Jídlo nade vše

Zjišťuji, že na tomto blogu věnuji víc místa jídlu než starobylým chrámům a přírodním krásám, které do daleké země na rovníku lákají návštěvníky nejčastěji. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že pro to mám mnoho důvodů.

Indonéské jídlo, jeho příprava i prodej mě stále naplňují radostným (a někdy zděšeným) úžasem. Indonéskou kuchyni, které dominují smažené pokrmy, sice nepovažuji za vrchol gastronomie, přesto má ale pro mě natolik silné kouzlo, abych během několika měsíců svého prvního pobytu v Indonésii zvětšila svůj tělesný objem o více než pět kilo. Nabyté tuky jsem pak ale poté snadno vyběhala na trase lůžko toaleta po té, co jsem po celodenním hladovění během postního měsíce Ramadán zkombinovala několik dobrot z ulice najednou.

Ani po letech strávených v Indonésii mi nezevšedněly každodenní kulinářské scénky: prodavač cukrátek v obležení školáků v červenobílých uniformách, mladící nabízející smažené tofu s chilli papričkami pasažérům aut pomalu se pohybujícím v zácpě, výměna sousedských klepů při nákupu vydatné snídaně v naší ulici nebo zlatavé kousky banánů smažící se v překotně bublajícím oleji.

Jídlo je všude: prodává se v autobusech a vlacích, přijede za vámi v podobě tzv. kaki lima až do domu, prodavači ho v době oběda roznášejí po kancelářích a v dopravní zácpě ho jako první pomoc nabízejí na tácích mladíci.

Jídlo je stále přítomné: v jakoukoliv denní či noční hodinu je v Indonésii možné zahnat pocit hladu.

Jablka (zase potravina!) nepadají daleko od stromu, stačí se podívat na Dadalovu kuchařku a poznáte, že vztah k jídlu u nás v rodině souvisí s dědičností.

Často píšu blogové záznamy se zvukovou kulisou kručícího břicha. Náš dům má totiž jednu podstatnou vadu na kráse - chybí v něm kuchyně. Nezbývá tak než čekat, až kolem domu projede prodavač polévky soto nebo pálivých jídel původem z města Padang.

V Indonésii snad ani nejde nevěnovat velkou pozornost jídlu. Tak jako se Angličané baví o počasí, Indonésané rádi a často hovoří o svém jídle, na které jsou snad bez výjimky pyšní. I milovníci knedlo vepřo zelo sami a dobrovolně prohlásí, že tato česká národní kalorická bomba hezká těla nedělá. Indonésané však takové zdravotní či estetické obavy příliš neřeší. Jídlo je pro ně především otázkou chuti a nikdo z nich nepochybuje, že indonéská kuchyně patří k těm nejlepším na světě. Indonésané pracující v zahraničí skoro každý den (nepřeháním) u oběda vzpomínali na všechna ta úžasná jídla, která jejich domovina nabízí a navzájem si radili, kde po svém návratů domů ochutnat to nejlepší gado-gado v Jakartě. V žebříčku nejčastěji zmiňovaných jídel vedlo na plnou čáru bakso, lidová polévka s masovými knedlíčky, nudlemi, tofu a trochou zeleniny. V otázkách žaludku jsou Indonésané navíc velcí lokálpatrioti. Každý region má svou kulinářskou specialitu, při jejíž zmínce se jeho obyvatelům objeví na tváři blažený úsměv. Podle jedné z anket mají prý Indonésané při přesunu za prací do jiné části souostroví větší obavy z toho, že jídlo na novém působišti bude odlišné od toho, na které jsou zvyklí než že budou odloučeni od svých příbuzných nebo si budou muset hledat nové přátelé v jiném etnickém prostředí.

Badmintonová horečka

Přikovaní u televizních obrazovek se Indonésané několik dní těšili na okamžik, kdy budou moci oslavit svůj návrat na výsluní badmintonového nebe. Na stadionu Bung Karno Sports Hall v Jakartě pojmenovaném po prvním indonéském prezidentovi Sukarnovi se během sedmi dnů utkalo v nejprestižnějším badmintonovém závodu Thomas & Uber Cup šestnáct týmu z celého světa.

Pro Indonésany je badminton něco jako hokej pro Čechy: zdroj národní pýchy. V historii závodu se indonéskému mužskému týmu podařilo získat pohár již třináctkrát a ženskému třikrát, do Indonésie putovaly i olympijské medaile, včetně té zlaté. Tentokrát navíc hrálo indonéské mužstvo na domácí půdě, takže naděje na vítězství především mužského týmu byly vysoké. K velkému zklamání však ani mohutné skandování fanoušků „Yo ayo, ayo Indonesia, kita harus menang!“ (Do toho, do toho, Indonésie, musíme vyhrát!) a bojovnější „Habisin, habisin!“ (Nandejte jim to!) na stupínek vítězů hráče Indonésie nepřivedlo. Mužský tým se po porážce s Jižní Koreou musel spokojit se stříbrnou medailí, ženský tým se překvapivě dostal do finále, kde podlehl družstvu z Číny.

Brzy budou mít ale hráči příležitost k odvetě na Olympiádě. Pro mnohé z nich už to bude asi poslední příležitost zabojovat o významnou trofej – družstvo sestávající ze zasloužilých hráčů již nutně potřebuje regeneraci. Najít zapálené mladíky a dívky by ale nemělo být složité: víc než kdy jindy jsou teď ve školních taškách zasunuty badmintonové rakety, jejichž prodej během závodu značně stoupl. Thomas & Uber Cup pokračuje v městských čtvrtí kampung.

Před závodem děti v naší ulici pouštěly draky nebo jezdily na kole, teď každý den pinkají do opeřeného míčku. Hned po rozednění nás každý den budí rány rakety zasahující míček a výskot a smích asi desetiletých capartů, kteří už před šestou hodinou zcela ovládnou uličku úzkou tak na jedno auto. Rytmus života je zde úplně jiný, až člověka napadne, zda indonéští rodiče také musí ráno složitě tahat své potomky z pohodlné postele. Klání bez medailí pokračuje odpoledne, kdy se zárodky budoucí sportovní slávy Indonésie vrátí ze školních lavic. Se soumrakem (slunce zapadá v tropické Indonésii před šestou hodinou) se čtvrť opět ponoří do ticha.


Hrát bez sítě ale není tak úplně ono. Netrvalo dlouho, aby malí hráči objevili zlepšovák. Křídou vyznačili na našem prostorném dvorku hřiště a s pronesením věty oznamovací „Pinjam“ (Půjčujeme si ho) si začali pinkat přes asi metr vysokou zídkou oddělující náš pozemek od ulice. Když má spolubydlící Sohyun nechala otevřenou branku, snad z roztržitosti nebo s dobrým úmyslem, aby děti nemusely přeskakovat plot, ozvaly se okamžitě hlasité výtky: „Zavřete to, ničíte nám síť!“ I motorku parkujeme tak, aby badmintonovým nadšencům ani trochu nezavazela: „Chudáci děti, chtějí sportovat a my bychom jim v tom bránili!“

Náš holý dvorek by potřeboval trochu zeleně, ale v zájmu indonéského badmintonu s jeho oživením ještě počkám. Aspoň tak bude mít český tým Tesařová-Čermáková šanci připravit se na odvetu: v nedělní čtyřhře jsme utržily těžkou porážku, za kterou jsme musely protivníky, dvě dlouhovlasé rozhodčí, které občas zapomněly počítat, a několik diváků pozvat na oblíbenou laskominu putu. Příští týden kupujeme rakety a začínáme trénovat. Ať žije badminton!

Piknik v nemocnici

Udržovat dobré mezilidské vztahy je v Indonésii, kde téměř chybí jakkoliv státem poskytované sociální jistoty, nejenom nepsanou povinností ale také životní nutností. Vřelý společenský kontakt s okolím umožňuje překonat různé náročné etapy v životě, ať už je to narození dítěte, obřízka, svatba, nemoc nebo smrt. A to nejenom emocionálně ale také finančně. Když jeden z obyvatelů čtvrti koná rituální hostinu selamatan u příležitosti narození potomka či jiné šťastné události, sousedé trošku uleví peněžence pořadatele finančním příspěvkem nebo přiloží ruku k dílu tím, že připraví pohoštění či jiné náležitosti hostiny. Vzniká tak sociální síť, kde jsou si lidé navzájem zavázáni a připraveni pomáhat si. Když mi jedna paní vyprávěla, jak několik let pracovala v Malajsii, aby vydělala na školu svým dětem, překvapilo mě, jak nízkou mzdu tam za svou práci dostávala. Namítla jsem, že přece v Indonésii by si vydělala více a nebyla by navíc vystavena příkrému a často až nelidskému zacházení malajských zaměstnavatelů. „V Malajsii se mi ale podařilo ušetřit víc peněz. Kdybych žila doma, to on by pořád někdo chodil se žádostí o příspěvek na selamatan nebo léčbu nemocného.“

Právě v případě nemoci nabývají peníze uložené v „sociální bance“ fatálního významu. Indonésané nemají povinnost platit zdravotní pojištění a za veškerou léčbu musí tedy platit v hotovosti. Náklady na dlouhodobou hospitalizaci nebo náročnou operaci dosahují závratných výšek a je těžké si představit, že by nemocní dostali potřebnou péči bez solidarity příbuzných a přátel, kteří se o zaplacení účtů postarají.

Stejně nebo spíše více je ale potřeba emocionální podpora. Pokud očekáváte, že v indonéských nemocnicích bude vládnout ticho a klid, jste na velkém omylu. Drobná skoro devadesátiletá babička, kterou jsme byli navštívit v jedné z místních nemocnic, se na svém lůžku téměř ztrácela mezi davem příbuzných dělající jí ve dne v noci společnost. Jakoby se tato příležitost proměnila v rodinný piknik: na rohožích natažených na zemi seděli jídlem ze všech stran obklopení dospělí, loupali buráky, jejichž slupky nedbale pohazovali kolem sebe a vyzvídali, co nového se mezi členy rodinného klanu událo, zatímco děti unavené celodenním nicneděláním klimbaly na dekách nebo si hrály se svými mobilními telefony. Každý nový návštěvník byl uvítán se zvědavým nadšením a pobídkou, ať si vezme něco k snědku.

Za nemocným proudí příbuzní, přátelé, sousedé a spolupracovníci, kteří se ale mnohdy jen otočí na podpatku, aniž by pacienta nějak zvlášť rozptýlili. Důležité je přijít do nemocnice, i kdyby to jen znamenalo, že návštěvník chorého pozdraví a pak si sedne před obrazovku televize ve společenské místnosti, kde stráví celý zbytek návštěvy.

Ne každá nemocnice je ale vstřícná takové pozornosti příbuzných. V nemocnicích, kde leží na pokoji více pacientů, platí návštěvní hodiny (většinou dopoledne a odpoledne) a do pokoje může najednou vstoupit jen pár členů rodiny či přátel. Ostatní mezitím čekají na svou řadu na chodbě, kde někdy stráví bděním i celou noc. V levných nemocnicích a klinikách naproti tomu nikdo příbuzným nebrání, aby dělali nemocnému společnost dvacet čtyři hodin denně. Má to i své praktické důvody: nízké náklady znamenají méně kvalitní vybavení i péči, a tak často rodina musí pacientovi sama vařit nebo mu obstarávat léky a potřebné zdravotnické vybavení zvenčí.

Nemusíte být ale ani v nemocnici, stačí jen, aby do vás vstoupil vítr (nebo-li masuk angin, jak se tady označuje jeden z nejběžnějších neduhů) a o návštěvy nebude nouze. Jednou mi osvícený doktor na moje opakované škrábání v krku místo obvyklé trojkombinace antibiotika - léky na bolest - léky proti alergii na antibiotika naordinoval léčbu klidem a vydatnou tekutou stravou. Chtěla jsem jeho rady uposlechnout do posledního písmenka, chvíli po ulehnutí ale už byla v mém pokoji první návštěva. Bylo mi hloupé potichu se potit pod dekou či nedej bože podřimovat, když u mé postele sedí hosté, a tak jsem si s nimi povídala a snažila se jim ukrátit dlouhou chvíli. Následující dva dny se dveře mého pokoje netrhly. Všichni návštěvníci přicházeli s tím, že jejich společnost mě uzdraví. A vlastně měli pravdu: třetí den jsem byla z tolika pozornosti (těžko říct, zda jejich mě nebo mé jim) natolik unavená, že jsem se raději silou vůle co nejrychleji uzdravila.

Vedro vedro vedro

Uvažuju, že se přestěhuju do koupelny. To je totiž jediné místo v našem domečku, kde se na mém čele přestávají tvořit krůpěje potu a nadechnutí přináší úlevu.

V Indonésii nestoupají jenom ceny potravin a paliv ale také teplota. Zatímco v období dešťů jsme bojovali s vše napadající plísní, chytali proudy vody valící se na nás z popraskané střechy, nohy oblékali do tlustých ponožek, upadali do depresí, když nás vytrvalý hustý déšť na několik hodin uvěznil v domě bez jídla a kolikrát i elektřiny a apelovali na nebesa, aby už konečně měla s námi soucit a odhodila černé mraky, s nastávajícím obdobím sucha se jako stíny líně potácíme na trase postel-koupelna a místo pozdravu si vyměňujeme naříkavé: „Panaaaas!“ V našem slovníku se i častěji objevuje slovo pusing – bolavá hlava. Větráky zapnuté téměř nepřetržitě ani litry vody prolité vnitřnostmi nám navodit příjemnou tělesnou teplotu příliš nepomáhají. V takovou chvíli i zapřísáhlí odpůrci klimatizace couvají ze svých pozic a berou zavděk nabídce na chladivou lázeň v kanceláři svého kamaráda. Otevřené dveře pokoje se v noci staly nezbytností a po vzoru Indonésanů jsem začala kropit dlažbu před domem.

Protože je teď ale ještě tzv. musim pancaroba (přechod mezi obdobím dešťů a sucha), můžeme ještě doufat v občasný deštík, který na chvilku osvěží vzduch. Pak nás ale čeká jen a jen horké sucho, ale zároveň také vysoká vlhkost vzduchu. Obávám se, že má již tak nízká výkonnost bude s každým tropickým dnem (i když tady je vlastně tropický úplně každý den...) dramaticky klesat. To je tak: neodkládej na období sucha to, co můžeš udělat za deštivých dnů. Třeba čtení všech těch úžasných knih, které se kupí v mém pokoji.

Prvomájové Solo ve dvou

Na prvního máje jsem nešla protestovat do ulic proti imperialismu a feudalismu, jak to udělalo několik desítek studentů u yogyakartského vlakového nádraží Tugu, ale vydala se na výlet do města Surakarta, nazývaného zkráceně Solo. Už druhým rokem tam studuje hru na javánský gamelan moje kamarádka Markéta, kterou před čtrnácti dny sklátila horečka dengue. Kvůli viru přenášeného komáry si pobyla několik dní v nemocnici, kde nejdříve příznaky diagnostikovali jako paratyfus a posléze jako „krvavou horečku“, jak se tady nemoci obvykle říká. Markéta se tak bohužel připojila k mnoha zahraničním studentům, kteří v tomto královském městě prožili několik dní v horečkách, s bolestmi hlavy a kloubů a žaludkem jako na vodě. Nebezpečí nákazy horečkou dengue je hlavně během období dešťů a v několika týdnech dělících období dešťů od období sucha, což byl i tento případ.

Pramex

Jedním z nejpohodlnějších a pravděpodobně nejrychlejších způsobů, jak se dostat do Sola je vlak Pramex, který z Yogyakarty vyjíždí desetkrát za den. Na rozdíl od ostatních indonéských vlaků je poměrně přesný (hodinová zpoždění či poruchy na trase má většinou jen tehdy, když se v něm z města do města přepravuje Markéta) a oproti ekonomickým vlakům je i docela pohodlný a čistý. Nebyl by to ale indonéský vlak, aby sem tam nebyly na zemi pohozeny odpadky. A co se týče pohodlnosti: nastupovat do vlaku si vyžaduje trošku akrobatického talentu, jak je vidět na fotografii. Cestující sedí na lavicích podél stěn vagónů, obvykle zaplněnou uličkou mezi lavicemi projíždí několikrát vozík s občerstvením. Pramex vyjíždí z nádraží Tugu kousek od hlavní tepny Malioboro v centru města a staví ve stanicích Lempuyangan (Yogyakarta), Klaten, Solo Purwosari, Solo Balapan a Solo Jebres. Pokud směřujete do centra města, kde jsou paláce místních královských rodin, trhy a obchody s batikou, vystupte na stanici Solo Balapan, odkud můžete jít do centra pěšky nebo se nechat svézt becakem. Jízdenka na Pramex, která mi připomněla cestování ve vlacích v dobách mého dětství, stojí 7000 Rp (asi 14 Kč) a cesta trvá zhruba hodinu.

Jízdní řád vlaku Pramex
Yogyakarta – Surakarta: 6.00, 6.55, 8.30, 10.05, 11.30, 13.15, 14.05, 16.10, 17.30, 18.55
Surakarta – Yogyakarta: 5.45, 7.15, 8.45, 10.05, 11.40, 12.55, 14.50, 16.16, 17.45, 18.45

Celodenní výlet do královského města se proměnil v lehčí formu obžerství. Naše kroky vedly po této trase:

Soto TriwinduHned po mém příjezdu jsme šly vyzkoušet, jak chutná polévka soto v proslulé jídelničce v zadní části trhu se starožitnostmi Triwindu. Už při prvním soustu jsem věděla, že kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli téhle dobrotě má smysl se do Sola vracet. Polévka soto se zde vaří z hovězího masa a kromě řádné porce rýže se do ní přidávají bambusové výhonky, nadrobno nakrájená cibulová nať a smažené šalotky. Řeklo by se, že na téhle jednoduché polévce se nedá nic zkazit, ale přesto jen někde si opravdu pochutnáte a málokde se nasytíte – na rozdíl od Indonésanů považuji soto za předkrm k něčemu vydatnějšímu, ale tohle soto mi hlad (aspoň na chvíli) zahnalo. To, že jsme si chtěly obě dát ještě jednu porci nebylo ani tak dané kručícími žaludky jako spíš lahodnou chutí, kterou jsme si chtěly udržet na jazyku co nejdéle. Ve warungu Soto Triwindu je od rána plno, není proto divu, že kolem třetí hodiny odpoledne už bývá ve všední dny zavřený (o víkendech je to ještě o hodinu dříve). Nejlepší je přijít hned ráno, kdy je polévka ještě hustá. S přibývajícím časem totiž kuchař soto ředí, aby vybylo na všechny strávníky. Ale i tak byla kolem poledního polévka výborná. Jedna porce nás stála 6000 Rp (přibližně 12 Kč).

Soto Triwindu, Jl. Slamet Riyadi, v zadní čísti trhu Triwindu. Po dobu rekonstrukce trhu Triwindu se od 17. května warung na zhruba šest měsíců přestěhuje o trošku dál, do ulice Teuku Umar jižně od křižovatky Mangkunegaran.

Pasar Triwindu
Trh se starožitnostmi i různými cetkami si mě tentokrát získal, i když nakonec jsem cenu zachovalého měděného razítka na batiku (tzv. cap) neusmlouvala. Sympatický mladý prodavač v obchůdku vybaveného přístrojem na platbu mezinárodními kartami moc dobře věděl, že nekoupím-li já, během pár dní se objeví jiný cizinec či sběratel, který bude ochotný cenu zaplatit i bez smlouvání. Na Pasar Triwindu se prodávají zašlé batikové látky, dřevěné masky a loutky, skleněné korálky, porcelánové mísy s čínskými motivy, zdobené lustry a spousta jiných věcí. Většinou je zde klid a prodavači se zdají být trpěliví, i když si dlouho vybíráte a nakonec se rozhodnete nic nekoupit. V zadní části trhu se prodávají náhradní součástky na auta a motorky. Od poloviny května bude trh kvůli celkové rekonstrukci na půl roku přestěhován.

Srabi
Hlavní ulici Slamet Riyadi, po níž kuriózně jezdí vlak (musíte mít ale štěstí – jsou i tací, kteří v Solu bydleli více než rok a vlak se jim vidět nepodařilo), lemují kaki lima (stánky na dvou kolech) s místní specialitou srabi. Jsou to sladké koláčky z rýžové mouky a kokosového mléka podávané v různých chuťových variantách: buď s kousky banánů nebo chlebovníku či posypané čokoládou. Prodavači je připravují na malých plotýnkách přímo na místě.

Ozdravný džus
V Solu je opravdu ale opravdu velké vedro (shodly jsme se, že teplota v Solu musí být o pár stupňů vyšší než v Jogje) a nám došlo pití. Naštěstí ale v Indonésii není nic jednoduššího než se dobře najíst a napít, a tak jsme po pár metrech narazily na kaki lima s džusy z melounu, karamboly, rajčat, avokáda a guávy. Doktor sice Markétu varoval, ať si dává na stravování na ulici pozor, na druhou stranu ji ale také doporučil, ať pije hodně džusů z guávy, které pomáhá vrátit tělo oslabené horečkou dengue do pořádku. Tak jsme se rozhodly ignorovat první radu („Vždyť to ovoce loupou...“) a uposlechnout rady druhé. Raději jsme se ale obešly bez ledu. Markéta sice kdysi s oblibou dávala k dobru, že v Indonésii vyrábějí led státní ledárny a je tím pádem bezpečný, praktické zkušenosti ale říkají něco jiného.

Dim Sum v hotelu Diamond
Nejenom Markétu jsem slyšela několikrát básnit o hongkongských dim sum podávaných v restauraci hotelu Diamond, která je sice cenami luxusní, ale prostředím spíše připomíná stravovací zařízení o pár hvězdiček níže (talíře jako ze závodní kuchyně, umělé květiny atd.). Restaurace má dva jídelní lístky, při otevření toho většího z nich jsem chtěla zavelet k ústupu. Zrak mi totiž náhodou padl asi na tu nejdražší položku: 670000 Rp, polévka ze žraločích ploutví. Druhý lístek je mnohem povzbudivější: jedna porce dim sum (čtyři bochánky naplněné krevetami, kuřecím masem či zeleninou) přijde na asi 12000 Rp (kolem 24 Kč). Objednaly jsme si čtyři druhy, dva krevetové, jeden zeleninový a omylem také jeden sladký, který nám ale vůbec nechutnal (tuším, že jeho náplní jsou rozvařené fazole mungo). Oběd to byl chutný, i když možná trochu málo vydatný.

Hotel Diamond, Jl. Slamet Riyadi, Surakarta

Kos Grogolan
Není řeč o černém opeřenci, ale o domečku ve čtvrti Grogolan, kde jsem si po celodenním chození a ochutnávání místních specialit odpočinula před návratem do Yogyakarty. Už pár let zde bydlí hlavně cizinci – tentokrát do sestavy kromě Markéty patří starší Australanka, mladičká holandská tanečnice, lamačka mužských srdcí ze Singapuru, která se stejně jako Markéta učí hrát na javánský gamelan a přechodně také Němka. Ještě před pár týdny tady ale dámám dělal společnost veselý americký hudebník John.

Až večer jsem si na posteli (resp. matraci, protože postel nevlastním) v Yogyakartě vzpomněla, že jsem se dnes nenechala políbit pod rozkvetlou třešní. Nebo tedy spíš jakoukoliv rozkvetlou větví. Tak nevím, co se mnou bude 8-)