TransJogja

Polorozpadlé autobusy vypouštějící husté černé oblaky zplodin, auta domáhající se prostoru hlasitým troubením a především tisíce motorek zaplňují každý den ulice Yogyakarty. Nedýchatelný vzduch a hluk daleko přesahující hranici snesitelnosti jsou zde natolik součástí každodenního života, že se už nad těmito problémy málokdo pozastavuje. Naštěstí ale o nich ví místní vláda, která více než tři roky připravovala zavedení nového způsobu hromadné dopravy. Síť klimatizovaných autobusových linek TransJogja byla nakonec se zpožděním zprovozněna v polovině února s naději, že se postupně podaří přesvědčit obyvatele města, aby nechávali své vozy a motorky co nejvíce doma.

Celkem 54 moderních zelenožlutých autobusů křižuje od 18. února Yogyakartu na šesti trasách spojujících důležité dopravní uzly - mezinárodní letiště Adisucipto, autobusová nádraží na jihu, severu a západě města a železniční nádraží Tugu a Lempuyangan. Autobusy zastavují na 67 barevně odlišených zastávkách v intervalech 15-20 minut. Již v prvních třech týdnech provozu se nicméně ukázalo, že dodržet jízdní řád nebude v místních podmínkách tak jednoduché. Na rozdíl od indonéského hlavního města, jehož systémem rychlých autobusů se místní vláda inspirovala, totiž není pro nové autobusy vyhrazen zvláštní dopravní pruh, a tak se musí i oni potýkat s hustým provozem. Zdá se ale, že obyvatelé města novince fandí, což se projevuje i v reakcích řidičů, kteří se snaží autobusům uvolnit cestu. Problémem ale můžou být i zaparkované automobily, jak jsem se sama přesvědčila při své vůbec první jízdě s TransJogja. Autu vyčnívajícímu z řady podél chodníku jsme obrousili pravý bok po celé jeho délce. Mladý klučina v uniformě společnosti se plaše všem cestujícím omlouval za zpoždění, které se incidentem ještě zvýšilo, zatímco řidič autobusu vyjednával s majitelem vozu. Obvykle se podobné nehody vyřeší hned na místě bez asistence policie, což se zřejmě stalo i v tomto případě, protože za necelých deset minut usedl lehce vylekaný řidič zpátky za volant a pokračoval v cestě.

Pohodlné cestování se stalo pro místní obyvatele velkou atrakcí, a tak o víkendech vyráží tisíce lidí, především rodiny a hloučky studentů, na odpočinkovou okružní cestu městem. Z měkkých sedadel, které jsou v některých autobusech ještě zabaleny do igelitové fólie, mají díky velkým oknům dobrý výhled na dění na ulici, před venkovním horkem je chrání klimatizace a zvukovou kulisu poskytuje hudba linoucí se z reproduktorů. Jak velký rozdíl oproti obrázku, který se člověku naskytne při jízdě starými typy autobusů: děravé špinavé sedačky, na kterých bolestivě pocítíte každou díru na silnici, směs dusného vzduchu, sladkého kouře z hřebíčkové cigarety školáka sedícího vedle vás a smradu linoucího se z výfuků motorek a aut, prudké brzdění a rychlé rozjezdy vyvolávající dojem, že člověk za volantem zcela postrádá pud sebezáchovy a nutnost mít se neustále v pozoru před zloději. V ranních hodinách se dostanete do svého cíle velmi rychle, odpoledne však bude cesta na stejné trase trvat i o dvacet minut déle. Řidič zastavuje na několika místech, se zapálenou cigaretou odpočívá za volantem, zatímco jeho pomocník nahání cestující. Na rozdíl od zaměstnanců TransJogja, kteří dostávají pevný měsíční plat, výdělek řidiče těchto autobusů závisí na počtu cestujících.

Když jeden z respondentů výzkumu veřejného mínění navrhl, aby místo rádia zpříjemňovala cestujícím jízdu v autobusech TransJogja tradiční hudba, vzpomněla jsem si na typickou situaci ve starých autobusech. Jakmile autobus zastaví, vpadnou do něj skupinky mladíků a za doprovodu úderů na kytaru více či méně falešným hlasem zazpívají jednu píseň či aspoň její část. Se sáčkem od bonbónů pak projdou celý autobus a žádají kovový příspěvek za svůj výkon. Myslím, že většině pasažérů TransJogja, kam mají pouliční zpěváci vstup zakázaný, přijde vysílání rádia jako příjemná změna.

V prvních reakcích na novou službu si lidé stěžovali, že jednotlivé stanice jsou od sebe příliš daleko. Zatímco na hlavní nákupní třídě Malioboro je možné do autobusu nastoupit na třech místech, na ostatních linkách jsou dlouhé úseky bez zastávek, které však podle oficiálních informací nepřesahují jeden kilometr. Indonésané ale nejsou zvyklí chodit pěšky, což potvrzuje i rozhovor se studentem jedné z místních vysokých škol v deníku Kompas. Mnoho jeho spolužáků nejezdí autobusy TransJogja, protože by museli jít asi půl kilometru pěšky na zastávku. Z tohoto hlediska jsou staré autobusy opravdu pohodlnější: nastupovat a vystupovat můžete prakticky kdekoliv se vám to hodí.

Jako velkou výhodu TransJogja vnímám to, že je v provozu každý den od šesti hodin ráno do deseti hodin večer. Dříve byli po šesté hodině večer cestující odkázáni na zdlouhavé cestování malými autobusy, drahé taxíky nebo becaky, vozítka s lidským pohonem. Není divu, že jsou zde tak oblíbené motorky.

Je nepochybné, že lidé se budou při výběru dopravního prostředku řídit cenou. I když poplatek 3000 rupií za TransJogja je o něco vyšší než jízdné ve starých autobusech (2000 rupií), při cestách s několika přestupy se rychlé autobusy vyplatí. Kromě jednotlivého jízdného je možné si také koupit předplacenou jízdenku v hodnotě 15000, 25000, 50000 a 100000 rupií. Zda má novinka šanci zaujmout také ty, kteří se z praktických i finančních důvodů přepravují po městě na motorizovaných dvou kolech, ukáže teprve čas.

I když je „rychlodráha“ i se všemi svými nedostatky velkým krokem vpřed, budu po Yogyakartě nadále jezdit skřípajícími autobusy. Nástup před domem a výstup přesně tam, kde potřebujete, má své kouzlo. Je ale možné, že brzy změním názor: vláda začala pomalu stahovat staré autobusy, a tak se ke všem nepohodlím ještě přidalo dlouhé čekání a opožděné příchody do školy.

Dárky z dálky

Dva měsíce v Čechách utekly rychleji než voda v rozbouřené řece a já opět řešila otázku: Co s sebou? Tentokrát jsem chtěla jet do Indonésie, kde na mě čeká dům plný krabic knih, hadříků a různých více čí méně zbytečných věcí nastřádaných za více než rok jen s lehkým batůžkem. To bych ale nesměla mít pocit, že bez dárečků z daleké ciziny budu v Indonésii sociálním vyvržencem. V Indonésii je totiž naprosto běžné, že z jakékoliv cesty – ať už strávíte pár dní na jiném ostrově nebo v sousedním městě – přivezete svým blízkým dárečky, oleh-oleh. Naštěstí má skoro každý kout souostroví svou kulinářskou specialitu, což výběr dárečků z cest značně usnadňuje. Z Malangu na Východní Jávě tak vyjíždějí autobusy plné cestujících obtěžkaných balíčky čerstvých nebo sušených jablek (kripik apel), z návštěvy na ostrově Bali se vozí ovoce salak, jehož slupka nápadně připomíná hadí kůži a oblíbenou pochoutkou z Yogyakarty jsou bakpia, sladké koláčky plněné fazolemi mungo nebo čokoládou.

Stejně jako se v Karlových Varech prodávají dárkově zabalené lázeňské oplatky jsou i v indonéských městech specializované obchody, které jsou rájem pro každého, kdo potřebuje splnit svou společenskou povinnost a přivézt domů nějakou pozornost. Bez únavného běhání po obchodech a úporného přemýšlení, co by vaše blízké potěšilo zde na jednom místě seženete vše, co potřebujete. Obchody s kulinářskými suvenýry navíc najdete v těsné blízkosti, což je v naprostém souladu se zvykem indonéských prodejců a řemeslníků soustředit obchody se stejným typem zboží či služby na stejné místo. Jednu ulici tak lemují stánky výrobců klíčů, v další najdete obchody s elektronikou, o kousek dál pak desítky výloh nabízejí velký výběr látek. A pokud byste snad na malou pozornost zapomněli, není důvod zoufat si: podél silnic je mnoho krámků připravených vytáhnout vám trn z paty. Dálkové autobusy navíc vždy staví na jídlo v restauracích, jejichž součástí je i obchod s nabídkou lokálních lahůdek.

Jakmile se vrátíte domů (nebo případně ze své domoviny do Indonésie), buďte si jisti, že se vaši přátele, spolužáci a spolupracovníci budou ptát, zda jste jim přivezli oleh-oleh. A to i tehdy, odskočíte-li si mimo své bydliště na jeden den. Tato otázka ve mě pravidelně vyvolávala pocit viny, že jsem opět na něco důležitého zapomněla. Když se ale dárků z dalekých i blízkých cest vyžadovali i lidé, které jsem potkávala jen náhodně a rozhodně jsem je tedy nepovažovala za své blízké, uvědomila jsem si, že fráze Di mana oleh-olehnya? (Kde máš dárečky?) není pravděpodobně myšlena tak úplně doslova. Přestože i sami Indonésané někdy vysvětlují, že se jedná pouze o zdvořilostní větu, při cestách zpět do Indonésie víc než kdy jindy řeším, na koho nesmím s dárečkem zapomenout, abych se vyhnula vyčítavým otázkám. Předpokládám, že jsou většinou myšleny spíše v žertu, ale stejně mi to nikdy nedá a výběrem malých pozorností strávím víc času než by bylo zřejmě nutné. Nemalou zásluhu na tom mají také smsky, kterými se mi moji indonéští přátelé připomínají: „Jaké oleh-oleh mi přivezeš?“ či variace na stejné téma „Nezapomeň mi přivézt oleh-oleh“.

To, že nějaké dárečky s sebou povezu je vždy více než jasné (ostatně balím je s velkým potěšením do batohu i při cestě opačným směrem), už méně jsem si ale jistá tím, jakou podobu by tyto dárky měly mít. Zatímco našince většinou potěší něco typického (či rádoby typického), ručně vyrobeného či z přírodních materiálů, při obdarovávání obyvatel tropického souostroví tápu. Suvenýry prodávané v obchodech v centru Prahy mi nepřijdou jako to pravé ořechové. S ohledem na vybavení většiny indonéských domácností bych ale možná mohla příště polevit ve svém vkusu a pár magnetků s obrázkem Prahy nebo tričko s nápisem „Beer Sex Prague“ koupit. Možná bych tím ten gordický uzel konečně rozetnula.

Becherovka? Pivo? Podle zkušeností vím, že se najde mnoho těch, které tento dárek potěší víc než cokoliv jiného. V převážně muslimské Indonésii ale rozhodně nejsou tyto dva alkoholické nápoje univerzálním řešením. A ani praktickým uvědomíme-li si, že většina leteckých společností teď přísně hlídá maximální povolenou váhu zavazadel. Zkusila jsem štěstí v obchodech s ručně vyrobenými předměty. Mé srdce sice plesalo, ale zda by výrobky ze dřeva či slámy potěšily i Indonésany obklopující se většinou plastovým nábytkem mi nepřišlo rozhodně tak jednoznačné. Vzhledem k tomu, že svým blízkým přátelům jsem se snažila dárky vybírat tak, aby pokud možno odpovídaly jejich zájmům a přáním, u dárků pro spolužáky a známé jsem se nakonec řídila cenou a váhou. Nakonec volba padla na čokoládu a ovocné čaje: dobrá čokoláda je v Indonésii poměrně drahá a ovocné čaje se zatím prodávají jen v mezinárodních supermarketech ve větších městech. Mé obavy, zda se těmito dárky zavděčím však rozptýlila má kamarádka: „Hlavně že je to z Evropy!“ Už brzy budu mit možnost zjistit, zda je možné se tímto lakonickym komentářem řídít.