazovala na střešní tašky vyrovnané v několika řadách před vedlejším domem. Její poznámka sousedy pobavila. Stejně jako já ale věděli, že by takovou platbu žena opravdu ráda přijala. Po několika letech pronájmu bambusového domku, do kterého v období dešťů děravou střechou teče, si s manželem ušetřili na postavení vlastního domova v jedné z okrajových čtvrtí města. Rodina doufá, že muslimský svátek Idul Fitri završující postní měsíc Ramadán už letos oslaví na nové adrese.

Když přestane javánská žena kojit, měla by uvařit bobor, směs špenátu a zeleniny podobné okurce zvané jipang nebo také labu siam, jméno prozrazující, že zelenina byla do Indonésie přivezena z Thajska, a tu pak symbolicky prodávat svým sousedům. V dnešní době ale už není placení důležité, hlavní je, aby si sousedé odnesli pochoutku domů. Jen tak totiž nebude dítě odstavené od mateřského mléka zlobit, plakat a jinak sužovat svou matku. „Zlobení dítěte si odnesou sousedé,“ vysvětlila bodrá žena, proč se dnes rozhodla zadarmo nakrmit několik rodin ve svém okolí.

Mladá maminka souhlasně kývala hlavou, když mě jedna ze sousedek poučovala, že kojit dítě déle než dva roky není zdravé, později ale přiznala, že její holčička právě oslavila třetí narozeniny. Zatímco její starší dcera se už ve dvou letech styděla sát z matčina prsu, benjamínkovi mateřské mléko i ve třech letech stále chutnalo. Okatá princezna se ho nehodlala vzdát ani když si matka potřela prsa hořkou bylinnou směsí jamu či je polepila náplastmi, na které nakreslila červené křížky. „Nebojácná ale rozhodně není“, uváděla vše na pravou míru dobrosrdečná žena. „Chtěla jsem pracovat tak jako dřív, dcera mě ale nechtěla nechat odejít.“ Šestičlennou rodinu tak živí prodej starožitností, které hlava rodiny vykupuje od obyvatelů vesnic v blízkosti Yogyakarty a nabízí je pak na bleším trhu ve městě.

Jako by pro dokreslení atmosféry dnešního rituálu seděla na rohoži natažené na betonové podlaze uvnitř domu další žena a kojila svého ani ne ročního synka. I ona považuje mateřské mléko za přínosné pro dítě, některé ženy ale dnes nechtějí kojit, aby se uchovaly pevná prsa. Na jejím výrazu bylo vidět, že pro ní je zdraví dítěte přednější než pomíjivá fyzická krása. „Moje prsa jsou pro mé dítě, až pak se z nich může těšit můj manžel,“ přidala se druhá zastánkyně kojení a domem se znovu rozezněl pobavený smích.

Fotogalerie: Boboran

Dětský becak

Děti při svých hrách napodobují svět dospělých: kolébají panenky jako by to byla živá miminka, vaří nepoživatelné pokrmy z písku, učí plyšáky malou násobilku a ordinují si medicíny proti neexistujícím nemocem. Na malou chvíli se promění v hasiče či prodavačky, při další hře jsou piloti nebo veterinářky. Indonéská holčička na fotce si po škole hraje na řidičku vozítka becak. Když jsem jí potkala, seděla zrovna na chodníku a mlčky pozorovala, jak její tatínek vyměňuje pneumatiku na malém vozítku poháněném silou lidských nohou. Po necelé čtvrthodince byla oprava hotová a tatínek, který na koupi becaku vydělal prodejem polévky bakso, mi zcela vážně nabídnul, ať se nechám od jeho sedmileté dcerky povozit. Nezdálo se mi to jako úplně dobrý nápad, a tak holčička položila na sedačku modrobílou papírovou tašku a odjela si hrát s kamarády na náměstí jižně od sultánova paláce, kde se podobných dětských becaků projíždí více. Na rozdíl od ní si ale ostatní děti musí vozítka za malý poplatek pronajímat.

Fotogalerie: Dětský becak

Divoké hedvábí v Karangtengah

Najít farmu, kde se chovají larvy produkující hedvábí, nebylo vůbec snadné. Dlouho jsme jezdili sem a tam po vesničce Karangtengah asi dvacet kilometrů jihozápadně od Yogyakarty a marně hledali ukazatel se jménem nadace Royal Silk Foundation, která farmu spravuje. Místní obyvatelé nám ochotně ukazovali směr, jak ale bývá v Indonésii zvykem, jejich instrukce nám příliš nepomohly. Zatímco jeden nás posílal na západ, druhý byl skálopevně přesvědčen, že farma leží na severu. Další sice o farmě nikdy neslyšel, nechtěl nás ale svou neznalostí zklamat, a tak nás poslal pro změnu zpátky na místo, odkud jsme přijeli. Bloudění udělala konec až velká bílá cedule upozorňující, že se v oblasti pěstuje indigo. Potrápili jsme tedy motorku dlouhým stoupáním po asfaltové silnici, která nás vedla skrze porost, který by vydal na pořádně tlustý herbář až k místu, kde jsem vydechla úžasem: jako na dlani se před námi rozkládaly vesničky obklopené ze všech stran lány rýžovišť a ostrůvky lesů, nad kterými visela azurová obloha. Tak krásný výhled na okolí Yogakarty jsem ještě nezažila.

Po dalším stoupání vystřídaly divoce rostoucí porost manggovníky, mahagony, banánovníky, kukuřice, indigo a jiné užitkové rostliny. Náš úsudek se tedy ukázal správný – přijeli jsme do cíle naší cesty, na pozemky sultána Yogyakarty, kde se chovají larvy motýlů Attacus Atlas a Cricula Trifenestrata. Zatímco javánští zemědělci larvy těchto motýlů považovali za obtížný hmyz, který jim ničí úrodu, rodina místního sultána se na radu svého japonského přítele začala v roce 1995 zabývat jejich využitím pro výrobu hedvábných látek. Po několikaletých výzkumech ve spolupráci s japonskými vědci založila v roce 2005 dcera sultána Hamengkubuwana X nadaci Royal Silk Foundation, která na 150 hektarech půdy táhnoucí se v kopcích nad vesničkou Karangtengah začala pěstovat stromy, jejichž listí je vhodné jako potrava housenek těchto dvou motýlů.

Farmou mě provázel starší ze dvou správců, kteří ve dne v noci hlídají rozsáhlé pozemky, o jejichž obdělávání se starají zemědělci z okolních vesnic. Můj průvodce mi vysvětlil, že odměnou za práci je jim výtěžek z prodeje úrody jednotlivých políček. Snažila jsem se od něj dozvědět víc informací o každodenním provozu farmy, ale i když jsem rozuměla téměř všem jeho slovům, nedávaly mi jeho odpovědi moc smysl. Neustále se odvolával na různá usnesení vlády a místo jasných odpovědí mi podával sáhodlouhá vysvětlení, nad jejichž významem zůstával rozum stát. Jeho dcera, která zrovna přijela se svou matkou otce navštívit, pak omluvně poznamenala, že tatínek příliš rozumu nepobral. Kdysi navíc provázel po farmě televizní štáb, proti jehož reportáži měla princezna mnoho výtek. Starý správce byl pak vystaven kritice, což mu způsobilo trauma a vedlo ho k větší opatrnosti při poskytování informací. Pokud se tedy chcete dozvědět o tomto projektu více, je třeba setkat se s manažerkou nadace Royal Silk Foundation v Yogyakartě.

Došli jsme ke stromům kešu, jejichž sytě zelené listy byly ozdobené desítkami zlatých kokonů. Když se housenka začne zakuklovat, vylučuje sliny, které díky vzduchu tuhnou a vytvářejí kolem ní skořápku z vláken tvarem podobnou vejci. Barva vláken kokonu závisí na tom, jakými listy se housenka živí. Pokud housenka vegetuje na mahagonových listech, bude mít její kokon tmavě hnědou barvu. Strava sestávající z listů avokáda má za následek hnědý kokon, po týkových listech bude pro změnu vláknitá skořápka černá. Farma v Karangtengah je ale známá především díky zlatému hedvábí, které kolem sebe spřádají housenky pojídající listy kešu a rostliny kedondong.

Zatímco larvy bource morušového se většinou usmrcují, kukly na farmě v Karangtengah se dávají do teplé místnost, kde se přemění v motýly. Je tak zachován nepřetržitý proces přeměny, jehož produktem jsou přírodní vlákna obdivuhodných vlastností. Látky z hedvábí nejsou příjemné na nošení pouze díky své nemačkavosti a lehkosti, ale také proto že pomáhají udržovat optimální teplotu těla: hedvábí v zimě hřeje a v létě naopak chladí. Kromě toho také absorbuje 97 procent UV záření a ochraňuje tak svého nositele před zdraví škodlivými efekty slunečních paprsků. Oproti hedvábí z kokonů bource morušového je sice divoké hedvábí hrubější, má ale vyšší pevnost. A protože látky se navíc vyrábějí ručně, není divu, že jeden metr stojí i více než půl miliónu rupií (asi tisíc českých korun). V dílně, která je součástí prodejní galerie Yarsilk Galery (Indonésané rádi používají anglické názvy pro obchody, umělecká díla apod., se správným spellingem si ale hlavu moc nelámou) se z kokonů smotávají vlákna, která se pak barví a tkají ve městě Pekalongan na severním pobřeží Jávy. Za měsíc se zde vyrobí patnáct až dvacet látek. Ty pak slouží jako materiál pro výrobu oděvů, šátků, tašek a dokonce i stínítek na lampy a slunečníků.

Prodavačky obchodu Yarsilk Galery nedaleko nákupní třídy Malioboro obsluhují nejčastěji japonské turisty, kteří díky dlouhé tradici výroby hedvábí ve své zemi dokáží ocenit náročnou ruční práci – a taky za ní náležitě zaplatit. Přestože v prostorném obchodě jsou vystaveny stovky produktů, jen málo který mě zaujal. Krásné látky příjemných barev trpěly některými nešvary typickými pro masovou výrobu textilu v Indonésii – zbytečné ozdoby a nepříliš povedené střihy a kombinace materiálů. Zastavila jsem se pouze u jednobarevných dlouhých šál a elegantního kimona s vetkanými vzory černých motýlů. Ochotná prodavačka přispěchala s vysvětlením, že látka na kimono bylo utkána v Japonsku. Indonésané totiž zatím nejsou schopní vetkat do látky vzor s takovou precizností jako řemeslníci v Zemi vycházejícího slunce, kde při výrobě látek pomáhají složité stroje. Kromě jednobarevných látek vyrábějí tkalci v Pekalonganu jen látky s barevnými souvislými pruhy tak, jak bylo vidět hned na vedlejší figuríně. Mnoho japonských zákazníku si proto od nadace kupuje pouze hedvábná vlákna, ze kterých pak vyrábí kimona a kabelky ve své domovině. Zájmu japonských zákazníků využila nadace k navázání spolupráce s indonéskou leteckou společností Garuda, která před pár lety zahájila program One passanger – one tree. Každý japonský turista, který přiletí do Yogyakarty s touto společností, má v ceně své letenky započítány náklady na zasazení jednoho stromu na farmě v Karangtengah. I díky tomu se farma rozšířila na současných osm set hektarů půdy.

Fotogalerie: Divoké hedvábí v Karangtengah

Silvestrovský zemětřas

Poslední den v roce je v Čechách ve znamení pohybu – lidé se přesouvají ze svých domovů na chaty kamarádů, do restaurací či klubů, kde pak posilněni alkoholem s oblibou vytvářejí méně či více povedené taneční kreace. I v Yogyakartě se lidé hýbali a to ještě předtím, než večer začal na severním náměstí koncert několika populárních skupin sponzorovaný jednou z místních tabákových společností. Kolem druhé hodiny odpoledne předvedla země krátký taneček, který obyvatele města traumatizované hrůzným zemětřesením v roce 2006 vyhnal z jejich domovů a kanceláří. I když jsem už v Yogyakartě zažila několik menších otřesů, ani tentokrát mi zpočátku vůbec nedošlo, co se děje. Zatímco v předešlých případech se země pod mýma nohama posunula prudce doprava a pak doleva, tentokrát se natřásala a klepala jako někdo, kdo s velkým přemáháním zadržuje smích. Moji spolužáci, se kterými jsem zrovna seděla nad společným úkolem ve studentské kantýně ve spodním patře zbrusu nové budovy naší univerzity, pochopili situaci rychleji. Ačkoliv všichni na vlastní kůži zažili zemětřesení před dvěma lety, jakoby se nyní zdráhali uvěřit svým smyslům a zkušenostem. „Zemětřesení!?..... Poběžíme?“ Než jsem stačila kývnout, země opět nasadila výraz spořádaného občana. Raději jsme se ale stejně přesunuli k bezpečnějšímu stolu těsně u východu z budovy, kde přišly na řadu smutné příběhy o sousedech a příbuzných, kteří zahynuli v domech zřícených při přírodní katastrofě, jíž padlo za oběť na šest tisíc obyvatel města a okolních vesnic. Zemětřesení v posledním dni roku 2008 mělo sílu 4,7 stupňů Richterovy stupnice a trvalo zhruba deset sekund. Jeho epicentrum se nacházelo deset kilometrů pod mořem asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Yogyakarty. Během nadcházející hodiny došlo ještě k několika otřesům, které už ale téměř nebyly cítit. Ačkoliv bylo silvestrovské zemětřesení poměrně slabé, přesto vylekalo i obyvatele vzdálenějších oblastí.

Tropický Ježíšek

Až do středečního rána jsme žádné oslavy Štědrého dne v Yogyakartě neplánovali. Bez teplot pohybujících se kolem nuly, bláta v ulicích, kluzkých chodníků, krvavých stop po vraždění kapříků, přáních napsaných na obrázcích od Lady, svádivé vůně cukroví a ledničky naplněné k prasknutí bylo pro nás takřka nemožné dostat se do sváteční nálady. Díky chybějícím vánočním rekvizitám se nám dařilo alespoň trochu zapomenout, že tento den bychom měli sedět s rodinou u slavnostně prostřeného stolu a společně zpívat koledy, zapalovat plovoucí svíčky a krájet jablka. Pak ale přijela kamarádka Květa se svým indonéským manželem a okatou ani ne roční dcerkou, která šla v nadcházejících dnech z náruče do náruče. A v tu chvíli bylo jasné, že vánoce budou. A protože to byly vánoce tropické, rozhodli jsme se nadělit si dárečky pod okrášleným banánovníkem. Za celý den jsme ale pro samé shánění suvenýrů v podobě batikových oblečků neměli čas zajít do zahradnictví, a tak jsme nepověsili ozdoby ve stylu co-dům-dal ani na jehličnan či banánovník ale na bambusovou lampu, která už nějaký čas trůní v rohu našeho obýváku. Kapra nahradily jiné sladkovodní a pár mořských ryb podávané s rýží a obzvláště pálivou omáčkou z chilli papriček sambal. Atmosféru českých vánoc jsme si alespoň trochu navodili díky sousedce Lence, která s pomocí majitelky našeho oblíbeného warungu připravila bramborový salát skoro jako od maminky (skoro protože „salátu od maminky“ přece nemůže nikdo a nic konkurovat 8-)). Duch českých vánoc nás ale provázel i jinak. Takřka na poslední chvíli se postupně všichni účastníci společné hostiny vytratili z domu s nepříliš důvěryhodnými výmluvami, zato se zcela jasným cílem – koupit nějakou tu drobnost ostatním pod stromeček. Nebo přesněji řečeno pod lampu. Z pestré hromady dárků zabalených opět ve stylu co-dům-dal se zdálo, že jsme letos byly všichni velmi hodní. Především Adinka, pro kterou to byly první vánoce vůbec.

Durian, ovoce plné trnů

Milovníci královny mezi ovocem jihovýchodní Asie (alespoň tak toto ovoce jeho fanoušci označují) mají už několik týdnů důvod k radosti: na Jávě začala sezóna durianu, velkého, těžkého ovoce s tlustou zeleno-žlutou slupku pokrytou ostrými trny. Ty daly tomuto plodu také jeho název - v indonéštině znamená slovo duri trn. Podél několika ulic v Yogyakartě je teď každý den vidět stejný obrázek: u provizorního stánku, před kterým je zaparkovaný nákladáček plný durianů, sedí na rohožích skupinky lidí, které si pochutnávají na bílé, máslovité dužině. Durian se totiž nejlépe jí ve společnosti přátel a není to jenom kvůli jeho velikosti.

Stejně jako jedni durian bezmezně milují, druzí ho stejně vášnivě nenávidí. Špatnou pověst si durian vysloužil kvůli svému smrdutému aroma, které mnoha lidem připomíná zápach chcíplé krysy. Jeho vůně je dokonce natolik odpuzující, že jsou v některých hotelech vyvěšeny cedulky s červeně přeškrtnutým durianem na znamení, že si hosté nesmí tuto lahůdku v žádném případě přinést na pokoj. Je také zakázána jeho přeprava letadlem a auty z půjčovny a i v dálkových autobusech budete požádáni dát svou pochoutku na střechu nebo do zavazadlového prostoru. Pokud budete durian skladovat v lednici, určitě ho pořádně zabalte, protože jinak vám ostatní potraviny načichnou jeho specifickou "vůní".

Ačkoliv jsem se dřív považovala za zastánkyni durianu a jeho aroma nepovažovala za nepříjemné, zažila jsem několik situací, kdy jsem toto ovoce a jeho konzumenty upřímně proklínala. Nikdy nezapomenu na několikahodinovou cestu zacpanými ulicemi Surabayi, druhého největšího města Indonésie. Po dlouhém mávání na kolem projíždějící autobusy mi konečně jeden zastavil. Šťastná, že už nemusím dýchat mračna zplodin z těch tisíců pomalu se pohybujících aut na několikaproudové silnici jsem se vmáčkla mezi zpocená těla ostatních cestujících. Po chvíli jsem ale kromě lidských pachů zavětřila i vůni úplně odlišnou, nicméně stejně pronikavou. V průhledu mezi paží jednoho cestujícího a hlavou mladé Javánky v jilbabu jsem zahlédla velkou bednu, jejímž obsahem nemohlo být nic jiného než můj oblíbený durian. Zaradovala jsem se, že už začalo tolik očekávané durianové období a v duchu jsem se laskala představou durianových hodů. Po několika minutách cesty jsem ale začala chápat pocity své přítelkyně, které se vždy při zmínce o durianu pokřivil obličej odporem. Snažila jsem se prodrat se na druhý konec autobusu, ale mé úsilí bylo v pohybující se plechovce sardinek marné. Po další čtvrt hodině jsem vážně uvažovala o tom, že by Indonésané měli přijmout zákon, který takovéto týrání cestujících ve veřejných dopravních prostředcích zakazuje pod pohrůžkou trestu v podobě několikahodinového pobytu v šatně s fotbalisty po zápase. Přemýšlela jsem, zda bych v rámci zachování duševního zdraví neměla raději z autobusu vystoupit, ale nad Surabayou se už začala snášet tma a riskovat, že se mi nepodaří dostat se ještě ten večer do cíle se mi nechtělo. Zbývající skoro hodinu hlemýždí jízdy jsem strávila v nepohodlné pozici s dlaní těsně přitisknutou na nosu.

Pokud budete chtít toto ovoce ochutnat, můžete si ho koupit na trhu v durianovém období (na Jávě zhruba od listopadu do března) nebo v supermarketu takřka kdykoliv. V supermarketu prodávají již vyloupnutá a ke konzumaci připravená semena. Rozhodnete-li se koupit durian na trhu, vybírejte pečlivě. Nejdříve si k durianu přivoňte: zralý durian vydává silný smrad, nezralý vůbec nevoní. Prodavači ale prý někdy smíchají dužinu zralého durianu s vodou a tou pak postříkají nezralý durian, aby ho mohli prodat za vyšší cenu. Proto je důležité durianem také zatřást, aby jste zjistili, zda se semena uvnitř už uvolnila. Někdo na durian poklepe prstem: pokud se ozve dutý zvuk, je ovoce správně uzrálé. Další zásadou je, že by slupka neměla být vůbec porušená.

Při otevírání durianu najděte na jeho slupce slabé místo, kam zapíchnete nůž a ovoce tak otevřete. Durian se vám rozpůlí a odhalí velká semena obalená lahodnou dužinou, která je tou proslavenou či nechvalně známou (záleží, na které straně jste) pochoutkou. Durian se jí většinou syrový, ale jeho dužina se používá i při výrobě zákusků, zmrzlin, sušenek a bonbónů. Na západní Sumatře se dělá z tohoto ovoce sambal, pálivá omáčka z chilli papriček, která se přidává snad ke každému jídlu. Opravdoví nadšenci si pak dokonce mohou koupit osvěžovač vzduchu s vůní durianu!

Indonésané doporučují vzdát se konzumace durianu, pokud máte vysoký krevní tlak nebo žaludeční vředy. Ani těhotné ženy by neměly lahodnou dužinu jíst. Po konzumaci durianu raději nepijte alkohol - byli byste velmi opilí. Někteří lidé ale také tvrdí, že už jenom pouhá konzumace dužiny může v člověku vyvolat stav opilosti. Pronikavou durianovou vůni odstraníte tak, že prázdnou skořápku durianu naplníte vodou, ve které si umyjete prsty. Mýdlo by vám v tomto případě vůbec nepomohlo. Zápachu z úst se zbavíte tím, že se napijete osolené vody ze skořápky ovoce.

Durian je drahé ovoce, jehož cena se může vyšplhat i na 50 tisíc rupií (asi 100 Kč) za kus – záleží na velikosti a oblasti. Má přítelkyně mi ale kdysi vyprávěla, že v jejím rodném městě Jember stojí durian v sezóně jen pár tisíc rupií. Její strýc, vášnivý milovník tohoto kontroverzního ovoce, si proto vždy koupí jednu plnou dodávku ostnatých plodů, které během několika dní sní.

Motorka Art

Na tuhle pomalovanou motorku jsme narazily při procházce po rušné ulici v severní části Yogyakarty. Byla zaparkovaná na úzkém chodníku před Rumah Makan Padang (restaurace specializující se na ostrá jídla z oblasti Padang na západní Sumatře), kde její majitel pracuje jako číšník. Když přes skleněnou výlohu zahlédl, že se u jeho krasavice zastavily dvě cizinky doprovázené nepostradatelným davem čumilů, opustil hosty, aby snad o jejím vlastnictví nevznikla nějaká mýlka. Hned se pochlubil, že nedávno vyhrál jeho miláček druhé místo na soutěži pomalovaných mašin ve městě Surabaya na východní Jávě. Hlavní cenu udělila porota motorce ozdobené abstraktními motivy. Změna z tovární úpravy na nezaměnitelný originál zabrala tři měsíce a stála majitele šest miliónů rupií (s minimální mzdou v Yogyakartě to znamená ušetřit zhruba osm celých měsíčních výplat). Přestože je takový koníček finančně i časově náročný, majitel už plánuje, jak svou motorku brzy zase svěří odborníkům, aby jí vytvořili nový kabátek. „Teď totiž máme ten zákon proti pornografii...“, řekl a podíval se na obrázky spoře oděných žen, které vystavovaly své vnady téměř na všech částech stroje. Myslel svou poznámku spíš v žertu, vzhledem ke znění nového zákona ale není tak těžké si představit, že by mu trochu odvážnější (evropské měřítko) obrázky mohly způsobit problémy. Zajímalo mě, jakou má o nové podobě motorky představu. „Chci na ni nechat nakreslit abstraktní motivy. Za pár měsíců je další soutěž...“

Javánské hračky

Tradiční javánské hračky ještě neztratily pro děti v kampungu svoje kouzlo. Aspoň tak to vypadalo, když se v uličce před naším domem posadila starší paní v širokém klobouku, kterým se obvykle chrání rolníci před žhavým sluncem, a začala z bambusového koše vytahovat jednu hračku za druhou. Ještě ani nestačila vystavit všechny své poklady, když si její zboží začali se zájmem prohlížet naši malí sousedé. Každý z nich žmoulal v ruce pár modrých bankovek, za které by v kamenném obchodě jen těžko nakoupili. Tady se ale dala i tak malá částka jako je 2000 rupií vyměnit za barevný větrník, papírový deštník, káču nebo klícku s ptáčkem. Holčička s hnědými prameny vlasů, která čas od času vede loupeživé výpravy na náš dvůr, se posadila na bobek před stařenku a prstíkem postupně ukázala snad na všechny nabízené hračky, aby zjistila, kolik stojí. Ceny se jí zdály příliš vysoké, a tak začala bez otálení smlouvat. Stařenka se ale přemluvit nenechala, a tak si holčička odnášela domů jen umělohmotný oranžový náramek a aršík samolepek. Mnohem větší radost měla prodavačka z mého velkého nákupu, jen jí stejně jako několika přihlížejícím sousedkám zjevně zůstával rozum stát nad tím, k čemu může dospělá bezdětná ženská hračky potřebovat.

Klontongan je hračka vyrobená z bambusu a voskového papíru. Na každé straně bambusového bubínku visí provázek, na jehož konci je upevněn korálek vymodelovaný z bahna z rýžoviště. Když se hračkou hýbe ze strany na stranu, kamínky bouchají do voskového papíru a vydávají zvuk klonthong klonthong. Hračka se také používá k zahánění ptáků z rýžovišť.

Othog-othog je podobná naší řehtačce. K její výrobě je potřeba bambusové dřevo, umělohmotný provázek a kousek plechu. Když hračkou zatočíte, určitě si všichni kolem zakryjí uši – othog-othog vydává velmi nepříjemný zvuk.


Kurungan manuk je klícka z bambusu a papíru, ve které sedí na kousku plechu ptáček vymodelovaný z mýdla. Klícka visí na bambusové tyčce. Javánci velmi milují ptáčky, podle javánské filozofie by dokonce každý správný muž měl kromě ženy, zbraně keris a koně vlastnit nějakého opeřence. Zvyk mnoha lidí mít doma klece s ptáčky se přenesl i do dětských her.

Dorongan je tyčka na kolečkách, na jejímž konci je připevněná plechovka s vyříznutým dnem. Nad ní je v kousku dřeva upevněn obrázek kachničky nebo lidské tváře nakreslený na kousku linolea. Dítě tlačí vozítko před sebou, což vydává ďábelské zvuky.


Kithiran jsou větrníky vyrobené z bambusu a barevného recyklovaného papíru složeného do tvaru květin, které se točí ve větru.


Gasing je indonéská verze české káči. Tělo hračky je vyrobeno z bambusu, do kterého je zasunuta tyčka z měkčího dřeva. Na jejím horním konci je obtočen provázek s dřevěným držátkem. Gasing se začne rychle točit, když správně zatáhnete za provázek. Stejně jako dříve u nás i indonéští kluci závodí, čí gasing se vydrží točit nejdéle.

Kepet jsou barevné vějíře ve tvaru kola. Holčičky se jimi ovívají, když si hrají na dospělé.

Payungan jsou malé deštníky z papíru, které nosí holčičky jako parádu při svých hrách.


Fotogalerie: Javánské hračky

Hra javánských princezen

Díky návštěvě muzea hraček Kolong Tangga jsem konečně pochopila pravidla indonéské hry congklak. Na chodbě před ohraničeným úzkým prostorem pod schody, který je nyní domovem stovek hraček z různých koutů světa, ji hrály dvě asi desetileté holčičky. Ty do kulturního centra v Yogyakartě, kde muzeum sídlí, přišly na pravidelný nedělní workshop. Zatímco ostatní děti vybarvovaly obrázky koček, malé slečny byly skoro hodinu ponořené do starobylé hry, kterou si dříve krátily dlouhou chvíli princezny v javánských palácích.

Hra congklak je rozšířená nejenom v Indonésii, ale také ji znají děti v Malajsii, Singapuru, Filipínách, Thajsku či Nigérii. Na Jávě se tato hra označuje dakon, v Lampungu na jižní Sumatře lamban, na Sulawesi jí říkají mokaoton a v Malajsii se jmenuje congkak. Etymologie názvu hry se odvozuje od slova congak, které ve staré malajštině znamenalo počítat. Zatímco moderní levnější dakony jsou jen pomalované barevnými tečkami nebo ornamenty, v dřívějších dobách byl dakon pečlivě řemeslně vypracován. Na každé straně hrací plochy, která někomu připomíná loď, byly obvykle vyřezány hlavy draků. Takový dakon stojí dnes i více než milión rupií.

Hrací plocha je vyrobena z kousku dřeva, ve kterém je vydlabáno 14 misek rozdělených do dvou řad. Po jedné misce je také na každém konci dakonu. Tyto misky slouží jako „domečky“ pro jednotlivé hráče. Nejdříve se do misek s výjimkou domečků stejnoměrně rozdělí 98 semínek nebo bobulí, tzn. do každé misky se vloží sedm bobulí. Když si hráči rozdělí strany včetně domečků, určí si pomocí místní obdoby „kámen-nůžky-papír“, kdo bude na tahu první. První hráč si vybere jednu z misek, ze které vyjme všechny bobule a postupně je ve směru hodinových ručiček rozdělí jednu po jedné do ostatních misek. Přeskakuje pouze domeček svého protivníka. Když umístí poslední bobuli do plné misky, vyjme z ní opět všechny bobule a pokračuje v jejich přemísťování do ostatních misek. Pokud poslední bobule skončí v jeho domečku, má právo na další tah, který může začít z libovolné misky. Hra pro něj končí tehdy, když poslední bobule spadne do prázdné misky. Pokud ale je tato prázdná miska na jeho straně, má právo přemístit si do svého domečku všechny bobule v misce protihráče, která leží přímo naproti. Na řadě je pak druhý hráč. Hra končí tehdy, když je všech 14 misek prázdných. Vyhrává ten, komu se podařilo přesunout do svého domečku více bobulí.

Becak pro celou rodinu

Po indonéských městech se na kratší vzdálenosti můžete kromě veřejných autobusů dopravovat také becakem, vozítkem na lidský pohon podobným indické rikše. Zatímco v Indii ale sedí řidič vepředu a vozítko táhne za sebou, v Indonésii jede řidič na kole za vozítkem nebo na jeho levé straně. Moji čeští přátelé mají často strach, zda se do malého vozítka vejdou a zda je řidič při jejich váze (podotýkám, že to většinou jsou lidé průměrného vzrůstu a váhy) vůbec uveze. Jak je vidět z této fotky, starosti jsou to zbytečné: sedm dětí váží dohromady určitě víc než jakýkoliv z mých českých kamarádů, který se kdy zkusil becakem projet.

Matrace v ulicích

Jakmile zasvítí sluníčko, objeví se na indonéských ulicích desítky matrací a polštářů. Větrat matrace, oblečení i další vybavení domácnosti je především v období dešťů velmi důležité. Jinak se totiž vystavujete riziku, že se do vašich věcí pustí vše napadající a ničící plíseň. Mnoho Indonésanů nepoužívá ke spánku postele ale jen matrace položené přímo na podlaze nebo na podložce z přírodních materiálů či plastu. Ačkoliv není tento zvyk zdravý, v boji proti vlhkosti a plísním jsou lehce přemístitelné matrace praktickým řešením.

Jídlo bez formalínu

Před pár lety šokovalo indonéské milovníky polévky bakso zjištění potravinářských kontrol, že někteří prodavači přidávají do této oblíbené pochoutky životu nebezpečnou látku formalín, chemikálii používanou ke konzervaci mrtvol či likvidaci škůdců a much. Při dlouhodobější konzumaci způsobuje tato látka vážné poškození srdce, jater a ledvin, přesto se ji prodejci nezdráhali použít, aby jejich zboží vydrželo (nebo alespoň vypadalo) déle čerstvé. Od té doby se na štítech restaurací a jídelen, které nabízejí bakso nebo nudle mie, objevuje nápis Bebas Formalin – Bez formalínu.

Houpačka za kačku

Když vzrostly pronájmy pozemků a i zájem Indonésanů o poutě začal upadat, přišly kreativní mozky s řešením: vytvořit mobilní houpačku, kterou lze přivést až přímo k zákazníkovi. Vozítka odong-odong, na kterých jsou připevněna čtyři houpací sedátka, začala nejdříve objíždět ulice Jakarty, kde si brzy získala popularitu. Kvůli velké konkurenci v indonéském hlavním městě se ale mnoha majitelům pojízdné atrakce nedařilo vydělat si na živobytí, a tak zkusili nabídnout své služby i v jiných městech. Tak přišel do Yogyakarty i mladík, který čas od času poskytuje levnou zábavu dětem v naší čtvrti. Zatímco šlapal do pedálů svého vozítka do rytmu za uši tahající hudby a uváděl tak do pohybu houpačky ve tvaru zvířátek, vyprávěl, jak se před několika lety rozhodl odejít z malého javánského města do Jakarty, aby zde jako mnoho jiných chudých lidí zkusil zlepšit svou finanční situaci. Za čtyři a půl miliónu rupií (v současné době asi devět tisíc korun) si pořídil vozítko s houpačkami, se kterým rok a půl objížděl ulice metropole. Získat své místo na slunci není ale ve velkoměstě lehké, a tak se rozhodl zkusit štěstí v Semarangu, velkém dopravním uzlu blízko jeho rodiště. Netrvalo dlouho aby zjistil, že i toto přístavní město už křižuje víc odong-odong než aby mohl uspět. Vydal se tedy do Yogyakarty, kde se mu daří nabízet zábavu dětem už dva roky. Za pohoupání v délce jedné krátké písničky zaplatí každé dítě pět set rupií (zhruba jedna koruna). Málokteré dítě ale nevyžaduje přídavek, a tak mu i přes nízkou cenu jeho služeb stačí vydělané peníze k životu.

Fotogalerie: Houpačka za kačku

Jak poručit dešti

Černé mraky stahující se obvykle kolem poledne nad Yogyakartou nyní už skoro měsíc sesílají každý den na město husté proudy vody, které zavlažují zem s úpornou vytrvalostí i několik hodin vkuse. Konat v tomto období zahradní slavnost či koncert pod širým nebem se zdá takřka nemožné. Javánci si ale naštěstí umějí poradit.

Když se před několika týdny chystal sultán a guvernér Yogyakarty Hamengkubuwono X veřejně vystoupit na náměstí před svým palácem a informovat lid, zda se bude ucházet ve volbách o post indonéského prezidenta, přizvali organizátoři akce ke spolupráci také čtyři pawang hujan. Zatímco stovky policistů se staraly o bezpečnost a pořádek, tito tradiční zaříkávači deště měli zajistit, aby dlouho očekávanou událost nenarušila sprcha z nebes.

Ještě v poledne se zdálo, že tentokrát bude javánská mystika na přírodu krátká. Těsně před druhou hodinou, kdy z několika stanovišť vyrazily průvody uměleckých skupin a zástupci jednotlivých administrativních oblastí města a přilehlých oblastí, se však na zem snesly kapky poslední. Obloha sice zůstala nadále hrozivě zatažená, podobala se ale spíše kobře v rukou krotitele hadů. Až poté, co sultán v krátkém projevu prohlásil, že je připraven stát se prvním mužem této čtvrté nejlidnatější země světa, začaly na hlavy davu čítajícího více než dvě stě tisíc lidí dopadat opět krůpěje.

Svůj slib splnil jiný zaříkávač deště i o pár dní později, když po hlavní třídě města Surakarta procházel průvod delegátů konference organizace sdružující města patřící na seznam světového dědictví. Ani v tomto sídle javánských panovníků neměly mraky sílu přemoci mantry místního šamana, a tak jen zasmušile pozorovaly pestré dění po celé délce ulice pojmenované po jednom z hrdinů druhé světové války.

Podobných příkladů je nespočet a to nejenom na Jávě. Pawang hujan zajišťují hladký průběh svatebních oslav, představeních stínového divadla wayang kulit či politických meetingů, jejich služeb využívají i velcí hráči v tabákovém průmyslu, aby si tak zajistili kvalitní úrodu suroviny nezbytné pro výrobu cigaret a doutníků. Nouzi o práci rozhodně nemají zaříkávači deště na ostrově Bali, kde se každý den konají různé menší či větší hinduistické rituály. Na jejich nadpřirozené schopnosti zde spoléhají také manažeři luxusních hotelů a organizátoři mezinárodních sportovních utkání a kulturních festivalů, které pomáhají propagovat ostrov v zahraničí jako příjemnou turistickou destinaci.

Ačkoliv jsou zaříkávači deště veledůležitými aktéry mnoha veřejných událostí, o jejich přítomnosti mnohdy nemají jejich účastníci ani tušení. Často totiž sedí pawang hujan nepozorován na okraji všeho dění a potichu odříkává modlitby, které posunou mraky na jiné místo nebo jim zabrání, aby skropily zem pod sebou deštěm. Účinnost modliteb pomáhá zaručit kouř z vonných tyčinek či obětiny pro nadpřirozené bytosti jako je slepičí hlava a chilli papričky. Způsoby, jak zahnat déšť, se různí, každopádně ale vyžadují vysokou koncentraci a důkladnou spirituální přípravu. V mnoha případech se schopnosti překračující hranice racionálna dědí v rodině z generace na generaci.

Pomoc muže (ženy jsou v této profesi spíš výjimkou) obdařeného mimořádnou duchovní silou ale samozřejmě není zadarmo. Zaříkávač deště s dobrou reputací si za své služby účtuje i několik miliónů indonéských rupií (několik tisíc korun). Ani slavnosti s malým rozpočtem však nejsou automaticky odsouzeny k nezdaru. Stačí do země na místě, které má být chráněno před deštěm, zabodnout obrácené sapu lidi, koště vyrobené ze stvolů listů kokosové palmy, na jehož koncích jsou zabodnuty chilli papričky, česnek a cibule. Nebo hodit na střechu domu, na jehož pozemku se bude událost pořádat, kalhotky panny.

Opilý led

Dávat si es teler v období dešťů je podobné jako pochutnávat si na zmrzlině zabalená do tlusté bundy, šály a teplých rukavic. Jakmile ale do země na rovníku začne pražit sluníčko, není osvěžující dobroty než talíř plný nasekaného ledu s kousky ovoce, to vše zalité sladkým sirupem a kondenzovaným mlékem. V každém průvodci sice návštěvníky Indonésie nabádají, aby se obloukem vyhnuli pokrmům a nápojům s ledem, ve warungu Es Teler 77 si snad ale nikdo žádné střevní potíže nepřivodí. Laskominu, podle které dostala tato síť fastfoodových restaurací své jméno, zde připravují z mladého kokosu, avokáda a chlebovníku a podávají ve skleněném poháru, který dá plně vyniknout harmonické barevnosti tropických plodů.

Recept tchýně majitele restaurace, paní Murniati Widjaja, kdysi vyhrál soutěž o nejlepší tradiční indonéský nápoj, což rodině umožnilo přeměnit malý warung v Jakartě v úspěšný business. Od svého založení v roce 1982 tak již společnost otevřela více než dvě stě poboček, Es Teler 77 nyní znají také obyvatelé Singapuru a Austrálie. V Indonésii najdete tuto restauraci většinou v nákupních střediscích (místní je označují anglickým výrazem mall) či jejich blízkosti a kromě es teler si zde můžete dát knedlíčkovou polévku bakso, nudle s kuřetem a zeleninou, polévku soto a několik dalších typicky indonéských jídel.

Když jsem se pídila po významu názvu ledového zákusku, dostalo se mi dvou vysvětlení. Podle toho prvního mu dali jméno samotní zákazníci, kterým navozoval pocity jako by požili drogy (teler znamená v indonéštině opilý, zfetovaný). Druhá verze tvrdila, že ovoce zalité sirupem připomínalo lidem hnis tekoucí z nemocného ucha (taktéž teler)... Přestože jsem okamžitě po vyprázdnění skleněného poháru spíš než euforii cítila chlad rozeznívající mé zuby, není asi potřeba říkat, ke které z uvedených možností se kloním.

Nakupovat s lehkostí

Obstarat si v Indonésii jídlo a různé jiné životní potřeby z pohodlí vlastního domova jde i bez připojení k Internetu a dodávkových služeb eshopů.Úzké uličky kampungů totiž od rána do večera křižují podomní prodejci a různými zvuky, které už zákazníci dokáží dobře rozpoznat, upozorňují na své zboží.

Pokud dáváte přednost evropské snídani, můžete si ještě před svítáním dát pečivo, které za nějakou chvíli zapijete čerstvým mlékem. Po východu slunce přijde na řadu indonéská kuchyně v podobě polévky soto a pálivých jídel z oblasti Minangkabau na Sumatře. Chcete-li si raději uvařit sami, stačí si vybrat zeleninu a koření u paní, která tyto suroviny rozváží po městě na motorce a od další paní, tentokrát s ohromným košem připevněným na zádech dlouhým pruhem látky, si koupit křupky krupuk, nepostradatelnou přílohu téměř všech indonéských jídel. Odpoledne je určeno mlsným jazykům, když čtvrtí postupně projíždějí prodavači zmrzliny, ovocného salátu rujak, moučného zákusku putu, sladkého nápoje es dawet a ovocného koktejlu ronde. Vzhledem k nedostatku pohybu, kterého se vám díky těmto službám dostane, je dobré udělat aspoň něco pro své zdraví a dát si skleničku tradiční javánské medicíny jamu. Jakmile se začne smrákat, vyrazí do ulic prodejci knedlíčkové polévky bakso, rybích knedlíčků pempek a smažené rýže.

Když je postaráno o hladové žaludky, přijdou na řadu věci, které usnadňují či zpříjemňují život. Ani pro ty nemusí Indonésan chodit daleko. Na zápraží svého domu může vyměnit pár stovek či tisícovek rupií za hračky pro děti, pořídit si nové koště a rohož, obout se do gumových sandálů nebo si nechat spravit rozbitý deštník. Díky podomním obchodníkům je i zařizování domácnosti snadné: koupíte od nich polštáře různých tvarů a velikostí, květiny na zahradu, dřevěnou postel nebo třeba - jako v mém případě - bambusovou lavičku za padesát tisíc indonéských rupií.

Noční výlet do kuchyně

Zahnat v noci hlad v Yogyakartě není tak těžké, stačí jen na motorce projet pár ulic a dívat se po stáncích postavených dočasně na chodníku. Jeden z populárních warungů pro ty, co nedbají na rady dietologů a před spaním si ještě rádi dají něco na zub, byste ale bez přesné adresy jen těžko hledali. Je totiž takřka dokonale skryt v jedné z postranních uliček ve čtvrti Umbulharjo ve východní části města. Warung je to natolik známý, že ani majitelé nemají potřebu pověsit nad dveře ceduli s jeho názvem. Ostatně „oficiální“ název tento warung ani nemá: mezi zákazníky se pro něj vžilo označení gudeg pawon. Yagyakartská specialita gudeg se tu totiž servíruje přímo v kuchyni, javánsky pawon.

Majitelka warungu, paní Rubiyem, převzala recept na populární jídlo od své matky, která ho prodávala už ve čtyřicátých letech minulého století. Stejně jako ona pak Mbah Prapto, jak paní Rubiyem říkají její příbuzní a přátelé, nabízela gudeg nejdříve na okolních trzích, v osmdesátých letech ho ale začala servírovat svým zákazníkům ještě horký přímo ve své kuchyni. V té době byly totiž v Yogyakartě nasazeny stovky vojáků a policistů, kteří měli za úkol vyčistit město od kriminálních živlů. Každý den pak obyvatelé města nacházeli v ulicích mrtvá těla, někdy měly prý oběti v kapse kalhot či košile zastrčené peníze jako příspěvek rodině na pohřeb. Hladoví vojáci a policisté se uprostřed noci zastavovali na jídlo přímo v domu paní Rubiyem, která pak již neměla k ránu co prodávat. Warung se stal brzy natolik známý, že majitelka už potom nikdy nemusela obcházet místní trhy s těžkými koši plnými sladké speciality.

S kručícími žaludky a zvědaví, jaké budou naše dojmy z večeře v legendárním warungu, jsme do ulice Janturan 36-38 Warungboto, přijeli těsně po jedenácté hodině. Podle vývěsky sice majitelé otevírají půl hodiny před půlnocí, ve skutečnosti si ale na gudegu můžete pochutnat ještě dříve. U tří stolů postavených před domem natřeným na bílo právě své porce gudegu dojídalo několik mužů oblečených do elegantního sportovního oblečení typického pro indonéské businessmany. Z jejich uvolněného chování bylo zřejmé, že si tu pozdní večeři dopřávají pravidelně.

Když jsme vešli do domu, ocitli jsme se přímo uprostřed prostorné kuchyně. Na levé straně ode dveří se v ohromné pánvi plné kokosového mléko ohřívalo několik desítek vajec, o kousek dál bublala v hrnci kuřecí omáčka opor ayam a v tradiční javánské nádobě kenceng se vařila rýže. Před stěnou zcela černou od kouře a oleje stál hliníkový stojan na nádobí, ze kterého paní, jejíž vlasy už stářím úplně zbělaly a prořídly, brala talíře a příbory. Do každého talíře pak nabrala z bambusového koše trochu rýže, na kterou navršila kousek kuřete v omáčce či vejce, mladý chlebovník uvařený v palmovém cukru, hovězí kůži a pár zelených chilli papriček. Obvykle si zákazníci mohou nechat na talíř přidat i sojové dobroty tempe a tahu či listy kasavy, tentokrát byl ale bohužel výběr příloh menší.

Gudeg připravuje paní Rubiyem a její příbuzní od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. K nasycení více než tři sta zákazníků, kteří se zde každý den zastaví, je potřeba deset až patnáct kilo mladého chlebovníku (nangka muda), dvě stě vajec, patnáct kuřat, několik kilo tempe, tahu a hovězí kůže. K tomu je samozřejmě nutné přidat koření, chilli papričky, kokosový ořech a palmový cukr, který dodává gudegu jeho typickou sladkou chuť. V devět hodin večer se všichni vrátí opět do kuchyně, aby připravili rýži a ohřáli již hotové přílohy. První zákazníci se objeví ve dveřích kuchyně o dvě hodiny později, Gudeg jde rychle na odbyt, a tak jsou už v půl druhé v noci hrnce prázdné.

Svou porci gudegu si můžete vychutnat na lavicích před domem nebo přímo v kuchyni, kde je pro strávníky připraveno několik bílých plastových židlí. Sedět se dá ale i na dřevěné posteli nebo lavici vedle hromady těžkých pytlů s rýží. Stěny na této straně kuchyně jsou natřeny na bílo a i přes svou zašlost tak působí oproti dalším částem místnosti čistě. Původně chtěli majitelé natřít i zdi v okolí ohniště, sentimentální zákazníci jim v tom ale zabránili.

Téměř všechna místa u stolů před domem byla obsazená, a tak jsme se posadili do tureckého sedu na rohože natažené na zemi. Přestože moji přátelé noční gudeg velmi vychvalovali, už po prvním soustu jsem věděla, že mého favorita prodávaného každé ráno přímo před mým domem neohrozí. I když nebyl tak sladký jak bývá v Yogyakartě zvykem, stejně byla na můj vkus chuť cukru příliš silná. Také mi chyběly zelené listy kasavy nebo špenátu, které jsou nezbytnou součástí mého ranního gudegu zabaleného v banánovém listu a vychutnaného v pohodlí domova. I tak jsem si ale gudeg pawon zařadila na seznam svých oblíbených warungů. Nočních jídelen je sice poměrně dost, jen v málokteré se ale setkáte s tak příjemnou atmosférou.

Fotogalerie: Gudeg Pawon

Vítr v těle

Jste slabí jako moucha, cítíte každý kloub v těle, opustila vás chuť k jídlu, hlava vám třeští, břicho se nadýmá, každou chvíli si utíráte nos papírovým kapesníkem nebo běžíte jako o závod na záchod? Nemusíte chodit na odbornou prohlídku, abyste zjistili příčinu svých obtíží: každý člověk na ulici vám bez jediného zaváhání řekne, že do vás vstoupil vítr, nebo-li masuk angin. Toto lidové označení nemoci odborně diagnostikované jako chřipka (v indonéštině flu) ostatně přejali do svého každodenního slovníku i indonéští lékaři. Zatímco ti vás do boje s chorobou vybaví kombinací několika různobarevných pilulek, které udělají pro změnu vítr ve vaší peněžence, laik vám poradí účinnou léčbu doslova za hubičku: kerokan.

Pacienty, kteří podstoupili tuto léčebnou metodu neomylně poznáte podle děsivého krvavého „tetování“ na zádech a krku, které bezpochyby vyvolá dojem, že se daná osoba stala obětí domácího násilí nebo dobrovolně holduje deviantním sexuálním praktikám.Ve skutečnosti však tato technika zdaleka tak bolestivá není – tedy alespoň tehdy je-li diagnóza stanovena správně. V takovém případě je dokonce kerokan pacientovi natolik příjemný, že se ho dožaduje pokaždé, když trpí třeba i jen slabou nevolností.

Aby mohl vítr z těla odejít, je potřeba mu udělat cestu – tj. otevřít póry na kůži. Nejlepší branou, kudy může vítr proudit ven z nemocného těla, jsou již zmíněná záda a krk, v podstatě je ale možné kerokan provádět i na pažích a nohách. Tyto části těla se nejdříve potřou olejíčkem nebo balzámem, který je zahřeje a kůži promastí. V indonéských domácnostech se nejčastěji používají běžně dostupné minyak telon nebo minyak kayu putih, vhodný je prý také kokosový olej, do kterého se přidá čerstvý zázvor, citrónová tráva nebo chilli paprička.

Na kluzkou kůži se poté přiloží kovová mince v hodnotě 100 rupií, kterou se záda a krk třou na několika místech ve směru odshora dolů a šikmo do stran. Během chvilky kůže vystavená tomuto zacházení zčervená, někdy až takřka zčerná. Čím tmavší odstín, tím radostněji znějí výkřiky za vašimi zády. Zastánci kerokan totiž věří, že sytost krvavých pruhů vypovídá o závažností nemoci. Nadšené komentáře o tmavém zbarvení odřenin mají nepopiratelný psychologický efekt: pacient, který do té doby sykal bolestí nabude přesvědčení o nevyhnutelnosti a účinnosti léčby a začne v ní nacházet zalíbení. Samozvaný léčitel se tak navíc elegantně zbavuje zodpovědnosti za způsobenou újmu na kráse.

Jakmile už nemá nemocný na zádech jediné přirozeně zbarvené místo, vezme léčitel do ruky opět lahvičku s olejem a otevřené rány mu jím potře. Pocity pacienta v tuto chvíli by se daly vyjádřit jedním slovem: peklo. Když mi kdysi moje paní bytná natřela poraněná záda rozdrceným čerstvým zázvorem s trochou vody, přála jsem si být had, abych si hořící kůži mohla co nejrychleji svléknout. Bolest jsem se zatnutými zuby vydržela jenom proto, že na mě v tu chvíli byly se zvědavostí upnuté oči všech mých spolubydlících, které celé proceduře asistovaly svou hlučnou přítomností. Chtěla jsem si jít po chvíli alespoň trochu ulevit a zbytky zázvorové vody si ze zad umýt, to mě ale paní bytná vehementně zakázala. Sprchovat si poraněnou kůži by totiž mohlo zdravotní stav pacienta jen a jen zhoršit. Naopak je důležité se teple obléknout a jít si odpočinout, nejlépe spát co nejdéle to půjde. To i přes štiplavou bolest není tak těžké udělat, protože po kerokan se stejně jako po masáži velmi dobře spí.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kerokan má téměř okamžité pozitivní účinky. Odborníci ale samozřejmě vysvětlují princip ozdravného procesu jinak než laická veřejnost. Podle nich tření mince o kůži zvyšuje v takto ošetřených částech těla teplotu a energii, což zrychluje proudění krve. To má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu vůči virům. Stejně i závislost na kerokan se dá vysvětlit vědecky: při správném postupu se během kerokan uvolňují v těle endorfiny, které vytvářejí psychickou pohodu a zlepšují oběh krve. Pacient tak má veselejší náladu, cítí se svěže a lépe se mu dýchá.

Nic vám tedy nebrání si příště místo Paralelu na chřipku naordinovat kerokan. Tedy jste-li v Indonésii, protože v našich zeměpisných šířkách se mi tato metoda příliš neosvědčila (nejenom z hlediska lékařského ale také sociálního – měla jsem co dělat, abych rodině svého pacienta vysvětlila, že nejsem zvrhlý sadista). Jen nezapomeňte minci před a po použití řádně vydezinfikovat, abyste si náhodou nezpůsobili nemoc mnohem závažnější. Ne že by to ale někdo z Indonésanů dělal...

Dvě srdce

Srdíčko a dvojka na silnici? Že by enigmatický nápis upozorňoval řidiče na počet obětí, která si tato silnice doposud vyžádala? Stačí v Indonésii strávit jen pár týdnů, abyste význam zašifrovaného vzkazu pochopili. Slovy hati-hati zde totiž končí téměř každá konverzace, loučí se tak přátelé i obchodní partneři. Do češtiny lze toto spojení přeložit jako "dej pozor", "dávej na sebe pozor", "opatruj se" nebo "opatrně", doslova a do písmene to ale znamená "srdce-srdce", tedy dvě srdce. Pro přesnost je ale třeba uvést, že pokud si budete doktorovi stěžovat na nemocné srdce, bude vás v indonéštině bolet jantung. Hati má význam srdce pouze přeneseně, jako sídlo citu. Řeknete-li tedy, že někdo má sakit hati znamená to, že se ho něco dotklo, něco ho urazilo. Pokud trpite penyakit hati, lecite se pro změnu s nemocnymi játry.