Už dlouho jsem chtěla koupit do naší domácnosti zrcadlo. Čas od času mám potřebu zkontrolovat, jestli mi mezi zuby neuvíznul kus chilli papričky nebo zda nepřibírám disproporcionálně na váze. Ode dneška nejenom vidíme horní půlky našich já v odrazu skleněné plochy, ale ještě jsme navíc položili základ domácí umělecké galerii.
Kokok Suratmoko: „ Jangan Kaget, Jangan Menjerit“, dřevoryt a sítotisk, 2003
U brány sultánova paláce v Yogyakartě sedělo na dřevěných lavicích několik mužů. Batikovaný bílo-hnědý pruh látky obtočený kolem beder a zakrývající nohy až ke kotníkům, tmavý pruhovaný kabátek a vyztužená pokrývka hlavy blangkon prozrazovaly, že jsou zde do polohlasného hovoru zabráni sluhové Jeho Veličenstva Hamengkubuwona X, tzv. abdi dalem. Když zpozorovali, že se chystáme vstoupit na nádvoří paláce, jeden z nich hbitě vyskočil a jazykem těla nám dával zdvořile ale přesto nesmlouvavě najevo: „Máme zavřeno.“ My jsme si ale nepřišly prohlédnout sídlo javánských vladařů. Tentokrát nás zajímal rituál Sekaten, který se měl dnes odpoledne v těchto místech konat. Muž s tváří pokrytou vráskami se trošku zarazil, ale pak nám poradil, ať se do paláce vrátíme o půlnoci. Následovala chvíle ticha a pak se ozval jiný z palácových zaměstnanců: „ Sekaten začíná v jedenáct hodin.“ Starý muž neprotestoval, tak jsme pozornost upřely na druhého muže a začaly se ho ptát na podrobnosti večerního rituálu, kdy je u příležitosti narozenin Proroka Muhameda přenesen posvátný gamelan Sekaten z kratonu do nedaleké mešity.
Vlastně mě ani nepřekvapilo, když se za našimi zády najednou ozvalo: „Přijďte sem v devět. Rituál začíná v deset, tak ať si sednete na dobré místo.“ Do debaty se rázným hlasem připojil baculatý muž s knírkem (zřejmě prodavač v jednom ze stánků) a utišil tak okamžitě všechny sluhy, kteří ve svých uniformách vypadali jakoby přišli z jiného světa. Jako by byla pravda ukryta v síle hlasu, verze prodavače nám připadala nejvěrohodnější.
V půl desáté jsme becakem přijely na rušné náměstí plné lidí, kakofonických zvuků, blikajících světel a mísících se vůní smažených banánů, cukrové vaty, polévky soto a žluté rýže. Jeho pouťová atmosféra ostře kontrastovala s klidem v palácovém komplexu, kde téměř nehybně sedělo několik abdi dalem a jen pár desítek návštěvníků. Čekala jsem, že bude obtížné najít si místo s dobrým výhledem, většina přihlížejících ale nechtěla obětovat tři tisíce rupií za vstupenku a nakukovali tak na nádvoří jen skrze mříže brány. Usadily jsme se tak hned na okraj chodníku, po kterém měl za chvíli procházet průvod s vzácnými nástroji.
Traduje se, že jeden z prvních šiřitelů islámu (tzv. wali sanga) nechal na tyto nástroje hrát, aby obrátil Javánce na novou víru. Každý z konvertitů se musel k novému náboženství přihlásit vyslovením tzv. syahadatain nebo-li shahada. Postupným zkomolením tohoto slova pak vznikl název pro tento gamelan i slavnost předcházející oslavám narození Proroka Muhameda – Sekaten. Jako připomenutí této události, která zásadně změnila dějiny indonéského souostroví, je proto každý rok večer šestého den měsíce Maulud přenesen posvátný gamelan do mešity, kde na něj s výjimkou první noci a následujícího rána hrají hudebníci každý den až do dne Prorokových narozenin.
Teprve těsně před jedenáctou hodinou na nás začali strážci paláce gestikulovat, ať se postavíte o trochu dál, abychom nepřekážely v cestě. V tu chvíli již začal z vnitřní části kratonu vycházet průvod abdi dalem v doprovodu palácových vojáků s kopím v ruce. Muži v tmavě modrých saronzích s bílými koly, červených kabátcích a stejně barevných čepičkách nesly na bambusových tyčích upevněné nebo zavěšené bronzové hudební nástroje, které tvoří javánský tradiční orchestr gamelan. Nad některými z nich přidržovali velký žlutý deštník. Krokem tak svižným jak to jen těžké břemeno dovolovalo prošel průvod bránou, po jejíchž stranách stáli v pozoru skauti a uličkou uprostřed tísnícího se davu se přesunul do mešity Agung. Část gamelanu zvanou Kyai Guntur Madu přenesli abdi dalem do pavilónu na levé části nádvoří, Kyai Naga Wilaga směřoval do pavilónu na pravé straně.
Jakmile se abdi dalem vrátili do paláce, proměnilo se nádvoří mešity v tržiště. Na zemi sedící babičky z okolních vesnic zde celou noc prodávaly červeně obarvená vejce a betelovou směs, která při žvýkání zabarví ústa dokrvava. Lidé ve městech už si ve žvýkání betelu nelibují, při této zvláštní příležitosti si ho ale kupovalo i několik mladých dívek. Javánci totiž věří, že pokud se účastní oslav, dostane se jim požehnání od Boha. Aby se jim splnila jejich přání, musí v blízkosti mešity Agung žvýkat betel a dát si nasi gurih, rýži vařenou v kokosovém mléce a podávanou se směsí různých příloh. Nejlepší je vše toto udělat hned první den, když je gamelan přemístěn do mešity. Mnoho lidem proto nebylo zatěžko spát noc či dvě na tvrdé zemi náměstí, aby spirituálně silný okamžik nepropásli.
I když většina lidí si musí na splnění svých přání nějakou dobu počkat, jsou tací, kteří se k penězům dostanou hned: kapsáři. Sekaten je pro ně obdobím opravdu požehnaným, a tak není divu, že se na náměstí u kratonu stahují v hojném počtu. Chvilková nepozornost stála mou známou peněženku, mobilní telefon a všechny doklady. Uposlechla jsem proto varování svých přátel a kromě fotoaparátu si s sebou nic na slavnost nevzala. Přesto jsem ale neměla klid a ostřížím zrakem sledovala každého, kdo se k naší malé skupince cizinek přiblížil. Kudrnatý kluk ve vínovém tričku se nade vší pochybnosti nepostavil vedle mé korejské kamarádky náhodou. Zatímco videokamerou natáčela procesí, neustále hýbal rukama a ačkoliv se díval na průvod procházející před ním, jeho oči se víc soustředily na tašku mé kamarádky.
Náměstí na severní straně sultánova paláce (kraton) v Yogyakartě se na měsíc předcházející oslavě narozenin Proroka Mohammeda promění v ohromné tržiště. Zatímco v dřívějších dobách zde své výrobky prodávali místní řemeslníci, dnes se o přízeň nákupů chtivých návštěvníků uchází masově vyráběné zboží. Uprostřed kakofonie zvuků však přesto zůstává něco neměnného: chuťové buňky dráždící barevnost a vůně nasi gurih.Na chodníku lemujícím náměstí jsou v několika desítkách malých stánků úhledně vystaveny všechny ingredience, jejichž navrstvením na talíř vznikne nasi gurih: opražené arašídy, černé a bílé sojové boby, porce uvařeného kuřete, vaječná omeleta nakrájená na slabé proužky, malé krevety, osmažené kousky sojového chlebíčku tempe a zlatavé hovězí kůže, kolečka čerstvé okurky, proužky zelí, svěže zelené lístky bazalky kemangi a bumbu pecel (sladkopálivá kořeněná směs). A samozřejmě rýže, bez té by této pochoutce chybělo to nejdůležitější. V tomto případě se servíruje rýže vařená v kokosovém mléku, která má velmi jemnou až krémovitou chuť a skvěle se tak hodí ke křupavým oříškům a zelenině. Většina kuchařek ale přidá při vaření ještě kurkumu, která obarví zrníčka rýže na žluto. Takto upravená rýže se nazývá nasi kuning, žlutá rýže.
Ve čtvrtek pozdě odpoledne jsme byly jediné, kdo si na tmavomodrém koberci pod hrozivě se zatahující oblohou vychutnával oku i jazyku lahodící krmi za deset tisíc indonéských rupií. Přesto si ale ten den mohli být prodejci jisti výdělkem: večer totiž začínala několikadenní slavnost Sekaten. Javánci věří, že pokud během tohoto období sní v blízkosti mešity Agung nasi gurih, splní se jim jejich přání – někdo nabude bohatství, jinému se uzdraví dítě, další dostane místo ve státní správě a zajistí tak finančně svou rodinu. Nejvhodnější je pochutnat si na této specialitě hned první den večer, kdy jsou přeneseny posvátné hudební nástroje gamelan z kratonu do nedaleké mešity Agung.
Koupíte-li si v indonéském knihkupectví knihu, rozhlédněte se, zda někde v blízkosti pokladny není pult s rolemi průsvitného igelitu, nůžkami a lepící páskou. Pokud ano, máte možnost si nechat právě zakoupené knihy zabalit do ochranného obalu. Zatímco v některých knihkupectvích putují knihy na baličský pult automaticky, jinde si to musíte vyžádat. Služba je obvykle zcela bezplatná, někteří zákazníci si ale jen vezmou dostatečný kus fólie a s balením si pohrají sami doma. Snad jedinou výjimkou je v Yogyakartě nejznámější indonéské knihkupectví Gramedia, jehož pobočky jsou na rozdíl od ostatních knihkupectví (Togo Mas, Social Agency) na strategických místech v centru Yogyakarty. 
