Minulý rok bych pro indonéskou překladovou literaturu nebývale úrodný. Nejdříve orientalista Jaroslav Olša představil moderní indonéskou prózu v antologii Tygr! Tygr!, děti se seznámily s pohádkami a legendami Indonésie v knize Smaragdové ostrovy od Marie Rivai, na sklonku roku pak nakladatelství Dybbuk vydalo románovou prvotinu Saman mladé autorky Ayu Utami. Především posledně jmenovaná kniha si zaslouží pozornost jako významný mezník v historii souostrovní literatury a zároveň jako vůbec první román indonéské spisovatelky uvedený na český knižní trh. Román Saman drželi indonéští čtenáři v ruce poprvé v roce 1998 jen pár týdnů před svržením prezidenta Suharta, který této zemi s největším počtem muslimů na světě vládl pevnou rukou více než třicet let. Kniha okamžitě katapultovala Ayu Utami po bok místních televizních a politických celebrit, což byl v Indonésii, kde je literatura poměrně drahým a proto málo vyhledávaným koníčkem, jev zcela mimořádný. Poptávka byla dokonce tak vysoká, že během prvního půl roku musela být kniha vydána ještě osmkrát. Ve stejném roce navíc autorka získala literární cenu Umělecké rady Jakarty a v roce 2000 prestižní cenu holandské Nadace Prince Clause.
Po vydání knihy nemohlo mnoho kritiků i běžných čtenářů uvěřit tomu, že tento stylisticky originální text bořící mnohá společenská tabu je plodem fantazie ženy, která se navíc svého času živila jako modelka. Objevily se proto spekulace, zda román nepochází z pera Goenawana Mohamada, význačného spisovatele a esejisty, který držel nad novou tváří indonéské literární scény ochrannou ruku. Nedůvěra k ženskému talentu však nebyla ve společnosti tlačící ženu do role oddané manželky a milující matky nic překvapivého a jen trefně rezonovala témata ztvárněná v románu.
Zatímco část publika vnímala knihu jako čerstvý vítr do cenzurou přiškrcené indonéské literatury a nadšeně vyzdvihovala odvahu, s jakou se autorka zabývala kontroverzními tématy, její odpůrci naopak považovali dílo za vulgární a poukazovali na nevhodnost západního pojetí sexuální svobody pro indonéské morální hodnoty. Jedno se však knize upřít nedalo: inspirovala mnohé další spisovatelky, aby ve svých dílech začaly bez obalu hovořit o tématech do té doby okrajových či pro indonéskou společnost citlivých. V románech a povídkách tak začali vystupovat homosexuální páry, prostitutky, transexuálové či ženy odmítající společenské konvence a bojující proti patriarchální dominanci. Přes protesty samotných mladých autorek obávajících se ztráty své kreativní individuality se pro tento nový proud indonéské literatury vžil název sastra wangi, voňavá literatura.
Českému čtenáři poskytuje román Saman komplexní vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let minulého století, na samém úsvitu převratných politických a sociálních změn. Na pozadí několika příběhů autorka poukazuje na palčivá témata jako jsou sexualita, politická represe, sociální nespravedlnost, stigmatizace Číňanů, násilí a náboženské konflikty.
V popředí stojí postava katolického kněze Athanasia Wisanggeniho, později vystupujícího pod jménem Saman, který v malé vesničce na Sumatře pátrá po tajemných hlasech ze svého dětství. Setkání s mentálně zaostalou dívkou Upi však zcela změní běh jeho života. Místo, aby se nechal rozmazlovat péčí věřících žen, snaží se pomoci místním sběračům kaučuku. Narazí však na zlovůli moci, útlak a násilí, které ho dovedou do odboje a nakonec jako aktivistu bojujícího za lidská práva do azylu v Americe.
Magický a biblickými symboly protkaný příběh o tragickém neúspěchu jednoho snu se prolíná s osudy čtyř kamarádek, které otevřeně debatují o svých sexuálních zkušenostech, problematických vztazích s rodinou a dalšími autoritami. Zatímco v éře tzv. Nového pořádku prezidenta Suharta byly ženy, které se nehodlaly vzdát možnosti rozvíjet své schopnosti a kariéru zobrazeny v literatuře i filmu jako odstrašující protiklad k věrným a poslušným manželkám, nabízí Ayu Utami ve své knize odlišný pohled na genderové a sociální vztahy. Všechny ženy si plně užívají své samostatnosti a finanční nezávislosti: Laila se živí jako fotografka, rebelka Shakuntala je úspěšnou tanečnicí na stáži v New Yorku, provdaná Yasmin pracuje v rodinné právnické firmě a koketka Cok vlastní síť hotelů. Ani jejich moderní životní styl je však zcela neosvobozuje od vlivu morálních předsudků a společenských dogmat. To je zjevné především na postavě Laily, která na začátku románu marně čeká na svého ženatého přítele na lavičce v New Yorku s odhodláním věnovat mu své panenství. Právě až v cizím prostředí amerického velkoměsta daleko od své rodiny zažívá Laila poprvé pocit svobody, který ji zbavuje výčitek a pocitu viny. Díky provokativní výpovědi sexuálně zkušené Shakuntaly („Jmenuji se Shakuntala. Otec i moje starší sestry mi říkají běhna.“) se však Lailyno počínání jeví spíše jako čin naivní a poddajné ženy, která je ochotna pro svého milence obětovat mnohé.
Zajímavé není pouze tématické zpracování románu ale také jeho vnitřní struktura. Autorka se nechala inspirovat četbou Nového Zákona a vytvořila tak nelineární příběh, kde se v rychlém sledu střídá vyprávění v první a třetí osobě a dlouhé celistvé pasáže se mění v krátké emaily mezi Samanem a jeho milenkou Yasmin. Čas románu osciluje mezi současností a minulostí, přítomnost několika vypravěčů umožňuje lépe proniknut do myšlenkových pochodů románových postav. To, že je příběh i přes svou stylistickou složitost a v naší zemi málo známý kulturní podtext velmi čtivý a srozumitelný je nemalou zásluhou pečlivé několikaleté práce překladatele Libora Havránka, který se nyní snaží českému čtenáři zprostředkovat i neméně úspěšné pokračování Samana s názvem Larung.
Tento článek vyšel 23. ledna 2008 v kulturním týdeníku A2.
