Zpátky na Jávě

Dvacet šest dní cesty po Sumatře uběhlo rychleji než voda v rozvodněné řece. Když jsme 24. července nastupovaly opět do letadla indonéské společnosti Adam Air, která nás na konci června bezpečně dopravila do města Medan, první to zástavky naší výpravy, v hlavě mi běhaly obrázky nádherné kopcovité krajiny bující zelení a tváří milých lidí, kteří našemu putování po ostrově dodali to správné koření. Nepříjemné okamžiky se staly poučnými příběhy i budoucím zdrojem veselí pro nás a naše přátele, krásné okamžiky vyvolávaly při vzpomínce smutek, že naše putování po ostrově plném kulturních zajímavostí a přírodních krás již skončilo. Takřka na minutu přesně jsme bílo-oranžovým letadlem vzlétly do mraků, abychom se s půldenní zastávkou v dusivé Jakartě vrátily do svých javánských domovů. Po několika dešťových a poměrně studených týdnech jsem se těšila na javánské teplo, nebe v ranní Yogyakartě ale bylo uplakané a chladný vzduch ježil chlupy na mých lehce snědých pažích. Mé plány na velkolepou očistu těla a hlavně svršků vzaly aspoň v tom druhém případě za své už během noční cesty vlakem z Jakarty, kde se mi podařilo tvrdě usnout pouze ve chvíli, kdy se v jedné z mnoha zastávek nahrnuli do uličky vlaku prodejci jídla, pití a všemožných cetek, kteří mě zpěvavým nabízením svého zboží překvapivě ukolébali ke spánku. Druhá část výpravy, která zamířila do Surakarty nebo-li Sola, byla pilnější a nejenom, že stihla očistit své oblečky od nánosů sumatránského prachu a špíny, ale také se večer vydala na představení divadla wayang wong, což byl počin vskutku hrdinský. Pro spravedlnost je však nutno dodat, že i žen-tanků, jak jsem jim začala říkat díky jejich houževnatosti a vytrvalosti, s jakou se pouštěly do sportovních výkonů všeho druhu, se občas zmocní únava, a tak si během představení i ony trošku zdřímly – což je ale jev v Indonésii běžný, takže to zřejmě nikoho nepohoršilo ani neurazilo.

Zatímco já nabírám síly a vyřizuji své neodkladné záležitosti v Yogyakartě, Anička s Markétou se vydaly na obhlídku hinduistických chrámů Ceto a Sukuh. O víkendu zavítáme do dílny na výrobu nástrojů javánského orchestru gamelan v Surakartě a společně si projdeme Yogyakartu – těším se, že je zavedu do svých oblíbených warungů na různé zeleninové, rybí a jiné dobroty, po kterých se mi při konzumaci jednotvárné sumatránské stravy stýskalo. Po kulinářské návštěvě Yogyakarty máme v plánu odjet na Východní Jávu, kde si určitě nechceme nechat ujít východ slunce na sopce Bromo, pak se přesuneme na ostrov vůní a umění Bali, kde chceme odpočívat, učit se surfovat a jezdit po památkách až do 12. srpna, kdy Anička odlétá do Jakarty a my s Markétou se vrátíme ke svým povinnostem na Jávě.

Během cesty po Sumatře jsme měly jen velmi málo příležitostí dostat se do internetové kavárny a posílat naše dojmy z cest rodině a přátelům či je uveřejňovat na blogu. Všechny zážitky z cesty jsme si však pilně – i když je třeba říci, že občas jen s malým nadšením pro věc – zaznamenávaly do našich deníčků. Postupně se fotografie z cesty a některé příběhy a užitečné informace objeví na tomto blogu.

Cesta po Sumatře

V pátek 29. června odlétám společně s dvěma kamarádkami z Čech na několik týdnů na ostrov Sumatra. V prázdninovém období, kdy se ceny letenek několikanásobně zvýšily, se nám podařilo sehnat výhodnou letenku se společností Adam Air z Jakarty do Medanu za 490 tisíc indonéských rupií. Vzdálenost zhruba 1160 km vzdušnou čarou bychom měly urazit přibližně za dvě hodiny a do Medanu tak přiletět kolem sedmé hodiny večer.

V třetím největším indonéském městě, které je pro mnoho turistů pouze vstupní branou na ostrov, se nechceme zdržet dlouho. Přestože zatím nemáme žádný podrobný cestovní plán, je několik míst, kam bychom rády zavítaly. Na severní Sumatře mezi ně určitě patří rehabilitační centrum pro orangutany Bukit Lawang, kde pracuje i české lékařka Ivana Fojtová, a sopečné jezero Toba, největší jezero v Jihovýchodní Asii s plochou asi 1700 m²., jehož okolí je domovem etnické skupiny Bataků. Odsud se přesuneme na ostrov Nias známého díky svým ohromným vlnám jako ráj pro surfaře. Nás bude ale spíše zajímat místní megalitická kultura a každodenní život Niasanů, o kterém na základě sbírky českého cestovatele Pavla Durdíka napsala má kamarádka Anička diplomovou práci. Anička nebude ale pouze znalým průvodcem na ostrově Nias ale v průběhu celé naší cesty. Před sedmi lety totiž rok studovala ve městě Padang Panjang indonéštinu a místní kulturu. Také proto naše kroky povedou na západní Sumatru, domovu Minangkabauců, kde chceme cestováním strávit nejvíce času. Kromě Padang Pandangu se zastavíme ve městě Bukittinggi, Padang a jejich nádherném okolí bohatém na vodopády, lesy, sopky, údolí a rozmanitou faunu. Plánujeme výstup na sopku Merapi (2891 m) a odpočinek u jezera Maninjau, o kterém jsem slyšela básnit už mnoho cestovatelů. Z Padangu se potom letecky vrátíme na Jávu, kde chceme cestovat další dva týdny a pak se odjet na pár dní rozmazlovat na hinduistický ostrov Bali.

Během naší cesty po Sumatře možná nebudu mít tolik času ani příležitostí chodit do internetových kaváren, takže fotky a zápisky se objeví na blogu až později.

Jak jsme šli s kůží na trh

Praktické provedení rčení „jít s kůží na tr“ jsem si měla dnes možnost vyzkoušet díky kamarádům, kteří se pohybují ve světě indonéských médii. O půlnoci přišli na terasu našeho domu obývaného jen samými bule (cizinci) s nabídkou, abychom si zahráli roli turistů v celostátně vysílaném spotu nabádajícím Indonésany, aby byly otevřeni dialogu, přátelští a upřímní. Podobné reklamy propagující různé etické hodnoty nebo vládní programy zaměřené na zlepšení životního standardu obyvatel souostroví jsou v indonéské televizi poměrně běžné. Pokud je nefinancuje státní pokladna, sponzoruje je některá z velkým firem jako například tabákoví giganti Sampoerna a Djarum. Tento spot se natáčel za peníze státní Bank Indonesia (Indonéské banky).

To, zda jsme schopni se tvářit přirozeně či máme talent pro hraní nikoho nezajímalo, pro příslušné role nás kvalifikovala již naše bílá kůže, která ani po téměř ročním vystavení tropickému sluníčku příliš svůj barevný tón nezměnila. Italovi Pierepaulovi a mě připadla role páru turistů, který si s mapou Yogyakarty v ruce a velkým batohem na zádech vesele povídá se strážcem sultánova paláce kraton, ostatní dostali za úkol hrát – nebo alespoň předstírat hru - na nástroje tradičního javánského orchestru gamelan. Zatímco pro hudebníky štáb vhodné oblečení připravil, my s Pierepaulem jsme se museli o kostýmy postarat sami. To se nakonec ukázalo jako větší oříšek než jsme mysleli. V Indonésii už žijeme poměrně dlouho dobu a naše každodenní oblečení tak typické indonéské představě o vzhledu turisty příliš neodpovídá. Ulicemi Yogyakarty se totiž rozhodně neproháním v sukýnce a sexy tílku se špagetovými ramínky, ale v džínech a pohodlném bavlněném tričku. Naštěstí ale režisér během odpoledního natáčení zahlédl kolem sebe projít „opravdového“ turistu, a tak jsme pár hodin před odjezdem na plac dostali smskou instrukce, abychom si oblékli kalhoty vojenského stylu a tričko jasných barev. Ital pak jenom musel vyměnit malý praktický batůžek, který tu na zádech zahraničních cestovatelů vidíme nejčastěji, za ohromný modrý batoh, aby byl vzhled turisty podle kostymérky dokonalý.

Reklamu měl natáčet světoznámý indonéský režisér Garin Nugroho, ale zcela v souladu se svou pověstí nevypočitatelného génia se na plac dostavil až před setměním, kdy už byly všechny přístroje vypnuty a štáb připraven k návratu do hotelu. Místo toho jsme tak plnili rozkazy mohutného režiséra z Jakarty, Bez dlouhého vysvětlování a příprav (žádné líčení nebo jiné vzhledové úpravy) nám ukázal značky na chodníku, na které jsme se měli společně s jedním z palácových vojáků postavit a vyměňovat si úsměvy nad mapou města. Zkřivili jsme ústa do širokého úsměvu, který se křečovitě rozšiřoval s každým režisérovým výkřikem „Smějte se“ a „Ještě větší úsměv“. Po chvíli jsme si připadali jako chovanci ústavu pro duševně choré – jenom jsme se jeden na druhého zubili, kývali hlavami podle instrukcí režiséra a jeden druhému si stručnými větami stěžovaly, jak nás od úsměvu vhodného spíš do reklamy na zubní pastu bolí tváře. Občas se postarší sympatický voják pokusil nad mapou rozvést smysluplný hovor, ale brzy se jeho myšlenkový arzenál vyčerpal, a tak jen dokola opakoval několik obsahově podobných vět: „Tady je sultánův palác.....tudy se jde do sultánova paláce....byli jste už v sultánově paláci?“, na což jsme my poslušně reagovali rozjařeně jako by řekl ten největší vtip. Za námi mezitím procházeli po ulici vedoucí k bráně jedné z palácových budov vojáci a ženy oblečené do batikovaných látek. Byli jsme k nim ale otočeni zády, takže celou scénu uvidíme až na jednom z indonéských televizních kanálů.

Když režisér zabral naše obličeje i v detailu, přehrál nám celý asi pětiminutový záznam celé naší velescény. Evidentně byl s výsledkem spokojený. S hrdostí v hlase poukázal na to, že na našich tvářích nebyly vůbec vidět krůpěje potu a to i přesto, že jsme nebyli nalíčení. Překvapilo mě, že naše šílené jednání vypadalo na obrazovce celkem obstojně. I když představa, že se mihneme v televizi déle než pět sekund mi moc povzbudivá nepřipadala. Ale kdo ví, třeba po odvysílání spotu dostanu nabídku na účinkování v další lidumilné reklamě. Jako nejpravděpodobnější se jeví propagace preventivní péče o zubní chrup.

Švec

V Indonésii se dá ještě velmi často narazit na u nás zaniklé nebo pomalu mizející profese jako je například švec. Do jedné ševcovské dílničky jsem se náhodou podívala v neděli, když jsme se stavili na krátké návštěvě u kamaráda ve městě Magelang asi hodinu cesty směrem na západ od Yogyakarty.

Nedělnímu dopoledni vládla obvyklá líná atmosféra, vzduch se skoro nehýbal a před domy bylo na prudkém slunci neuspořádaně rozloženo mokré prádlo a větraly se matrace. Zastavili jsme před domkem, odkud bylo skrze doširoka otevřená okna slyšet pravidelné ťukání kladívka a cítit ladkou vůni koláčků. V malé místnosti plné obuvnického náčiní byli nad svou prací mlčky skloněni dva postarší muži, jejichž fyzické rysy nezapřely, že jim v žilách koluje stejná krev. Jakmile jsme vešli do místnosti, ten mladší z nich hbitě vstal a natáhl k nám ruku na pozdrav, druhý zůstal sedět s rozešitou botou na klíně. S trochou ostychu přikývali, když jsem je požádala o svolení strávit s nimi nějaký čas v dílně. Zatímco starší z bratrů se nepřestal kromě krátkého okamžiku, kdy se s námi zdravil, věnovat své práci, otec našeho kamaráda se posadil za stůl naproti mě a skoro neslyšitelným hlasem vyprávěl, jak s bratrem už více než třicet let šijí a opravují kožené boty.

Obuvnickou dílnu založil v roce 1922 jejich otec, který se řemeslu naučil v holandské firmě v Magelangu. Když pak z dílny odešel a postavil se na vlastní nohy, získal si rychle dobrou pověst a většina zákazníků holandské dílny začalo nosit zakázky k němu. Odliv zákazníků byl tak velký, že časem museli Holanďané svou dílnu zavřít. Šikovný švec odkoupil již nepotřebné obuvnické náčiní, včetně dřevěných forem na boty velkých velikostí vyrobených v Anglii a Holandsku. Dílně zaměstnávající dvanáct ševců se dařilo i během japonské okupace souostroví v letech 1942-45. Japonští vojáci si zde nechávali šít tašky na pás, ve kterých nosili všechno vybavení nezbytné k přežití v nouzi. Obrat nastal až v roce 1976, kdy byl v Indonésii nedostatek kůže a její cena tak citelně stoupla. Lidé začali před drahými koženými výrobky dávat přednost levnějším a na údržbu praktičtějším botám z imitace kůže. Desítky ševcovských dílech ve čtvrti většinou vlastněných indonéskými Číňany postupně zavřelo navždy své dveře. Otec měl ale pokračovatele ve svých dvou synech, kteří se začali se řemeslem seznamovat zhruba ve svých patnácti letech. Přestože se díky nim podařilo dílnu zachovat, během několika let museli bratři propustit všechny zaměstnance a prodat velkou část obuvnického nářadí arabskému ševci. Zatímco v dobách své největší slávy sídlila dílna na rušné ulici ve městě, nyní vyrábějí bratři boty z hovězí kůže v malé místnosti v přední části společného rodinného domu.

Zajímalo mě, kdo bude v rodinné tradici pokračovat, až se bratří rozhodnou pověsit řemeslo na hřebíček. Mladší z bratrů si povzdechl, že s jejich odchodem do důchodu se bude muset dílna zavřít a nářadí rozprodat, protože jeho jediný syn nemá o tuto profesi zájem a někoho cizího se mu zaučovat nechce. Když jsem stejnou otázku položila i ševcově synovi, znechuceně se ušklíbl, že šití bot není práce pro něho. Možná bych se jeho odmítavému postoji nedivila, kdyby měl dobré vzdělání a práci, ale on dokončil jen střední školu a už dlouhou dobu o žádnou práci nezavadil. Z otcova komentáře bylo vidět, že již nad černou ovcí rodiny zlomil hůl.

Přiložila jsem si k oku fotoaparát, abych si dílnu i její majitele vyfotila. Mladší z bratrů však zaprotestoval, že je jelek (ošklivý) a ať ho proto nefotím. Neviděla jsem na jeho šedinách ani téměř bezzubém úsměvu nic ošklivého, naopak mi přišlo, že na svých 74 let vypadá velmi dobře. Nechal se přemluvit, abych ho párkrát zvěčnila s jeho botami.

Starší z mužů, který do té doby beze slova přešíval kožené sandály koupené v obchodě, se zničehonic zapojil do hovoru. Překvapilo mě, že muž sedící téměř nepozorován v koutě místnosti je lepším a ochotnějším vypravěčem než jeho mladší bratr. Historii rodinného řemesla doplnil o pár zajímavých příběhů. Vysvětloval mi, že rodina již od nepaměti bydlí na stejném místě, původní dům ale shořel na popel, když došlo ve čtvrti na konci čtyřicátých let devatenáctého století ke střetu mezi britskými vojsky a místními obyvateli bránícími nově nabytou svobodu. Britové bojující po boku Holanďanů, kteří chtěli znovu držet otěže nad svou zámořskou kolonií, nemohli dlouho houževnatý odpor Indonésanů prolomit. Po dlouhém boji nakonec Britové celou čtvrť zapálili. Materiální obětí střetu se stal i ševcům dům.

Do dílny si přišla žena v muslimském šátku jilbab vyzvednout koženou tašku. Na rozdíl od svého otce bratři ale tašky nešijí, jen opravují. S omezenými pracovními silami i prostředky se výroba v dílně zúžila jen na kožené boty a pásky. Nejčastěji si do dílny přijdou nový pár bot objednat učitelé místních škol a státní úředníci, kteří musí do práce nosit uniformu a nepodléhají tak v oblasti oblečení módním trendům a výstřelkům. Této specifické klientele sestávající především z žen odpovídá i typ nejžádanějších bot: lodičky na nízkém podpatku. Za obuv, jejíž výroba trvá bratrům dva dny, sice musí zaplatit vyšší cenu (pár jednoduchých dámských bot z černé kůže na nízkém podpatku přijde zákaznici na zhruba 150000 Rp), mají tak ale jistotu, že jim boty vydrží déle. Bratři však sami uznali, že jejich boty nevypadají tak dobře jako obuv z továrny. Nemusela jsem si boty prohlížet důkladně, abych věděla, o čem mluví: na rozdíl od masově vyráběných bot měly tyto spoustu estetických nedostatků.

Během našeho rozhovoru strčili do otevřeného okna hlavu dva klučinové zhruba ve věku deseti a jedenácti let, uctivě políbili staršímu z bratrů ruku na pozdrav a zase odběhli věnovat se svým hrám. Myslela jsem, že se jedná o jeho vnuky, brzy jsem však byla vyvedena z omylu, když z vyprávění vyplynulo, že starší z bratrů se během svých 75 let života ještě neoženil. Kamarád mi později vysvětlil, že šedovlasého obuvníka si lidé ze čtvrti velmi váží. Učitelky z místní základní školy dokonce nabádají své žáky, aby se po cestě domů zastavily v ševcovské dílně a po javánsky se s ním letmým políbením ruky pozdravili. Bohužel jsem se nedozvěděla, čím si starý muž takové projevy úcty zasloužil.

Před odjezdem jsem ještě nahlédla do kuchyně v zadní části domu, kde manželka ševce se svými dvěma dcerami pekla koláčky s barevnou cukrovou polevou. Před pár dny dostaly zakázku na upečení sedmi kila sladkostí, teď zbývá dodělat ještě posledních pár kousků. Ochotně mi dávaly ochutnat z každého druhu a vyzvídaly, jak se indonéské pečivo liší od toho našeho. Nejvíce se divily, že u nás není běžně k dostání mouka z kasavy (singkong) a poradily, ať si jí sama vyrobím a přivezu do Čech. Třeba jejím prodejem zbohatnu!

Džíny na míru

Do Indonésie se mnou odcestovaly i džíny, které jsem tady v dalekých tropech nosila již před šesti lety. Už při odjezdu mi tedy bylo jasné, že se s nimi budu muset brzy rozloučit a najít si za ně náhradu, což by v zemi, kde nechává své kolekce šít mnoho celosvětově známých značek a obchody přetékají levným oblečením neměl být žádný problém. Když už mé letité přítelkyně začaly v citlivých partiích nebezpečně slábnout a hrozilo tak, že při prvním předklonu způsobím všeobecné pohoršení, vydala jsem se na nákupy do rušného obchodního střediska v centru Yogyakarty.

Se svým přáním koupit si džíny rovného střihu jsem ale moc šancí na úspěch neměla: nabídka v obchodech plně odpovídala žhavému módnímu trendu - kalhotám u kotníků zúženým, tzv. pensil (tužkám). Pokud prodavačky konečně našly požadovaný model, většinou mi střih přizpůsobený malé postavě indonéského zákazníka neseděl. Přiznám se, že mě neúspěch odradil a do dalšího hledání jsem se už nepouštěla s tím, že si nechám své stařešiny raději záplatovat. O potížích při nákupu oblečení mé velikosti jsem se zmínila kamarádovi, který přišel s překvapivým řešením: nechat si džíny ušít na míru.

Služba šití džín na míru se rozšířila z města Bandung na západní části ostrova Jáva. Toto čtvrté největší indonéské město, kterému se díky jeho četným parkům a evropské atmosféře přezdívá „Paříž Jávy“, je jedním z nejvýznamnějších center textilního průmyslu v Indonésii. Značkové oblečení šité v místních továrnách se tu prodává za nízké ceny v tzv. factory outlet, které jsou společně s ulicí Cihampelas, známé pro její velkou nabídku džínového oblečení jako Jeans Street (Džínová ulice), hlavní atrakcí pro domácí turisty. Jeden podnikavec z Bandungu si před dvěma roky otevřel dvě dílničky s názvem – jak jinak - Bandung Jeans i v Yogyakartě.

Přestože je nabídka v obchodech s džínovým oblečením široká, stále se najde dostatek zákazníků, kteří si nechají džíny raději ušít. Důvody jsou různé: buď nemůžou najít model, který by jim vyhovoval střihem či velikostí, touží po originalitě nebo se orientují spíše podle ceny. V pobočce Bandung Jeans na ulici Parangtritis v jižní části Yogyakarty, kde jsem si nechala ušít své nové džíny i já, si na tělo přesně padnoucí oblečení objedná každý týden průměrně padesát zákazníků, většinou mužů. Nejžádanějším artiklem jsou kalhoty, které vám tu zhotoví do dvou dnů za cenu 75 000 rupií včetně látky. V porovnání s cenami v obchodech sahajícím od 300 000 rupií výše (legendární Levis 501 stojí něco přes milión rupií), se jedná se o cenu více než příznivou. Džínovou bundu přesně podle vašich představ tu pak pořídíte za 100 000 rupií.

Šest krejčích původem ze Západní Jávy šije v malé dílničce, kde i v noci spí, kalhoty, bundy, sukně a jiné oblečení z džínoviny dovážené z továren v Bandungu. Zatímco do obchodů se dodává látka v rolích, dílny odebírají již nastříhané kusy látky o šířce 1,25 m a délce 1,5, které vystačí na ušití jednoho typu oblečení. Látky se čas od času obměňují s ohledem na současný převládající vkus a módní trendy. Ačkoliv si zákazník může vybrat z několika druhů látek (kromě džínoviny také manchestru a kostkované bavlny vhodné na sportovní kalhoty) a barevností, nabídka zdaleka nemůže uspokojit každého. Na své si tu přijdou především milovníci jednobarevných a lehce žíhaných látek. Pokud jste si však oblíbili džíny vybělené, nezbývá vám, než nakupovat v obchodech nebo si nechat džíny ušít v Bandungu, kde je možné si nechat látku i vybělit. Džínovina tak, jak ji známe ze značkových obchodů, je také pevnější a drží lépe tvar.

Většina zákazníků přijde do dílny s určitou představou, kterou vysvětlí krejčímu či mu ji ukáží na fotce v časopisu. Krejčí si tvar oblečení se všemi detaily (tvar prošívání, kapsy atd.) překreslí do sešitu, kam po důkladném změření doplní míry zákazníka. Pak už jen zbývá vybrat si látku, barvu nitě, kterou budou džíny ušity, a tvar nýtků a jiných ozdob. Já jsem ale zvolila z mého hlediska jednodušší cestu a nechala si džíny ušít s malými změnami podle svých starých kalhot. S výsledkem jsem byla spokojena: džíny jsou ušity precizně a přesně tak, jak jsem si přála. Jediná vada na kráse je octový smrad, který pochází z chemikálií na ošetření látky a nezmizel ani po vyprání. Nové džíny mě teď budou ale provázet dalších pár let, tak snad pach časem vyprchá.