Nevím, ale poradím

V Indonésii je takřka nemožné sehnat opravdu podrobné mapy měst (světlou ale dost drahou výjimkou jsou anglické mapy nakladatelství Periplus), často chybí i jasné značení ulic nebo ukazatele cest vedoucích k významným památkám. Když zabloudíte, nezbývá tedy nic jiného než se na cestu zeptat někoho z místních obyvatel. I když ale mluvíte plynule indonésky, neznamená to, že byste měli vyhráno a cíl na dosah. Než aby vás totiž Indonésan zklamal tím, že stejně jako vy se v městě neorientuje a o Muzeu loutek nikdy neslyšel, raději vám nazdařbůh ukáže směr neznámo kam. Na vaše snahy znovu se posunky ujistit, že jste instrukce pochopili a máte jít tedy doprava (případně doleva nebo rovně), bude s úsměvem na rtech souhlasně kývat hlavou. Je možné, že se v tu chvíli ale ještě pomodlí, abyste cestou potkali člověka, který vám opravdu pomůže. Jednou jsem asi hodinu sem a tam přecházela z jedné ulice na druhou, protože dotazovaní se nemohli shodnout, zda je centrum stříbrotepectví od křižovatky směrem doleva či doprava.

To, že Indonésan často kýve hlavou, i když vlastně vůbec neví, co po něm chcete, se mi nedávno opět několikrát potvrdilo při cestě becakem, vozítkem poháněným lidskou silou na kole. V prvním případě jsme se s přítelkyní chtěly dostat do místa vzdáleného asi patnáct minut na kole od našeho domu. Tukang becak nejdříve nasadil vysokou cenu, nemusely jsme ale dlouho smlouvat, aby na nabízených osm tisíc rupií kývl. Všimla jsem si, že jsme nezabočili na křižovatce doprava, tak jak to většinou děláme, když jedeme na motorce. Nevěnovala jsem tomu ale příliš pozornost, protože svou orientaci rozhodně nepovažuji za spolehlivý ukazatel a navíc jsem předpokládala, že takový zasloužilý tukang becak se ve městě vyzná lépe než kdokoliv jiný. Přítelkyně se mi zrovna nadšeně svěřovala, jak konečně po letech potkala muže, který odpovídá jejím představám o partnerovi, a tak jsme ani nevěnovaly pozornost tomu, že nočním městem korzujeme už více než půl hodiny. Když jsme milostné téma vyčerpaly, uvědomila jsem si, že mám skoro zmrzlá kolena a okolní scenérii nepoznávám. Klepaly jsme na stříšku vozítka a křikem se domáhaly, aby nám vyzáblý ale svalnatý muž prozradil, jaké má s námi úmysly. Nechápavě se na nás díval, když jsme mu vysvětlovaly, že okružní jízdu městem jsme dnes v plánu neměly a že už nás to nebaví a kde to teď, panenko skákavá, jsme? Z jeho mumlání jsme pochopily, že staříček od začátku neměl ani trochu ponětí, kam to ty dvě drmolící cizinky vlastně chtějí jet. Místo aby se ale zeptal, raději cíl cesty stanovil sám pravděpodobně s naději, že jednou ho prostě někde zastavíme. Celá situace mi přišla bizardní hlavně proto, že neměl ani trochu problém stanovit cenu za své služby, aniž by věděl, jestli nás náhodou nemá odvést na druhý konec zeměkoule.

Podobná situace se mi stale při výletě do města nábytku Jepara. Chtěli jsme ušetřit čas, a tak jsme se rozhodli malou vzdálenost z centra města (jedna krátká ulice lemovaná obchody) do Muzea Kartini absolvovat v becaku. Kartini je považovaná za první indonéskou feministku, její příběh se stal národním majetkem a datum jejího narození státním svátkem. Není snad Indonésana, který by aspoň jednou v životě nezaslechl její jméno. Tady jsme navíc byli v jejím rodišti a já bláhově předpokládala, že i kluci s nudlí u nosu, co ještě neumí do pěti počítat, nám na požádání povypráví o jejím osudu. Zaveleli jsme tedy směr a nestačili se divit, když jsme budovu, kterou předtím náš přítel označil za Mekku indonéských feministek, ve svižném tempu minuli a řídili se vstříc neznámu. Neměla jsem sice odvahu poučovat místního rodáka o jeho městě, čas ale ubíhal, a tak jsem řidiče vozítka poprosila, ať se otočí a jede zpátky. Neprotestoval, protože nevěděl. Budovu zabírající celou jednu stranu prostorného náměstí jsme opět nechali bez povšimnutí a nebýt našeho rázného „Stop!“, asi by nás pán odvezl do několik hodin vzdáleného Rembangu, kde Kartini žila se svým mužem až do svého tragického skonu. Když muž s knírkem konečně natočil své vozítko směrem k budově muzea, myslela jsem, že už máme vyhráno. Chyba lávky! Asi ve snaze spravit dojem, šlápnul mužík do pedálů svého kola opravdu razantně, bohužel však vjel do nesprávné uličky. Protože jsme už ale byli od vchodu do muzea malý kousek, rozhodli jsme se dál bláznivou jízdu neprodlužovat. Stejně jako v prvním případě bylo zajímavé, že cenu za jízdu neznámo kam jsme se zmateným řidičem becaku domluvili předem.

Dobroty z Borobuduru

Výlet na starobylou buddhistickou stúpu Borobudur asi 40 km od města Yogyakarta na střední Jávě se může lehce proměnit ve velmi obohacující kulinářský zážitek. Stačí, když si po několikahodinové túře po terasách tohoto architektonického zázraku v jednom z početných warungů v okolí vychutnáte některou z místních specialit. Okres Magelang, pod jehož správu pamětihodnost spadá, nabízí hned tři výborná jídla: senerek, tahu keputat a soto magelangan.

Pokud stejně jako já vyznáváte heslo polévka je grunt, měla by vaše volba padnout na výbornou polévku z červených fazolí senerek. Je třeba ale upozornit, že Indonésané senerek za polévku nepovažují, a proto má v podání některých kuchařek konzistenci podobnou spíše fazolovému guláši. Senerek je adaptací fazolové polévky, na které si v klimaticky příjemném Magelangu pochutnávali holandští kolonizátoři. Se svou kombinací červených fazolí, plátků křupavé mrkve, vodního špenátu, nadrobno nakrájené cibulové natě a kousků hovězího masa vám tato polévka nepochybně dodá sílu po dni stráveném v obležení indonéských školáků, kteří se s vámi budou chtít stokrát vyfotit na památku před meditujícími kamennými Buddhy. Bohatou chuť davá vývaru to, že jsou v něm vyvařeny hovězí vnitřnosti.

Soto magelangan je další jídlo, které bych zařadila do kategorie polévek. Na rozdíl od husté senerek jedna porce této polévky nezasytí, rozhodně vás ale naplní blažeností. Je pravděpodobné, že při posledních soustech budete mít pocit, že by jste zvládli ještě jednu misku. Pokud tomuto vábení neodoláte, buďte si jistí, že se budete muset ve warungu zdržet trochu déle, aby vám vytrávilo a znovu jste rozpohybovali jídlem unavené tělo. Polévka soto se připravuje po celém souostroví, ale každý region recept trochu modifikuje. V Magelangu se do hovězího či kuřecího vývaru kromě skleněných nudlí, fazolových výhonků a smažených šalotek přidávají kousky tzv. tahu baceman, tofu marinovaného v koření a sladké sojové omáčce. Sojová omáčka se sice do vývaru nepřidává, je ale naprosto nepostradatelnou součástí tohoto pokrmu. Zatím jsem snad nikdy neviděla Indonésana, který by nešáhnul po plastové lahvičce s kecap manis (sladkou sojovou omáčkou - prodává se i u nás) připravené na každém stole ještě než vloží první lžíci soto do svých úst. Tahu baceman tak nejenom soto správně ochutí, ale pomůže strávníka také nasytit.

Tahu keputat zachutná těm, kteří mají rádi sladké. Hlavní ingrediencí tohoto jídla je smažené tofu, kterému se v Indonésii říká tahu, a rýže vařená v malých košíčcích spletených z listů kokosové palmy. Touto úpravou vzniknout rýžové kostky, které se nakrájí na malé kousky a smíchají se zeleninou: proužky bílého zelí, fazolovými výhonky a celerovou natí. Směs se polije sladkopálivou omáčkou z palmového cukru (gula jawa), chilli papriček a arašídů. K tahu ketupat se přikusují krekry krupuk.

Ne v převleku

Ačkoliv se o vše indonéské zajímám více než deset let, v Indonésii jsem několik let žila a její obyvatele měla možnost poznat jako partnery na pracovišti, ve škole i v životě, stále si uvědomuji, jak dlouhou cestu musím ještě ujít, abych zdejším lidem, jejich pohledu na svět a chování porozuměla. Chtěla bych proto na tomto blogu popsat situace, které můžou cizince lehce vyvést z míry, pokud se na ně nedokáže podívat očima druhé strany.

Kolem poledního jsem se setkala se svým přítelem, korejským obchodníkem žijícím dlouhodobě ve Spojených státech. Na mé doporučení se z drahého hotelu přestěhoval do jednoho z prostorných útulných pokojů v domě mého indonéského známého. První noc v domácím hotýlku kombinujícím moderní architekturu s tradičními prvky ho ze spánku probudily děsivé zvuky, které nejdříve považoval za vraždění neviňátek. Když ale nesnesitelné kvílení a úpěnlivé naříkání nevyvolalo ve čtvrti pražádný rozruch, se značnou úlevou si uvědomil, že mu chlupy strachem naježily hrátky obyčejných koček. Přestože měl radost, že jeho nové útočiště není domovem hrdlořezů, se spánkem se musel až téměř do úsvitu rozloučit. Neměl tedy zrovna chuť trmácet se unavený v tropickém vedru za jídlem do některé z místních restaurací, a proto uvítal možnost vyzkoušet um osobní kuchařky mého známého, pana Abbota.

Atletická paní s prošedivělou skrání zrovna postávala u dřezu v nablýskané kuchyni a evidentně usilovně přemýšlela, ve které části domu si dát odpoledního šlofíka. Na náš dotaz, zda bychom se mohli najíst, ukázala s výrazem sfingy na plotnu, na které stál kastrůlek se zbytkem zeleniny sayur asem a ohromný hrnec rýže. Upozornila nás, že jídla je málo, což jsme pochopili jako zdvořilou omluvu a překotně ji tedy začali ujišťovat, že to vůbec nevadí, protože my chceme jenom trochu zahnat hlad a jestli je tedy v pořádku, když se v hotýlku najíme. Přikývla na znamení souhlasu a znovu se omluvila, že nás nemůže lépe pohostit (naše chápání). Spokojení že se můžeme věnovat jiným věcem jsme si sedli k ohromnému teakovému stolu, kde jsme usrkávali černý čaj a čekání na oběd po javánsku si krátili povídáním o kočkách na střeše a jiných nenáročných tématech.

Nepřestávala jsem ale po očku pozorovat kuchařku, která se k nám opět otočila zády a zřejmě se snažila navázat na tok svých předchozích myšlenek. Skoro nehybně stála u dřezu, jen občas se bez zjevného důvodu posunula trochu doleva či doprava. Napjatě jsem sledovala, kdy rozžehne kahan pod rendlíkem, aby nám jídlo ohřála. Scéna ale zůstávala statická, a tak mi pomalu začalo docházet, že se do naší komunikace vloudila chyba. Po patnácti minutách, když už zbývalo v hrnečku jen pár kapek čaje, se ozvalo hlasité zakručení z útrob mého přítele a následně bylo slyšet útrpné zapochybování: „Myslíš, že nám to jídlo přinese?“

To už jsem ale stála vedle plotny a pokoušela se zjistit, jak se věci mají, případně se sama chopit iniciativy a oběd nám připravit. Když mi netečná paní znovu zopakovala již vyřčené, totiž že jídla je málo, konečně jsem pochopila její poselství: najezte se jinde, hošánkové. Až když jsem sama nahlas navrhla, že bude lepší naobědvat se o dům dál, protože jídla zbývá jen trochu, nesnažila se mi v tom zabránit a s takřka nehybnou tváří konečně s trochou výčitky v hlase odhalila, kde je jádro pudla: „Pan Abbot bude chtít jíst a co bych mu pak dala?“

Javánci si snaží vždy zachovat tvář a mnoho věcí tak neřeknou na rovinu. Přímému jednání se vyhýbají především tehdy, pokud jde o záležitost pro druhou stranu nepříjemnou či musí-li něco odmítnout. Je proto důležité vnímat situaci z jejich pohledu a naučit se porozumět i malým gestům a náznakům. To je ale mnohem jednodušší napsat než udělat...

Jídlo nade vše

Zjišťuji, že na tomto blogu věnuji víc místa jídlu než starobylým chrámům a přírodním krásám, které do daleké země na rovníku lákají návštěvníky nejčastěji. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že pro to mám mnoho důvodů.

Indonéské jídlo, jeho příprava i prodej mě stále naplňují radostným (a někdy zděšeným) úžasem. Indonéskou kuchyni, které dominují smažené pokrmy, sice nepovažuji za vrchol gastronomie, přesto má ale pro mě natolik silné kouzlo, abych během několika měsíců svého prvního pobytu v Indonésii zvětšila svůj tělesný objem o více než pět kilo. Nabyté tuky jsem pak ale poté snadno vyběhala na trase lůžko toaleta po té, co jsem po celodenním hladovění během postního měsíce Ramadán zkombinovala několik dobrot z ulice najednou.

Ani po letech strávených v Indonésii mi nezevšedněly každodenní kulinářské scénky: prodavač cukrátek v obležení školáků v červenobílých uniformách, mladící nabízející smažené tofu s chilli papričkami pasažérům aut pomalu se pohybujícím v zácpě, výměna sousedských klepů při nákupu vydatné snídaně v naší ulici nebo zlatavé kousky banánů smažící se v překotně bublajícím oleji.

Jídlo je všude: prodává se v autobusech a vlacích, přijede za vámi v podobě tzv. kaki lima až do domu, prodavači ho v době oběda roznášejí po kancelářích a v dopravní zácpě ho jako první pomoc nabízejí na tácích mladíci.

Jídlo je stále přítomné: v jakoukoliv denní či noční hodinu je v Indonésii možné zahnat pocit hladu.

Jablka (zase potravina!) nepadají daleko od stromu, stačí se podívat na Dadalovu kuchařku a poznáte, že vztah k jídlu u nás v rodině souvisí s dědičností.

Často píšu blogové záznamy se zvukovou kulisou kručícího břicha. Náš dům má totiž jednu podstatnou vadu na kráse - chybí v něm kuchyně. Nezbývá tak než čekat, až kolem domu projede prodavač polévky soto nebo pálivých jídel původem z města Padang.

V Indonésii snad ani nejde nevěnovat velkou pozornost jídlu. Tak jako se Angličané baví o počasí, Indonésané rádi a často hovoří o svém jídle, na které jsou snad bez výjimky pyšní. I milovníci knedlo vepřo zelo sami a dobrovolně prohlásí, že tato česká národní kalorická bomba hezká těla nedělá. Indonésané však takové zdravotní či estetické obavy příliš neřeší. Jídlo je pro ně především otázkou chuti a nikdo z nich nepochybuje, že indonéská kuchyně patří k těm nejlepším na světě. Indonésané pracující v zahraničí skoro každý den (nepřeháním) u oběda vzpomínali na všechna ta úžasná jídla, která jejich domovina nabízí a navzájem si radili, kde po svém návratů domů ochutnat to nejlepší gado-gado v Jakartě. V žebříčku nejčastěji zmiňovaných jídel vedlo na plnou čáru bakso, lidová polévka s masovými knedlíčky, nudlemi, tofu a trochou zeleniny. V otázkách žaludku jsou Indonésané navíc velcí lokálpatrioti. Každý region má svou kulinářskou specialitu, při jejíž zmínce se jeho obyvatelům objeví na tváři blažený úsměv. Podle jedné z anket mají prý Indonésané při přesunu za prací do jiné části souostroví větší obavy z toho, že jídlo na novém působišti bude odlišné od toho, na které jsou zvyklí než že budou odloučeni od svých příbuzných nebo si budou muset hledat nové přátelé v jiném etnickém prostředí.

Badmintonová horečka

Přikovaní u televizních obrazovek se Indonésané několik dní těšili na okamžik, kdy budou moci oslavit svůj návrat na výsluní badmintonového nebe. Na stadionu Bung Karno Sports Hall v Jakartě pojmenovaném po prvním indonéském prezidentovi Sukarnovi se během sedmi dnů utkalo v nejprestižnějším badmintonovém závodu Thomas & Uber Cup šestnáct týmu z celého světa.

Pro Indonésany je badminton něco jako hokej pro Čechy: zdroj národní pýchy. V historii závodu se indonéskému mužskému týmu podařilo získat pohár již třináctkrát a ženskému třikrát, do Indonésie putovaly i olympijské medaile, včetně té zlaté. Tentokrát navíc hrálo indonéské mužstvo na domácí půdě, takže naděje na vítězství především mužského týmu byly vysoké. K velkému zklamání však ani mohutné skandování fanoušků „Yo ayo, ayo Indonesia, kita harus menang!“ (Do toho, do toho, Indonésie, musíme vyhrát!) a bojovnější „Habisin, habisin!“ (Nandejte jim to!) na stupínek vítězů hráče Indonésie nepřivedlo. Mužský tým se po porážce s Jižní Koreou musel spokojit se stříbrnou medailí, ženský tým se překvapivě dostal do finále, kde podlehl družstvu z Číny.

Brzy budou mít ale hráči příležitost k odvetě na Olympiádě. Pro mnohé z nich už to bude asi poslední příležitost zabojovat o významnou trofej – družstvo sestávající ze zasloužilých hráčů již nutně potřebuje regeneraci. Najít zapálené mladíky a dívky by ale nemělo být složité: víc než kdy jindy jsou teď ve školních taškách zasunuty badmintonové rakety, jejichž prodej během závodu značně stoupl. Thomas & Uber Cup pokračuje v městských čtvrtí kampung.

Před závodem děti v naší ulici pouštěly draky nebo jezdily na kole, teď každý den pinkají do opeřeného míčku. Hned po rozednění nás každý den budí rány rakety zasahující míček a výskot a smích asi desetiletých capartů, kteří už před šestou hodinou zcela ovládnou uličku úzkou tak na jedno auto. Rytmus života je zde úplně jiný, až člověka napadne, zda indonéští rodiče také musí ráno složitě tahat své potomky z pohodlné postele. Klání bez medailí pokračuje odpoledne, kdy se zárodky budoucí sportovní slávy Indonésie vrátí ze školních lavic. Se soumrakem (slunce zapadá v tropické Indonésii před šestou hodinou) se čtvrť opět ponoří do ticha.


Hrát bez sítě ale není tak úplně ono. Netrvalo dlouho, aby malí hráči objevili zlepšovák. Křídou vyznačili na našem prostorném dvorku hřiště a s pronesením věty oznamovací „Pinjam“ (Půjčujeme si ho) si začali pinkat přes asi metr vysokou zídkou oddělující náš pozemek od ulice. Když má spolubydlící Sohyun nechala otevřenou branku, snad z roztržitosti nebo s dobrým úmyslem, aby děti nemusely přeskakovat plot, ozvaly se okamžitě hlasité výtky: „Zavřete to, ničíte nám síť!“ I motorku parkujeme tak, aby badmintonovým nadšencům ani trochu nezavazela: „Chudáci děti, chtějí sportovat a my bychom jim v tom bránili!“

Náš holý dvorek by potřeboval trochu zeleně, ale v zájmu indonéského badmintonu s jeho oživením ještě počkám. Aspoň tak bude mít český tým Tesařová-Čermáková šanci připravit se na odvetu: v nedělní čtyřhře jsme utržily těžkou porážku, za kterou jsme musely protivníky, dvě dlouhovlasé rozhodčí, které občas zapomněly počítat, a několik diváků pozvat na oblíbenou laskominu putu. Příští týden kupujeme rakety a začínáme trénovat. Ať žije badminton!