Indonéští muslimové měli letos možnost oslavit konec měsíčního půstu nezvykle dlouhou dovolenou. Jen pár dní před začátkem svátku Idul Fitri, kterému se tady říká Lebaran od javánského slovesa lebar (skončit), totiž vláda prodloužila celostátní pracovní volno na deset dnů. Rozhodnutí sice vyvolalo vlnu kritiky ekonomů poukazujících na již tak pomalé tempo hospodářského růstu a podnikatelů, kteří kvůli neplánovanému pozastavení výroby přišli o zakázky či museli zaplatit sankce za zpoždění dodávek, běžní Indonésané ale měli důvod k radosti. Svátek Idul Fitri je pro mnohé z nich jedinou příležitostí vrátit se do svého rodiště a setkat se s příbuznými i přáteli z dětství. Vzhledem k obrovské rozloze indonéského souostroví, běžné praxi pracovat daleko od domova a dopravním zácpám ve dnech předcházejícím svátku není nic neobvyklého, když cesta domů trvá i více než jeden celý den. Pořádný odpočinek v kruhu rodinném tak přijde nepochybně vhod.
Správnost či nesprávnost oficiálního povolení odpočívat více než týden ale nebylo jediným tématem předsvátečních úvah. Mnoho lidí mělo potřebu vyjádřit se také k rozhodnutí dvou nejvlivnějších indonéských muslimských organizací slavit svátek v rozdílné dny. Zatímco podle konzervativní Nahdlatul Ulama spadal svátek na sobotu 13. října, příznivci Muhammadiyah ho oslavili již o den dříve. Přestože muslimové mají během tohoto významného dne zákaz se postit, zdálo se, že běžné Indonésany rozpor ve výpočtech založených na tradiční metodě pozorování měsíce příliš netrápí. Komentátoři a muslimští učenci pak tuto odlišnost většinou vyzdvihovali jako důkaz tolerance indonéské společnosti, pro kterou rozdílné interpretace v této otázce nejsou ničím novým: již minulý rok se výpočty těchto organizací lišily. Kromě toho je v Indonésii také několik sekt, které slaví svátek v jiný den a odlišným způsobem.
V posledních dnech půstu prošly indonéské silnice zatěžkávací zkouškou. Pomalým tempem se po nich posouvaly kolony aut a motorek nesoucí své majitele do náručí blízkých v každoročním rituálu zvaném mudik. Autobusy a vlaky byly přeplněné cestujícími obtěžkanými taškami a krabicemi plnými potravinových a jiných dárků. Ceny nezbytných surovin pro sváteční hostiny jako jsou chilli papričky se několikanásobně zvýšily, obchody se hemžily lidmi vybírajícími si podle zažitého zvyku nové oblečení. Třináctý plat, který muslimové dostávají jako finanční injekci před svátkem Idul Fitri, zatímco křesťané se z něj radují před vánoci, se v peněžence příliš neohřál.
V předvečer svátku se ulicemi Yogyakarty procházely dlouhé průvody dětí v k
ostýmech, které nadšeně mávaly lampióny originálních tvarů a zpěvem a hudbou velebily všemocného Alláha. Skupinky klučinů nesly na ramenou konstrukce v podobě velbloudů, slonů a palem provedených tak dokonale, že by je jeden skoro nerozeznal od pravých. Z hluboké černi nebe se občas snesla duhová světla ohňostrojů, řidiči aut chycených v zácpě přibarvovali zvukovou kulisu hlasitým troubením na klaksony. Pohled na hada světel energicky se pohybujícího v úderném rytmu oboustranných bubnů beduk nenechal nikoho na pochybách o důležitosti nadcházejícího okamžiku.
Karnevalové veselí vytvářelo dojem čilého ruchu, jakmile jste ale vyjeli mimo trasu průvodu, zelo město prázdnotou. Jindy rušné ulice plné nebezpečných nástrah pro každého chodce se proměnily v klidné bulváry, dveře jídelniček warung a rodinných obchodů zůstaly zavřené a město objíždějící prodejci knedlíčkové polévky bakso tentokrát svou pochoutku nenabízeli. Jedny z mála otevřených prodejen potravin byly obchody patřící do sítě mezinárodních řetězců, které i tady v Indonésii bojují o zákazníky nabídkou nepřetržitých služeb.
Sváteční den začínají muslimové společnou modlitbou v mešitě nebo na otevřeném prostranství. Zástupy žen v bílých hábitech zahalujících celé tělo kromě obličeje a mužů oděných většinou do indonéského oděvu sarung (látky obtočené kolem pasu a volně splývající dolů) vzývajících svého Boha se staly již typickým obrázkem ilustrujícím atmosféru Idul Fitri.
Po návratu z mešity se všichni převlékli do nového oblečení a vypravili se navštívit své příbuzné. Indonéské rodiny jsou velmi početné, a tak splnění této většinou příjemné společenské povinnosti často zabere i pár dní. Nezřídka cestují lidé i několik hodin od svého bydliště, aby se krátce pozdravili se sestřenicí z druhého kolene. Stejně jako v jiných oblastech indonéského života i tady platí hierarchie: nepsaným pravidlem je, že mladší členové rodiny přicházejí za staršími, kteří si tak sváteční atmosféru užívají v pohodlí svého domova.
Jakmile přijde host do domu, všichni jeho obyvatelé či další návštěvníci povstanou a potřesou si s ním rukou za pronesení slov Maaf lahir dan batin žádajíc tak o odpuštění všech chyb, kterých se v průběhu uplynulého roku dopustili. Mladší členové rodiny pak pokleknou se skloněnou hlavou před staršími členy rodu, uchopí je za ruce a políbí jim kolena, zatímco jim babička či pradědeček žehná. Tomuto důležitému zvyku, který se z Jávy rozšířil i na jiné ostrovy, se říká sungkem. V dalších chvílích jsou už slyšet opakované pobídky, ať hosté ochutnají sváteční pečivo vystavené v uzavřených plastikových nebo skleněných dózách na stolech. Stejně jako u nás je i v Indonésii zvykem připravit pro sváteční příležitost několik druhů sladkostí z mouky, cukru, másla a různých příchutí. Kromě sladkostí se ale podává také rýže s masem či zeleninou. Oblíbenými či tradičními jídly na Jávě jsou nasi pecel (rýže s pálivou arašídovou omáčkou), opor (kuře uvařené v kokosovém mléce) či sayur pedas (sojový chlebíček tempe v omáčce z kokosového mléka a chilli papriček). Kromě klasicky uvařené rýže se podává ketupat, rýže uvařená v malých košíčcích spletených z kokosových listů. Právě ketupat společně s oboustranným bubnem beduk, kterým se během postního měsíce svolávají muslimové k modlitbám, jsou v Indonésii nejčastějším motivem svátečních pohlednic i grafiky místních televizních stanic.
Setkání je rovněž příležitostí podpořit ekonomicky slabší členy rodinného klanu. Movitější příbuzní dávají těm chudším dárečky v podobě cukru, oleje, čaj, kávy či pracích prostředků, děti dostanou malý obnos peněz na zakoupení dobrot (částka nepochybně záleží na materiálním blahobytu darujícího, na vesnici dostávaly děti 5 až 10 tisícovou bankovku, v přepočtu zhruba 11 až 22 korun). Výjimkou však nejsou ani větší finanční či materiální dary od úspěšných členů rodiny. Mezi takové většinou patří ti, kteří bojují o své místo na slunci v indonéském hlavním městě Jakartě nebo v sousední Malajsii, kam za prací vyráží každý rok tisíce Indonésanů. Hosté se naopak vracejí domů s výslužkou v podobě mladých kokosů, sušených banánů a jiného ovoce.
Ve sváteční den neutužují muslimové vztahy pouze s živými příbuznými, ale také s těmi, kteří se již rodinné sešlosti zúčastnit nemohou. Na hřbitov přichází příbuzní s koštátkem ze stvolů kokosových listů a červenobílou směsí nádherně vonících květů. Všichni zaujmou místo kolem zametené rodinné hrobky, aby se společně pomodlili za duše zemřelých.
V následujících dnech přijdou na řadu návštěvy přátel. Během týdne stráveného v indonéské rodině jsem se tak kromě téměř dvou stovek příbuzných setkala také s několika desítkami blízkých přátel ze školy či dětských her. V každém domě jsme se zdrželi poměrně dlouhou dobu, díky čemuž jsme měli možnost užít si indonéské pohostinnosti opravdu dosyta. Doslova. Na konci každého dne držel knoflík na mých kalhotách zapnutý jen silou vůle.
Šťavnatý ananas, světlečervená papája, nezralé manggo kyselé chuti, osvěžující okurka, bílá ředkev bengkoang a vodní jablko jambu air, to vše nakrájené na kousky a polité omáčkou z čerstvě nadrcených arašídů, chilli papriček a javánského kokosového cukru.
