Československý dům

Podle nulového přírůstku příspěvků na tomto blogu by se mohlo zdát, že je v Indonésii okurková sezóna či že mi už tváře ofoukává český podzimní vítr. Obě tyto dostatečně logické domněnky jsou však na hony vzdáleny skutečnosti. Kůži mi stále opékají tropické sluneční paprsky, těším se ze sklizně mangga a věci se dějí – a poslední dobou se jich dělo tolik, že jsem upadala v pozdních nočních hodinách znavená do postele, aniž bych stačila zapnout svého dinosauříka. (Můj laptop nepochopil, že o něm mluvím láskyplně a s uraženým zabručením se vypnul).

Jakmile se zarámovalo nebo naopak hluboko do zásuvky uložilo vysvědčení potomků školou povinných, zamířili Češi objevovat svět. Poetické zážitky Konstantina Biebla, vyprávění o (zdánlivě) bezstarostném životě v gumovém čase, brožury plné barev a fotky rozesmátých obličejů, touha sledovat tygry v jejich přirozeném prostředí, vizionářské představy, chuť pomáhat, stesk po rodině, umělecké projekty - tyto a další důvody přivedli na smaragdové ostrovy několik desítek mých krajanů a přátel.

Návštěvy si doslova podávaly dveře mého domku, který se na dva měsíce proměnil v českou (nebo lépe řečeno československou) zónu. Přestože jsem vědomě ignorovala povinnost nahlásit každého hosta, který se u mě zdrží přes noc, sousedé i předseda naší čtvrti se naštěstí rozhodli nové bytosti pohybující se v úzkých uličkách kolem jejich domovů nijak nekomentovat. Což ale neznamená, že by k nim zaujali nevšímavý postoj tak, jak jsme zvyklí z našich zeměpisných šířek. Nejenom ze svých zkušeností vím, že se na Jávě komunikuje nepřímo a v náznacích a za milými úsměvy se často skrývá nesouhlas či nepřátelství. Moji přátelé (také zahraniční studenti) zažili mnohokrát těžké chvilky, když se odchýlili od místních morálních a sociálních norem. Častěji než dříve jsem se tedy v posledních měsících pouštěla do hovorů s nejbližšími sousedy a snažila se vyvolat v nich sympatie pro zbloudilce ze středu Evropy „Přijeli z takové dálky, neumí indonésky, nikdy tady nebyli, musím se o ně postarat, vždyť jsme přeci krajané!“

Indonéští přátelé mi radili, ať raději vydávám své hosty za sestry, strýce a bratrance z druhého kolene, zdálo se mi to ale jako příliš průhledná lež než aby jí někdo uvěřil. Na druhou stranu je ale velmi pravděpodobné, že by nad početností mého rodinného klanu nehnul nikdo ani brvou. Rodiny jsou v Indonésii opravdu rozvětvené, mít jedenáct či sedmnáct sourozenců nebylo donedávna nic, nad čím by se lidé pozastavovali. Indonésanům se navíc zdají všichni Evropané či Američané stejní (bílá kůže, špičaté nosy), takže by určitě viděli mezi mnou a mými fiktivními příbuznými genetickou podobnost. (Pro spravedlnost je třeba říci, že stejné reakce jsem se dočkala od svých českých přátel, kterým jsem ukazovala fotografie z mého prvního pobytu v Indonésii. Skoro by mě litovali, že jsem se za celou dobu seznámila jen s jedním Indonésanem.) A velmi pravděpodobné také je, že ačkoliv by pokrevním svazkům se zástupem pohledných mladíků nikdo nevěřil, v rámci zachování zdání pořádku by byla lež přijata jako holý fakt.

Díky návštěvám jsem se během dlouhých prázdnin podívala na mnoho míst, které jsem měla ve svém cestovním plánu již několik let, mimo jiné upadající centrum batiky Lasem, mešitu ve městě Kudus, město Jepara známé jako centrum výroby dřevěného vyřezávaného nábytku, mystické pobřeží Parangtritis nedaleko Yogyakarty a hinduistické chrámy Gedung Songgo. Čestné pionýrské, že se povídání a fotografie z cest postupně objeví na těchto stránkách 8-)