Dívejte se, kam šlapete

Dívejte se, kam šlapete – to platí v indonéských městech víc než v těch českých. Zatímco v naší domovině se příliš do vyšších sfér zahleděný nebo naopak do svého nitra zahloubaný chodec přinejhorším umaže botu, na indonéských ulicích si lze přivodit i vážné zranění. Jako by nestačilo, že chodník zde slouží obvykle všemu jinému než chodcům: přes den se na něm suší prádlo nebo krekry z připálená rýže (mimochodem – je to pochoutka), obsadí ho zaparkované motorky a auta, staříci na něm k prodeji vystaví roztodivné haraburdí, vpodvečer se nedá projít kvůli stánkům s jídlem (viz. druhá fotografie). Na první fotografii z Yogyakarty pro změnu prodává pár mladíků stany. Nejvíc pastí na pěší jsem kupodivu musela překročit v balijském městečku Ubud, který na své cestě na tento hinduistický ostrov nevynechá snad žádný turista. Takže než budete okouzleně koukat do stovek lákavých výloh a vybírat, jaké dárky či suvenýry koupíte, nezapomeňte se nejdříve podívat, kudy vaše kroky povedou.

Knihy mají oči

Povzdechy nad nízkým zájmem Indonésanů o knihy a návrhy, jak je přilákat do knihkupectví a knihoven se objevují v místních médiích pravidelně. Není divu: podle průzkumů jsou mezi národy Jihovýchodní Asie nejméně nadšenými čtenáři právě Indonésané. Většinou se tato dává za vinu kombinaci nízkých příjmů a vysokých cen knih. Částka 50000 Rp, kterou tady obvykle stojí román známého autora nebo historická kniha, vystačí skromnému člověku na přežití i několik dní. Ve chvíli, kdy ceny základních potravin a paliv stoupají není divu, že knihy stojí na okraji zájmu.

Přesto se ale v posledních letech začala situace zlepšovat a do knihkupectví zavítá ve volném čase čím dál tím více Indonésanů, především studentů. Někteří z nich ale nepřicházejí nakupovat ale číst si přímo v obchodě buď na pohodlných sedačkách, kterými jsou nyní některá knihkupectví (především ve velkým městech) vybavena nebo ve stoje mezi regály.

Zdálo by se, že finanční překážky by se daly jednoduše překonat, kdyby si čtenáři knihy půjčovali. Stačí však jedna návštěva do městské knihovny, abyste si uvědomili, proč tyto instituce zejí často prázdnotou: informace ve svazcích seřazených v poloprázdných regálech už jsou pro dnešní dobu zastaralé. Situace v univerzitních knihovnách je o trochu lepší, zdá se ale, že neplatí poměr čím lepší univerzita, tím lepší tištěné zdroje informací. Centrální knihovna proslulé Universitas Gadjah Mada v Yogyakartě, která podle žebříčku deníku The Times uveřejněného v roce 2006 patří mezi sto nejlepších humanitních univerzit na světě, je skladem pro zaprášené knihy vydané nejpozději v polovině minulého století. Z malé knihovny antropologie na stejné univerzitě jsem si naproti tomu ale pravidelně odnášela cenné úlovky v podobě okopírovaných knih o indonéské společnosti a kultuře.

Proč nechodí do univerzitní knihovny jsem se nedávno dozvěděla od svých spolužáků. Vadí jim, že vstup do knihovny je povolen jenom tehdy, máte-li na sobě košili nebo tričko s límečkem, uzavřené boty a dlouhé kalhoty – oblečení, ve kterém si většina z nich nelibuje. Podle letáku umístěného v knihovně je toto nařízení způsobem, jak naučit studenty disciplíně. Toto zaklínadlo je dědictvím autoritativního režimu, který po několik desetiletí různými kolektivními manifestacemi potlačoval v lidech veškerou touhu vybočit z řady. Studenti si také musí podle vyjádření anonymního letáku uvědomit, že knihovna není obchodní středisko, které funguje jako aréna pro soutěž v módním stylu. V tom případě by ale správci knihovny měli vymezit povolené oblečení konkrétněji, protože i košile s límečkem může mít přeci extravagantní podobu.

Moji spolužáci, z nichž většina už má rodiny a několikaleté pracovní zkušenosti v neziskových a vládních organizacích, považují předepsaný úbor za zbytečnou komplikaci a raději si tedy návštěvu knihovny odepřou. Jejich vzdor také pramení z toho, že nechápou, proč si kontakt s knihami vyžaduje formální oblečení. Především v zemi, kde je informovanost a povědomí lidí o okolním světě malé, by se měly hledat způsoby, jak návštěvu knihoven co nejvíce zpříjemnit. Pokud budou knihy považovány za něco posvátného a přístup k nich bude ztížen různými omezeními, není asi šance, že Indonésané své sousedy v Jihovýchodní Asii rychle doženou.

Kousek Itálie v Yogyakartě

Problém jíst rýži třikrát denně sice naštěstí nemám, ale to neznamená, že by se mi občas nezastesklo po evropském jídle. Na to, abych se doma pouštěla do kulinářské alchymie nemám náležité vybavení (plánovaly jsme sice, že si koupíme vařič, ale když jsme zjistily, že kolem našeho domu projíždí v snad každou denní hodinu prodavači hotových jídel, nápad potichu vyšuměl), ale naštěstí bydlím co by kamenem dohodil od ulice Prawirotaman, kde je kromě desítek hotelů také mnoho restaurací nabízejících steaky, těstoviny, zeleninové saláty a jiné zámořské dobroty pro ty, kdo si na svých cestách buď netroufnou na indonéskou stravu nebo jsou natolik konzervativní, že by si bez své palačinky či musli ke snídani neuměli život představit.

Evropské, případně japonské a korejské, restaurace jsou ale roztroušeny i v jiných částech města, které mají cizinci díky jeho kosmopolitní a zároveň tradiční atmosféře ve velké oblibě. Občasné záchvaty potřeby sníst něco připomínající mi domov si chodím léčit do vynikající pizzerie Nanamia kousek od školy. V její prospěch svědčí i to, že je to jediná pizzeria ve městě, které dal můj náročný italský kamarád dobrozdání. Kupodivu ji nevlastní Ital, ale jedna z našich západních sousedů, takže si při poměrně dlouhém čekání na pizzu můžete listovat ve starších vydáních týdeníku Spiegel.

Tenké pizzy pokryté vším možným od rajčat, oliv, kousků kuřete, ančoviček až po plody moře se prodávají ve dvou velikostech za ceny od 15000 do asi 40000 rupií (zhruba 30 až 80 Kč). Kromě asi dvaceti druhů pizz nabízí Nanamia také těstoviny s různými omáčkami, předkrmy v podobě bruschetty, sladkosti a pár salátů. Naposledy jsem si dala Středomořský salát z oliv, rajčat, koleček cibule a sýru feta (po několika měsících sýrové abstinence to byl požitek) a malou pizzu Hawai, která by stačila i pro dva malé jedlíky. Tak jako to v podobných restauracích bývá je i tady pití v porovnání s cenami jídel poměrně drahé – za skleničku čaje s kouskem limetky dáte 5000 Rp (asi 10 Kč). Přestože v ostatních indonéských jídelnách a restauracích se na to až tolik nedbá, nápis na stěně upozorňuje hosty, že konzumace jídla a pití zakoupeného jinde než v pizzerii je zapovězena. Kousek Evropy v srdci Jávy.

Nanamia Pizzeria, Jl. Moses Gatotkaca B.13, Yogyakarta

Z Čech až na konec světa

Při procházení rozsáhlé sbírky knih z dědictví holandského profesora P.T. Zoetmoeldera, které je v knihovně mé univerzity věnováno jedno samostatné oddělení, jsem mezi různými učenými pojednáními o indonéském jazyku našla i první českou učebnici indonéštiny od Miroslava Oplta. Od svého vydání v roce 1966 byla tato kniha na více než třicet let jediným zdrojem pro poznání indonéského jazyka v české kotlině a na Slovensku. (Pro přesnost je ale nutné říci, že už po druhé světové válce vydal Ivan Dubovský gramatiku malajštiny, která se stala základem národního jazyka Indonésie.) Jazyk dalekého souostroví si díky ní v letech 1953-74 osvojily tři generace československých indonésistů, mezi něž patřili také politolog a spoluautor Dějin Indonésie Zdeněk Zbořil a profesor Rudolf Mrázek, který několik let působil na amerických univerzitách.

Kromě toho, že Miroslav Oplt učil jazyk, literaturu a dějiny Indonésie na univerzitě také překládal malajské pantuny a do češtiny převedl knihu Na břehu řeky Bekasi nyní již zesnulého spisovatele Pramoedya Ananta Toer a povídku Piké na rubáš od Idrus (jména nejsou skloňována). Milovníci dálek a jiných zvyků ho ale především znali jako autora poutavých knih Hledání Indonésie a Návraty na Bali. Díky obsáhlým pasážím o dějinách, kultuře a literatuře země byly tyto cestopisy ještě na konci devadesátých let skoro jedinými zdroji podrobnějších informacích o Indonésii. Od té doby se ale situace naštěstí změnila a Indonésie přestala být tou vekou neznámou, kterou si mnoho lidí pletlo s Indií. (Určitě jsem byla považována za sedmilhářku, když jsem na soucitné komentáře o tom, jak jsem si musela po dobu svého ročního pobytu v Indonésii odepírat hovězí maso, začala vyprávět o hovězích hodech a zapovězeném vepřovém).

V roce 1998 vydalo nakladatelství Dar Ibn Rušd učebnici indonéštiny Zoricy Dubovské, o pár let později přibylo několik překladů krásné literatury, indonésko-český slovník a již zmiňované Dějiny Indonésie. Do Indonésie jezdí ale čím dál tím více studentů, a tak už soukromé sbírky knih týkajících se souostroví daleko přesahují tisíc svazků.

Pro zájemce ještě bibliografie několika publikací vydaných v posledních letech (bibliografie není úplná):

• Dubovská, Zorica: Indonéština, Dar Ibn Rušd, Praha 1998 (Učebnice indonéštiny, kde samozřejmě nechybí přehled gramatiky, krátké články a slovíčka. Skoda že v knize je málo cvičení.)
• Mojdl, Lubor: Malajština: Učebnice malajsko-indonéské gramatiky v příkladech, Academia, Praha 2006
• Dubovská, Zorica - Petrů, Tomáš – Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
• Olša, Jaroslav: Česko-indonéský slovník, Leda, Praha 2003 (Základní slovník na přežití, i když některá často používaná slovíčka zde nenajdete – zato se naučíte několik přísloví a rčení.)
• Nový Orient: Antologie moderní indonéské literatury, Praha 1996 (Krátký úvod do historie indonéské literatury, překlady básní a povídek indonéských autorů jako jsou Pramoedya Ananta Toer, Chairil Anwar, Putu Wijaya, Sitor Situmorang a dalších)
• Olša, Jaroslav: Tygr! Tygr, Gutenberg, Praha 2007 (Antologie moderní indonéské literatury.)
• Remešová, Blanka M.: Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea, Argo, Praha 2003
• Utami, Ayu: Saman, Dybbuk, Praha 2007 (Překlad kontroverzního románu vydaného poprvé v roce 2002.)