„Ano, to je ono!“ s úlevou jsem vydechla, když jsme po několikatýdenním hledání stály v domku, který více či méně odpovídal našim představám o pěkném a zdravém bydlení. Kámen ze srdce v ten okamžik určitě také spadnul všem těm, kteří se nějakým způsobem stali – někdy proti své vůli - součástí celé té velké strastiplné bitvy o střechu nad hlavou, ať už pomohli radou, poslouchali mé nářky nebo mi umožnili složit hlavu ve svých domech.Nikdy jsem nepochybovala o tom, že se z prostorného domu blízko centra města, který zpočátku obývalo sedm lidí z různých koutů Evropy, odstěhuji znovu do domu. Většina studentů, včetně těch zahraničních, sice bydlí v soukromých ubytovnách zvaných kos nebo kost, já už jsem si ale příliš zvykla na svobodné prostředí „vlastního“ domu než abych byla schopná a ochotná akceptovat omezení jako je návrat domů před devátou hodinou večerní či zákaz návštěv opačného pohlaví. Aby ale nedošlo k mýlce: existují různé typy kosů, včetně těch smíšených a svobodomyslných, kde mají jeho obyvatelé vlastní klíč od brány a můžou se tak tedy vrátit domů v jakoukoliv hodinu. Oproti zcela nezařízenému domu má navíc kos tu výhodu, že je okamžitě obyvatelný, nemusíte utrácet své úspory za nákup postele, stolku ani vařiče, v podstatě se staráte pouze o úklid svého pokoje a k měsíčnímu pronájmu již nemusíte doplácet žádné peníze navíc za elektřinu či různé opravy.
Přes všechny tyto nepopiratelné výhody mě však představa života v malém domku se zahrádkou, kde budu večery trávit ve společnosti svých přátel a kde snad najdu útočiště před dotěrnými lidmi, kteří neznají pojem soukromí neodolatelně lákala. Příběhy jiných cizinců o složitém hledání útulného hnízdečka bez přísného dozoru moralizujících sousedů jsem si sice vyslechla, ale v duchu jsem byla pevně přesvědčená, že moje cesta k vítězství bude přímá. Netrvalo dlouho, abych poznala, jak hluboce jsem se mýlila. Pro objektivitu je však třeba si nasypat trocha popelu na hlavu: k pátrání jsem nepřistoupila jako Sherlock Holmes ale spíše jako amatérský detektiv. Místo abych totiž hledala dům jen v několika oblastech snadno dostupných veřejnou dopravou, objížděla jsem všechny domy, na které mě moji přátelé s menší či větší vytrvalostí upozorňovali či které jsem našla mezi inzeráty v novinách. Až na místě jsem tak často zjistila, že domky sice leží v krásném prostředí uprostřed smaragdové zeleně rýžovišť, ale dá se k nim jednoduše a rychle dopravit pouze na motorce, kterou bohužel nevlastním.
Optimismus v rychlé vyřešení situace mě opouštěl s každým dalším domem, který jsem si prohlédla. Volných domů bez plesnivých map na zdech, s okny v pokojích a zdravou cirkulací vzduchu za rozumnou cenu totiž bylo opravdu poskrovnu.
Když jsem vysvětlila, že dům, kam dopadá světlo jen malým otvorem ve zdi, mi nevyhovuje, upřely se na mě nechápavé oči: zatímco cizinci touží po záplavě světla, Indonésané často vyhledávají příbytky tmavé, které jim poskytují pocit chladu. Pokud má pokoj okna velká, zakrývají je i ve dne závěsy nebo okenní tabulky přelepí tmavým papírem. Nad mou námitkou tak tedy často majitelé mávli rukou: vždyť je tady dobrá žárovka! Vysvětlovat takovým zastáncům pokroku, že bych se ještě pár let ráda dívala na svět bez brýlí bylo zbytečné. V jednom případě mi majitel nabídnul, že mi během několika dní po zaplacení ročního pronájmu velká okna do zdí vybourá. (Tady je třeba poznamenat, že v Indonésii není taková nabídka nic neobvyklého. Jakmile se domluvíte na ceně, můžete po majiteli žádat různé opravy a úpravy, včetně malování, zazdění nepotřebných dveří, nasazení mříží na okna a podobně. Všechno záleží na dohodě, ale přinejmenším požadavek na nové vymalování by měl být splněn.)
V našem současném domě byla situace podobná: pokoje jsou díky těsné blízkosti dalšího domu tmavé. Když jsme kvůli tomu zaváhaly, zda je to pro nás to pravé, majitel nás ubezpečil, že světlo bude: stačí jen vyměnit několik střešních tašek za skleněné tabulky. Pochopily jsme to tak, že výměna nastane na okraji střechy, který zastiňuje okna pokojů a s vyhlídkou na pěkné bydlení jsme ještě ten den podepsaly smlouvu o pronájmu. Druhý den majitel se svým synem lezli několik hodin po střeše a s velkým rámusem „dělali světlo“. Když skončili, zapsala jsem si naši novou adresu jako Kocourkov 16. Nevím totiž, kde jinde by bylo možné, aby se světlo procházející skleněnými tabulkami v horní části střechy nezastavilo o nepropustný strop.
I s plísní byli majitelé domů ochotní bojovat, na rozdíl od nás ji ale vnímali jako estetický problém, který se vyřeší novým nátěrem. Zvítězit v tropickém klimatu nad vlhkostí, která napadá vše, co jí přijde do cesty, je bezpochyby těžký oříšek. O to těžší, když jsou domy vybaveny jen malými okny a přístup čerstvého vzduchu je tak značně omezen. Pokud navíc hledáte nové bydlení v období sucha, je někdy těžké odhadnout, zda vás o pár měsíců později čeká soužití s penicilínem na omítce. Mně se společník v podobě plsní zatím v žádném indonéském domě, který jsem dlouhodobě obývala nevyhnul. Stačilo odjet v období dešťů na pár dní pryč a když jsem se vrátila, čekaly na mě plesnivá kola na zdech, oblečení, matraci i ostatních věcech.
Cenu pronájmu mi obvykle nejdříve zjišťovali moji indonéští přátelé. Pokud totiž majitelé zjistili, že jsem cizinka, cena stoupla o několik miliónů rupií (tisíc korun). Přestože i tak byly pronájmy porovnání s Českem stále levné (roční pronájem domu o třech ložnicích vyšel podle lokality od 2 do 13 milionů rupií, tj. asi od 4 500 do 29 000 Kč), mám už díky ročnímu pobytu v Yogyakartě přehled o cenách a rozhodně se mi nechtělo platit víc než je nezbytně nutné. Několikrát majitelé určili cenu až podle toho, kolik bude v domě bydlet nájemníků. Běžná praxe ale je, že lidé pronajímají své domy za určitou cenu bez ohledu na to, zda tam bude bydlet jen osamělý student či velká rodina. Když jsem se na informace o prázdných domech ptala náhodných známých nebo brokerů, většinou chtěli vědět, jak vysokou částku jsem za dům ochotná zaplatit. Mohla jsem si být vždy jistá, že dům, který mi poté nabídli, stál přesně tolik bez ohledu na to, že jeho skutečná tržní cena byla mnohem nižší.
Kromě stavu domu a ceny mě velmi zajímalo také to, zda jsou majitelé a okolí dostatečně tolerantní vůči cizincům a jejich odlišnému životnímu stylu. Mnohdy se míra tolerance dala odhadnout hned při vstupu do čtvrti nebo prvním kontaktu s majitelem. Bydlet v úzkých uličkách, kde jsou domy nalepeny těsně na sebe a sousedé mají přehled o každém vašem kroku, by po mně vyžadovalo mnohem větší přizpůsobení se místním normám a zvykům než doposud. Někdy majitelé souhlasili s tím, že v domě bude bydlet smíšená společnost, jindy přímo či nepřímo zdůrazňovali, že dům je určen pouze pro ženy, které by měly návštěvy opačného pohlaví přijímat pouze v denních hodinách nejlépe na terase před domem. Párkrát se mi dostalo varování, že v případě nerespektováni pravidel se budou obyvatelé čtvrti bouřit a dělat mi problémy. O tom, jak dokážou být sousedé nepříjemní, mi už několik cizinců barvitě vyprávělo, a tak jsem v pudu sebezáchovy z takových domů co nejrychleji vycouvala. Indonésie je ale plná kontrastů, takže najdete i čtvrti, jejíž obyvatelé dokáží vaše soužití s partnerem na psí knížku tolerovat. Vzhledem k tomu, že většinovým náboženstvím je v Indonésii islám, je ale takové uspořádání poměrně vzácné.
Na závěr ještě pár střípků z mého hledání: když jsme se rozhodly najít si dům v jižní části Yogyakarty, procházely jsme oblast opravdu důkladně a na volné domy se ptaly hloučků štěbetajících žen, prodavačů vařené kukuřice i mladíků zvědavých, co na jejich domovském území tyhle dvě cizinky dělají. Již druhý den usilovného pátrání jsme potkávaly na ulici lidi, kteří se nás se starostlivým úsměvem ptali, zda už máme střechu nad hlavou. Není divu, že jsme se tu brzy cítily jako doma.
O trampotách s bydlením jsem se bavila i se starou kuchařkou z warungu (jídelničky), kam chodím pravidelně na zeleninovou polívku jako od maminky. Ptala se mě zevrubně na všechny podrobnosti, včetně toho, kolik jsem za pronájem ochotná zaplatit. Pak mi překvapivě nabídla, že se přestěhuje ke svému synovi a snaše a uvolní mi tak svůj dům. A nájem bude přesně ta částka, kterou jsem zmínila jako svůj finanční limit. Bylo těžké ji přemluvit, aby se nezačala hned stěhovat.
Kolem domu se zářivě zelenými dveřmi a okenními rámy nedaleko mého bývalého bydliště jsem během svého hledání prošla několikrát. Poprvé jsem si velké cedule s nápisem Dikontrakkan (K pronájmu) všimla, když jsem si šla prohlédnout jeden ze sousedních domů inzerovaných v novinách. Cenou i velikostí by odpovídal přesně tomu, co jsem hledala, sympatický byl i malý dvorek před domem. Majitelovu nabídku, že mi dům ukáže i zevnitř, jsem však ve slušnosti odmítla, jakmile jsem si všimla, že okna všech tří pokojů jsou od zdi vedlejšího domu oddělena jen úzkou uličkou. Hledala jsem dům světlý a vzdušný, a tak jsem nechtěla ztrácet svůj čas prohlídkou domu, který do této kategorie zjevně nespadal. Podruhé mě na něj upozornila žena, která se mi snažila pronajmout svůj původně sice pěkný, nyní však loňským zemětřesením dost poničený dům ve stejné ulici. Aniž bych ji o to žádala, zavolala majitelovi a mně pak nezbývalo než znovu vysvětlovat, že o prohlídku jeho interiéru zájem stále nemám. 
Když jsme s mou korejskou kamarádkou So Hyun přemýšlely, ve kterém z více či méně vyhovujících domů zakotvíme a ukončíme tak dlouhé vyčerpávající hledání, můj přítel si na dům v jižní části Yogyakarty znovu vzpomněl. Rozhodly jsme se dát mu šanci a byly jsme příjemně překvapeny: čekal na nás dům se třemi pokoji, které jsou sice poměrně tmavé a malé, ale do společenského prostoru rozděleného do dvou částí dopadá celý den spousta světla. Nejvíc nás ale potěšil malý dvorek v zadní části domu, kde jsme se hned obě viděly u snídaně s dobrým šálkem čaje a výhledem na bující zeleň. K tomu je však ještě daleko, protože bývalý nájemníci zahradu dost zanedbávali. Našly jsme ji posetou prapodivnou sbírkou rozbitých cihel, nedobře spálených odpadků, mušlí a zbytků různých domácích potřeb.
V následujících dnech prováděl majitel se svým synem různé úpravy a opravy, které jsme si vyžádaly či které nám sami nabídli. Kromě výměny rozbité pumpy na vodu za novou a několika střešních tašek za skleněné tabulky, které měly do domu pouštěl více slunečních paprsků, jsme si s větším úsilím vymohly i opravu rozbitého okna. Majitel nejdříve namítal, že stačí rozbitou tabulku jen přelepit dalším plátem skla, my jsme ale trvaly na svém. Bručel, že výměna je složitá a bude ho stát moc peněz, pak ho ale osvítil duch brouka Pytlíka a přišel s nápadem, že rozbité okno v přední části domu vymění za okno v zadní části, kde vada na jeho kráse i funkci nebude tolik na očích. Nechaly jsme mu volný prostor, ale už po chvíli nám bylo jasné, že rám a okno nejsou proporcionálně stejné. On však zřejmě doufal v zázrak a neúnavně se snažil najít řešení. Pokud jsem to pochopila správně, uvažoval dokonce i o tom, že zavolá stolaře, aby posunul sloupek dělící okna. Zřejmě si potom ale uvědomil, že i stolařovi se musí zaplatit, a tak raději vrátil okna na jejich původní místa a druhý den tabulku sám s pomocí své ženy zručně vyměnil.
