TransJogja

Polorozpadlé autobusy vypouštějící husté černé oblaky zplodin, auta domáhající se prostoru hlasitým troubením a především tisíce motorek zaplňují každý den ulice Yogyakarty. Nedýchatelný vzduch a hluk daleko přesahující hranici snesitelnosti jsou zde natolik součástí každodenního života, že se už nad těmito problémy málokdo pozastavuje. Naštěstí ale o nich ví místní vláda, která více než tři roky připravovala zavedení nového způsobu hromadné dopravy. Síť klimatizovaných autobusových linek TransJogja byla nakonec se zpožděním zprovozněna v polovině února s naději, že se postupně podaří přesvědčit obyvatele města, aby nechávali své vozy a motorky co nejvíce doma.

Celkem 54 moderních zelenožlutých autobusů křižuje od 18. února Yogyakartu na šesti trasách spojujících důležité dopravní uzly - mezinárodní letiště Adisucipto, autobusová nádraží na jihu, severu a západě města a železniční nádraží Tugu a Lempuyangan. Autobusy zastavují na 67 barevně odlišených zastávkách v intervalech 15-20 minut. Již v prvních třech týdnech provozu se nicméně ukázalo, že dodržet jízdní řád nebude v místních podmínkách tak jednoduché. Na rozdíl od indonéského hlavního města, jehož systémem rychlých autobusů se místní vláda inspirovala, totiž není pro nové autobusy vyhrazen zvláštní dopravní pruh, a tak se musí i oni potýkat s hustým provozem. Zdá se ale, že obyvatelé města novince fandí, což se projevuje i v reakcích řidičů, kteří se snaží autobusům uvolnit cestu. Problémem ale můžou být i zaparkované automobily, jak jsem se sama přesvědčila při své vůbec první jízdě s TransJogja. Autu vyčnívajícímu z řady podél chodníku jsme obrousili pravý bok po celé jeho délce. Mladý klučina v uniformě společnosti se plaše všem cestujícím omlouval za zpoždění, které se incidentem ještě zvýšilo, zatímco řidič autobusu vyjednával s majitelem vozu. Obvykle se podobné nehody vyřeší hned na místě bez asistence policie, což se zřejmě stalo i v tomto případě, protože za necelých deset minut usedl lehce vylekaný řidič zpátky za volant a pokračoval v cestě.

Pohodlné cestování se stalo pro místní obyvatele velkou atrakcí, a tak o víkendech vyráží tisíce lidí, především rodiny a hloučky studentů, na odpočinkovou okružní cestu městem. Z měkkých sedadel, které jsou v některých autobusech ještě zabaleny do igelitové fólie, mají díky velkým oknům dobrý výhled na dění na ulici, před venkovním horkem je chrání klimatizace a zvukovou kulisu poskytuje hudba linoucí se z reproduktorů. Jak velký rozdíl oproti obrázku, který se člověku naskytne při jízdě starými typy autobusů: děravé špinavé sedačky, na kterých bolestivě pocítíte každou díru na silnici, směs dusného vzduchu, sladkého kouře z hřebíčkové cigarety školáka sedícího vedle vás a smradu linoucího se z výfuků motorek a aut, prudké brzdění a rychlé rozjezdy vyvolávající dojem, že člověk za volantem zcela postrádá pud sebezáchovy a nutnost mít se neustále v pozoru před zloději. V ranních hodinách se dostanete do svého cíle velmi rychle, odpoledne však bude cesta na stejné trase trvat i o dvacet minut déle. Řidič zastavuje na několika místech, se zapálenou cigaretou odpočívá za volantem, zatímco jeho pomocník nahání cestující. Na rozdíl od zaměstnanců TransJogja, kteří dostávají pevný měsíční plat, výdělek řidiče těchto autobusů závisí na počtu cestujících.

Když jeden z respondentů výzkumu veřejného mínění navrhl, aby místo rádia zpříjemňovala cestujícím jízdu v autobusech TransJogja tradiční hudba, vzpomněla jsem si na typickou situaci ve starých autobusech. Jakmile autobus zastaví, vpadnou do něj skupinky mladíků a za doprovodu úderů na kytaru více či méně falešným hlasem zazpívají jednu píseň či aspoň její část. Se sáčkem od bonbónů pak projdou celý autobus a žádají kovový příspěvek za svůj výkon. Myslím, že většině pasažérů TransJogja, kam mají pouliční zpěváci vstup zakázaný, přijde vysílání rádia jako příjemná změna.

V prvních reakcích na novou službu si lidé stěžovali, že jednotlivé stanice jsou od sebe příliš daleko. Zatímco na hlavní nákupní třídě Malioboro je možné do autobusu nastoupit na třech místech, na ostatních linkách jsou dlouhé úseky bez zastávek, které však podle oficiálních informací nepřesahují jeden kilometr. Indonésané ale nejsou zvyklí chodit pěšky, což potvrzuje i rozhovor se studentem jedné z místních vysokých škol v deníku Kompas. Mnoho jeho spolužáků nejezdí autobusy TransJogja, protože by museli jít asi půl kilometru pěšky na zastávku. Z tohoto hlediska jsou staré autobusy opravdu pohodlnější: nastupovat a vystupovat můžete prakticky kdekoliv se vám to hodí.

Jako velkou výhodu TransJogja vnímám to, že je v provozu každý den od šesti hodin ráno do deseti hodin večer. Dříve byli po šesté hodině večer cestující odkázáni na zdlouhavé cestování malými autobusy, drahé taxíky nebo becaky, vozítka s lidským pohonem. Není divu, že jsou zde tak oblíbené motorky.

Je nepochybné, že lidé se budou při výběru dopravního prostředku řídit cenou. I když poplatek 3000 rupií za TransJogja je o něco vyšší než jízdné ve starých autobusech (2000 rupií), při cestách s několika přestupy se rychlé autobusy vyplatí. Kromě jednotlivého jízdného je možné si také koupit předplacenou jízdenku v hodnotě 15000, 25000, 50000 a 100000 rupií. Zda má novinka šanci zaujmout také ty, kteří se z praktických i finančních důvodů přepravují po městě na motorizovaných dvou kolech, ukáže teprve čas.

I když je „rychlodráha“ i se všemi svými nedostatky velkým krokem vpřed, budu po Yogyakartě nadále jezdit skřípajícími autobusy. Nástup před domem a výstup přesně tam, kde potřebujete, má své kouzlo. Je ale možné, že brzy změním názor: vláda začala pomalu stahovat staré autobusy, a tak se ke všem nepohodlím ještě přidalo dlouhé čekání a opožděné příchody do školy.

Dárky z dálky

Dva měsíce v Čechách utekly rychleji než voda v rozbouřené řece a já opět řešila otázku: Co s sebou? Tentokrát jsem chtěla jet do Indonésie, kde na mě čeká dům plný krabic knih, hadříků a různých více čí méně zbytečných věcí nastřádaných za více než rok jen s lehkým batůžkem. To bych ale nesměla mít pocit, že bez dárečků z daleké ciziny budu v Indonésii sociálním vyvržencem. V Indonésii je totiž naprosto běžné, že z jakékoliv cesty – ať už strávíte pár dní na jiném ostrově nebo v sousedním městě – přivezete svým blízkým dárečky, oleh-oleh. Naštěstí má skoro každý kout souostroví svou kulinářskou specialitu, což výběr dárečků z cest značně usnadňuje. Z Malangu na Východní Jávě tak vyjíždějí autobusy plné cestujících obtěžkaných balíčky čerstvých nebo sušených jablek (kripik apel), z návštěvy na ostrově Bali se vozí ovoce salak, jehož slupka nápadně připomíná hadí kůži a oblíbenou pochoutkou z Yogyakarty jsou bakpia, sladké koláčky plněné fazolemi mungo nebo čokoládou.

Stejně jako se v Karlových Varech prodávají dárkově zabalené lázeňské oplatky jsou i v indonéských městech specializované obchody, které jsou rájem pro každého, kdo potřebuje splnit svou společenskou povinnost a přivézt domů nějakou pozornost. Bez únavného běhání po obchodech a úporného přemýšlení, co by vaše blízké potěšilo zde na jednom místě seženete vše, co potřebujete. Obchody s kulinářskými suvenýry navíc najdete v těsné blízkosti, což je v naprostém souladu se zvykem indonéských prodejců a řemeslníků soustředit obchody se stejným typem zboží či služby na stejné místo. Jednu ulici tak lemují stánky výrobců klíčů, v další najdete obchody s elektronikou, o kousek dál pak desítky výloh nabízejí velký výběr látek. A pokud byste snad na malou pozornost zapomněli, není důvod zoufat si: podél silnic je mnoho krámků připravených vytáhnout vám trn z paty. Dálkové autobusy navíc vždy staví na jídlo v restauracích, jejichž součástí je i obchod s nabídkou lokálních lahůdek.

Jakmile se vrátíte domů (nebo případně ze své domoviny do Indonésie), buďte si jisti, že se vaši přátele, spolužáci a spolupracovníci budou ptát, zda jste jim přivezli oleh-oleh. A to i tehdy, odskočíte-li si mimo své bydliště na jeden den. Tato otázka ve mě pravidelně vyvolávala pocit viny, že jsem opět na něco důležitého zapomněla. Když se ale dárků z dalekých i blízkých cest vyžadovali i lidé, které jsem potkávala jen náhodně a rozhodně jsem je tedy nepovažovala za své blízké, uvědomila jsem si, že fráze Di mana oleh-olehnya? (Kde máš dárečky?) není pravděpodobně myšlena tak úplně doslova. Přestože i sami Indonésané někdy vysvětlují, že se jedná pouze o zdvořilostní větu, při cestách zpět do Indonésie víc než kdy jindy řeším, na koho nesmím s dárečkem zapomenout, abych se vyhnula vyčítavým otázkám. Předpokládám, že jsou většinou myšleny spíše v žertu, ale stejně mi to nikdy nedá a výběrem malých pozorností strávím víc času než by bylo zřejmě nutné. Nemalou zásluhu na tom mají také smsky, kterými se mi moji indonéští přátelé připomínají: „Jaké oleh-oleh mi přivezeš?“ či variace na stejné téma „Nezapomeň mi přivézt oleh-oleh“.

To, že nějaké dárečky s sebou povezu je vždy více než jasné (ostatně balím je s velkým potěšením do batohu i při cestě opačným směrem), už méně jsem si ale jistá tím, jakou podobu by tyto dárky měly mít. Zatímco našince většinou potěší něco typického (či rádoby typického), ručně vyrobeného či z přírodních materiálů, při obdarovávání obyvatel tropického souostroví tápu. Suvenýry prodávané v obchodech v centru Prahy mi nepřijdou jako to pravé ořechové. S ohledem na vybavení většiny indonéských domácností bych ale možná mohla příště polevit ve svém vkusu a pár magnetků s obrázkem Prahy nebo tričko s nápisem „Beer Sex Prague“ koupit. Možná bych tím ten gordický uzel konečně rozetnula.

Becherovka? Pivo? Podle zkušeností vím, že se najde mnoho těch, které tento dárek potěší víc než cokoliv jiného. V převážně muslimské Indonésii ale rozhodně nejsou tyto dva alkoholické nápoje univerzálním řešením. A ani praktickým uvědomíme-li si, že většina leteckých společností teď přísně hlídá maximální povolenou váhu zavazadel. Zkusila jsem štěstí v obchodech s ručně vyrobenými předměty. Mé srdce sice plesalo, ale zda by výrobky ze dřeva či slámy potěšily i Indonésany obklopující se většinou plastovým nábytkem mi nepřišlo rozhodně tak jednoznačné. Vzhledem k tomu, že svým blízkým přátelům jsem se snažila dárky vybírat tak, aby pokud možno odpovídaly jejich zájmům a přáním, u dárků pro spolužáky a známé jsem se nakonec řídila cenou a váhou. Nakonec volba padla na čokoládu a ovocné čaje: dobrá čokoláda je v Indonésii poměrně drahá a ovocné čaje se zatím prodávají jen v mezinárodních supermarketech ve větších městech. Mé obavy, zda se těmito dárky zavděčím však rozptýlila má kamarádka: „Hlavně že je to z Evropy!“ Už brzy budu mit možnost zjistit, zda je možné se tímto lakonickym komentářem řídít.

První květ voňavé literatury

Minulý rok bych pro indonéskou překladovou literaturu nebývale úrodný. Nejdříve orientalista Jaroslav Olša představil moderní indonéskou prózu v antologii Tygr! Tygr!, děti se seznámily s pohádkami a legendami Indonésie v knize Smaragdové ostrovy od Marie Rivai, na sklonku roku pak nakladatelství Dybbuk vydalo románovou prvotinu Saman mladé autorky Ayu Utami. Především posledně jmenovaná kniha si zaslouží pozornost jako významný mezník v historii souostrovní literatury a zároveň jako vůbec první román indonéské spisovatelky uvedený na český knižní trh.

Román Saman drželi indonéští čtenáři v ruce poprvé v roce 1998 jen pár týdnů před svržením prezidenta Suharta, který této zemi s největším počtem muslimů na světě vládl pevnou rukou více než třicet let. Kniha okamžitě katapultovala Ayu Utami po bok místních televizních a politických celebrit, což byl v Indonésii, kde je literatura poměrně drahým a proto málo vyhledávaným koníčkem, jev zcela mimořádný. Poptávka byla dokonce tak vysoká, že během prvního půl roku musela být kniha vydána ještě osmkrát. Ve stejném roce navíc autorka získala literární cenu Umělecké rady Jakarty a v roce 2000 prestižní cenu holandské Nadace Prince Clause.

Po vydání knihy nemohlo mnoho kritiků i běžných čtenářů uvěřit tomu, že tento stylisticky originální text bořící mnohá společenská tabu je plodem fantazie ženy, která se navíc svého času živila jako modelka. Objevily se proto spekulace, zda román nepochází z pera Goenawana Mohamada, význačného spisovatele a esejisty, který držel nad novou tváří indonéské literární scény ochrannou ruku. Nedůvěra k ženskému talentu však nebyla ve společnosti tlačící ženu do role oddané manželky a milující matky nic překvapivého a jen trefně rezonovala témata ztvárněná v románu.

Zatímco část publika vnímala knihu jako čerstvý vítr do cenzurou přiškrcené indonéské literatury a nadšeně vyzdvihovala odvahu, s jakou se autorka zabývala kontroverzními tématy, její odpůrci naopak považovali dílo za vulgární a poukazovali na nevhodnost západního pojetí sexuální svobody pro indonéské morální hodnoty. Jedno se však knize upřít nedalo: inspirovala mnohé další spisovatelky, aby ve svých dílech začaly bez obalu hovořit o tématech do té doby okrajových či pro indonéskou společnost citlivých. V románech a povídkách tak začali vystupovat homosexuální páry, prostitutky, transexuálové či ženy odmítající společenské konvence a bojující proti patriarchální dominanci. Přes protesty samotných mladých autorek obávajících se ztráty své kreativní individuality se pro tento nový proud indonéské literatury vžil název sastra wangi, voňavá literatura.

Českému čtenáři poskytuje román Saman komplexní vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let minulého století, na samém úsvitu převratných politických a sociálních změn. Na pozadí několika příběhů autorka poukazuje na palčivá témata jako jsou sexualita, politická represe, sociální nespravedlnost, stigmatizace Číňanů, násilí a náboženské konflikty.

V popředí stojí postava katolického kněze Athanasia Wisanggeniho, později vystupujícího pod jménem Saman, který v malé vesničce na Sumatře pátrá po tajemných hlasech ze svého dětství. Setkání s mentálně zaostalou dívkou Upi však zcela změní běh jeho života. Místo, aby se nechal rozmazlovat péčí věřících žen, snaží se pomoci místním sběračům kaučuku. Narazí však na zlovůli moci, útlak a násilí, které ho dovedou do odboje a nakonec jako aktivistu bojujícího za lidská práva do azylu v Americe.

Magický a biblickými symboly protkaný příběh o tragickém neúspěchu jednoho snu se prolíná s osudy čtyř kamarádek, které otevřeně debatují o svých sexuálních zkušenostech, problematických vztazích s rodinou a dalšími autoritami. Zatímco v éře tzv. Nového pořádku prezidenta Suharta byly ženy, které se nehodlaly vzdát možnosti rozvíjet své schopnosti a kariéru zobrazeny v literatuře i filmu jako odstrašující protiklad k věrným a poslušným manželkám, nabízí Ayu Utami ve své knize odlišný pohled na genderové a sociální vztahy. Všechny ženy si plně užívají své samostatnosti a finanční nezávislosti: Laila se živí jako fotografka, rebelka Shakuntala je úspěšnou tanečnicí na stáži v New Yorku, provdaná Yasmin pracuje v rodinné právnické firmě a koketka Cok vlastní síť hotelů. Ani jejich moderní životní styl je však zcela neosvobozuje od vlivu morálních předsudků a společenských dogmat. To je zjevné především na postavě Laily, která na začátku románu marně čeká na svého ženatého přítele na lavičce v New Yorku s odhodláním věnovat mu své panenství. Právě až v cizím prostředí amerického velkoměsta daleko od své rodiny zažívá Laila poprvé pocit svobody, který ji zbavuje výčitek a pocitu viny. Díky provokativní výpovědi sexuálně zkušené Shakuntaly („Jmenuji se Shakuntala. Otec i moje starší sestry mi říkají běhna.“) se však Lailyno počínání jeví spíše jako čin naivní a poddajné ženy, která je ochotna pro svého milence obětovat mnohé.

Zajímavé není pouze tématické zpracování románu ale také jeho vnitřní struktura. Autorka se nechala inspirovat četbou Nového Zákona a vytvořila tak nelineární příběh, kde se v rychlém sledu střídá vyprávění v první a třetí osobě a dlouhé celistvé pasáže se mění v krátké emaily mezi Samanem a jeho milenkou Yasmin. Čas románu osciluje mezi současností a minulostí, přítomnost několika vypravěčů umožňuje lépe proniknut do myšlenkových pochodů románových postav. To, že je příběh i přes svou stylistickou složitost a v naší zemi málo známý kulturní podtext velmi čtivý a srozumitelný je nemalou zásluhou pečlivé několikaleté práce překladatele Libora Havránka, který se nyní snaží českému čtenáři zprostředkovat i neméně úspěšné pokračování Samana s názvem Larung.

Tento článek vyšel 23. ledna 2008 v kulturním týdeníku A2.

Chuť prozradí mnoho

Šťavnatý ananas, světlečervená papája, nezralé manggo kyselé chuti, osvěžující okurka, bílá ředkev bengkoang a vodní jablko jambu air, to vše nakrájené na kousky a polité omáčkou z čerstvě nadrcených arašídů, chilli papriček a javánského kokosového cukru.

Pokud se vám při představě této lahodné vitamínové kombinace sbíhají sliny, nezapomeňte v Indonésii ochutnat salát rujak buah (buah znamená v indonéštině ovoce - na rozdíl od nás považují souostrované okurku za ovoce). Prodává se v malých pojízdných stáncích na okrajích silnic nebo ho nabízejí obchodníci pravidelně projíždějící ulicemi kampungů, obytných městských čtvrtí. Někdy se k ovoci a zelenině ještě přidává smažené tofu. Je sice pravda, že v Indonésii je třeba se mít ze zdravotních důvodů na pozoru před oloupaným ovocem a zeleninou, prodejci rujaku ale často všechny součásti salátu loupají a krájí přímo na místě, takže je možné si čistotu pohlídat.

Podle javánské tradice je rujak součástí rituálu Nujuh Bulanan konaného v sedmém měsíci těhotenství, aby se tak zajistil bezproblémový porod a zdar dítěte i jeho rodičů. Na rozdíl od běžně prodávaného rujaku jsou však v tomto případě všechny ingredience nahrubo nastrouhané. Tomuto způsobu přípravy se říká rujak serut. Nastávající matka a otec salát prodávají za symbolické mince hostům, kteří podle jeho chuti mohou určit, jaké bude pohlaví nenarozeného dítěte: pokud chutná rujak sladce, narodí se manželům dívka, pálivá chuť je předzvěstí chlapce.

Na indonéských ulicích se ale neprodává pouze jeden druh rujaku. Oblíbený je rujak tumbuk, jinak také nazývaný rujak bebek (kachní rujak) - ovoce a zelenina jsou rozmačkány společně se sladkopálivou omáčkou v dřevěném hmoždíři a podávány se zmrzlinou. Pokud jste vegetariáni, vyhýbejte se obloukem rujak cingur, specialitě z východní Jávy z ovoce, zeleniny, tofu - a nakrájené hovězí tlamy.

Fotky z Indonésie

Na tomto blogu si můžete ode dneška prohlédnout některé z mých fotografií z Indonésie. Stačí jen kliknout na fotografickou prezentaci v pravé části této stránky nebo překopírovat do vyhledávače tento odkaz:
http://picasaweb.google.com/sonacermakova/ObrZkyZIndonSie