Narozeninový selamatan

Letošní narozeniny byly už třetí (a vlastně páté když započítám i čas strávený v Malangu) v Indonésii, zatím ale první, které jsem na rovníku také oslavila. A protože by se měl člověk řídit zvyky kraje, kde je na návštěvě, nesfoukávala jsem svíčky na šlehačkovém dortu ani jsme nepopíjeli pivo až do rána. (Tady je třeba poznamenat, že kdybych se opravdu řídila tím, co je pro Indonésii běžné, žádnou oslavu bych nepořádala. Narozeniny se začaly slavit až teprve pod vlivem Západu a i teď jsou spíše záležitostí vyšších sociálních tříd). Místo toho jsem poprosila majitelku našeho oblíbeného warungu, aby mi připravila jídlo typické pro javánskou hostinu selamatan, nebo-li kenduri.

Název pro tuto rituální slavnost je odvozen od slova selamat, které znamená být v pořádku, v bezpečí a nezraněný a také přání, aby člověk byl v takovémto stavu (slovo selamat je součástí indonéských pozdravů a přání: Selamat pagi – Dobré ráno, Selamat belajar – Hodně zdaru při studiu, Selamat datang – Vítejte, Selamat pulang – Štastnou cestu domů, Selamat tidur – Dobrou noc atd.). Javánci pořádají slavnost selamatan v přelomových nebo důležitých momentech svého života. Mezi takové významné okamžiky patří například sedmý měsíc těhotenství, narození dítěte, obřízka, svatba, výročí úmrtí příbuzného či odjezd na dalekou cestu. Na rituální hostinu zve pořádající své příbuzné, sousedy a spolupracovníky, seznam pozvaných záleží na účelu konání selamatanu. Na žádné z těchto hostin nesmí chybět vážený člověk, který je schopný odříkat patřičné modlitby a tzv. nasi kuning, rýže vařená v kokosovém mléce s přidáním kurkumy, který ji ovoní a obarví na žluto. Žlutá rýže je pak na tácu vytvarována do kónického tvaru a obložena kousky kuřete, vejci, zeleninou, bramborovými plackami perkedel a dalšími dobrotami. Tomuto způsobu podávání rýže se říká (nasi) tumpeng nebo tumpengan. Hosté se zvednou k odchodu téměř okamžitě poté, co dojedí svou porci rituálního jídla. S sebou domů si pak každý nese krabičku s výslužkou.

Svůj první narozeninový selamatan jsem uspořádala na zahradě svého domku. Dovnitř bychom se totiž všichni nevešli – seznam pozvaných přátel jsem sice s těžkým srdcem zredukovala na třicet lidí, i tak bychom ale dost dobře nemohli být v úzkém domečku všichni najednou. Nehledě na to, že uvnitř by se v takovém počtu nedalo dost dobře dýchat: v poslední době se kvůli velkému horku bez zapnutého větráku neobejdeme a většina hostů jsou navíc náruživí kuřáci hřebíčkových cigaret kretek. Taková kombinace by nás mohla přivést jedině na stránky černé kroniky.

Na trávník, který se tomu tzv. anglickému podobá asi jako čistokrevný dobrman pouličnímu voříškovi, jsme v sobotu odpoledne rozložili několik rohoží a připravili tak posezení zvané lesehan. Zatímco našinec se po chvíli vrtí, narovnává zkroucená záda a mění pozice od sedu až k lehu, Indonésané jsou zvyklí sedět v tureckém sedu na rohožích, aniž by se o cokoliv opírali, dlouhé hodiny. Moji přátelé mají s tímto typem sezení, které je obzvláště v Yogyakartě velmi oblíbené, více než bohaté zkušenosti – skoro každý večer se scházejí v lesehan v jedné z bočních tmavých uliček, kde až do hluboké noci popíjejí čaj a vedou nekonečné debaty o umění. Nemusela jsem se tedy bát, že si budou stěžovat na nepohodlí.

Asi vlivem hovorů o strmé kariéře mnoha místních umělců jsem pár dní před konáním selamatanu při pohledu na prázdnou bílou zeď na zahradě uviděla obrovské malířské plátno. Oslava narozenin byla navíc dobrou záminkou pustit se do zkrášlování svého přechodného bydliště. Kamarád a můj anděl strážný Imam (Češi ho znají pod jeho alias Miki), který se i napříč muslimskému postnímu měsíci Ramadán stavuje pravidelně na ranní šálek čaje, byl více než ochotný mi s malováním pomoci. Mezi zelené květy jsme pak díky šikovnosti a nápaditosti mé české sousedky Lenky připevnili barevné skleněné kalíšky na svíčky a do zahrady umístili několik cihel, které technická poradkyně celé akce (čti Lenka) s pomocí hřebíku a kladiva proměnila ve svícny. Když se zeď rozzářila barevnými světýlky, litovala jsem, že jsem na oslavu narozenin nepozvala jednoho z nejznámějších indonéských sběratelů umění Ong Hong Jien. Kdo ví, třeba by nám pomohl rozvíjet náš nezpochybnitelný talent 8-)

Oslava měla začít v pět hodin večer, kdy mají indonéští muslimové povoleno po celodenním půstu opět uspokojit své životní potřeby. S kručícími žaludky jsme ale v blikavém světle svíček čekali ještě asi dvě hodiny, než se pozvaní dopravili na motorkách na mou adresu nebo alespoň dali vědět, že jim ujeli hned dva vlaky za sebou a přijedou tudíž do Yogyakarty až následující den. Létá-li vaše mysl v oblacích, může se taková věc stát velmi snadno.

Když se všichni krátce v duchu pomodlili, nakrojila jsem tumpengan a podle zvyku podala porci žluté rýže osobě sobě nejbližší. Nemožnost fyzicky v té chvíli překonat obrovskou vzdálenost dělicí Čechy a Indonésii způsobila, že si na této první porci nemohl pochutnat můj dadala. V myšlenkách ale byl celou dobu se mnou, stejně jako všichni jeho potomci a jejich rodiny.

Jídla bylo překvapivě tolik, že by stačilo nasytit kromě nás ještě několik hladových rodin. Paní z warungu evidentně počítala s tím, že si každý odnese něco dobrot domů a ještě zbude na sousedy. Kdybych si bývala připravila papírové krabičky, mohla jsem roznést jídlo sousedům tak, jak je to v Indonésii dobrým zvykem. I s omezenými možnostmi si ale nakonec každý, kdo měl zájem, odnášel něco toho proviantu domů.

Fotogalerie: Narozeninový selamatan

Československý dům

Podle nulového přírůstku příspěvků na tomto blogu by se mohlo zdát, že je v Indonésii okurková sezóna či že mi už tváře ofoukává český podzimní vítr. Obě tyto dostatečně logické domněnky jsou však na hony vzdáleny skutečnosti. Kůži mi stále opékají tropické sluneční paprsky, těším se ze sklizně mangga a věci se dějí – a poslední dobou se jich dělo tolik, že jsem upadala v pozdních nočních hodinách znavená do postele, aniž bych stačila zapnout svého dinosauříka. (Můj laptop nepochopil, že o něm mluvím láskyplně a s uraženým zabručením se vypnul).

Jakmile se zarámovalo nebo naopak hluboko do zásuvky uložilo vysvědčení potomků školou povinných, zamířili Češi objevovat svět. Poetické zážitky Konstantina Biebla, vyprávění o (zdánlivě) bezstarostném životě v gumovém čase, brožury plné barev a fotky rozesmátých obličejů, touha sledovat tygry v jejich přirozeném prostředí, vizionářské představy, chuť pomáhat, stesk po rodině, umělecké projekty - tyto a další důvody přivedli na smaragdové ostrovy několik desítek mých krajanů a přátel.

Návštěvy si doslova podávaly dveře mého domku, který se na dva měsíce proměnil v českou (nebo lépe řečeno československou) zónu. Přestože jsem vědomě ignorovala povinnost nahlásit každého hosta, který se u mě zdrží přes noc, sousedé i předseda naší čtvrti se naštěstí rozhodli nové bytosti pohybující se v úzkých uličkách kolem jejich domovů nijak nekomentovat. Což ale neznamená, že by k nim zaujali nevšímavý postoj tak, jak jsme zvyklí z našich zeměpisných šířek. Nejenom ze svých zkušeností vím, že se na Jávě komunikuje nepřímo a v náznacích a za milými úsměvy se často skrývá nesouhlas či nepřátelství. Moji přátelé (také zahraniční studenti) zažili mnohokrát těžké chvilky, když se odchýlili od místních morálních a sociálních norem. Častěji než dříve jsem se tedy v posledních měsících pouštěla do hovorů s nejbližšími sousedy a snažila se vyvolat v nich sympatie pro zbloudilce ze středu Evropy „Přijeli z takové dálky, neumí indonésky, nikdy tady nebyli, musím se o ně postarat, vždyť jsme přeci krajané!“

Indonéští přátelé mi radili, ať raději vydávám své hosty za sestry, strýce a bratrance z druhého kolene, zdálo se mi to ale jako příliš průhledná lež než aby jí někdo uvěřil. Na druhou stranu je ale velmi pravděpodobné, že by nad početností mého rodinného klanu nehnul nikdo ani brvou. Rodiny jsou v Indonésii opravdu rozvětvené, mít jedenáct či sedmnáct sourozenců nebylo donedávna nic, nad čím by se lidé pozastavovali. Indonésanům se navíc zdají všichni Evropané či Američané stejní (bílá kůže, špičaté nosy), takže by určitě viděli mezi mnou a mými fiktivními příbuznými genetickou podobnost. (Pro spravedlnost je třeba říci, že stejné reakce jsem se dočkala od svých českých přátel, kterým jsem ukazovala fotografie z mého prvního pobytu v Indonésii. Skoro by mě litovali, že jsem se za celou dobu seznámila jen s jedním Indonésanem.) A velmi pravděpodobné také je, že ačkoliv by pokrevním svazkům se zástupem pohledných mladíků nikdo nevěřil, v rámci zachování zdání pořádku by byla lež přijata jako holý fakt.

Díky návštěvám jsem se během dlouhých prázdnin podívala na mnoho míst, které jsem měla ve svém cestovním plánu již několik let, mimo jiné upadající centrum batiky Lasem, mešitu ve městě Kudus, město Jepara známé jako centrum výroby dřevěného vyřezávaného nábytku, mystické pobřeží Parangtritis nedaleko Yogyakarty a hinduistické chrámy Gedung Songgo. Čestné pionýrské, že se povídání a fotografie z cest postupně objeví na těchto stránkách 8-)