Výstava Utopia Negativa

Víkend plný umění začal čekáním na Codita, až s mokrými vlasy a širokým úsměvem na oholené tváři vyjde z omšelé koupelny svého příbytku. Podle domluvy jsme sice měli do Magelangu vyjet kolem deváté ráno, všechny zúčastněné nechávalo ale jedenáct úderů na hodinách na pozadí mohutného cákání z koupelny v klidu. Naléhat na kamaráda, ať si pospíší by bylo nejenom neindonéské ale také nespravedlivé – i ostatní se probudili teprve před chvílí. Domluvený čas je vždy spíše orientační a dvouhodinová prodleva není považována za zpoždění.

Ještě jsme ani nevyjeli z území Zvláštní provincie Yogyakarta, když se začala vzpouzet stará Empritova motorka. Včera ji kvůli dnešnímu výletu vlastnoručně opravil, pro příště by se ale měl spíše držet štětce a barev než šroubováku. Stroj ne a ne nastartovat, ale teprve když z něj začal kapat benzín, smířil se jeho majitel s tím, že ho bude muset svěřit odborníkům. Blížilo se poledne, a tak jsme zanechali Emprita jeho osudu a v nervy drásající dopravní zácpě se překvapivě bez úhony přepravili do galerie Langgeng v Magelangu, kde se konala vernisáž výstavy Utopia Negativa.

Nebylo ale potřeba spěchat: podle informací na pozvánce měla být výstava zahájena ve dvanáct hodin, ještě hodinu poté ale nebyla v galerii skoro ani noha. Tentokrát nám ale čekání přišlo více než vhod – posledních patnáct kilometrů cesty mezi plně naloženými náklaďáky, troubícími auty a nepředvídatelně se pohybujícími motorkami nás psychicky značně vyčerpalo. Organizátoři zřejmě tušili, jakými dopravními útrapami umělci z Yogyakarty projdou, a tak nechali připravit dvě regionální speciality plné cukru, gudeg a tahu ketupat, které nám vrátily dobrou náladu.

Vernisáž výstavy dvaceti pěti mladých umělců byla naplánována na stejný den jako velkolepá svatební hostina syna jednoho z nejvýznamnějších indonéských sběratelů umění a rodáka z Magelangu, Oei Hong Djien. Majitelé galerie tak chtěli využít příhodného okamžiku, kdy se ve městě sejdou sběratelé umění z Indonésie i zahraničí, televizní hvězdy, politici a veleúspěšní podnikatelé k zpeněžení vystavovaných děl. A zdálo se, že jim strategie vyšla: během celého odpoledne přicházeli do zelení obklopeného výstavního prostoru elegantní dámy a pánové, kteří se při svém odchodu naklonili k asistence, aby jí ukázali, který obraz či socha z katalogu brzy bude zdobit jejich příbytky. Kdybych měla pár miliónů indonéských rupií stranou, určitě bych se k nim připojila.

Odkaz: Fotky z výstavy Utopia Negativa

O výstavě slovy jejího kurátora Rain Rosidi:

"...This exhibition is unique, firstly due to its selection of participants, the artists invited to this exhibition have the following similarities. They produce works that belong to a different lineage in the development of visual arts today. Their works are a common ground between the development of contemporary art with lifestyle, music and subculture idioms. Their artistic vision’s relevance and territory appear in enigmatic themes that are often not fully understood. Despite the bizarre visual expressions of these youngsters engaged with popular culture, they still say something that reflects contemporary life and social relevance. Their different platform of working then comes to the fore with a visual language that is fresh and close to the popular reality...

....The theme Utopia Negativa is adopted from the terminology „negative utopia“ which is the perception of anti-utopia or dystopia. Dystopian products are far removed from optimistic attitudes and moral developments. These pessimistic books voice anxiety towards the direction of human development that is perceived as going increasingly astray.

This theme is considered appropriate to frame how these artists are producing their work. This is due not only because the Utopia Negativa theme is reflected in their works, but also on how they produce those works. The themes that are present in their work, similar to their contemporaries in other art fields, give commentary on the social situation. However, there is some difference in how they approach the issues in their work. Environmental issues, social change, humanity, lifestyle and even issues surrounding art itself manifest themselves in their work in a way that is closely relevant to their daily lifestyles and creative vision...

...This Utopia Negativa project wishes to acknowledge the presence of their unique works in a more concrete fashion in the development of Indonesian regional art. In this phase, while all kinds of works are being accommodated well in the regional Asian market, their works offer a different discourse in their familiarity to the lifestyles they live in. Their artwork is born of a situation in which they are engaging with the popular creative field.

On the other hand, this exhibition also looks into how these works then correlate with the social contemporary universe. This exhibition analyses how these artists participate in the growth of cultural commoditisation and economic culturalisation. Their ambivalence in this participation can be found in their choice of media and styles, such as what they choose to do in their arts practice, such as their affinity to “non-mainstream art” (although the majority of them come from academic arts background) such as toys, mural, graffiti, comics, posters, etc. These artists are also familiar with the use of “non-art” media, such as neon box, photocopy, digital print, etc. The media they have chosen highlight their involvement in alternative media and their entanglement with contemporary social issues.

In painting and sculpture, which are present as the central media in the development of modern arts, they continue to leave traces from their common ground with popular culture. These traces are visible in their use of popular idioms that sometimes become their daily consumption. Some of them have started to take a closer look at local popular culture, such as traditional painting, wayang, ect. as part of their references, at this stage, their common ground with contemporary issues becomes clearer in revealing the social issues around them."

Večery při svíčkách

Večery strávené za svitu svíček nejsou především v některých částech Indonésie nic neobvyklého, v poslední době ale postihují výpadky elektřiny bez výjimky všechny části indonéského souostroví. Od poloviny května začala státní elektrárenská společnost Perusahaan Listrik Negara (PLN) v rámci úspor vypínat střídavě v různých oblastech každý den elektřinu. Někdy se proud elektřiny přeruší na pár minut, jindy musí lidé vydržet po tmě i deset hodin. Přestože elektrárny slíbily, že výpadky předem oznámí, lampy, televizory, rádia a jiné na elektrice závislé přístroje často zhasnou zcela nečekaně. Lidé tak přijdou nejenom o své oblíbené seriály plné vyhrocených emocí a kotrmelcových zvratů, ale také mají výdaje navíc spojené s opravou poškozených elektrických zařízení.

Nespolehlivé dodávky elektrárenské společnosti ale dělají větší starosti podnikatelům a výrobcům, kteří teď čelí mnohamiliónovým ztrátám. Podle odhadů přijde osmihodinový výpadek proudu každou textilku na 300 až 700 miliónů indonéských rupií. Kompenzovat ztráty zvýšením cen exportních produktů si ale společnosti kvůli levné čínské konkurenci dovolit nemohou. Zatímco velké továrny mají možnost zapojit nákladné generátory a výrobu tak nepřerušit, malí a střední podnikatelé musí při každém výpadku poslat své zaměstnance domů či snížit počet zakázek. Zahraniční investoři a podnikatelé, kteří už tak považují obchodování v Indonésii za tvrdý oříšek, teď ke všem překážkám a problémům přidali reálného strašáka zpožděných dodávek.

Ačkoliv elektrárenská společnost slíbila, že přerušení dodávek elektřiny neohrozí provoz nemocnic, zdravotnická zařízení bez generátorů teď často svou misi zachraňovat lidské životy plnit nemohou. K náhlému přerušení elektrického proudu došlo v sobotu i na mezinárodním letišti v Makassaru na ostrově Sulawesi.

S pravidelnými či občasnými výpadky elektřiny se budou muset lidé smířit asi až do konce roku 2010, kdy by měl být dokončen tříletý projekt výstavby nových elektráren. Kapacita výroby tak stoupne o 10000 megawattů, což by mělo podle předpokladů stačit na pokrytí spotřeby elektřiny v zemi. V mezidobí zatím vláda plánuje zavést několik opatření, která by pomohla překonat energetickou krizi. Nejvíce diskutovaným z nich je nařízení, které továrnám a manufakturám stanoví povinnost přizpůsobit provozní hodiny tak, aby se snížila spotřeba energie ve špičce mezi 11 a 14 hodinou, jinak jim hrozí sankce. Výjimku budou mít pouze továrny s 24-hodinovým provozem. Tímto opatřením by se mělo ušetřit 3500 megawattů ročně, tedy asi šest triliónů rupií (650000 USD). Podnikatelé ale se zatím k tomuto plánu staví odmítavě s tím, že bude mít za následek omezení výroby a s tím spojené finanční ztráty a propouštění zaměstnanců.

Vládní recept také počítá se zaměstnáním inspektorů, kteří budou kontrolovat spotřebu energie ve státních úřadech a podnicích. Kromě problémů se zásobováním uhlí je totiž hlavním důvodem současné krize vysoká spotřeba elektřiny místních konzumentů. Přestože ceny elektřiny v tomto roce stouply, nezdá se, že by to přimělo Indonésany k hospodárnosti. V mnoha domácnostech tak i nadále po celý den poskytují světlo elektrické lampy, zatímco okenní tabulky jsou přelepené kusy tmavého papíru nebo zatažené závěsy. Díky výchově z Čech zdůrazňující blahodárné efekty přirozeného světla na lidskou psychiku i zrak se mi vždy rozsvítila kontrolka, kdykoliv jsem za slunečného ráno vstoupila do učebny, jejíž ohromná okna byla zatažena neprodyšnými tmavými závěsy. S poznámkami o zdravotních rizicích a negativních dopadech elektřiny na životní prostředí jsem se při roztahování závěsů proměnila v Don Quichota bojujícího s větrnými mlýny. Pochybuji, že spolužáci mé počínání pochopili: při dalších přednáškách byla sice okna obnažená, nad hlavami nám ale svítili elektrické žárovky.

Dalším velmi rozšířeným nešvarem je nadměrné či nesprávné používání klimatizace. Kanceláře, obchody a dopravní prostředky se z hlediska teploty podobají lednicím, ne-li mrazákům. Rozhodně se tu nedodržuje doporučované pravidlo, aby rozdíl teplot mezi venkovním prostředím a vnitřkem domu nepřesáhl pět stupňů. Má prosba o vypnutí klimatizace nebo alespoň zvýšení teploty vždy vyvolá údiv: V Evropě je přece zima, tak jak to že to nevydržíš??? Snažím se jim vysvětlit, že ve vinných sklepech nás zahřívá alkohol, lednice používáme výhradně ke skladování potravin a v zimě rozhodně neběháme po ulicích (až na výjimky) v krátkých rukávech, ale chráníme se před mrazem srstí mrtvých zvířat. Snažím se působit přesvědčivě, přesto ale ve mně občas vrtá červ pochybností, jestli opravdu nejsem přecitlivělá. Indonésané zvyklí na každodenní vysoké tropické teploty totiž i ve vymražených autobusech cestují v krátkých rukávech a sandálech, zatímco pro mě je i tlustý svetr a deka málo.

Soudě podle každodenního chování běžných Indonésanů tedy vláda spíše než kontroly inspektorů potřebuje zlepšit osvětu a vzdělání. Lidé by se měli naučit používat elektřinu nejenom ekonomicky ale také nezávadně pro sebe a přírodu. To je ale běh na dlouhou trať, protože osobní bezpečnost a k životnímu prostředí přátelské chování nejsou pro národ, kde podle Světové banky každý pátý obyvatel žije pod hranicí chudoby, v žebříčku priorit na předních místech.Výpadkům elektřiny se tak Indonésie ještě nějakou dobu nevyhne. Radost z toho asi mají jen děti mých sousedů, které se pokaždé, když upadne čtvrť do tmy, schovají v hlídačské budce a ze svého úkrytu pak straší projíždějící či procházející nebožáky.