NOVÝ WEB

Nové webové stránky, kam se nejenom přestěhoval obsah tohoto blogu, ale také přibývají nové články a fotografie z Indonésie najdete na WWW.SONACERMAKOVA.CZ

Zlobení si odnesou sousedé

Sousedé, kteří se zpočátku divili, když jsem pomáhala roznášek výslužky, chodila na pohřby a vařila s nimi rituální jídla, si na mou přítomnost všude tam, kde se něco děje už zvykli a sami mě začali upozorňovat na to, kdy se ve čtvrti budou vážit batolata, kdo si bude připomínat dva roky od úmrtí manželky a jaká cesta se bude nově cementovat. Díky tomu mi neunikl ani zvyk boboran.

V neděli ráno mě na úzké cestě mezi domy chytila za ruku jedna ze sousedek a s nabídkou snídaně mě odvedla do bambusového domu, v jehož útrobách žijí tři generace Javánců. Dřevěné vchodové dveře byly stejně jako každé jiné ráno otevřené dokořán, nízký stolek postavený hned za nimi ale bránil vstupu. Na skleněné desce stolu bylo vystaveno několik nádob a talířů s jídlem, nad nimiž se pod dohledem klučiny v krátkých kalhotách skláněla mladá žena. Do misky mu nabrala rýži, zalila ji špenátem a navrch přidala osmažený sojový chlebíček tempe. Chlapec poděkoval javánským matur nuwun a opatrně si odnášel misku domů. Podle tradice by měl sice za zdravou snídani zaplatit úlomkem střešní tašky, majitelka domu se ale smála, že platit není potřeba. „Jedině snad kdyby platil tímto,“ vtipkovala a ukazovala na střešní tašky vyrovnané v několika řadách před vedlejším domem. Její poznámka sousedy pobavila. Stejně jako já ale věděli, že by takovou platbu žena opravdu ráda přijala. Po několika letech pronájmu bambusového domku, do kterého v období dešťů děravou střechou teče, si s manželem ušetřili na postavení vlastního domova v jedné z okrajových čtvrtí města. Rodina doufá, že muslimský svátek Idul Fitri završující postní měsíc Ramadán už letos oslaví na nové adrese.

Když přestane javánská žena kojit, měla by uvařit bobor, směs špenátu a zeleniny podobné okurce zvané jipang nebo také labu siam, jméno prozrazující, že zelenina byla do Indonésie přivezena z Thajska, a tu pak symbolicky prodávat svým sousedům. V dnešní době ale už není placení důležité, hlavní je, aby si sousedé odnesli pochoutku domů. Jen tak totiž nebude dítě odstavené od mateřského mléka zlobit, plakat a jinak sužovat svou matku. „Zlobení dítěte si odnesou sousedé,“ vysvětlila bodrá žena, proč se dnes rozhodla zadarmo nakrmit několik rodin ve svém okolí.

Mladá maminka souhlasně kývala hlavou, když mě jedna ze sousedek poučovala, že kojit dítě déle než dva roky není zdravé, později ale přiznala, že její holčička právě oslavila třetí narozeniny. Zatímco její starší dcera se už ve dvou letech styděla sát z matčina prsu, benjamínkovi mateřské mléko i ve třech letech stále chutnalo. Okatá princezna se ho nehodlala vzdát ani když si matka potřela prsa hořkou bylinnou směsí jamu či je polepila náplastmi, na které nakreslila červené křížky. „Nebojácná ale rozhodně není“, uváděla vše na pravou míru dobrosrdečná žena. „Chtěla jsem pracovat tak jako dřív, dcera mě ale nechtěla nechat odejít.“ Šestičlennou rodinu tak živí prodej starožitností, které hlava rodiny vykupuje od obyvatelů vesnic v blízkosti Yogyakarty a nabízí je pak na bleším trhu ve městě.

Jako by pro dokreslení atmosféry dnešního rituálu seděla na rohoži natažené na betonové podlaze uvnitř domu další žena a kojila svého ani ne ročního synka. I ona považuje mateřské mléko za přínosné pro dítě, některé ženy ale dnes nechtějí kojit, aby se uchovaly pevná prsa. Na jejím výrazu bylo vidět, že pro ní je zdraví dítěte přednější než pomíjivá fyzická krása. „Moje prsa jsou pro mé dítě, až pak se z nich může těšit můj manžel,“ přidala se druhá zastánkyně kojení a domem se znovu rozezněl pobavený smích.

Fotogalerie: Boboran

Dětský becak

Děti při svých hrách napodobují svět dospělých: kolébají panenky jako by to byla živá miminka, vaří nepoživatelné pokrmy z písku, učí plyšáky malou násobilku a ordinují si medicíny proti neexistujícím nemocem. Na malou chvíli se promění v hasiče či prodavačky, při další hře jsou piloti nebo veterinářky. Indonéská holčička na fotce si po škole hraje na řidičku vozítka becak. Když jsem jí potkala, seděla zrovna na chodníku a mlčky pozorovala, jak její tatínek vyměňuje pneumatiku na malém vozítku poháněném silou lidských nohou. Po necelé čtvrthodince byla oprava hotová a tatínek, který na koupi becaku vydělal prodejem polévky bakso, mi zcela vážně nabídnul, ať se nechám od jeho sedmileté dcerky povozit. Nezdálo se mi to jako úplně dobrý nápad, a tak holčička položila na sedačku modrobílou papírovou tašku a odjela si hrát s kamarády na náměstí jižně od sultánova paláce, kde se podobných dětských becaků projíždí více. Na rozdíl od ní si ale ostatní děti musí vozítka za malý poplatek pronajímat.

Fotogalerie: Dětský becak

Divoké hedvábí v Karangtengah

Najít farmu, kde se chovají larvy produkující hedvábí, nebylo vůbec snadné. Dlouho jsme jezdili sem a tam po vesničce Karangtengah asi dvacet kilometrů jihozápadně od Yogyakarty a marně hledali ukazatel se jménem nadace Royal Silk Foundation, která farmu spravuje. Místní obyvatelé nám ochotně ukazovali směr, jak ale bývá v Indonésii zvykem, jejich instrukce nám příliš nepomohly. Zatímco jeden nás posílal na západ, druhý byl skálopevně přesvědčen, že farma leží na severu. Další sice o farmě nikdy neslyšel, nechtěl nás ale svou neznalostí zklamat, a tak nás poslal pro změnu zpátky na místo, odkud jsme přijeli. Bloudění udělala konec až velká bílá cedule upozorňující, že se v oblasti pěstuje indigo. Potrápili jsme tedy motorku dlouhým stoupáním po asfaltové silnici, která nás vedla skrze porost, který by vydal na pořádně tlustý herbář až k místu, kde jsem vydechla úžasem: jako na dlani se před námi rozkládaly vesničky obklopené ze všech stran lány rýžovišť a ostrůvky lesů, nad kterými visela azurová obloha. Tak krásný výhled na okolí Yogakarty jsem ještě nezažila.

Po dalším stoupání vystřídaly divoce rostoucí porost manggovníky, mahagony, banánovníky, kukuřice, indigo a jiné užitkové rostliny. Náš úsudek se tedy ukázal správný – přijeli jsme do cíle naší cesty, na pozemky sultána Yogyakarty, kde se chovají larvy motýlů Attacus Atlas a Cricula Trifenestrata. Zatímco javánští zemědělci larvy těchto motýlů považovali za obtížný hmyz, který jim ničí úrodu, rodina místního sultána se na radu svého japonského přítele začala v roce 1995 zabývat jejich využitím pro výrobu hedvábných látek. Po několikaletých výzkumech ve spolupráci s japonskými vědci založila v roce 2005 dcera sultána Hamengkubuwana X nadaci Royal Silk Foundation, která na 150 hektarech půdy táhnoucí se v kopcích nad vesničkou Karangtengah začala pěstovat stromy, jejichž listí je vhodné jako potrava housenek těchto dvou motýlů.

Farmou mě provázel starší ze dvou správců, kteří ve dne v noci hlídají rozsáhlé pozemky, o jejichž obdělávání se starají zemědělci z okolních vesnic. Můj průvodce mi vysvětlil, že odměnou za práci je jim výtěžek z prodeje úrody jednotlivých políček. Snažila jsem se od něj dozvědět víc informací o každodenním provozu farmy, ale i když jsem rozuměla téměř všem jeho slovům, nedávaly mi jeho odpovědi moc smysl. Neustále se odvolával na různá usnesení vlády a místo jasných odpovědí mi podával sáhodlouhá vysvětlení, nad jejichž významem zůstával rozum stát. Jeho dcera, která zrovna přijela se svou matkou otce navštívit, pak omluvně poznamenala, že tatínek příliš rozumu nepobral. Kdysi navíc provázel po farmě televizní štáb, proti jehož reportáži měla princezna mnoho výtek. Starý správce byl pak vystaven kritice, což mu způsobilo trauma a vedlo ho k větší opatrnosti při poskytování informací. Pokud se tedy chcete dozvědět o tomto projektu více, je třeba setkat se s manažerkou nadace Royal Silk Foundation v Yogyakartě.

Došli jsme ke stromům kešu, jejichž sytě zelené listy byly ozdobené desítkami zlatých kokonů. Když se housenka začne zakuklovat, vylučuje sliny, které díky vzduchu tuhnou a vytvářejí kolem ní skořápku z vláken tvarem podobnou vejci. Barva vláken kokonu závisí na tom, jakými listy se housenka živí. Pokud housenka vegetuje na mahagonových listech, bude mít její kokon tmavě hnědou barvu. Strava sestávající z listů avokáda má za následek hnědý kokon, po týkových listech bude pro změnu vláknitá skořápka černá. Farma v Karangtengah je ale známá především díky zlatému hedvábí, které kolem sebe spřádají housenky pojídající listy kešu a rostliny kedondong.

Zatímco larvy bource morušového se většinou usmrcují, kukly na farmě v Karangtengah se dávají do teplé místnost, kde se přemění v motýly. Je tak zachován nepřetržitý proces přeměny, jehož produktem jsou přírodní vlákna obdivuhodných vlastností. Látky z hedvábí nejsou příjemné na nošení pouze díky své nemačkavosti a lehkosti, ale také proto že pomáhají udržovat optimální teplotu těla: hedvábí v zimě hřeje a v létě naopak chladí. Kromě toho také absorbuje 97 procent UV záření a ochraňuje tak svého nositele před zdraví škodlivými efekty slunečních paprsků. Oproti hedvábí z kokonů bource morušového je sice divoké hedvábí hrubější, má ale vyšší pevnost. A protože látky se navíc vyrábějí ručně, není divu, že jeden metr stojí i více než půl miliónu rupií (asi tisíc českých korun). V dílně, která je součástí prodejní galerie Yarsilk Galery (Indonésané rádi používají anglické názvy pro obchody, umělecká díla apod., se správným spellingem si ale hlavu moc nelámou) se z kokonů smotávají vlákna, která se pak barví a tkají ve městě Pekalongan na severním pobřeží Jávy. Za měsíc se zde vyrobí patnáct až dvacet látek. Ty pak slouží jako materiál pro výrobu oděvů, šátků, tašek a dokonce i stínítek na lampy a slunečníků.

Prodavačky obchodu Yarsilk Galery nedaleko nákupní třídy Malioboro obsluhují nejčastěji japonské turisty, kteří díky dlouhé tradici výroby hedvábí ve své zemi dokáží ocenit náročnou ruční práci – a taky za ní náležitě zaplatit. Přestože v prostorném obchodě jsou vystaveny stovky produktů, jen málo který mě zaujal. Krásné látky příjemných barev trpěly některými nešvary typickými pro masovou výrobu textilu v Indonésii – zbytečné ozdoby a nepříliš povedené střihy a kombinace materiálů. Zastavila jsem se pouze u jednobarevných dlouhých šál a elegantního kimona s vetkanými vzory černých motýlů. Ochotná prodavačka přispěchala s vysvětlením, že látka na kimono bylo utkána v Japonsku. Indonésané totiž zatím nejsou schopní vetkat do látky vzor s takovou precizností jako řemeslníci v Zemi vycházejícího slunce, kde při výrobě látek pomáhají složité stroje. Kromě jednobarevných látek vyrábějí tkalci v Pekalonganu jen látky s barevnými souvislými pruhy tak, jak bylo vidět hned na vedlejší figuríně. Mnoho japonských zákazníku si proto od nadace kupuje pouze hedvábná vlákna, ze kterých pak vyrábí kimona a kabelky ve své domovině. Zájmu japonských zákazníků využila nadace k navázání spolupráce s indonéskou leteckou společností Garuda, která před pár lety zahájila program One passanger – one tree. Každý japonský turista, který přiletí do Yogyakarty s touto společností, má v ceně své letenky započítány náklady na zasazení jednoho stromu na farmě v Karangtengah. I díky tomu se farma rozšířila na současných osm set hektarů půdy.

Fotogalerie: Divoké hedvábí v Karangtengah

Silvestrovský zemětřas

Poslední den v roce je v Čechách ve znamení pohybu – lidé se přesouvají ze svých domovů na chaty kamarádů, do restaurací či klubů, kde pak posilněni alkoholem s oblibou vytvářejí méně či více povedené taneční kreace. I v Yogyakartě se lidé hýbali a to ještě předtím, než večer začal na severním náměstí koncert několika populárních skupin sponzorovaný jednou z místních tabákových společností. Kolem druhé hodiny odpoledne předvedla země krátký taneček, který obyvatele města traumatizované hrůzným zemětřesením v roce 2006 vyhnal z jejich domovů a kanceláří. I když jsem už v Yogyakartě zažila několik menších otřesů, ani tentokrát mi zpočátku vůbec nedošlo, co se děje. Zatímco v předešlých případech se země pod mýma nohama posunula prudce doprava a pak doleva, tentokrát se natřásala a klepala jako někdo, kdo s velkým přemáháním zadržuje smích. Moji spolužáci, se kterými jsem zrovna seděla nad společným úkolem ve studentské kantýně ve spodním patře zbrusu nové budovy naší univerzity, pochopili situaci rychleji. Ačkoliv všichni na vlastní kůži zažili zemětřesení před dvěma lety, jakoby se nyní zdráhali uvěřit svým smyslům a zkušenostem. „Zemětřesení!?..... Poběžíme?“ Než jsem stačila kývnout, země opět nasadila výraz spořádaného občana. Raději jsme se ale stejně přesunuli k bezpečnějšímu stolu těsně u východu z budovy, kde přišly na řadu smutné příběhy o sousedech a příbuzných, kteří zahynuli v domech zřícených při přírodní katastrofě, jíž padlo za oběť na šest tisíc obyvatel města a okolních vesnic. Zemětřesení v posledním dni roku 2008 mělo sílu 4,7 stupňů Richterovy stupnice a trvalo zhruba deset sekund. Jeho epicentrum se nacházelo deset kilometrů pod mořem asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Yogyakarty. Během nadcházející hodiny došlo ještě k několika otřesům, které už ale téměř nebyly cítit. Ačkoliv bylo silvestrovské zemětřesení poměrně slabé, přesto vylekalo i obyvatele vzdálenějších oblastí.