Udržovat dobré mezilidské vztahy je v Indonésii, kde téměř chybí jakkoliv státem poskytované sociální jistoty, nejenom nepsanou povinností ale také životní nutností. Vřelý společenský kontakt s okolím umožňuje překonat různé náročné etapy v životě, ať už je to narození dítěte, obřízka, svatba, nemoc nebo smrt. A to nejenom emocionálně ale také finančně. Když jeden z obyvatelů čtvrti koná rituální hostinu selamatan u příležitosti narození potomka či jiné šťastné události, sousedé trošku uleví peněžence pořadatele finančním příspěvkem nebo přiloží ruku k dílu tím, že připraví pohoštění či jiné náležitosti hostiny. Vzniká tak sociální síť, kde jsou si lidé navzájem zavázáni a připraveni pomáhat si. Když mi jedna paní vyprávěla, jak několik let pracovala v Malajsii, aby vydělala na školu svým dětem, překvapilo mě, jak nízkou mzdu tam za svou práci dostávala. Namítla jsem, že přece v Indonésii by si vydělala více a nebyla by navíc vystavena příkrému a často až nelidskému zacházení malajských zaměstnavatelů. „V Malajsii se mi ale podařilo ušetřit víc peněz. Kdybych žila doma, to on by pořád někdo chodil se žádostí o příspěvek na selamatan nebo léčbu nemocného.“
Právě v případě nemoci nabývají peníze uložené v „sociální bance“ fatálního významu. Indonésané nemají povinnost platit zdravotní pojištění a za veškerou léčbu musí tedy platit v hotovosti. Náklady na dlouhodobou hospitalizaci nebo náročnou operaci dosahují závratných výšek a je těžké si představit, že by nemocní dostali potřebnou péči bez solidarity příbuzných a přátel, kteří se o zaplacení účtů postarají.
Stejně nebo spíše více je ale potřeba emocionální podpora. Pokud očekáváte, že v indonéských nemocnicích bude vládnout ticho a klid, jste na velkém omylu. Drobná skoro devadesátiletá babička, kterou jsme byli navštívit v jedné z místních nemocnic, se na svém lůžku téměř ztrácela mezi davem příbuzných dělající jí ve dne v noci společnost. Jakoby se tato příležitost proměnila v rodinný piknik: na rohožích natažených na zemi seděli jídlem ze všech stran obklopení dospělí, loupali buráky, jejichž slupky nedbale pohazovali kolem sebe a vyzvídali, co nového se mezi členy rodinného klanu událo, zatímco děti unavené celodenním nicneděláním klimbaly na dekách nebo si hrály se svými mobilními telefony. Každý nový návštěvník byl uvítán se zvědavým nadšením a pobídkou, ať si vezme něco k snědku.
Za nemocným proudí příbuzní, přátelé, sousedé a spolupracovníci, kteří se ale mnohdy jen otočí na podpatku, aniž by pacienta nějak zvlášť rozptýlili. Důležité je přijít do nemocnice, i kdyby to jen znamenalo, že návštěvník chorého pozdraví a pak si sedne před obrazovku televize ve společenské místnosti, kde stráví celý zbytek návštěvy.
Ne každá nemocnice je ale vstřícná takové pozornosti příbuzných. V nemocnicích, kde leží na pokoji více pacientů, platí návštěvní hodiny (většinou dopoledne a odpoledne) a do pokoje může najednou vstoupit jen pár členů rodiny či přátel. Ostatní mezitím čekají na svou řadu na chodbě, kde někdy stráví bděním i celou noc. V levných nemocnicích a klinikách naproti tomu nikdo příbuzným nebrání, aby dělali nemocnému společnost dvacet čtyři hodin denně. Má to i své praktické důvody: nízké náklady znamenají méně kvalitní vybavení i péči, a tak často rodina musí pacientovi sama vařit nebo mu obstarávat léky a potřebné zdravotnické vybavení zvenčí.
Nemusíte být ale ani v nemocnici, stačí jen, aby do vás vstoupil vítr (nebo-li masuk angin, jak se tady označuje jeden z nejběžnějších neduhů) a o návštěvy nebude nouze. Jednou mi osvícený doktor na moje opakované škrábání v krku místo obvyklé trojkombinace antibiotika - léky na bolest - léky proti alergii na antibiotika naordinoval léčbu klidem a vydatnou tekutou stravou. Chtěla jsem jeho rady uposlechnout do posledního písmenka, chvíli po ulehnutí ale už byla v mém pokoji první návštěva. Bylo mi hloupé potichu se potit pod dekou či nedej bože podřimovat, když u mé postele sedí hosté, a tak jsem si s nimi povídala a snažila se jim ukrátit dlouhou chvíli. Následující dva dny se dveře mého pokoje netrhly. Všichni návštěvníci přicházeli s tím, že jejich společnost mě uzdraví. A vlastně měli pravdu: třetí den jsem byla z tolika pozornosti (těžko říct, zda jejich mě nebo mé jim) natolik unavená, že jsem se raději silou vůle co nejrychleji uzdravila.
Právě v případě nemoci nabývají peníze uložené v „sociální bance“ fatálního významu. Indonésané nemají povinnost platit zdravotní pojištění a za veškerou léčbu musí tedy platit v hotovosti. Náklady na dlouhodobou hospitalizaci nebo náročnou operaci dosahují závratných výšek a je těžké si představit, že by nemocní dostali potřebnou péči bez solidarity příbuzných a přátel, kteří se o zaplacení účtů postarají.
Stejně nebo spíše více je ale potřeba emocionální podpora. Pokud očekáváte, že v indonéských nemocnicích bude vládnout ticho a klid, jste na velkém omylu. Drobná skoro devadesátiletá babička, kterou jsme byli navštívit v jedné z místních nemocnic, se na svém lůžku téměř ztrácela mezi davem příbuzných dělající jí ve dne v noci společnost. Jakoby se tato příležitost proměnila v rodinný piknik: na rohožích natažených na zemi seděli jídlem ze všech stran obklopení dospělí, loupali buráky, jejichž slupky nedbale pohazovali kolem sebe a vyzvídali, co nového se mezi členy rodinného klanu událo, zatímco děti unavené celodenním nicneděláním klimbaly na dekách nebo si hrály se svými mobilními telefony. Každý nový návštěvník byl uvítán se zvědavým nadšením a pobídkou, ať si vezme něco k snědku.
Za nemocným proudí příbuzní, přátelé, sousedé a spolupracovníci, kteří se ale mnohdy jen otočí na podpatku, aniž by pacienta nějak zvlášť rozptýlili. Důležité je přijít do nemocnice, i kdyby to jen znamenalo, že návštěvník chorého pozdraví a pak si sedne před obrazovku televize ve společenské místnosti, kde stráví celý zbytek návštěvy.
Ne každá nemocnice je ale vstřícná takové pozornosti příbuzných. V nemocnicích, kde leží na pokoji více pacientů, platí návštěvní hodiny (většinou dopoledne a odpoledne) a do pokoje může najednou vstoupit jen pár členů rodiny či přátel. Ostatní mezitím čekají na svou řadu na chodbě, kde někdy stráví bděním i celou noc. V levných nemocnicích a klinikách naproti tomu nikdo příbuzným nebrání, aby dělali nemocnému společnost dvacet čtyři hodin denně. Má to i své praktické důvody: nízké náklady znamenají méně kvalitní vybavení i péči, a tak často rodina musí pacientovi sama vařit nebo mu obstarávat léky a potřebné zdravotnické vybavení zvenčí.
Nemusíte být ale ani v nemocnici, stačí jen, aby do vás vstoupil vítr (nebo-li masuk angin, jak se tady označuje jeden z nejběžnějších neduhů) a o návštěvy nebude nouze. Jednou mi osvícený doktor na moje opakované škrábání v krku místo obvyklé trojkombinace antibiotika - léky na bolest - léky proti alergii na antibiotika naordinoval léčbu klidem a vydatnou tekutou stravou. Chtěla jsem jeho rady uposlechnout do posledního písmenka, chvíli po ulehnutí ale už byla v mém pokoji první návštěva. Bylo mi hloupé potichu se potit pod dekou či nedej bože podřimovat, když u mé postele sedí hosté, a tak jsem si s nimi povídala a snažila se jim ukrátit dlouhou chvíli. Následující dva dny se dveře mého pokoje netrhly. Všichni návštěvníci přicházeli s tím, že jejich společnost mě uzdraví. A vlastně měli pravdu: třetí den jsem byla z tolika pozornosti (těžko říct, zda jejich mě nebo mé jim) natolik unavená, že jsem se raději silou vůle co nejrychleji uzdravila.
