Večery strávené za svitu svíček nejsou především v některých částech Indonésie nic neobvyklého, v poslední době ale postihují výpadky elektřiny bez výjimky všechny části indonéského souostroví. Od poloviny května začala státní elektrárenská společnost Perusahaan Listrik Negara (PLN) v rámci úspor vypínat střídavě v různých oblastech každý den elektřinu. Někdy se proud elektřiny přeruší na pár minut, jindy musí lidé vydržet po tmě i deset hodin. Přestože elektrárny slíbily, že výpadky předem oznámí, lampy, televizory, rádia a jiné na elektrice závislé přístroje často zhasnou zcela nečekaně. Lidé tak přijdou nejenom o své oblíbené seriály plné vyhrocených emocí a kotrmelcových zvratů, ale také mají výdaje navíc spojené s opravou poškozených elektrických zařízení.Nespolehlivé dodávky elektrárenské společnosti ale dělají větší starosti podnikatelům a výrobcům, kteří teď čelí mnohamiliónovým ztrátám. Podle odhadů přijde osmihodinový výpadek proudu každou textilku na 300 až 700 miliónů indonéských rupií. Kompenzovat ztráty zvýšením cen exportních produktů si ale společnosti kvůli levné čínské konkurenci dovolit nemohou. Zatímco velké továrny mají možnost zapojit nákladné generátory a výrobu tak nepřerušit, malí a střední podnikatelé musí při každém výpadku poslat své zaměstnance domů či snížit počet zakázek. Zahraniční investoři a podnikatelé, kteří už tak považují obchodování v Indonésii za tvrdý oříšek, teď ke všem překážkám a problémům přidali reálného strašáka zpožděných dodávek.
Ačkoliv elektrárenská společnost slíbila, že přerušení dodávek elektřiny neohrozí provoz nemocnic, zdravotnická zařízení bez generátorů teď často svou misi zachraňovat lidské životy plnit nemohou. K náhlému přerušení elektrického proudu došlo v sobotu i na mezinárodním letišti v Makassaru na ostrově Sulawesi.
S pravidelnými či občasnými výpadky elektřiny se budou muset lidé smířit asi až do konce roku 2010, kdy by měl být dokončen tříletý projekt výstavby nových elektráren. Kapacita výroby tak stoupne o 10000 megawattů, což by mělo podle předpokladů stačit na pokrytí spotřeby elektřiny v zemi. V mezidobí zatím vláda plánuje zavést několik opatření, která by pomohla překonat energetickou krizi. Nejvíce diskutovaným z nich je nařízení, které továrnám a manufakturám stanoví povinnost přizpůsobit provozní hodiny tak, aby se snížila spotřeba energie ve špičce mezi 11 a 14 hodinou, jinak jim hrozí sankce. Výjimku budou mít pouze továrny s 24-hodinovým provozem. Tímto opatřením by se mělo ušetřit 3500 megawattů ročně, tedy asi šest triliónů rupií (650000 USD). Podnikatelé ale se zatím k tomuto plánu staví odmítavě s tím, že bude mít za následek omezení výroby a s tím spojené finanční ztráty a propouštění zaměstnanců.Vládní recept také počítá se zaměstnáním inspektorů, kteří budou kontrolovat spotřebu energie ve státních úřadech a podnicích. Kromě problémů se zásobováním uhlí je totiž hlavním důvodem současné krize vysoká spotřeba elektřiny místních konzumentů. Přestože ceny elektřiny v tomto roce stouply, nezdá se, že by to přimělo Indonésany k hospodárnosti. V mnoha domácnostech tak i nadále po celý den poskytují světlo elektrické lampy, zatímco okenní tabulky jsou přelepené kusy tmavého papíru nebo zatažené závěsy. Díky výchově z Čech zdůrazňující blahodárné efekty přirozeného světla na lidskou psychiku i zrak se mi vždy rozsvítila kontrolka, kdykoliv jsem za slunečného ráno vstoupila do učebny, jejíž ohromná okna byla zatažena neprodyšnými tmavými závěsy. S poznámkami o zdravotních rizicích a negativních dopadech elektřiny na životní prostředí jsem se při roztahování závěsů proměnila v Don Quichota bojujícího s větrnými mlýny. Pochybuji, že spolužáci mé počínání pochopili: při dalších přednáškách byla sice okna obnažená, nad hlavami nám ale svítili elektrické žárovky.
Dalším velmi rozšířeným nešvarem je nadměrné či nesprávné používání klimatizace. Kanceláře, obchody a dopravní prostředky se z hlediska teploty podobají lednicím, ne-li mrazákům. Rozhodně se tu nedodržuje doporučované pravidlo, aby rozdíl teplot mezi venkovním prostředím a vnitřkem domu nepřesáhl pět stupňů. Má prosba o vypnutí klimatizace nebo alespoň zvýšení teploty vždy vyvolá údiv: V Evropě je přece zima, tak jak to že to nevydržíš??? Snažím se jim vysvětlit, že ve vinných sklepech nás zahřívá alkohol, lednice používáme výhradně ke skladování potravin a v zimě rozhodně neběháme po ulicích (až na výjimky) v krátkých rukávech, ale chráníme se před mrazem srstí mrtvých zvířat. Snažím se působit přesvědčivě, přesto ale ve mně občas vrtá červ pochybností, jestli opravdu nejsem přecitlivělá. Indonésané zvyklí na každodenní vysoké tropické teploty totiž i ve vymražených autobusech cestují v krátkých rukávech a sandálech, zatímco pro mě je i tlustý svetr a deka málo.
Soudě podle každodenního chování běžných Indonésanů tedy vláda spíše než kontroly inspektorů potřebuje zlepšit osvětu a vzdělání. Lidé by se měli naučit používat elektřinu nejenom ekonomicky ale také nezávadně pro sebe a přírodu. To je ale běh na dlouhou trať, protože osobní bezpečnost a k životnímu prostředí přátelské chování nejsou pro národ, kde podle Světové banky každý pátý obyvatel žije pod hranicí chudoby, v žebříčku priorit na předních místech.Výpadkům elektřiny se tak Indonésie ještě nějakou dobu nevyhne. Radost z toho asi mají jen děti mých sousedů, které se pokaždé, když upadne čtvrť do tmy, schovají v hlídačské budce a ze svého úkrytu pak straší projíždějící či procházející nebožáky.
Žádné komentáře:
Okomentovat